Strategie Kremlu: Balancovat na hraně třetí světové války

Podle článku Rusko osamoceno: Proč nikdy ... Více

Ruská letadlová loď Admirál Kuzněcov míří k Sýrii

Ruská Severní flotila vyslala do Středozemního ... Více

Černí pasažéři NATO nechápou Donalda Trumpa

Zvolení Donalda Trumpa příštím prezidentem USA ... Více

Ruské superlehké brigády. Inspirace pro Armádu ČR?

Na základě zkušeností z bojů v Sýrii ruské ... Více

Události

Alexandr Vondra o BKO: Na krizi jsme museli reagovat koncepčně

Datum přidání 03.09.2015    Rubrika rubrika: Události     komentáře 6 komentářů    autor autor: František Šulc

V srpnu 2010 byly zahájeny práce na Bílé knize o obraně, o jejímž vypracování rozhodl tehdejší ministr obrany Alexandr Vondra. V následujícím rozhovoru, který proběhl 29. srpna 2015 na Tankovém dnu v muzeu v Lešanech, hodnotí jak své tehdejší rozhodnutí, tak uplynulých pět let i nejistý výhled. Původně článek vyšel na vojenském blogu On War | On Peace.

LRS-B

Foto: Poslankyně Jana Černochová, Alexandr Vondra a plukovník Jaroslav Skalník z Generálního štábu AČR s příslušníky aktivní zálohy na Tankovém dnu ve Vojenském historickém muzeu v Lešanech, 29. srpna 2015. / František Šulc

 

FŠ: Do funkce jste nastoupil v červenci 2010. Už během léta jsme začínali koncipovat vypracování strategické revize obrany, pro které se ujal název Bílá kniha o obraně. Proč vám příprava Bílé knihy o obraně tehdy přišla jako správný krok?

AV: Ze dvou důvodů. Za prvé, ujal jsem se té funkce asi v nejhorší možné době. Evropa a celý Západ byly zmítané hospodářskou krizí, asi největší od velké hospodářské krize ve 30. letech minulého století. Museli jsme na to nějakým způsobem reagovat. Zdrojový rámec byl v tu chvíli strašně omezený. Obával jsem se, že pokud nebudeme mít dokonalý přehled v jakém stavu armáda je a kde jsou ty největší deficity, tak by tu éru redukční diety, která byla v zájmu národního hospodářství nutná, nemusela přežít.

Druhý důvod byl, že se podle mého soudu postupovalo v rozvoji armády a ozbrojených sil nekoncepčně. Když byly peníze, tak se utrácelo, když nebyly, tak se nic nedělo… Scházel tomu nějaký elementární rámec, směřování. Neznali jsme stav, nebyly priority. To neznamená, že by neměla armáda priority, ale ty byly tak říkajíc určované aktuálními potřebami třeba v zahraničních misích. Byli jsme v Afghánistánu, potřebovali jsme vojáky vyzbrojit. Pak jsme zjistili, že největším problémem jsou nástražné miny, tak se na to rychle reagovalo. Udělala se samozřejmě spousta dobré práce, ale scházela tomu taková ucelená představa, co budeme potřebovat za pět, deset, za patnáct let. Všimněme si, že i ty redukční škrty západní armády dělaly s dlouhodobějším výhledem. Neměnily všechno z roku na rok.

To byly dva důvody, proč jsme Bílou knihu dělali. V tomto smyslu splnila ten bezprostřední účel. Dala informaci všem, kteří o tom stáli, v jakém stavu armáda je a dala určitý návod, jak postupovat, aby přežila a mohla plnit své ústavní poslání.

 

FŠ: Podobné materiály obvykle vznikaly v úzkém kruhu na ministerstvu a vy jste se do toho rozhodl zatáhnout mimorezortní experty. Na Bílé knize samozřejmě pracovali ve velké míře lidé zevnitř, ale na proces i obsah dohlížel panel, ve kterém byli lidé mimo ministerstvo. Proč jste šel touto cestou, která je známá v zemích s vyspělým strategickým myšlením, ale nikoli u nás?
AV: Uvedu zase dva důvody. Za prvé, armáda bez veřejnosti a bez podpory veřejnosti nemůže existovat. Tohle jsem měl velice dobře poznat dávno předtím, než jsem se stal ministrem obrany. V době před naším vstupem do Severoatlantické aliance jsem působil jako velvyslanec ve Spojených státech a hodně času jsem tam strávil ježděním po posádkách, kde jsem vysvětloval, zejména části skeptického vojenského establišmentu, že naše armáda může být platný spojenec.

A při všech cestách, i v samotném Washingtonu mě překvapovalo, jak se americká armáda – přestože disponuje supermoderní technikou, kterou musí ze strategických, ale i taktických důvodů utajovat – otvírá veřejnosti. Každý víkend byly v nějaké posádce dny otevřených dveří, v každém státě se pořádaly vojenské show a přehlídky, kterých se účastní tisíce, či desetitisíce lidí. Koneckonců inspirováni i touto zkušeností jsme dávali dohromady se Zbyňkem Pavlačíkem Jagello 2000 a Dny NATO v Ostravě. Jen si vzpomeňme, jak to začínalo v roce 2000, na Černé louce bylo tehdy pár tisíc lidí a dnes je to největší akce takového druhu v kontinentální Evropě.

Otevření armády myšlenkám zvenčí, jak té normální veřejnosti – fanouškům a příznivcům –, tak té odborné je strašně důležité. Armáda nemůže existovat, pokud ji nebudou fandit daňoví poplatníci a pokud nebude mít dostatečné prostředky. To byl tedy ten širší důvod. Ten užší byl i v tom, že za těch 10 let v NATO, které jsme si tehdy plus minus připomínali, u nás vyrostla moderněji orientovaná odborná bezpečnostní komunita. Objevili se lidé, kteří často pobývali v zahraničí, získali výborné vzdělání a já chtěl, aby ta kniha při své tvorbě se otevřela i těmhle lidem.

A nejde jen o odbornou veřejnost – byl tam za každý segment někdo -, ale i koneckonců fanouškům. To byl i důvod, proč jsem oslovil Václava Marhoula, aby byl ve skupině jako letitý aktivní záložák a takový ten fanda militarií. Opět, profesionalizovali jsme armádu, což byl nezbytný krok, protože provozování dnešní vyspělé techniky a účast v zahraničních operacích by nebyla možná bez profesionálů. Na druhou stranu profesionalizace znamenala zúžení personálních zdrojů a zároveň hrozbu izolace, že sice bude vznikat elita, ale úplně odstřihnutá od společnosti. Ve většině rodin už nebudou vojáci, a tudíž budou lidé ztrácet smysl pro to, proč vůbec společnost a stát armádu potřebují, nebo si to uvědomí, až bude pozdě, když bude nebezpečí za rohem. Armádu nejde postavit za rok.

 

FŠ: Bílá kniha sebou nesla hodně očekávání. A nevyhnutelně byli někteří lidé zklamaní, protože se v ní chtěl každý explicitně najít, zjistit, co přesně s ním bude. To se nestalo. Jak vy jste byl spokojen, respektive, co byste po těch pěti letech udělal jinak?
AV: Bílá kniha je jako návod ke kusu nábytku. Návod samozřejmě negarantuje, že se za rok dva ten kus nerozpadne. Musím se návodem nejenom řídit, ale také si nalézt čas na sestavení, pořádně utáhnout šrouby a pak dokonce s nábytkem i zacházet nějakým šetrným způsobem. Samotný návod není nic víc, než návod. Důležitá je vždy praxe, vůle lidí kolem plán uskutečnit a potřebné schopnosti.

Jestli mi něco vadí… A to mi Henry Kissinger radil, abych se nevyjadřoval ke svým následovníkům, čímž se tím řídím, takže tu žádné dramatické stanovisko neřeknu. Nicméně, žijeme v době, která je bezpečnostně problematická, riziková v míře, jakou nepamatuji minimálně za poslední tři dekády, veřejnost si to uvědomuje a má oprávněné obavy.

Při všem špatném, je tu tedy dobrý předpoklad: lidé si uvědomují, že armádu potřebují, že potřebují armádu početnější a lépe vyzbrojenou a jsou ochotni za to zaplatit. Navíc je to v situaci, kdy ekonomika nepadá až o čtyři procenta ročně, ale roste o 4,5 procenta, nejvíce v Evropě. V této době je ideální příležitost přijít s tím plánem, který byl na stole, říct si o peníze a začít jej rychle uskutečňovat. To se podle mě bohužel neděje a je to velká škoda. Nejhorší je promarněná příležitost, ta je teď a neměla by se promarnit.

 

FŠ: Za vás se vyjednávalo prodloužení smlouvy na Gripeny, jak to bylo komplikované? Je dobře známé, že tehdejší premiér Nečas nebyl z prodloužení nadšený.
AV: Bylo to komplikované. Kdysi byly Gripeny rozhodnuté od stolu jako jediná možnost a zároveň byly na leasing. Samozřejmě po uplynutí leasingové doby si všichni v armádě na Gripeny zvykli, byli s nimi i se smlouvou spokojení a chtěli prodloužení. To je ideální stav pro dodavatele, když je zákazník spokojený a nemá moc jinou možnost, protože má postavenou infrastrukturu a podobně.

Nechtěli jsme, aby si s námi švédská firma Saab hrála jako kočka s myší, potřebovali jsme to hrát tvrdě a neustále zdůrazňovat, že jsou i jiné alternativy. Tuto roli na veřejnosti sehrával například Petr Nečas. Mohu hravě zdokumentovat, že tímhle tvrdým postupem jsme státu ušetřili asi dvě miliardy korun. To bylo to zlevnění, ke kterému nakonec došlo. Přesto, že tam byl moment, kdy generalita, aby nepřišla o Gripeny, byla připravena na daleko dražší nabídku.

 

FŠ: Jak na těch necelých dva a půl roku vzpomínáte?
AV: Ježíši, krásně! Přestože jsem věděl, že bude strašně těžké být v krizi ministrem obrany, na tom si vytloukli zuby prakticky všichni moji kolegové v Evropě – skončil německý ministr obrany, britský ministr skončil v politice, Francouz odešel – já jsem vydržel skoro dva a půl roku. Dodnes jsem druhý nejdéle sloužící ministr obrany od vzniku samostatné České republiky. Vzpomínám na to strašně rád, odchod jsem tak trochu obrečel, protože jsem zvyklej dělat věci nejenom hlavou, ale i srdcem a vojáky a armádu jsem si zamiloval. Cítil jsem to jako poslání. Věděl jsem, že nastupuji v těžké době, že tím nic nezískám a naopak hodně ztratím, ale nelituju ničeho. Byla to skvělá zkušenost s úžasnýma lidma. Co chtít víc, než pracovat pro ty, kteří jsou ochotni pro tuhle republiku nasadit život, tedy to nejcennější, co člověk má.

 

FŠ: Za vás bylo nakreslených mnoho věcí. Například Národní úřad pro vyzbrojování, který vznikal podruhé a znovu skončil v troskách s výmluvou na služební zákon. Jak nyní vnímáte oblast akvizic, plánování, snahy provést změny a další zefektivňování, které bylo nakreslené, ale teď se objevily peníze a všechno – včetně některých dislokačních změn – se otevírá a utrácí se?
AV: Jsme středně velký stát s omezeným vlivem a omezenými možnostmi. Tak to bude vždy a je strašně důležité to mít na paměti. A i když jsou momenty, kdy ekonomika šlape, takže najednou jsou zdroje a společnost má vůli je alokovat pro armádu, tak je nutné koukat nejenom na příští dva roky, ale za delší horizont. Ekonomiky jsou v cyklech a nesmí se přeceňovat síly. Je chybou si žádat extrabuřty. Musí zde být nějaká kontinuita. Musejí se volit rozhodnutí, za kterými je nutné stát a ustát je i v době, kdy se přestane dařit.

Nejsme a nikdy nebudeme mít armády typu britské, německé, či americké, abychom mohli mít úplně všechno, abychom mohli mít nejnovější výdobytky techniky online, v reálném čase. Využijme situace, ale s nějakou mírou skromnosti a udržitelnosti. Nakupujme jednoduše, nakupujme osvědčenou techniku a zboží. Samozřejmě má cenu do toho zatáhnout domácí průmysl, protože až zas jednou v Evropě bude velká krize a já nemám pochyb, že bude – nejsme v ráji na Zemi -, tak budou zapotřebí výrobní kapacity, které nám pomohou udržet strategickou výrobu a znalosti doma.

Ale znovu, nakupujme standardní helikoptéry, které se osvědčily, nakupujme standardní obrněná vozidla. Ostatně naši vojáci budou vždy plnit úlohu, která přísluší desetimilionovému státu ve spojeneckém svazku. Plus, držme specializaci v nějakých dvou třech oborech, kde jsme dobří nebo kde to můžeme využít v širším spektru. Má třeba smysl investovat do speciálních sil.

 

FŠ: Nekomentujete nástupce, ale obecně, co byste jim doporučil, nejenom v oblasti obrany, ale obecně v politice, protože bezpečnost je tématem, na které je nutné se dívat holisticky…
AV: Nechci dávat žádné hraběcí rady, ale je nutné opakovat jednu věc: Dnes a v nejbližší budoucnosti bude Evropa čelit vážným rizikům z východu i z jihu. Obě tato rizika jsou velká, nelze spoléhat na tradiční metody odstrašení. V době hybridních válek musejí mít země frontového charakteru schopnost okamžitě odrazit i sebemenší útok. Viděli jsme to na případě anexe Krymu. Může se stát, že zase někdo přijde a zkusí znovu někomu ukradnout kousek území. A pokud se ten, který je terčem takového útoku nezačne první vteřinu bránit, tak se dost dobře může stát, že mu nikdo nepomůže.

Velmoci se čtyřikrát rozmyslí, jestli začnou harašit jadernými zbraněmi, když je ve hře zábor jednoho kiosku. A jediná možnost, jak posilovat spojenectví je budovat kapacity a posilovat odhodlání se od první vteřiny bránit a být na to připravený. Dnes je mimořádná příležitost udělat správné kroky. Pokročit v modernizaci a v odhodlání a schopnostech armády bránit naše teritorium i vést operace v rámci spojeneckých závazků v tom nejbližším perimetru. Máme jednu výhodu, že jsme v tom geopolitickém polštáři, nejsme frontová země, jako třeba ty pobaltské, ale tato výhoda se nesmí stát handicapem v tom smyslu, že se na všechno vykašleme a nebudeme dělat nic. Když se ti ostatní nebudou moci spolehnout na nás a začnou o nás pochybovat, nemáme žádnou naději, že až to budeme potřebovat, že pomohou nám.

 

Udělte článku metály:

Počet metálů: 1 / 5

Nahlásit chybu v článku

Přidej komentář

Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!

Komentáře

avatar
KOLT Datum: 04.09.2015 Čas: 21:11

Charlie: Je to smutné, ale víceméně ano. Je ovšem nutné si uvědomit, že byla psána v době, kdy nebylo jisté, zda výdaje na armádu neklesnou pod 1 % HDP, reálně pod 40 mld korun. V tu chvíli bychom dlouhodobě byli rádi za jeden slušně vyzbrojený a zásobený mechanizovaný prapor... v podstatě se žilo ze zbytků.

avatar
flanker.jirka Datum: 04.09.2015 Čas: 14:59

rozhovor docela krutá komedie, ale zaujalo mně toto:
"A nejde jen o odbornou veřejnost – byl tam za každý segment někdo -, ale i koneckonců fanouškům. To byl i důvod, proč jsem oslovil Václava Marhoula, aby byl ve skupině jako letitý aktivní záložák a takový ten fanda militarií."

toto bych si mohl jednoduše vysvětlit i tak, že si pan ministr přizval kdejakého "kamaráda," který je mu dostatečně nakloněn a nechá si pomocí těchto lidí odkývat cokoliv.

avatar
Charlie Datum: 04.09.2015 Čas: 09:57

BKO? To je ta věc, která popisovala, jak z armády udělat pěší jednotku o síle roty?

avatar
flanker.jirka Datum: 03.09.2015 Čas: 22:56

BKO? Není to ta věc co každý večer rozhazuje Večerníček? :-D
Soudě podle vzhledu pana Vondry, byl nejspíše někde na technopárty a evidentně tam hulili "dobrej matroš," ještě že tu má pořád své nosiče vody v podobě pana Šulce - muže bez skutečného vlastního názoru.

avatar
cejkis Datum: 03.09.2015 Čas: 21:22

Dejte panu Šulcovi a Vondrovi metál, ze popsání stavu armády na mentální úrovni, kterou je schopen pobrat poslanec či poslankyně švejkolandu.

Hlavně už sem BKO nikdy netahejte. Naposledy jsem si na tento dokument vzpomněl při čtení článku o vzrůstající aktivitě Ruska na Severním pólu. Vybavil jsem si pasáž BKO o tom, jak by měla být AČR schopna působit všude kromě arktických oblastí. Již tehdy skupina lidí upozorňovala na fakt, že Severní pól je budoucí bojiště.

Při čtení BKO jsem měl dojem, že byla psána Na Zátorce.

avatar
marius Datum: 03.09.2015 Čas: 19:57

Ježišikriste

arr