Úspěchy ruských tanků T-90 a bojových vozidel BMPT

Díky pozitivním zkušenostem s nasazením v Sýrii ... Více

Samohybný minomet na podvozku Pandur II 8×8

Česká společnost Tatra Defence Vehicle a.s. (TDV) ... Více

Ženy v kokpitu jako příznak demografické krize ruské armády

Poprvé od druhé světové války se ženy v ruských ... Více

Vojenská výzbroj

ANALÝZA: Ruské střely Iskander - historie, účinnost, nasazení; část 2.

Datum přidání 21.02.2017    Rubrika rubrika: Vojenská výzbroj     komentáře 20 komentářů    autor autor: Starlight

Toto volné tematické pojednání navazuje na článek o ruských balistických střelách Iskander v Sýrii. Následující text má přinést více světla na balistické střely Iskander, kolem kterých často panuje jakási aura „zázračné ruské zbraně“. První část seriálu se objevila na Armádních novinách minulý týden.

Fotoo: Muniční vozidlo 9T250 raketového systému Iskander-M; větší foto; ilustrační foto / Boevaya mashina; CC BY-SA 4.0

 

Omezení Iskanderu-M při použití v protipovstaleckém boji

Operačně-taktický raketový systém 9K720 Iskander-M má při nasazení v konfliktu nízké intenzity několik důležitých (zejména technických) omezení:

Cena

Používání těchto střel vůči povstalcům je skutečně drahá záležitost. Podle jednoho z ruských neoficiálních zdrojů v roce 2009 jedna řízená střela ve verzi 9М723K5 přišla na 123,1 milonu rublů. To by odpovídalo tehdejším 3,5 - 4 milionům dolarům (směnný kurz v roce 2009 byl hodně pohyblivý). 

 

Pro srovnání: nejbližší americký ekvivalent Iskanderu-M, řízená střela M57 ATACMS (dolet 70 - 270 km) stála ve stejné době zhruba 1 milion dolarů (unit system cost; vlastní střela (= hardware cost) stála 0,7 milionu dolarů).


Naopak případné používání ruského systému Točka (i prostřednictvím syrské strany) je možno cynicky považovat za nejlevnější formu „likvidace" vyřazených střel.


Minimální dolet

Operačním omezením systému Iskander-M je jeho minimální dostřel 50 km. Proto při palebné podpoře vlastních sil, musí být tento systém doplněn o další systémy optimalizované pro kratší vzdálenosti (a také cenově efektivnější), jako je hlavňové dělostřelectvo a vícehlavňové raketomety.


Rusko bez mediálního oznámení nasadilo v Sýrii například vícehlavňové raketomety ráže 300 mm systému 9K58 Smerč (BM-30), které s pomocí raket řady 9M55 pokrývají vzdálenosti od 20 do 70 km. Podle jednoho pramene byla koncem roku 2015 na území Sýrie jedna baterie se čtyřmi raketomety 9A52-2 (označení palebného prostředku) ze stavu 439. gardové raketové brigády ze Znamensku v Astrachaňské oblasti. Další raketomety Smerč v oblasti jsou od roku 2014 ve výzbroje syrské armády.


Ještě bližší palebnou podporu pak poskytují ruským a syrským vládním jednotkám tažené houfnice ráže 152 mm typu 2A65 Msta-B (označení NATO M1987) s maximálním dostřelem do 24 až 29 km (nejlepší dálková munice, běžná munice má dostřel do 19 km). V roce 2015 mělo Rusko mít v Sýrii 24 houfnic 2A65 ze stavu 8. dělostřeleckého pluku ze Simferopolu na Krymu a 120 dělostřelecké brigády z Kemerova na Sibiři.

 

Video: Americká M57 ATACMS. Video ze zkoušek v roce 2005. / YouTube


Bojové hlavice

Pro systém Iskander-M byla vyvinuta celá řada konvenčních bojových hlavic a jaderná hlavice, které se liší jak svým účinkem na různé typy cílů, tak i plochou, kterou dokážou zasáhnout (bodový versus plošný účinek). Tomu je i přizpůsoben vlastní navigační systém střely, respektive její přesnost – to je pro operační nasazení v Sýrie velmi podstatný detail, jak bude rozepsáno v následujících odstavcích a kapitolách.


Pro nasazení v Sýrii přicházejí v úvahu následující konvenční bojové hlavice - kazetová se submunicí (existují minimálně dvě různé varianty s odlišným složením submunice), jednotná tříštivo-trhavá, trhavě-zápalná a možná i průbojná.


V různých pramenech byla naznačena existence následujících variant operačních řízených střel pro ruskou armádu: 9M723K1, 9M723K5 a novější 9M723-1K5, 9M723-1F(F1), 9M723-1F2(F3) a 9M723-1B. Písmeno „F" zřejmě označuje jednotné konvenční bojové části, písmeno „K" kontejnerovou (v češtině někdy po ruském vzoru označovanou jako kazetovou) hlavici a písmeno „B" je označení pro jadernou bojovou hlavici.


Jednotné bojové hlavice "F"

Střely s těmito bojovými hlavicemi by kromě základního navigačního systému (inerciální navigace a přijímač satelitní navigace) měly být vybaveny i naváděcí hlavicí pro zvýšenou přesnost zásahu (viz dále). I když je možné, že pozdější zavedení nového inerciálního navigačního systému typu BINS, by mohlo po vzoru amerických střel potřebu naváděcí hlavice významně snížit.


Je známo označení jednotných hlavic 9N722F, 9N722F1, 9N722F2, 9N722F3. Bohužel neexistuje spolehlivý zdroj informací, který by vnesl trochu světla do odlišností těchto variant. Podle způsobu zápisu v ruských oficiálních pramenech je pravděpodobné, že model F a F1 jsou navzájem kompatibilní. To samé platí o modelech F2 versus F3.


Pro maximalizace svého účinku trhavé bojové hlavice explodují ještě před dopadem ve výšce okolo 15 m nad terénem. Proto je hlavice na boku špičky vybavena laserovým bezkontaktním zapalovačem. Velmi pravděpodobně je vybavená také samostatným radiovýškoměrem, který zhruba ve výšce okolo 450 m nad zemí asi vyšle signál pro stabilizaci polohy střely přímo na cíl. Přesné detaily o parametrech hlavice ale nejsou známy.


Pro ilustraci uvedu, co umí hlavice 9N123F systému 9K79 Točka (SS-21 Scarab A, OTR-21). Při hmotnosti hlavice 482 kg obsahuje 162 kg výbušniny a 14 500 střepin ve skupinách po 5,5, 10 a 21 g. Střepiny z hlavice pokryjí oblast 2 ha (lehce obrněné cíle) až 3 ha (živá síla). Pro srovnání fotbalové hřiště má plochu cca 0,75 ha.

 

Video: Ve skutečnosti jde o Iskander-E - popisek na YouTube je špatně. Ve videu jsou všechna vozidla systému. V čase 4:40 je přebíjení. K vidění jsou i unikátní pohledy do muničního skladu. / YouTube

 

Kontejnerové bojové hlavice se submunicí "K"

Střely se submunicí nemají naváděcí hlavici pro zvýšení přesnosti zásahu. K jejich činnosti postačuje základní navigační systém (inerciální navigace a přijímač satelitní navigace). Pro zabezpečení vymetení bojových elementů ve výšce je přímo v přídi střely pod velkým radioprůzračným radomem namontován dopředu vysílající radiovýškoměr/radiodálkoměr.


Kontejnerová hlavice 9N722K1 o hmotnosti 480 kg obsahuje 45 bojových elementů s kumulativně-tříštivou submunicí typu 9N730, které jsou uvedeny k činnosti okolo 15 m nad zemí pomocí radiového bezkontaktního zapalovače. Více podrobností o této hlavici a parametrech submunice zatím není známo.


Pro bojové nasazení v Sýrii bude asi nejpravděpodobněji použita i druhá kontejnerová hlavice 9N722K5 o hmotnosti 480 kg. Ta byla použita už ve válce s Gruzií v roce 2008. Zřejmě je navržená jak proti měkkým, tak i lehce pancéřovaným cílům. Obsahuje 54 bojových elementů, které jsou vymetený ze střely ve výšce 900 až 1400 m nad cílem. Přesné detaily o použité submunici opět nejsou známy.


Pro ilustraci uvedu, co uměla kontejnerová hlavice 9N123K systému 9K79 Točka. Při hmotnosti 482 kg obsahovala 50 bojových elementů 9N24 o hmotnosti 7,45 kg, které jsou při pádu z výmetné výšky 2250 m stabilizované pruhy nylonové látky. Každý element obsahoval 1,45 kg trhaviny. Při explozi primárně iniciované mechanickým kontaktním zapalovačem (jištěným samodestrukcí v rozmezí 32 až 60 sec od uvolnění) se tělo každého elementu složené z 18 kovových prstenců roztříští na 316 střepin o hmotnost 7 g. Hlavice celkem pokrývá oblast 3,5 ha (lehce obrněné cíle) až 7 ha (živá síla).

 

Přesnost střel

V případě raket Iskander-M je vždy věnovaná mimořádná mediální pozornost jejich „zázračné" přesnosti. Protože je to ale často dost zmatečné, zkusím do toho vnést trochu dalšího světla.


Je zde ale obrovské množství neznámých, které jsou způsobené tím, že Rusové dost mlží a současně systém Iskander-M neustále vylepšují – dnes jsou známy minimálně dvě odlišné hlavní verze střely (9M723/9M7293-E a 9M723-1), dva různé inerciální navigační systémy (se stabilizovanou plošinou a BINS), jsou známy „tři" naváděcí hlavice (žádná, radiolokační a optická).

Přesnost moderních ruských zbraní je vždy nesmírně obtížné hodnotit. Výsledná přesnost střely není dána jen vlastní přesností navigačního systému, ale také přesností vlastního systému řízení (řídící logika, schopnost reagovat na poryvy atmosféry, výrobní nepřesnost střely a nepřesnosti/hystereze výkonných řídících prvků).
Oficiální informace žádné nejsou a ty neoficiální si často protiřečí. To je navíc komplikováno „tradičním" neuváděním podmínek, za kterých to platí. Například u balistických střel naváděných čistě inerciálními systémy se přesnost zhoršuje s uletěnou vzdáleností. Bude proto jiné platné hodnoty pro minimální nebo maximální dostřel. Další častou slabinou dostupných zdrojů je neuvádění použitého statického modelu. V ruských pramenech často tato klíčová informace úplně chybí.
Američané a Západ zásadně ve vojenském sektoru pracují se střední kruhovou odchylkou (CEP). Například CEP řízené střely nebo pumy o hodnotě 10 m znamená, že 50 % střel/pum dopadne do 10 m od cíle, 43 % mezi 10 až 20 m od cíle a necelých 7 % mezi 20-30 m od cíle.

Video: Propagační video Iskander-E. / YouTube


Inspirace střelami MGM-131B Pershing II
Pro pochopení koncepce původního řešení navigačního systému ruských střel Iskander-M je nutné se vrátit do minulosti.


V polovině 70. let začaly v USA vznikat balistické řízené střely středního doletu typu MGM-131B Pershing II. Při doletu až 1800 km měly na svoji dobu fantastickou přesnost doručení jaderné bojové hlavice (přesnost 30 m CEP). Pro srovnání - předchozí generace střely MGM-131A Pershing I z počátku 60. let měla při doletu 700+ km přesnost 400 m CEP. Pershing I používal stejně jako sovětské střely stejné kategorie pouze inerciální navigační systém.


Pershing II nově přidal manévrující návratové těleso a k inerciální navigaci přidal pro závěrečnou fázi letu i naváděcí hlavici. Korelační navigační systém pro cílovou oblast pracoval na principu označovaném jako „Radar Area Correlation Terminal Guidance (RACTG)". Ve špičce střely byl radioprůzračným radomem tříose stabilizovaný mikrovlnný radiolokátor. Ten začal pracovat při sestupu k cíli ve výšce 8-10 km nad zemí. Radar kruhově mapoval terén okolo cíle. Radar neviděl a ani nezaměřoval vlastní cíl (ten mohl být pod povrchem), ale pouze terén okolo cíle.


Obraz terénu o rozlišení 128 x 128 obrazových bodů získaný radarem se v palubním počítači digitalizoval a upravil do podoby referenčních bodů/mapy. Pak se s pomocí dalšího speciálního software tyto body porovnaly s referenčními obrazem o rozlišení 256 x 256 bodů, který byl nahraný do paměti hlavice před odpalem střely. Pokud se našla shoda mezi body, tak mohla být přesně korigována aktuální poloha návratového tělesa.


Jeden scan (otočka antény radaru) trvala 0,5 sec. Další 0,5 sec trvalo zpracování dat a provedení korelace. Než střela dosáhla výšky 900 m nad terénem, stihly se provést 3 až 4 korelace. Protože se střela postupně blížila více zemi (radar snímal větší detaily terénu), byly v paměti uloženy referenční body/mapy pro 4 různé korelační výšky. Krátké video, o tom jak to fungovalo (video níže, čas 1:25).


Hlavní výzvou pro tehdejší konstruktéry byla omezená výkonnost tehdejších procesorů, které se navíc musely vměstnat do malého kompaktního prostoru v hlavici střely. V polovině 70. let to bylo skutečně na hraně tehdejších amerických technologických možností, ale dnes je to už relativně jednoduší úkol.

 

Video: Ukázka navádění střely Pershing II. / YouTube

 

Inerciální navigační systém a satelitní navigační systém

V předchozím článku o ruských balistických střelách Iskander-M v Sýrii byla uvedena přesnost střely v čistě inerciálním režimu 200 m CEP. Bohužel není známo, jestli je to hodnota pro maximální dolet (pozor střely 9M723/9M723-E a 9M723-1 se podstatně liší doletem 280 km versus 400-480 km) nebo pro jakou verzi střely, respektive pro kterou verzi inerciálního navigačního systému to platí (se stabilizovanou plošinou nebo BINS).


V kombinaci se satelitním navigačním systémem předchozí článek na Armádních novinách uváděl hodnotu přesnosti dopadu 50 m CEP. Opět ani náznak informací pro kterou verzi střely a pro kterou verzi inerciálního navigačního systému to platí. Ale i v případě nejstarších verzí střel a navigačních systémů mi to přijde i na ruské poměry poměrně málo.


Odhaduji, že přesnost CEP se satelitní navigací by mohla být zhruba poloviční (25 m). Ruské vojenské satelitní přijímače pracují kromě ruského systému GLONASS (vojenský kód, dvě frekvence) i s americkým systémem GPS (civilní kód, jedna frekvence). To už je i na velké vzdálenosti dostatečné pro kontejnerové bojové hlavice, ale stále ne ideální pro některé bodové unitární konvenční hlavice.


To by mohlo být jedním ze zdůvodnění, proč Rusko nejdříve vyvíjelo (a možná i zavedlo) různé naváděcí hlavice (radarové, optické), s nimiž by přesnost dopadu mohlo stoupnout na lepší než 10 m CEP. Teprve poté se ale Rusům podařilo zdokonalit vlastní inerciální navigační systém na verzi BINS.

 

Naváděcí hlavice byly sice vyvíjeny v době, kdy byly současné ruské satelitní naváděcí systémy teprve v plenkách a BINS nebyl k dispozici, ale jejich úloha může být stále důležitá pro ty válečné scénáře, kdy dojde k významnému poškození/zničení satelitních navigačních systémů.


Inerciální systém se stabilizovanou plošinou
Nejvíce informací je k dispozici o technickém řešení inerciálního navigačního systému starších střel 9M723 a jejich exportních verzí 9M723-E.


Překvapivě to je z dnešního pohledu technologicky zastaralý systém založený na stabilizované základně (plošina na kardanových závěsech) se snímači (translační zrychlení, polohy) a samostatné jednotky se snímači úhlové rychlost otáčení (ve třech osách).

 

Vše je založené na setrvačnících nebo jiných mechanických principech. Tedy technologicky je tento inerciální navigační systém stále na úrovni dob Sovětského svazu z 80. let. Což je pochopitelné, pokud vezmeme v úvahu počátky vývoje a jeho délku. Hlavní nevýhodou těchto elektro-mechanických systémů je jejich hmotnost (minimálně pár desítek kilogramů, rozměry, přesnost).


Západ ale už od 80. let ve všech oblastech inerciální navigace pro civilní a vojenské použití přecházel na pokročilejší technologie inerciálních systému bez stabilizované základny (tzv. strap-down systémy). Příkladem jsou například současné (první verze si ale už zabojovaly v roce 1991 v první válce v Perském zálivu) americké řízené střely M57 ATACMS (tzv. T2K Unitary), které velmi pravděpodobně používají miniaturní jednotku Inertial Measurement Unit (IMU) řady HG1700 od firmy Honeywell.

 

Ta váží méně než 0,9 kg a spotřebu má do 5 W. Snímače úhlové rychlosti tvoří trojice rezonančních laserových gyroskopů LRG (Laser Ring Gyro ) a trojice snímačů zrychlení na bázi křemenných (kvartzových) resonančních akcelerometrů RBA (quartz Resonating Beam Accelerometers).


Americká armáda (US ARMY) uvádí, že tyto střely naváděné kombinací IMU/GPS (vojenský kód, dvě frekvence) mají přesnost lepší než 9 m CEP při doletu v rozmezí 70-270 km. Je jasné, že uživatelé střel ATACMS dosahují takové přesnosti palby na statické cíle bez nutnosti použití drahých naváděcích hlavic.

 

Kombinace střel ATACMS s naváděcím systémem INS/GPS vstoupila do sériové výroby ve fiskálním roce FY1997 (M39 ATACMS Block 1A s kontejnerovou bojovou hlavicí), FY 2001 (M48 ATACMS QRU s jednotnou bojovou hlavicí) a FY2003 (M57 ATACMS T2K s jednotnou bojovou hlavicí).

 

Relativně vysokou cenu amerických technologií kompenzuje opravdu masová sériová výroba jednotek IMU. Dle výrobce bylo už vyrobeno více než 350 tisíc kusů jednotek IMU řady HG1700!

 

Foto: HG1700 (větší jednotka) / Honeywell

 

Foto: Americký M39 ATACMS v akci. Video z 80. let. Skutečně hodně vzácné záběry. / YouTube

 

Inerciální systém bez stabilizované plošiny (BINS)
Rusové samozřejmě moc dobře věděli, že jejich setrvačníkové technologie a stabilizované inerciální základny jsou bez ohledu na skutečnou přesnost už morálně zastaralé. Proto byl podle dostupných informací pro střely 9M723-1 (a 9M723?) vyvinut modernější tzv. „strap-down" inerciální naváděcí systém bez stabilizované plošiny.

 

Podle ruských oficiálních zdrojů byl vývoj tohoto bezzákladnového inerciálního navigačního systému (BINS, překlad z ruštiny) výrobcem dokončen v roce 2012. Jediná další oficiální informace je vágní tvrzení, že systém BINS má lepší přesnost než původní systém.


Zatím není zřejmé, jaká technologie je použita. Podle jedněch pramenů Rusové použili rezonanční laserové gyroskopy LRG a kvartzové akcelerometry. Jejich sériovou výrobu a integraci zvládli v Rusku v podstatě až v tomto desetiletí. Na letounech MiG-29K/KUB jsou rusko-francouzské inerciální jednotky LINS-100RS, na MIG-35, T-50, Tu-160M, MC-21 a dalších jsou ruské vojenské INS řady BINS-SP2, respektive civilní BINS-2015.

 

Ovšem velkou neznámou je, kolik součástek, polotovarů a materiálů, případě výrobních technologií je skutečně ruského původu a jaký dopad má v této oblasti západní embargo na dovoz vojenských technologií a technologií dvojího použití.


Podle jiných informací je nový systém BINS založen na levných komerčních snímačích zrychlení a úhlové rychlosti od americké firmy Analog Devices. Tyto snímače jsou založené primárně na polovodičové a mikrotechnické technologii označované jako MEMS (Micro-Electro-Mechanical Systems). Protože se jedná o méně přesné produkty (jednou z aplikací je senzor orientace v moderních chytrých telefonech), Rusové prý paralelně spojili velké množství těchto levných snímačů.


Pro srovnání i nejpřesnější americké vojenské IMU s technologií MEMS od firmy Honeywell řady HG1930 (umístěné například v naváděném dělostřeleckém granátu M982 Excalibur) jsou zhruba o řád méně přesné než technologie LRG/RBA od stejného výrobce.

 

Video: M982 Excalibur v boji. / YouTube


Korelační radiolokační naváděcí hlavice
High-tech naváděcí systém ve střelách Pershing II dával Američanům značný technologický a vojenský náskok, a tak není divu, že Sovětský svaz chtěl srovnat krok.


Na základě stejných principů pro RACTG, jaké byly použity u amerického naváděcího systému, pracovali na ekvivalentním řešení i Sověti. Musel se ale vyvíjet celý komplexní systém, tedy nejen vlastní palubní část s radiolokátorem, ale i systémy radiolokačního průzkumu, přenosu a zpracování dat, vytváření referenčních map, atd.


Původním záměrem bylo tuto technologii použít pro systémy K716 Volga a 9K714U / 9K717 Oka-U ( SS-23 Spider-B). Ty byly ale zrušeny po podepsání smlouvy INF. Nicméně vývojové práce nepřišly úplně nazmar a vývoj pokračoval dál pro systém Iskander. Předpokládá se, že vývoj se nejpozději počátkem 90. let podařilo dotáhnout do použitelné podoby a tato korelační radiolokační naváděcí hlavice měla být použita i pro rané vývojové verze střel Iskander (ještě bez přípony „M" v názvu). Informační zdroje jsou v této oblasti ale hodně mlhavé.


Předpokládá se, že vzhledem k zastarávání „sovětských" komponent a naopak dostupnosti moderních západních elektronických součástek, (které každým rokem obrovskými skoky navyšovaly výpočetní výkon kapacitu pamětí) musela být naváděcí hlavice/systém v podobě vhodné pro sériovou výrobu po roce 2010 prakticky vytvořena znovu.


Podle dostupných údajů byl vývoj dokončen v roce 2009 a nová radiolokační naváděcí hlavice nese označení 9B918. První série měla být vyrobena v letech 2010-2011 pro střely verze 9M723-1F. Přesnost střel s kombinovaným naváděním INS/GPS a RACTG ruské prameny uvádějí nejčastěji 4 - 7 m CEP. Je třeba to brát ale s jistým despektem, protože číselný rozsah u střední kruhové odchylky (CEP) je v podstatě matematický nesmysl.


Více toho o této naváděcí hlavici není známé, zejména to, zda ho má skutečně každá střela s jednotnou bojovou hlavicí nebo ne. Není ani známo, zda se montuje jen do novějších střel 9M723-1 nebo i starších 9M723 a podobně. Neexistuje jediná veřejná fotografie, schéma, prostě nic.

 

Bohužel z fotografií střel nelze nic poznat, protože radiolokátor je schovaný ve špičce pod radioprůzračným radomem, jehož tvar je asi tvarově stejný jako u střel s kontejnerovou bojovou hlavicí a radiolokačním dálkoměrem/výškoměrem.


Hlavním taktickým omezením pro použití této naváděcí hlavice je nutnost do její paměti před letem nahrát referenční radarový obraz terénu okolo cíle. Vlastní nahrání je dnes jednoduchá záležitost, ale ne tak už vytvoření knihovny cílových oblastí. To nejde dělat v poli. K tomu je potřeba obrovské množství zpravodajských informací, technických prostředků a štáby lidí. Oblast cíle musí být zmapována (opticky, radarově nebo kombinovaně) a z těchto dat se musí v počítači vytvořit referenční radarový obraz cílové oblasti. Teprve takto vytvořené knihovny dat, lze předávat vlastním raketovým útvarům.


Aby mohli Rusové v Sýrii (s řadou lokálních frontových linií) použít Iskander-M s korelační radiolokační naváděcí hlavicí jako zbraň rychlé reakce, museli by vytvořit rozsáhlou databázi referenčních radarových map syrského území. Zda tomu tak je nebo ne, tak to se nikdy nedovíme.


Pro srovnání: Americké letectvo pro přípravu podkladů pro různé řízené střely používá celé zpravodajské křídlo (Air Force Targeting Centre) na základně v Langley AFB (Viginia), kterému podléhá 6 zpravodajských letek rozmístěných na území kontinentálních Spojených států. Vlastní získávání zdrojových dat a průzkum cílových oblastí provádí tisíce lidí v průzkumných křídlech a letkách (pilotované letouny, UAV), National Reconnaissance Office NRO (satelitní průzkum a mapování) a National Geospatial-Intelligence Agency NGA (mapové a terénní podklady).

 

Video: Iskander-M je zatím záhada střela. Na videu je pěkně ukázáno, jak Rusové dokáží palposty pro vozidla zakopávat na ruských pláních. Špička střely je černá. Mohl by to být a nemusel být radioprůzračný radom (pouhý radiovýškoměr/ radiodálkoměr nebo radiolokátor naváděcí hlavice?). / YouTube

 

Inspirace střelami BGM-109C/D Tomahawk
Pro pochopení koncepce další varianty naváděcí hlavice ruských střel Iskander-M je nutné se opět podívat do USA.


Počátkem 70. let začala v USA vznikat nová generace námořních a pozemních střel s plochou dráhou letu BGM-109 Tomahawk. První modely BGM-109A TLAM-N (námořní) a BGM-109G Gryphon (pozemní verze) s jadernou náloží (dolet až 2500 km) měly na svoji dobu opět fantastickou přesnost (30 m CEP). Tyto střely používaly kombinované navádění pomocí inerciální navigace a ve vybraných bodech letu se zpřesňovaly pomocí metody mapování výškového profilu terénu pod střelou radiovýškoměrem tzv. „Terrain Contour Matching"(TERCOM).

Z technického hlediska byla kombinace doletu, přesnosti a v 80. letech v Evropě rozmístěného množství jaderných střel Pershing II a Gyrphon pro sovětskou generalitu noční můra. To zřejmě také přispělo také k tomu, že v rámci odzbrojovací smlouvy INF Sovětský svaz nakonec zlikvidoval 1840+ svých střel oproti 840+ kusům amerických.

Pro plánované námořní verze střel s konvenční bojovou hlavicí (dolet 1250 km) to bylo ale stále malá přesnost, proto byl u konvenčních střel BGM-109C/D navigační systém doplněn ve špice střely o optický korelační systém AN/DXQ-1 „Digital Scene-Mapping Area Correlator" (DSMAC).


Infračervená černobílá CCD kamera v cílové oblasti snímkuje terén/budovy okolo cíle, respektive obraz šikmo pod Tomahavkem (Tomahawky létají podzvukově a horizontálně v nízkých výškách) a získaný snímek se porovná s referenčním digitálním obrazem v paměti střely. Přesnost dopadu těchto střel byla lepší než 10 m CEP.


První zkušební odpal Tomahawku s naváděcím analogovým systémem SMAC proběhl v roce 1977. Digitální DSMAC pak v roce 1980. První sériové střely s jednotnou bojovou hlavicí označované jako RGM/UGM-109 TLAM-C Block II se dostaly na palub plavidel US NAVY už v roce 1986. Verze s kontejnerovou hlavicí RGM/UGM-109 TLAM-C Block IIB pak následovala v roce 1988. Obě verze střel se pak proslavily v první válce v Perském zálivu v roce 1991.


Pochopitelně v Sovětském svazu pozorně sledovali vývoj za mořem a pracovali na vlastní verzi systémů SMAC/DSMAC. Projekt optických korelačních hlavic měl označení „Aerofon". Vývoj byl zahájen už v polovině 70. let, první pokusné střelby se střelami řady 9K72 Elbrus (SS-1 Scud) proběhly v letech 1977-79.

 

Tehdejší úroveň sovětské elektroniky nedokázala vyvinout tak malé naváděcí systémy jako měli Američané. Proto se nový naváděcí systém montoval na rozměrné střely Scud, kde na špici samostatně manévrující hlavice byl dostatek místa na velkou aparaturu optického čidla.


Práce ale musely jít během 80. let velmi pomalu, protože do výzbroje se sériové kusy dostaly až v roce 1990. Systém se označoval jako 9K72-O a používal střely R-17VTO/8K14-F Aerofon (SS-1E SCUD-D). Tyto střely pak vydržely v malém počtu ruské armádě až do počátku 21. století. Uvádí se, že jejich přesnost byla lepší než 20 m CEP (podle jiných pramenů 50 m CEP), ale byly citlivé na zakrytí cíle oblačností.

 

Foto: Inerciální navigace střely 9M723/9M723-E. Černý přístroj dole vlevo je „mechanická část inerciálního navigačního systému se stabilizovanou plošinou", černý přístroj vpravo dole je k tomu patřící „řídící počítač (tzv. blok elektroniky)". Čtyři přístroje nad nimi jsou servomechanismy kormidel střely Iskander; větší foto / Autor viz foto


Korelační optická naváděcí hlavice Iskander-M
Pro střely Iskander-M byla také vyvinuta korelační optická naváděcí hlavice 9E436, která je vzdáleným pokračovatelem optické korelační hlavice projektu Aerofon.


Podobně jako radiolokační hlavice i tato hlavice těsně před dopadem snímá okolní terén v prostoru cíle a porovnává ho s obrazem uloženým v paměti. Podle toho pak provádí navigační korekce. Digitální optický senzor (pravděpodobně na bázi technologie CCD) pracuje v infračerveném spektru (vlnové pásmo bohužel není známo) a měl by fungovat i v nočních podmínkách.


Výhodu tohoto systému oproti radiolokační naváděcí hlavici by mělo být, že aktivně nevysílá elektromagnetické záření. Tedy nejde rušit prostředky radioelektronického boje (REB). Naopak nevýhodou je, že to není systém do každého počasí - oblačnost zakrývající cíl znemožní činnost optického navádění.

 

Naváděcí hlavice 9E436 má hmotnost cca 20 kg, nahrávání referenčních map by mělo trvat méně než 5 minut. Podle ruských pramenů je přesnost střel s touto hlavicí lepší než 20 m CEP. Ve srovnání s radiolokační hlavicí je to relativně málo, obzvláště když optika pracuje s kratšími vlnovými délkami, než radar - měla by mít proto principiálně lepší rozlišení. Bohužel jiné číslo zatím nikdo neuvádí, takže je to třeba brát s rezervou, stejně jako u radiolokační naváděcí hlavice.


Hlavice 9E436 se pozná podle jinak tvarované (zakulacené) špičky střely, kde pod průhledným krytem je vlastní optické čidlo. Jaký je skutečný současný status této hlavice, není známo. Byla sice veřejně představena na různých zbrojní výstavách v letech 2004-2006, ale od té doby se nic nového neobjevilo. Dokonce neexistují fotografie střel s takto tvarovanou špičkou.


Opět hlavním taktickým omezením pro použití této naváděcí hlavice je nutnost do její paměti před letem nahrát referenční obraz terénu okolo cíle. Aby mohli Rusové v Sýrii (s řadou lokálních frontových linií) použít Iskander-M s korelační optickou naváděcí hlavicí, museli by vytvořit rozsáhlou databázi referenčních map syrského území.


Pro srovnání: americké letectvo dnes používá pro poslední generaci střel s plochou dráhou letu jako je například AGM-158 JASSM novou generaci optických naváděcích hlavic. Zhruba 3 km před cílem se čidlo aktivuje a infračervená kamera (zorné pole 12°, pole 256 x 256 obrazových snímači, středněvlná infračervené oblast, snímkovací frekvence 5 snímků za sekundu) v přídi střely. Během zhruba 8 sekund činnosti se pořídí okolo 10-15 kvalitních obrazů cíle a cílové plochy. Pomocí speciálních algoritmů pak palubní počítač porovná obraz s nahranými třírozměrnými drátovými modely TAM (Terminal Area Model) cíle a cílové oblasti.


Řízenou střelu JASSM lze tak velmi precizně navést na přeprogramovaný bod dopadu. Přesnost se uvádí lepší než 3 m CEP a střely jsou schopné na velkých objektech zasahovat konkrétní místa, jako jsou vrata nebo šachty. U plošných cílů, jako je například postavení protivzdušné obrany, jsou pak údajně schopny rozlišit od sebe obrysy vozidel s výrazně jiným obrysem (např. odpalovací vozidlo, radarové vozidlo, velitelské/skříňové vozidlo). Střela se pak navede na nejprioritnější cíl.

 

Pokračování příště

 

Autor článku, vystupující pod přezdívkou Starlight, nechtěl uvést pravé jméno. Redakce jméno zná. Starlight působí v českém obranném průmyslu a je také aktivní v diskuzích Armádních novin.

Udělte článku metály:

Počet metálů: 4.1 / 5

Nahlásit chybu v článku

Přidej komentář

Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!

Komentáře

avatar
Strategist Datum: 24.02.2017 Čas: 13:10

KOLT: právě takže NATO zavadí drahou submunici, zatímco Rusko v klidu má levnější, možná i učinější submunici. Jako chápu že z civilního hlediska to není nic moc, ale z vojenského je to úžasná věc dělaná proti velkým koncentracím nepřátel, jak pěchota tak tanky a to se může ve válce nebo boji sakra hodit, porovnejme co je lepší poslat tam skupinu letadel, kdy každá hodí pár přesných bom, tudíž vyřadí určené množství tanků nebo jedno co odplálí pár jednotek se submunicí co zničí vše v oblasti protože co nezásaáhne 1 submunice, to druhá nebo třetí atd takže úspěch mise by byl zaručený. Přijde mi to jako porovnávat sniperskou pušku s minometem, puška je fajn na vyřazení důležitého cíle, ale když už jich tam je skupina tak spustím minometnou palbu na pozici a je hotovo

avatar
PavolR Datum: 23.02.2017 Čas: 09:03

Kolt:
Aj Slovensko má ešte stovky kusov rôznej kazetovej munície, lebo síce sme sa pred 1,5 rokom zaviazali k jej likvidácii, časovo je to rozvrhnuté až do roku 2023 (čo nepredpokladám, že budeme stíhať :D ).
http://www.pluska.sk/spravy/z-domova/slovensko-pristupilo-k-dohovoru-kazetova-municia-nas-skoncila.html

avatar
KOLT Datum: 23.02.2017 Čas: 08:51

Z NATO ještě Rumunsko, Lotyšsko a Estonsko, dále Izrael. Především ale jsou USA 3/4+ síly NATO. A vlastně i Západu. O vyřazení kazetové munice pro MLRS v USA jsem neslyšel, ale proč ne. Já sice její použití chápu z vojenského hlediska, nicméně z civilního je to prostě průšvih. Zajímavý projekt vyl španělský Espin, který docela řešil problém s nevybuchlou submunicí. A také menší množství samonaváděcí submunice docela řeší problém. Nicméně cena obou řešení, především toho druhého, je poměrně vysoká. Ačkoliv zrovna u toho druhého je kompenzována podstatně vyšší účinností.

avatar
Strategist Datum: 22.02.2017 Čas: 15:58

KOLT: https://en.wikipedia.org/wiki/Convention_on_Cluster_Munitions#/media/File:Cluster_Munitions_Convention.svg

avatar
Strategist Datum: 22.02.2017 Čas: 15:57

KOLT: no pokud se dobře dívám, tak pouze USA, Polsko a Finsko, pokud se bere jako západ a podle toho co jsem někde četl tak USA kazetovou munici ze svých MRLS vyřadili, jestli mají nějakou na letadlech si teď nejsem jistý.

avatar
palo satko Datum: 22.02.2017 Čas: 10:11

Velmi dobry članok.

avatar
KOLT Datum: 22.02.2017 Čas: 09:05

Zdaleka ne celý Západ se zbavil kazetové munice.

avatar
Strategist Datum: 22.02.2017 Čas: 08:46

Tady je vidět jakou chybu západ udělal když se zbavil kazetové munice, která má v dnešní době stále velké opodstatnění

avatar
KóĎA Datum: 21.02.2017 Čas: 19:01

liberal shark: tak i ty výkony jsou trochu jinde...

avatar
liberal shark Datum: 21.02.2017 Čas: 18:20

Vynikajici clanek. Prekvapila mne ta vysoka cena ve srovnani s ATACMS.

avatar
Pitris Datum: 21.02.2017 Čas: 17:30

Taky se připojuji s díky za velice zajímavý článek. Jen více takových. Díky

avatar
raziel87 Datum: 21.02.2017 Čas: 16:28

Zajímavé, jak oba popisují některé události trochu rozdílně - Julásákův záběr a znalosti jsou také špičkové

avatar
raziel87 Datum: 21.02.2017 Čas: 16:26

Moc pěkná práce. Smekám a klobouček :)

Tady je ještě slušnej článek od Julesáka http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=41&t=7390&p=246280&hilit=iskander#p246280

avatar
RiMr71 Datum: 21.02.2017 Čas: 15:56

Skvělý článek, díky, ale těch chyb... Ale lepší než vata bez chyb!

avatar
Pepos Datum: 21.02.2017 Čas: 14:46

Dobrý článok...

arr