TACTICAL PRO

Úspěchy ruských tanků T-90 a bojových vozidel BMPT

Díky pozitivním zkušenostem s nasazením v Sýrii ... Více

Samohybný minomet na podvozku Pandur II 8×8

Česká společnost Tatra Defence Vehicle a.s. (TDV) ... Více

Ženy v kokpitu jako příznak demografické krize ruské armády

Poprvé od druhé světové války se ženy v ruských ... Více

Vojenská výzbroj

ANALÝZA: Ruské střely Iskander - historie, účinnost, nasazení; část 3.

Datum přidání 28.02.2017    Rubrika rubrika: Vojenská výzbroj     komentáře 28 komentářů    autor autor: Starlight

Tento poslední článek třídílného seriálu navazuje na článek o ruských balistických střelách Iskander v Sýrii. Následující text má přinést více světla na balistické střely Iskander, kolem kterých často panuje jakási aura „zázračné ruské zbraně“. Druhá část seriálu se objevila na Armádních novinách minulý týden.

Foto: Odpalovací vozidlo systému Iskander-M; větší foto / mil.ru 

 

Iskander-M jako prostředek pro omezení přístupu (A2/AD)

Ruské systémy A2/AD v Sýrii

Rozmístění dalšího příliš výkonného zbrojního systému pro běžné bojiště v Sýrii není pro Rusko nic neobvyklého.

 

Rusko v Sýrii rozmístilo celou řady systémů nehodící se pro protipovstalecký boj v konfliktu nízké intenzity (hlavně v městské zástavbě) - jsou ale vhodné pro omezení přístupu A2/AD (Anti-Access/Area Denial) dalším zainteresovaným státům do Sýrie.


Pro ilustraci. Rusové během posledních cca dvou let na východním syrském pobřeží rozmístili následující A2/AD systémy: protiletadlové systémy S-400, S-300V4, Pantsir S1, protilodní K-300P Bastion-P, prostředky REB 1RL257 Krasucha-4.

 

Už více než rok (od listopadu 2015) se u syrského pobřeží postupně střídají nejsilnější ruské hladinové lodě (resp. všechny tři bojeschopné) – raketové křižníky vyzbrojené protiletadlovými systémy řady S-300F a výkonnými protilodními střelami (ale žádnými protizemními střelami použitelnými v syrském konfliktu). A asi by toho bylo více.
 

Iskander-M versus okolní státy

Poznámka k dostřelu: Podle ruských pramenů mají původní střely 9M723 (a jejich exportní derivát 9M723-E) dolet jen do 280 km. Dolet novějších střel 9M723-1 je dle některých ruských neoficiálních pramenů do 400 km.

 

Některé ruské prameny zase přebírají západní odhad maximálního dostřelu 480 km. Jak už bylo v jiném článku na Armádních novinách uvedeno, někteří západní analytici tvrdí, že střely mají skutečný dolet až 700 km (podle typu bojové hlavice).


Umístění řízených střel 9М723 nebo 9M723-1 systému 9K720 Iskander-M na letecké základně Hmímím u města Latákie by mohl být zajímavý tah na ruské šachovnici v tzv. "raketové diplomacii". Díky jejich dostřelu až 480 km mohou Rusové provést úder či jen naznačovat jeho možnost na celou řadu strategicky významných cílů, které byly pro ně dosud obtížně dosažitelné.


V dostřelu střel Iskanderů-M jsou totiž najednou hlavní základny a letiště západní aliance v Turecku. Například velká letecká základna USA/NATO Incilrlik, hned pětice hlavních tureckých leteckých základen Konya, Diyarbakir, Malatya/Erhac, Malatya/Tulga a Kayseri/Erkilet se stíhacími letouny F-16, transportními letouny A-400/C-130/C-295, vrtulníkové vojskové letectvo. Dokonce jedna z těchto základen se už připravuje pro letouny F-35.


Na dostřel jsou i britské základny a letiště RAF Akrotiri na Kypru, velká část území Jordánska, včetně hlavního města Ammánu a většiny jordánských leteckých základen včetně těch používaných aliancí (například al-Azraq nebo H5). V doletu je i vetší část Izraele až po pásmo Gazy.   


Skoro by se dalo říci, že zajímavých potencionálních cílů je mnohem více, než kolik je asi v Sýrii ruských raket Iskander-M. Zejména moderní letecké základny s letouny rozptýlenými v zoodolněných krytech (takových je v regionu většina) jsou velké rozměrné cílové objekty, k jejichž významnému poničení je potřeba velké množství konvenční munice.


Proto je podle mne úloha Iskanderu-M v Sýrii jako prostředku pro A2/AD spíše odstrašující. V případě ostrého bojového použití v této úloze sice mohou střely lokálně uspět a způsobit značné škody, ale neodkáží nic změnit na zdrcující početní převaze aliance v oblasti.


Samozřejmě lze namítnout, proč to Rusové dělají, když disponují celou řadu konvenčních systémů velkého doletu (námořní a letecké střely s plochou dráhou letu), které mohou tyto cíle také ohrozit.

 

Nespornou strategickou výhodou systémů Iskander-M umístěných přímo v regionu je ale jeho blízkost k potenciálním cílům. V kombinaci s rychlostí balistické střely letící po kvazibalistické křivce tak nezůstává obráncům moc času na obranu. Od odpalu do dopadu na maximální vzdálenosti uplyne doba okolo pěti minut.

 

Zhruba stejný čas trvá příprava odpalu z pohotovosti ve stacionárním postavení. Navíc řada výše popsaných potenciálních cílů je blíže, než je deklarovaný maximální dostřel, což dobu letu dále výrazně zkracuje.  


Čelit tomuto systému tak znamená, že obránci musí mít drahý a složitý protiraketový systém (systém včasného varování, systémy sledování a přenosu dat, vlastní antirakety), který musí být neustále ve střehu. A to je všechno velmi drahé.  

 

Například ani Turecko s velkými a dobře vyzbrojenými ozbrojenými silami nemá v současnosti žádný vlastní výkonný protiraketový systém a musí se v této schopnosti spoléhat na pomoc dalších členů NATO, kteří na území Turecka pravidelně rozmisťují svoje baterie střel Patriot nebo Aster SAMP/T.

 

Video: Arménská přehlídka všech jejich raketometů a balistických raket opravdu stojí za pozornost. / YouTube

 

Iskander-M versus Turecko

V souvislosti s Tureckem, jenž se jako „lokální“ velmoc dostává už po staletí do menších nebo větších střetů zájmů s Ruskem, asi není bez zajímavosti, že podle některých zpráv ruská armáda už v roce 2013 rozmístila svůj systém Iskander-M v Arménii.  


Z území Arménie tyto střely pokrývají ale pouze východní třetinu Turecka (včetně leteckých základen Diyarbakir a Batman s letouny F-16, UAV, bitevními a transportními vrtulníky), ale hlavní turecké základny ve středním a jižním Turecku jsou mimo jejich dosah. Proto je možnost umístění raket systému Iskander na syrském území pro Rusko zajímavá i z dlouhodobého hlediska.


A Iskander-M versus zbytek území Turecka? Většina severní část Turecka, včetně hlavního města Ankary a leteckých základen  Ankara/Etimesgut, Ankara/Mürted a Merzifon je pro změnu zase v doletu střel Iskander-M ze sestavy 1. raketové brigády z Krasnodaru, která je může rychle rozmístit kdekoliv na ruském černomořském pobřeží (od Soči na východě, až po Krym).

V roce 2016 ozbrojené síly Arménie ukázaly světu své vlastní exportní systémy Iskander-E. Chudá Arménie je první zahraniční uživatel expertní verze Iskander-E se střelami 9М723-E. Adresátem v tomto případě ale není Turecko, ale bohatý ropný Ázerbájdžán, který chce zpět území Náhorního Karabachu. Mimochodem obě znepřátelené strany vlastní i starší systémy Točka a Arménie i starší systémy Scud, které rádi ukazují druhé straně na vojenských přehlídkách. 

Rozmístění poměrně velkých ruských vojenských sil v Arménii je asi mimo rozlišovací schopnost běžného Středoevropana. Pro Rusko je ale Arménie klíčové území na jih od Kavkazu, která mu umožňuje být v „přímém“ pozemním kontaktu s územím Tureckem, Iránu a současně vzít do kleští území Gruzie a Ázerbájdžánu. Zajisté k „převeliké radosti“ všech těchto států.


Pouhých 10 km od turecko-arménských hranic jsou rozmístěny ruské pozemní síly v podobě „divize“ na snížených počtech, kterou tvoří dvě mechanizované brigády s příslušným hlavňovým a raketovým dělostřelectvem a podpůrnými jednotkami.  

 

Oblohu nad nimi střeží protivzdušná obrana přesycená bateriemi systému S-300 a dvěma letkami MiGů-29. Ruský kontingent v Arménii dále tvoří několik tisíc příslušníků pohraničních vojsk, které zabezpečují ostrahu hranic s Tureckem a Iránem.

 

Video: M142 HIMARS (High-Mobility Artillery Rocket System) / YouTube

 

Americké balistické střely krátkého doletu

Ruský Iskander-M je nepochybně velmi výkonný zbraňový systém. Zejména jeho varianta s jadernou hlavicí nemá v současnosti ve světě přímý ekvivalent. Jsou ale konvenční varianty Iskanderu-M opravdu bez konkurence?


Možnosti systému a záměry jeho rozmístění ze strany Ruska jsou častým mediálním tématem, zejména v Evropě, včetně ČR. Může tak snadno vzniknout dojem, že Rusko je v oblasti balistických střel krátkého doletu tím nejsilnějším světovým hráčem.


V oblasti střel s jadernou hlavicí pravděpodobně ano. Ale v oblasti čistě konveční výzbroje tento titul zřejmě náleží USA, které mají nejbohatší ozbrojené sily a současně obrovský vývojový a výrobním potenciál. Navíc různé složky amerických ozbrojených sil (US ARMY a USMC) mají v současnosti nejen největší bojové zkušenosti s bojovým nasazením těchto střel (v posledních 25 letech), ale hlavně pravděpodobně i největší konvenční arsenál technologicky velmi vyspělých balistických střel krátkého doletu.


Základní platforma pro současné americké balistické střely je systém Multiple Launch Rocket System (MLRS). Je to asi nejuniverzálnější raketometná platforma na světě.

 

Tento systém byl sice zavedený do výzbroje v 80. letech, ale díky jeho nadčasovému řešení a neustálému vylepšování v posledních třech dekádách, je tento systém základní americkou platformou pro přesné raketové údery (tzv. „Precision Strike“).

 

Množství a bojové nasazení

Americká armáda (US ARMY) a námořní pěchota (USMC) dnes provozuje okolo 220 modernizovaných pásových raketometů M270A1 MLRS (další stovky nemodernizovaných M270 jsou v rezervě) a 420 lehčích kolových systémů M142 HIMARS (High-Mobility Artillery Rocket System).

 

Pro srovnání - Rusko po plánovaném přezbrojení jedenáctii raketových brigád do konce roku 2017 bude mít okolo 130+ odpalovacích vozidel systému Iskander-M. Po přezbrojení 11 raketových brigád (každá brigáda získá 12 odpalovacích vozidel a 12 muničních vozidel) a 1 výcvikového oddílu ruské armády, bude ve vozidlech uloženo okolo 550 střel řady 9M723/9M723-1.

 

Při optimistických 100% rezervách ve skladech Rusko získá odhadem okolo 1100 balistických střel systému Iskander-M. Médií ale probleskují aktuální zprávy o záměrech Ruské federace do konce roku 2020 zformovat až 17 raketových brigád se systémem Iskander-M.


Naproti tomu americké ministerstvo obrany už zakoupilo téměř 3 tisíc balistických střel řady M39/M47/M58 ATACMS (dostřel 70-300 km, 2 ks v MLRS, 1 ks v HIMARS, systémy střel jsou někdy označované jako MGM-140 a MGM-164). Z nich okolo 480 už bylo použito ve válkách v Iráku a Afghánistánu.

 

Dále Pentagon zakoupil okolo 21 tisíc menších řízených střel řady M30/31 GMLRS (dostřel 15-70+ km, 12 ks v MLRS, 6 ks v HIMARS). Z nich bylo vystříleno okolo 2300 ks (většina v bojích v Iráku a Afghánistánu).  


V současnosti běží program, kdy nejstarší střely řady M39 ATACMS z 90. let po skončení skladovací životnosti repasují a modernizují na poslední variantu M57.

 

Hmotnosti

Zatímco ruské systémy jsou tradičně velké a těžké, tak jejich americké ekvivalenty jsou o poznání lehčí a menší. To proto, že sázejí na přesnost a ještě pokročilejší technologie.


To jim umožňuje snížit hmotnost jak bojové nálože, tak i celkovou hmotnost střely a vozidla -raketometu. Výsledkem je lepší taktická a strategická mobilita a mimo jiné i lepší faktor nenápadnosti (hlavně kolový M142 HIMARS).


Hmotnosti vozidel:  Plně bojově naložené odpalovací vozidla 9P78-1 se dvěma střelami systému Iskander-M má hmotnost okolo 43 t a je přepravitelné pouze vlakem nebo na palubě transportního letounu An-124.  


Pásový M270A1 MLRS má bojovou hmotnost se dvěma střelami ATACMS okolo 26 t a je přepravitelný ve skupinách velkými letouny C-17 a C-5. Kolový M142 má hmotnost s jednou střelou okolo 16 t a jedno vozidlo lze přepravit taktickými transportními letouny C-130. Oba americké raketomety jsou navíc pancéřovány proti výbuchu improvizovaných náloží (IED), střepinám dělostřeleckých granátů a střelbě z ručních zbraní.


Obrovský rozdíl je i v hmotnosti vlastních řízených střel. Starší ruská střela 9M723/9M723-E (dostřel 280 km) má startovní hmotnost 3800 kg, novější střely 9M723-1 (dostřel 400 až 480 km) údajně 4615 kg. Maximální hmotnost bojové hlavice se uvádí až 1000 kg (9M723) nebo až 800 kg (9M723-1), ale dosud známé konvenční hlavice mají hmotnost jen okolo 480 kg.


Americké střely ATACMS mají startovní hmotnost pouze 1670 kg a poslední model M57 ATACMS T2K (dostřel 270 km) s jednotnou bojovou hlavicí má hmotnost vlastní bojové hlavice okolo 220 kg. Menší řízené střely M31 GMLRS (dostřel 70+ km) mají startovní hmotnost jen okolo 300 kg a hmotnost bojové hlavice je jen 90 kg.

 

Přebíjení

Klíčem k nadčasovosti raketometů MLRS/HIMARS jsou různé odpalovací/skladovací moduly (M270 dva moduly, M142 jeden modul), ve kterých jsou vlastní střely skladovány, přepravovány, nabíjeny a nakonec odpalovány.


Raketomety M270A1 MLRS a M142 HIMARS jsou vybaveny integrovaným mechanizovaným přebíjecím zařízením (jeřábem). To dvoučlenné obsluze umožňuje s minimálním úsilím rychle přebít raketomet. Stačí, když logistický nákladní automobil složí na zem další nabitý modul.  To pochopitelně obrovsky zjednodušuje nejen polní logistiku, ale i náklady na pořízení a provozování celého systému.


Ruský systém Iskander-M (ale i jiné ruské raketové systémy) používá specializované muniční vozidlo. Posádky obou vozidel pak musí spolupracovat při poměrně zdlouhavém a choulostivém jeřábovém překládání a usazování volně uložených střel bez jakéhokoliv ochranného kontejneru.

 

Video: Pro ilustraci pěkné video ukazující leteckou přepravu, přebíjení a střelby z raketometů M142 HIMARS. / YouTube

 

Cena

Americké střely jsou menší, lehčí a používají méně složitých systémů. Navíc se vyrábějí ve skutečně velkých sériích. To všechno má příznivý dopad na jejich cenu.


Podle jednoho z ruských neoficiálních zdrojů stála v roce 2009 jedna řízená střela Iskanderu-M ve verzi 9М723K5 okolo 123 mil rublů. To by odpovídalo tehdejším 3,5 - 4 mil dolarů (směnný kurz v roce 2009 byl hodně pohyblivý).


Řízená střela M57 ATACMS (FY2010) stojí zhruba 1 milon dolarů (unit system cost; vlastní střela 0,7 milionu dolarů) při výrobní dávce cca 80 ks za rok. Menší a levnější řízené střely M31 GMLRS stojí (FY2017) zhruba 140 tisíc dolarů (unit system cost; vlastní střela 123 tisíc dolarů) při výrobní dávce cca 1800 ks za rok.

 

Přesnost

Americké řízené střely s kombinovaným INS/GPS naváděním typu M57 ATACMS T2K mají přesnost lepší než 9 m CEP (Circular Error Probable; střední kruhová odchylka v cíli) a menší M31 GMLRS pak lepší než 5 m CEP.  


Nepotřebují tedy drahou naváděcí hlavici. Pro případ rušení nebo falšování GPS signálu jsou vybaveny obtížně zarušitelným GPS přijímačem, který dokáže rozpoznat a ignorovat rušící nebo falešné signály.

 

Bojové hlavice

US ARMY po skončení studené války zcela rezignovala na balistické střely s jadernými hlavicemi a plně se soustředila na rozvoj konvenční munice.  


Ostatně střely nejstarší verze střel M39 ATACMS vyvíjené během 80. let byly už od počátku koncipovány jako konvenční zbraně pro přehrazování pozemního bojiště (útoky na koncentrace mechanizovaných sil, postavení PVO, hlavňového a raketového dělostřelectva hluboko za frontou oblastí). K tomuto účelu byla bojová hlavice střely, která tehdy byla naváděné jen inerciální navigací, naplněná obrovským množstvím (950 ks) konvenční submunice M74 s duálním účinkem jak proti živé síle, tak proti obrněným vozidlům.


Instalace kombinovaného naváděcího systému INS/GPS v 90. letech umožnila zmenšit bojové hlavice a tak zvýšit dostřel střel ATACMS až na 300 km. Miniaturizace dosáhla takového stadia, že bylo dokonce možné zavést malé střely řady M30/M31 GMLRS (dolet 70+ km), které postupně přímo nahrazují původní neřízené rakety řady M26A2 ráže 227 mm (maximální dostřel 32 nebo 45 km podle verze).


V 90. let byla pod dojmem studené a první Války v zálivu, rozpracována řada projektů kontejnerových bojových hlavic s inteligentní protitankovou submunicí. Nicméně většina těchto projektů byla během první desetiletí tohoto tisíciletí pozastavena ve prospěch střel s vysokou bodovou přesností, zpravidla s jednotnou bodovou hlavicí.


Spojené státy stejně jako Rusko nejsou signatářem „Smlouvy o zákazu kontejnerové munice s vysokým podílem nevybuchlé submunice" (ČR ratifikovala tuto dohodu v roce 2012). Cílem je zabránit zamořování bojiště nevybuchlou submunicí a zamezit následným civilním obětím.


Zatímco Rusko zřejmě uvedenou odzbrojovací iniciativu asi v podstatě ignoruje, tak USA výrazně omezily používání tohoto typu munice. Navíc nově vyvíjené bojové hlavice už jsou navrhovány podle nových kritérií - Spojené státy mají svůj interní standard, který požaduje, aby nevybuchlé submunice nebylo více než 1 %.


Systémy MLRS/HIMARS amerických pozemních sil naposledy vystřelily v boji staré typy kontejnerových hlavic v roce 2003 ve válce proti regulérní irácké armádě. Při dalších bojích s povstalci v Iráku a Afghánistánu nebyla tato munice už autorizována k použití na těchto válčištích. Naopak byla a je stále autorizována pro použití na Korejském poloostrově. Status pro Evropu není znám.


Na rok 2018 je naplánováno vyřazené této munice z výzbroje US ARMY/USMC. Z arsenálu systému MLRS/GMLRS budou vyřazeny neřízené rakety řady M26A2 bez náhrady. Řízené střely M30 GMLRS nahradí model M30A1 GMLRS-AW s hlavicí nové generace.

 

Nejstarší řada balistických řízených střel M39/M39A1 ATACMS bude repasována a přestavěna na modernější model M57. Vyřazením neřízených raket řady M26 tak raketomety M270A1 MLRS a M142 HIMARS ve výzbroji US ARMY/USMC zcela přejdou na přesné řízené střely.


Projekt kontejnerové bojové hlavice pro střely M30 GMLRS je dobrým ilustrativním příkladem, kam se USA oreintují při zdokonalování systému MLRS/HIMARS. Nová střela označovaná jako M30A1 GMLRS-AW je moderní high-tech obdobou šrapnelové munice. Jednotná bojová hlavice o hmotnosti okolo 220 kg je ve výšce okolo 10 m odpálena bezkontaktním přibližovacím zapalovačem. Hlavice střely M30A1 je doslova napěchována 160 tisíci (!) wolframovými penetrátory (šrapnely), které obalují výbušné jádro.
 

Tato moderní hlavice je určená k útokům na plošné cíle nebo cíle, jejichž poloha není zcela přesně známá.  Primární cílem jsou tedy postavení raketového a hlavňového dělostřelectva, stanoviště PVO nebo koncentrace vojsk. Penetrátory mají dostatek průbojnosti, aby si poradily i s lehce pancéřovanými vozidly, jako jsou ruská bojová vozidla řady BVP.

 

Video: Video ze zkoušek střely M30A1 GMLRS-AW. / YouTube

 

Nové střely Long Range Prescision Fires (LRPF)

Americké ozbrojené síly si po skončení Studené války mohly dovolit luxus téměř celého čtvrtstoletí relativního klidu a těšit se z vojenského náskoku před dalšími velmocemi. Toto období je u konce a současně se objevují hned dva vyzyvatelé – „tradičně“ Rusko a s Američany ekonomicky mnohem rovnocennější Čína.


Masivní zavádění moderních dalekonosných vícehlavňových raketometů s řízenými střelami, zavádění všemožných balistických střel, systémů PVO velkého dosahu a dalších ofenzivních systémů ze strany Číny a Ruska, vedly US ARMY k požadavku na ještě výkonnější balistické střely pro systém MLRS/HIMARS, jako náhradu za střely ATACMS.


Připravované střely jsou zatím označovány jako Long Range Prescision Fires (LRPF). Měly by mít dostřel těsně pod hranici limitů smlouvy INF (odhad do 480 km, oficiálně je to označované jako 300+ km).


Střely budou menší než stávající střely ATACMS, aby bylo možné do každého raketometu M270A1 MLRS nabít dva moduly s celkem 4 střelami a do raketometů M142 HIMARS pak jeden modul se dvěma střelami. Startovní hmotnost střely tedy bude odhadem v rozsahu 800-1000 kg.


První varianta označovaná jako „Increment 1“ bude mít lehkou bojovou hlavice shodnou nebo odvozenou od nové „super-šrapnelové“ hlavice pro řízené střely M30A1 GMLRS-AW. Hlavním úkolem střel „Increment 1“ budou dle prezentací US ARMY časově kritické útoky na postavení PVO, raketového dělostřelectva a balistických řízených střel, nebo shromaždiště vojsk. Bombastické mediální titulky proto někdy hovoří o těchto střelách jako o „zabijáku Iskanderů a SAMů (PVO systémů S-300/400)“.


Podle současných plánů se tyto střely dostanou k jednotkám až v polovině další dekády. I když je samozřejmě možný posun možný na obě strany časové stupnice. Střela má být postavená na stávajících technologiích, převzatých z již existujících střel - neočekává se tak výrazný technický problém.


V obecných plánech je naznačena i střela označovaná jako „Increment 2“. Ta pravděpodobně bude vybavena systémem autonomního a/nebo datalinkového navedení pro velmi přesné bodové údery, včetně pohyblivých cílů. US ARMY se nijak netají tím, že chce získat schopnost útočit na hladinové lodě na velké vzdálenosti (do limitů smlouvy INF). Vhodně rozmístěné pobřežní baterie velmi mobilních raketometů M142 HIMARS dokáží zásadně omezit volnost pohybu čínského námořnictva v Jihočínském moři.

 

Video: M982 Excalibur při testech měl průměrnou odchylku pouze 2 m od středu. / YouTube

 

Přesné hlavňové dělostřelectvo

Americké raketové dělostřelectvo kompletně přechází jen na přesné střely. Obdobný trend důrazu na přesnost a na přesnost palby i na velké vzdálenosti je hlavní prioritou i pro americké hlavňové dělostřelectvo.


Houfnice ráže 155 mm  -  tažené M777A2 a samohybné M109A6/A7 Paladin/Paladin PIM), které jsou vybaveny moderními digitálními systémy řízení palby, jsou schopné střílet naváděné granáty s dosud nevídanou přesností.  


Americké 155mm houfnice s délkou hlavně jen 39 ráží dokáží s pomocí různých standardních dělostřeleckých granátů (obyčejné M107, M795 nebo M549A1 s pomocným raketovým motorem) střílet na vzdálenosti 5 km až 30 km. Granáty lze osadit hlavovým naváděcím kitem (s funkcí chytrého zapalovače) M1156 Precision Guidance Kit (PGK), který zabezpečí přesnost dopadu s přesností lepší než 30 m CEP v celém rozsahu dálek.  


Pro srovnání - bez kitu PGK má dělostřelecký granát M549A1 na vzdálenost 30 km přesnost 295 m CEP a dělostřelecký granát M795 má na vzdálenost 22,5 km přesnost 139 m. Jeden kit PGP dnes stojí při velkosériové mnohatisícové výrobě zhruba 9 tisíc dolarů.


Ještě lepší přesnost a vyšší dolet dosahují speciální naváděné dělostřelecké granáty M982 Excalibur s dostřelem 8 km až 40 km a přesností lepší než 4 m CEP. Cena granátu ze současné velkosériové mnohatisícové produkci je okolo 69 tisíc dolarů.

 

Konec seriálu

 

Autor článku, vystupující pod přezdívkou Starlight, nechtěl uvést pravé jméno. Redakce jméno zná. Starlight působí v českém obranném průmyslu a je také aktivní v diskuzích Armádních novin.


Udělte článku metály:

Počet metálů: 2.3 / 5

Nahlásit chybu v článku

Přidej komentář

Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!

Komentáře

avatar
pjek Datum: 23.03.2017 Čas: 12:41

Pochopitelně že hodnocení bojové účinnosti Iskanderů nelze dělat samostatně, ale vždy jako součást celého systému. Zajímavá je součinnost s letectvem, které má podobný čas k zásahu a obrana pak má ztížené možnosti efektivně hrozbu eliminovat. Zmíněná Krasucha-4 je systémovou součástí chránící vlastní PVO a pozemní jednotky současně s možností vyřadit obránce. Proto považuji seriál za sice selektivně velmi informativní, ale v oblasti reálníé bojové účinnosti jako za ne zcela realistický. Problém je, že v AČR se systémy zabývá pouze velmi omezený počet osob...

avatar
Tecka Datum: 17.03.2017 Čas: 17:57

News!

http://dziennikzbrojny.pl/aktualnosci/news,1,10518,aktualnosci-z-polski,izraelska-oferta-w-programie-homar

http://www.defence24.pl/564043,izraelskie-rakiety-dalekiego-zasiegu-w-ofercie-dla-homara

avatar
semtam Datum: 04.03.2017 Čas: 23:19

Jinak dobrý článek (články), je vidět, že si autor s tím dal práci. Škoda, že neuvedl zdroje z kterých čerpal, třeba ta cena. Ale nevadí.

Jen se mi zdá, že srovnání Iskandru a M270 či Himars není úplně srovnatelné. Iskander je zjevně určen na velkoplošné cíle, jako jsou letiště či velká koncentrace sil protivníka. Proto téměř 1 tunová hlavice, salva 2 raket z Iskanderu dopraví na místo určení téměř 2 tuny výbušniny, pro srovnání M57 ATACMS by muselo být použito 8-9 aby dosáhli hmotnosti 2 Iskandrů, samozřejmě jsou to jen hrubé počty.

Váha obou prostředků vypovídá o jejím zaměření. M270/Himars je konstruován tak, aby se tahal po světě, Iskander nepočítá s tím, že by měl sloužit k expedičním účelům.

Přímým konkurentem k M57 ATACMS je spíše Polonez než Iskander.

avatar
semtam Datum: 04.03.2017 Čas: 21:30

Pro zájemce v březnovém vydání ATM je článek o běloruském (z části čínském) systému V-300 Polonez.

avatar
niko Datum: 03.03.2017 Čas: 09:29

Chlapi myslim, ze sa zhodneme na to, ze RM 70 Modular by potreboval upgrade systemu riadenia palby, podobne ako u MLRS, ako pisal Lukas, ak by sa Slovensko rozhodlo zaviest do vyzbroje ATCMS. Stale to ale povazujem este za relativne jednoduche riesenie, ktore je v moznostiach slovenskeho obranneho priemyslu v porovnanim, co by bolo potrebne riesit bez Modularov. Takze stale povazujem zavedenie Modularu za dobry napad.

avatar
tryskac Datum: 03.03.2017 Čas: 07:33

ad Lukas: ano, RM70(/85) Modular nema moznost odpalovat ATACMS rakety. Neviem ci by to technicky bolo mozne, co sa tyka podvozku, tam by problem byt nemal. Co sa tyka streleckeho pocitaca, snad by slo tuto moznost doplnit. V kazdom pripade bol prostriedok vyrobeny pre OSSR, ktore nemaju potrebu hrat kvazi velmocensku politiku ako sa snazia poliaci, takze tato moznost by bola zbytocna. Vid. Americky natlak na zrusenie a zrusenie SS-23, ktorymi Slovensko disponovalo este do roku tusim 2005?

avatar
Lukas Datum: 02.03.2017 Čas: 19:03

M270 przechodziły dwie poważne modernizacje
Jedną na przełomie lat 80 i 90tych IPDS - umożliwiającą użycie ATCMS
Drugą po 2000 IFCS (Improved Fire Control System) czyli system kierowania ogniem dostosowany do GMLRS

Pytanie co ma system kierowania ognia RM-70 modular? podejrzewam że podstawowe elementy - czyli nie może korzystać z modułu gps rakiet.

avatar
niko Datum: 02.03.2017 Čas: 11:08

No modular vyuziva standardne nabijacie kontajnery ake su aj napr. u raketometu MRLS a MIMARS. Takze odpalenie ATACMS by technicky mozne bolo. Otazny je system riadenia palby ako pise Lukas. Ci by ho bolo nutne ho upgradovat alebo by postacoval. No na druhej strane v podstate ani nevieme, ci k podobnemu uprgade systemu riadenia palby z dovodu pouzitia ATACMS nedoslo aj u MLRS a HIMARS. No povedzme si uprimne, upgrade SRP na Modulary je relativne rychlo realizovatelna zalezitost.

avatar
Lukas Datum: 02.03.2017 Čas: 10:45

Tak Modular to był dobry pomysł ale
- nie wiem czy system kierowania ogniem RM70 Modular pozwala na użycie rakiet precyzyjnych (GMLRS)
- Modular nie używa pocisków ATACMS

No i trochę ich mało...
Choć...

avatar
niko Datum: 02.03.2017 Čas: 09:46

S odstupom casu sa ukazuje, ze zavedenie modernizacie rm. 70 Modular do vyzbroje OS SR bola rozumna myslienka. Taky jednoduchy slovensky HIMARS. Zda sa, ze s velkym potencialom.

avatar
Tecka Datum: 01.03.2017 Čas: 11:32

Pomijając niuanse widze ,ze sytuacja podobna z systemem HIMARS jak u nas a mogło byc pole do współpracy i wspólnego zakupu. Lukas zwrócił uwagę na to,ze ciężar zamówienia pojdzie bardziej w strone Mesko lub Bolechowa ale tutaj jak wiadomo moze byc rożnie...
Gdzies przeczytałem,ze jak tak dalej pojdzie to co najmiej pierwsza partia zamówienia pojdzie z półki.
Dziekuje za info

avatar
Jan Grohmann Datum: 01.03.2017 Čas: 10:48

Tecka - informace zatím nejsou žádné, podle mě zatím ani AČR neví, jaké raketomety chce.
Přečti si tady: http://www.armadninoviny.cz/delostrelecka-a-raketova-budoucnost-armady-cr.html
I když v souvislosti s Trumpem, uvidíme, jak se to celé pohne kupředu. :)

avatar
Hardzo Datum: 01.03.2017 Čas: 09:36

To PavolR :
Na dosiahnutie väčšieho dostrelu RM 70/85 by možno stačilo si doma zmodernizovať 122mm rakety ( http://www.msm.sk/modernizacia ) - ( s M30 sa nedá porovnávať :) ) , ale mať viacero zdrojov (dodávatelov) munície nie je asi nikdy na škodu.

avatar
Lukas Datum: 01.03.2017 Čas: 08:47

Tecka - co chciałbyś wiedzieć?

Po analizach przeprowadzonych w latach 2006-2009 (MLRS-P, którego założenia są podobne do RM-70 Modular ) stwierdzono, że przemysł potrzebuje "partnera" który przekaże technologie produkcji rakiet.

Od 2009 trwały "przymiarki" - poszukiwanie partnera, dyskusje na temat transferu technologi, ale bez pośpiechu. (Dla MON i przemysłu ważniejszy był Krab, Rak i w międzyczasie program Nabrzeżnego Dywizjonu Rakietowego)

Od kilku lat trwa pewien ping-pong między MON, a przemysłem
MON chce by to przemysł wskazał z kim chce robić Homara, są 2 oferty
LM i M142, + oraz
IMI i IAI z wyrzutnią Lynx oraz pociskami Extra i LORA

W ramach polonizacji wyrzutni mają otrzymać polskie nośniki 6x6 (wcześniej mówiono o Jelcz 663.32, choć może Jelcz 662), polskie systemy dowodzenia (WB Electronic), łączności.
Niejasna jest kwestia produkcji rakiet - z pewnością przemysł chciałby je robić. Nie wiadomo które technologie są kluczowe (produkcja wysokoenergetycznych paliw? obróbka i produkcja silników? czy układy kierowania / korekcji lotu?)

Jeszcze niedawno "liderem" programu było HSW i tu moim zdaniem jest jedna z przyczyn "opóźniania" się programu. HSW będąc liderem ma najmniejszy udział programie. Huta ma tylko wyprodukować nośniki. Największe korzyści z programu uzyskać może Mesko lub FPS Bolechów (rakiety). Stąd też Huta nie traktuje programu priorytetowo.

W zeszłym roku do programu dołączono PGZ, które ma "przejąc" role lidera (negocjatora z Amerykanami / Izraelczykami)

No i tyle wiadomo - latka lecą a prócz pocisków NSM (którymi można atakować cele naziemne) jak nie było tak nie ma taktyczno-operacyjnych rakiet

avatar
Charlie Datum: 01.03.2017 Čas: 08:01

Mimochodem tenhle článek jasně ukazuje, jak RM-70 předběhl dobu - zatímco Rusové jezdili s GRADama na ZiLech bez ochrany a s jedním palebným průměrem na korbě, náš měl pancéřovanou kabinu a další salvu si mohl nabít sám.

Vyřazení RM-70 je dle mého jedna z největších ran schopnostem srmády vůbec, přitom s lehkou modernizací (zejména nové systémy spojení a nový SŘP) mohl sloužit vesele dál, protože rakety se nejen v Rusku vyrábí stále a jsou i jejich přesné varianty (určitě jí vyrábí Roketsan a mám pocit že něco nabízeli i Izraelci a JAR). Klidně bysme mohli nakupovat jen hlavice a motory vyrábět u nás.

K článku: jsou pěkně vidět rozdílné přístupy k návrhu a určení podobných systémů na západě a v Rusku. Konkrétně na Iskanderu je znát, že to je vlastně takový ekvivalent Pershingu(II) a to, že ho ATACMS dorovnal není vlastně ani chyba tohohle systému, jeho úloha je jiná (je to nosič jaderné hlavice, konvenční tam jsou jen tak na ozdobu, aby se s tím nechalo něco dělat i jindy), ale hezky to ukazuje, jak od těch osmdesátých let pokročila technika: raketa o poloviční hmotnosti dosahuje výkonů dvakrát těžšího typu - defacto tam je stejný skok jako mezi Elbrusem a Iskanderem.

V naváděných raketách a vůbec v kvalitě paliv jim utíká vlak, Směrš má na svou ráži už dost malý dostřel, přitom nacpat do toho moderní rakety, tak to dokáže ničit cíle minimálně na 150km.

Pokud jde o ty modenrí hlavice - vynikající videjka, ta střepinovka je naprostý peklo. Rusové pro tyhle účely používaj spíš termobarické hlavice a mimochodem Iskander má jednu taky (700kg, nechtěl bych být poblíž místa kam to padne).

arr