TacticalPro

Strategie Kremlu: Balancovat na hraně třetí světové války

Podle článku Rusko osamoceno: Proč nikdy ... Více

Ruská letadlová loď Admirál Kuzněcov míří k Sýrii

Ruská Severní flotila vyslala do Středozemního ... Více

Černí pasažéři NATO nechápou Donalda Trumpa

Zvolení Donalda Trumpa příštím prezidentem USA ... Více

Ruské superlehké brigády. Inspirace pro Armádu ČR?

Na základě zkušeností z bojů v Sýrii ruské ... Více

Události

Deset dnů v Afghánistánu: Den 3. - tak přeci, letíme směr Lógar (?)

Datum přidání 15.06.2013    Rubrika rubrika: Události     komentáře 13 komentářů    autor autor: Mgr. et Mgr. Miroslava Pašková

Nový seriál Armádních novin, který přináší autentické líčení desetidenní cesty po základnách v Afghánistánu, kde jsou dislokovány české jednotky. Autorka pracuje jako občanský zaměstnanec na Ministerstvu obrany a do Afghánistánu se dostala poprvé. Zaměřuje se proto na detaily, které obvykle v líčeních protřelých veteránů chybí.

Afghánistán

Foto: Trénink 11PRT na střelnici / Miroslova Pašková


Třetí den na KAIA (Kabul International Airport) začal jako ten druhý. Časný budíček, rychle nacpat spacák do batohu a hurá na letiště. Tady opět rychlý průchod kontrolou, v čekací místnosti svačina donesená našimi vojáky, skoro už oblečené vesty a do toho vchází generál Opata a oznamuje, že kvůli mlze není odlet možný.

 

Pravda, při pohledu na kábulskou mlhu, či snad inverzi, nám mnozí už předcházející večer předpovídali, že ráno budeme spěchat na letiště marně. Odebrali jsme se tedy čekat na velitelství a pohlcovala nás marnost, že se opakuje totéž, co včera. Leckdo dával ke všemu k „dobru“ historky o tom, jak se na některé ze základen zdržel kvůli počasí třebas týden.

 

AfghánistánFoto: Mezipřistání v provincii Wardak / Miroslova Pašková

 

Mě si vyzvedla zdravotnice, že se na mě ještě kvůli včerejší tachikardii podívá česká lékařka s širší specializací. Ale nebylo co řešit, příčinou byl strach z letu vrtulníkem, který se jaksi násobil tím, že se ten let opět posunul. To jsem ještě nečekala, jak rychlá a účinná bude léčba...

 

Ledva jsem totiž vyšla před nemocnici, odchytila mě kolegyně a táhla mě na letiště. Let se přeci jen uskuteční, už za pět minut! Bylo to podobné, jako když jsem i přes svůj strach z výšek stála před třinácti lety s gumou na nohách vysoko nad Máchovým jezerem a musela skočit. Srdce člověku buší, když si jde bunjee jumping zaplatit a nechává se svázat do postrojů, ale jakmile se kabina zastaví v horní poloze a otevřou se vrátka, srdce se skoro zastaví.

 

Teď jsem byla během mžiku poprvé kompletně navlečena ve vestě, přilbě, s batohem na zádech a příručními zavazadly v rukou, aniž by mě ta váha omezovala. Rychlým krokem jsem pochodovala k vrtulníku. Už nezbývalo, než se na budoucí zážitek těšit, protože byl prostě neodvratný.Měla jsem o to větší radost, že letíme CH-47 Chinook.

 

AfghánistánFoto: Veškeré strachy z letu vrtulníkem mě v Chinooku přešly / Miroslova Pašková

 

Od kolegyně jsem byla předem instruována, že se lítá z 90 % Black Hawky. Ale Chinook byl můj, dá se skoro říci, dětský sen. Nejdříve to vypadalo, že si to mašírujeme ke dvěma nastartovaným černým jestřábům před ním, ale jakoby mimoděk u nás zastavil letištní autobus a popovezl nás o sto metrů dál k tomu Chinooku. Oproti tomu, jak jsem jej znala z fotek a z televize, mi přišel najednou malý, přesto okouzlující.

 

O pár minut později zmizel i můj strach z létání vrtulníkem. Vznesl se rychle a ladně, nijak se nehoupal. Pod námi Kábul, pak první kruhový prstenec hor obklopujících město, poté předměstí, za chvíli hory se zasněženými vrcholky. A vítr vanul od kulometčíků vpředu ke stále otevřené rampě vzadu. Pořád jsme se navzájem fotili a vytáčeli hlavy k okýnkům.

 

AfghánistánFoto: Natáčení s jednotkou EOD / Miroslova Pašková

 

Po dvaceti minutách jsme přistáli, naložili dva vojenské policisty z výcvikové základny ANP (Afghánské národní policie) a hned zas letěli dál. Pak přišlo další přistání, pořád ale mezi horami provincie Wardak. Americký „nákladčí“ ukázal, ať jdeme všichni ven a batohy necháme uvnitř. Mysleli jsme, že jen potřebuje tankovat, ale do jeho útrob se nahrnuli nějací Afghánci a on odletěl.

 

Zírali jsem jak diví. Pochopili jsme, že se pro nás vrátí, ale stáli jsme na ploše v sousedství neznámé základny a čekali. Hned naproti byla rozlehlá afghánská vesnice a dokola hory. V tu chvíli mě poprvé napadlo, že už mě nikdy neoslní Vysoké Tatry ani Alpy. Uběhl čas tak na tři cigarety, než se na horizontu Chinook zase objevil.

 

Po dosednutí teď vrtulník opravdu tankoval z hadice, která se vprostřed štěrkové plochy tyčila ze země. Pak jsme mohli zpět a změna kurzu napovídala, že nyní už opravdu letíme směr Lógar. Když jsme po dalších dvaceti minutách sedli, batohy nám naházeli na džíp a nás samotné usadili do MRAPů, aby s námi projeli celou základnou k českému kempu.

 

AfghánistánFoto: Na střelnici jsem si mohla vyzkoušet CZ 805 BREN  / Miroslova Pašková

 

Tak se ubytujte a pojďte točit, kluci jsou zrovna na střelnici…

Rychle nás ubytovali. Ženy do takzvaného Whitehouse, což byla unimo buňka, v jejíchž dvou třetinách se nachází společenská místnost, ve zbylé oddělené části dvě palandy a psací stůl. Bez okna, jen s klimatizací. Pro nás čtyři akorát.

 

Následoval standardně inprocessing. Jelikož už druhý, byl pro mě srozumitelnější. Formality byly potlačeny na úkor skutečně důležitých informací o zvucích sirén a hlášeních rozhlasu. Zcela logicky – jestli si někde vojáci zažijí hodně napadnutí nepřátelskými dělostřeleckými granáty a raketami, tak tady.

 

I kvůli pozdnímu příletu nebyl nyní čas zahálet. Nejprve nás vojáci z 11. PRT (Provinční a rekonstrukční tým) vzali na střelnici. S kolegyní jsme natočily jejich trénink a pak i samy vyzkoušely Breny a Glocky. Stříleli jsme ze stoje a vkleče, žádný stres, ale i tak nás potěšilo, že zásahy šly pěkně do soustřelu mezi desítkou a přinejhorším osmičkou. Nakonec není tajemstvím, že CZ805 Bren s optikou je velice přesný.

 

AfghánistánFoto: Rozborka CZ 805 BREN / Miroslova Pašková

 

Samozřejmě přišla řeč i na srovnání původních českých útočných pušek Sa-58 s těmi novými. Osmapadesátky byly spolehlivé, lehčí, zase ale ne tolik přesné. Často se upozorňuje, že Breny jsou těžké, ale jednak vyšší hmotnost je při střelbě výhodou, jednak ani střízlíkovi jako mně nedělalo problém Brena udržet. Někteří vojáci říkali, že Bren zkrátka jen vyžaduje pečlivější údržbu a trochu ochodit…

 

Co se podívat za pyrotechniky?

Ze střelnice jsme se přesunuli za EOD týmem (Explosive Ordnance Disposal) do jiné části základny. S kolegyní jsme natočily rozhovory, speciálního robota a zbyl prostor i pro další zážitek. Pěkně vyhecované jsme se s kolegyní nechaly obléci do pyrotechnických obleků, prošly se v nich, uchopily cvičné nástrahy a pokusily se i zalehnout. Asi nepřekvapí, že mě z

toho lehu museli pak tři vojáci vytáhnout zpět na nohy.

 

Afghánistán

Foto: Sarkastický srandadárek pro pyrotechničku / Miroslova Pašková

 

Oblek váží asi 35 kg a pohyb v něm je opravdu hodně omezený. Naštěstí přichází na řadu až v okamžiku, kdy si s problémem neporadí dálkově řízený robot. Naši pyrotechnici mají tuhle technickou pomůcku vypůjčenou od Američanů, s nimiž vyrážejí na RCP (Route Clearance Patrol) a umí s ní bravurně zacházet. Za všechny nám to předvedla rotmistryně Petra.

 

Jestli mě u „eodeťáků“, jak jsme jim říkaly s kolegyní, něco překvapilo, tak dvě věci. Jednak vůbec nebyli „profesionálně deformovaní“ jako ve filmu Smrt čeká všude. Pominu-li tedy talisman v podobě plyšového médi opásaného výbušninou, což ale byla v tomto případě recese, jak se říká „srandadárek“. Hlavně ale nemalá část partnerského amerického týmu byla tvořena kontraktory. U nás to slovo někdy vyznívá jako žoldák, ale americká armáda najímá bývalé vojenské specialisty po skončení jejich závazku prostě proto, že nechce přijít o jejich cenné zkušenosti.

 

Afghánistán

Foto: V českém týmu EOD slouží i žena a v ovládání speciálního robota je brilantní / Miroslova Pašková

 

Je pech nemít při incomingu zapnutou kameru

Po odpoledním programu následovala konečně večeře. Zrovna jsme s kolegyní přemýšlely, zda si dát kuřecí stehýnka nebo vepřová žebírka, když zařinčela siréna. Sborové dunění podlah a zvolání českých vojáků: „A sakra!“ nás instruovalo k ulehnutí na zem. Leželi jsme tam tělo na těle a s kolegyní jsme se na sebe potutelně usmívaly, abychom si dodaly klid.

 

Já si zacpala uši, takže jsem neslyšela, že už to dvakrát bouchlo (ono to navíc bylo půl kilometru od nás). To až když na mě kolegyně křičela: „Napočítala jsem do patnácti, musíme do krytu. Ale kam?“ Držely jsme se davu, před jídelnou byla krytů celá řada. Všichni se tam hrnuli a já u toho uklouzla a parádně si narazila z boku koleno o betonový val a natrhla kalhoty.

 

AfghánistánFoto: Takzvaný Whitehouse - tady bydlela ženská část návštěvy a vojáci zde měli klubovnu / Miroslava Pašková

 

Kryt byl plný vojáků, kolem nás naši, ale také Američani. Asi každý pátý přisvětloval prostor červenou či zelenou baterkou (bílým světlem se na základně svítit nesmí a sama základna po setmění není nijak osvětlena). Všichni si povídali o běžných záležitostech, jako by se nechumelilo. Trvalo tak patnáct minut, než byl vyhlášen signál ALL CLEAR a mohli jsme ven.

 

Na všechno je procedura, nic se nesmí podcenit

Jít z krytu bohužel neznamenalo vrátit se na večeři. Každý se musel dostavit na své velitelství a tam vystát frontu, aby se nahlásil svým krytovým číslem. To nezapomenu – 807. Zatímco já si při skluzu do krytu jen nadělila modřinu pod kolenem, kolegyni se otevřel nožík na stehně a při snaze jej zavřít se řízla. Byla odeslána na ošetřovnu – v afghánském vzduchu je spousta pro nás cizorodých bakterií a nesmí se podcenit ani škrábnutí.

 

AfghánistánFoto: Typickým bydlení jsou na Shanku B-huty a v jejich blízkosti jsou kryty / Miroslova Pašková

 

Nu, vyřešil to Septonex a náplast, procedurám tak bylo učiněno za dost. A pořád ta holka hudrovala, že kdyby bývala měla u sebe kameru, mohla nahrát, jak ležíme na zemi a běžíme do krytu, což by byl trhák. Mezi námi – stejně by to neprošlo k veřejnému publikování a nejsem si jistá, co by naši nejbližší měli z roztřesených záběrů běhu jídelna-kryt. Po návratu domů jsem jim o tom, že jsem zažila incoming, nejprve radši vůbec neřekla.

 

Zajímavější bylo, že na ošetřovně jsem potkala pana doktora, který se mě právě o rok dříve snažil odnaučit kouřit. Hned jsem mu líčila, jak mi kvůli strachu z létání bušilo ještě ráno srdce. Chytil mě za zápěstí: „Na to, že vám kolem hlavy zrovna prosvištěly rakety, je tep 60 za minutu unikum. Trápí vás něco jiného?“ A mně bylo jasné, že ne. Nevím, zda mě pak po zbytek pobytu zaplavily adrenalin a endorfin, ale od tohoto momentu jsem přestala pociťovat jakýkoli stres či strach.

 

AfghánistánFoto: Na základně byly kryty na každém kroku / Miroslova Pašková


Klidný spánek zaručí rachot rotorů

Na večeři jsme se pak vrátili. Všechno v jídelně zas běželo, jako kdyby se nic nestalo. Večer jsme ovšem s kolegyní řešily, jak seskakovat na zem z palandy, pokud by incoming přišel znovu. Dohoda zněla: první ta dole a skulí se pod postel, na to skáče ta seshora. Ale nestalo se nic. Vzlétly helikoptéry a bylo jasné, že si Tálibánci či jiní povstalci nic nedovolí, protože jejich poloha by byla ihned zaměřena. Dokud se po nebi proháněly Blafl Hawky, mohly jsme klidně spát.

 

Příští pokračování – o čtvrtém dnu a vytouženém dalším programu na FOB Shank v Lógaru.

 

Udělte článku metály:

Počet metálů: 4.4 / 5

Nahlásit chybu v článku

Přidej komentář

Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!

Komentáře

avatar
Miroslava Pašková Datum: 17.06.2013 Čas: 19:45

Pro Radek V.: Díky za komentář a ráda Vám odpovím a snad Vás i trochu vyvedu z omylu.

Nejprve tedy k bezpečnosti... Pravdou je, že mě samotnou překvapilo, že jsem nedostala žádné poučení před cestou. Tedy ne formální. Organizovala jsem ale tři měsíce před tím besedu s vojáky, kteří se z Logaru zrovna vrátili, takže od nich jsem o chodu základny (včetně incomingů) věděla dost. Problém je (a psala jsem to tuším v nultém dílu), že ǎckoli o tom slyšíte, ačkoli to vidíte na fotkách, najednou jste tam a vypadá to úplně jinak, než jste si doma představoval a nastudoval.

Kolegyně ovšem byla v Afghánistánu už na šesté nebo sedmé návšťevě. Takže věděla co, kde, jak... Incoming nicměně zažila až při té naší cestě. Jinak - píšu to o přiletu na každou základnu, že proběhl jako první inprocessing. Samozřejmě, že jsem byla seznámena se signály sirén, s rozmístěním krytů atd. Problém je, že vědět teoreticky není totéž jako konat v praxi. Určitě jsme nikoho neohrozily, cestou do krytu jsem uklouzla na štěrku, ale rozhodně jsem nijak nezatarasila cestu či tak něco. To že se kolegyni otevřel v kapse nůž, mě nejprve také rozčililo - přesně jako Vás mě napadlo, že by si mohla třeba prořiznout i tepnu. Ona mě ale vyvedla z omylu, že se otevřel, až když jej vyndavala, takže de facto se jí otevřel v ruce, při zavazení o pojistku. To se člověku stane i při houbaření.

Chtěla bych ale ujistit, že jsme s kolegyní dodržovaly veškeré pokyny, ty bezpečnostní obzvlášť. Jinak bychom to taky pořádně schytaly, to si pište. A hlavně člověk není magor, aby se choval jako kovboj. Možná v článcích něco vyzní, že to zlehčuji. Ono se o tom špatně píše a vůbec si to člověk nedokáže srovnat v hlavě - má strach, nemá strach? Napadlo mě napsat jeden bonusový článek k této problematice, nevím, zda by byl o něj zájem a zda bych to dokázala popsat srozumitelně.

A teď k té záležitosti, proč jsem vůbec letěla do Afghánistánu... Bývá zvykem, že pokud tam letí nějaká delegace, přidá se nějaký redaktor či kameraman - jak z nějaké TV nebo novin, tak z Odboru komunikace a propagace MO. Je to prakticky jediná možnost, jak přinášet z misí videa, protože pověření tiskoví důstojníci tam primárně dělají jinou práci a občas pošlou jen články a fotky. Teď se vyskytla nabídka volných míst u VAT, který tam jinak létá každého půl roku na kontrolu. Volba padla logicky na kolegyni, která měla zkušenosti a opravdu to umí s kamerou. A ta si k sobě měla někoho vzít, třeba z redakce. Vybrala si ale mě, protože umím taky televizní práci, fotit asnad i psát. A bylo :-) vydaly jsme už po návratu řadu článků na army.cz a videí na www.youtube.com/tvarmycz a pořád ještě materiály zpracováváme a přibývají další. Zde pro Armádní noviny píšu nad rámec, aby se co nejvíce zužitkovalo. Jak už jsem někde uváděla, vlastně ta cesta stála jen cesťáky, takže myslím, že z ohledu daňového poplatníka je to OK.

avatar
Radek V. Datum: 17.06.2013 Čas: 19:07

Milá slečno,

Nedalo mi než nereagovat na Vaší cestu.
Znám Vaše pocity,absolvoval jsem práci kontraktora v Iráku 3x 6 měsíců bez předchozího vojenského výcviku a armádě ČR,nebo u policie ČR,spadl jsem do toho čirou náhodou a krom 6ti týdenního polo-vojenského výcviku v SAE jsem neměl žádné zkušenosti a vím moc dobře že na to že po Vás někdo střílí se nedá připravit,to se musí zažít !

Ale co mi nedá,jede do oblasti která je velice nebezpečná,dokonce na místa kde umírání je na denním pořádku,přijedete na základnu a jdete si klidně pokecat s lidmi a na večeři bez toho aby jste se alespoň trochu zajímala co dělat pokud přijdou problémy,je hezké že recenzovala vojenský batoh pro laické použití ( zbytečnost),ale nezamyslela jste se nad tím že tam můžete dojít k újmě ? Proč Vás ani Vaší kamarádku vůbec nezajímal co dělat a kam jít když je vyhlášen poplach,když jak sama říkáte je to tam zcela běžné...

Díky tomu jste se ( s prominutím ) přerazila a Vaše kamarádka pořezala a to jen díky panice,nevěděla jste kam jít,nebo co dělat jen jste následovala dav... Co kdyby jste si nohu zlomila,nebo Vaše kamarádka si prořízla tepnu ? Co kdyby útok nebyl 500 metrů od Vás,ale např 50,co kdyby netrval minutu,ale 10 minut ? .. Díky Vaší nevědomosti jste ohrozila lidi kolem sebe a přitom stačilo tak málo,ale chápu že pokecat s lidmi a dát si baštu je důležitější...

Nikde jsem se nedočetl cíl a účel Vaší cesty,ale pokud si Armáda ČR může dovolit poslat dvě holky na špacír,pokec a "supr" dovolenou do Afgánu.. není na tom tak špatně... Pokud Vám jde o zážitky lidí,pus´tte si Skype...

Každopádně Vám přeji jen to nejlepší a ať dopadne vše dobře!

Radek

avatar
honza Datum: 17.06.2013 Čas: 13:21

to KOLT: pokud jsou tituly z různých oborů, pak to může být klidně i Mgr. et Mgr. et Mgr. et Bc. V praxi se to ale příliš nepoužívá.

Jinak slečno Pašková, velice Vám děkuji za články. S kamarádem o afghánistánu sníme už dlouho, je to krásná země a jednou, až se tam nebude tolik střílet, bychom se tam rádi podívali. Zatím tedy alespoň touto formou :-)

avatar
KOLT Datum: 16.06.2013 Čas: 22:07

Netvrdím, že je to absolutně nutně pravda, ale náš učili, že ženu s titulem je třeba oslovovat paní, pokud/dokud ona sama nepožádá o oslovení slečna. Jedná se o vyslovení úcty dané osobě. Ale pro stoprocentní jistotu by bylo třeba zeptat se pana Špačka :-)

Ohledně Mgr. et. Mgr. – to mě taky trochu pobavilo. Pokud má někdo stejný titul ze dvou škol, uvádí se pouze jednou. Je to logické, titul neoznačuje, kolik škol člověk vystudoval, ale jaké nejvyšší akademické hodnosti daného typu dosáhl. Takže "Ing. Mgr." by bylo v pořádku, neb se jedná sice o stejnou hodnost ale rozdílného typu (Ing. by měl být více prakticky zaměřený či techničtější, byť tomu tak samozřejmě zdaleka ne vždy je). Naproti tomu "Mgr at Mgr " prostě nemá význam. Nejotřesnější je ovšem "Bc. Mgr.", jak už jsem také viděl...

Každopádně za vystudované školy se, slečno Pašková, rozhodně nestyďte! A blbci si náladu také kazit nenechte :-)

avatar
Stranger Datum: 16.06.2013 Čas: 01:58

Díky za článek, slušně napsáno. Informovanost mezi AČR a veřejností je potřeba...

BTW: Omezenec dole by si měl, co se týče daní, zapnout vedení a jít si stěžovat jinde, kde se naše daně utrácí v Xmilionkrát větším měřítku opravdu zbytečně.

avatar
Martin Herceg Datum: 16.06.2013 Čas: 00:32

Dexmon evidentne nechape ze nekdo muze delat svoji praci a jeste aby ho bavila to uz je vrchol. Slecna nebo pani to je jedno Mirka podle me dela armade dobry jmeno a ukazuje se i tam kde nikdo pred ni. Dobra prace.

avatar
Miroslava Pašková Datum: 15.06.2013 Čas: 23:50

Pro Dan.persec: A já si doteď myslela, že rozdíl mezi oslovením paní a slečno závisí na tom, zda je dotyčná vdaná nebo svobodná. Nikoli na titulech. Jinak já se pod články nepodepisuji, redakce AN mi tam tituly dala podle vizitky. Na druhé straně, přeci se nebudu stydět, že jsem chodila do školy :-)

avatar
Dan.persec Datum: 15.06.2013 Čas: 23:03

To M.P.:

PS: Kdo se podepisuje "Mgr et. Mgr." je titulován jako "paní" ve Vašem případě...

avatar
Miroslava Pašková Datum: 15.06.2013 Čas: 20:38

Pro Lukáš Alina: Tak to nás asi chtěli uklidnit. Ať tak či onak, další incoming jsme během pobytu naštěstí neměli. Jednoznačně je ale na místě situaci nyní horší kvůli jarní ofenzívě, kdežto v březnu byl celkem klid.

avatar
Miroslava Pašková Datum: 15.06.2013 Čas: 20:36

Pane anonyme dexmone, buďte tak laskav a sdělte konkrétní výtky vůči článku. Váš komentář v zásadě nechápu. 1) Proč by si kdokoli měl dělat srandu? 2) Z čeho usuzujete na moji omezenou pracovní kvalifikaci? PS: Nejsem paní, ale slečna.

avatar
dexmon Datum: 15.06.2013 Čas: 19:16

to si delate srandu ze tohle platime z dani..pani by nemela delat vic nez pecovatelku v matersky skolce!

avatar
Sickboy Datum: 15.06.2013 Čas: 17:48

Alíku, že Ty zase nemáš co na práci..?

avatar
Lukáš Alina Datum: 15.06.2013 Čas: 11:49

Vrtáky ve vzduchu bohužel žádnou jistotu neznamenají, když mají náladu pálí to sem i několikrát denně vrták nevrták.

arr