TacticalPro

Strategie Kremlu: Balancovat na hraně třetí světové války

Podle článku Rusko osamoceno: Proč nikdy ... Více

Ruská letadlová loď Admirál Kuzněcov míří k Sýrii

Ruská Severní flotila vyslala do Středozemního ... Více

Černí pasažéři NATO nechápou Donalda Trumpa

Zvolení Donalda Trumpa příštím prezidentem USA ... Více

Ruské superlehké brigády. Inspirace pro Armádu ČR?

Na základě zkušeností z bojů v Sýrii ruské ... Více

Události

Deset dnů v Afghánistánu: Den 6. – druhý den ve Wardaku plný překvapení

Datum přidání 12.07.2013    Rubrika rubrika: Události     komentáře 1 komentářů    autor autor: Mgr. et Mgr. Miroslava Pašková

Seriál Armádních novin, který přináší autentické líčení desetidenní cesty po základnách v Afghánistánu, kde jsou dislokovány české jednotky. Autorka pracuje jako občanský zaměstnanec na Ministerstvu obrany a do Afghánistánu se dostala poprvé. Zaměřuje se proto na detaily, které obvykle v líčeních protřelých veteránů chybí.

Česká armáda Afghánistán

Foto: General Opata ukazuje vojákům speciální vydání Reflexu / Miroslava Pašková

 

Hned v úvodu se omlouvám čtenářům, že jsem v seriálu udělala pauzu (dovolená a jiná práce). Ale články jsou teprve v polovině, takže jedeme dál… Ten druhý den ve Wardaku jsme s kolegyní nemohly dospat, protože když už nevyšlo natáčení v afghánské části základny, byla naplánována cesta aspoň na střelnici.

 

Přehazují si pušku z ruky do ruky

Vyrazili jsme s vojáky na provizorní střelnici, kterou 5. OMLT (Operational Mentor and Liaison Team) zbudoval hned u základny Solthan Kheyl. Protože do kandaku (praporu) ANA (Afghan National Army) dorazili nováčci, bylo nutné se jim věnovat i v této základní dovednosti.

 

Česká armáda Afghánistán

Foto: Střelba na cca 300 metrů / Miroslava Pašková

 

Na první pohled byly znát dvě věci, které nám ostatně pak jeden z instruktorů během rozhovoru i potvrdil: Afghánci nemají moc vyhraněnou pravo-levou orientaci (možná proto, že velká část nechodila do školy, kde se praváci a leváci stvrdí při držení tužky), takže si útočné pušky přehazují z ruky do ruky. Příliš si nelámou hlavu ani s tím, jak pušku zacílit, ale vzdor tomu jsou – asi intuitivně – dobří střelci.

 

Na střelnici pálili jak zhruba na dvacet metrů, pak na tři sta. Nezdálo se, že by mířili, přesto terče zasahovali a v případě dlouhé vzdálenosti aspoň jen o centimetry míjeli. Jiným postřehem byl jejich posed – měli zakleknout, ale při tom si prakticky sedali. Holt nemají zkrácené šlachy. Co bylo také hned patrné – střelecký výcvik je bavil.

 

Česká armáda AfghánistánFoto: Střelba na krátkou vzdálenost / Miroslava Pašková

 

Děti čekají na nábojnice

Pozorovala jsem je chvíli, kolegyně stála za kamerou, kdežto moji pozornost upoutaly drobné postavy, které se začaly přes okolní kopce a zvláště od jednoho jediného kalátu v dohledu sbíhat k nám. Byly to děti. Během mžiku se toulaly v bezprostřední blízkosti a naši vojáci je plašili, aby se jim něco nestalo.

 

Když se konečně usadily na bezpečném místě blízko mě a zpozorovali fotoaparát, část z nich mě povzbuzovala k focení a jiní si zas zakrývali obličeje. Byla jsem z toho trochu rozpačitá, ale pravé rozpaky měly teprve přijít. Jeden asi desetiletý kluk se osmělil a anglicky se zeptal, jak se jmenuji. Tak jsme se seznámili a další věta mě fakt dostala: „Staneš se mojí ženou?“ Normálně bych se smála, ale slušně jsem mu odvětila, že bych se musela zeptat nejprve svého otce.

 

Česká armáda AfghánistánFoto: Afghánští vojáci mají velmi pružný posed / Miroslava Pašková

 

Ptala jsem se pak vojáků, zda je přítomnost dětí na střelnici běžná. Dostalo se mi odpovědi, kterou bych na jiném místě naší planety považovala za absurdní: „Jak slyší střelbu, přiběhnou. Někdy žebrají nebo obhlížejí auta, nakonec ale počkají a sesbírají nábojnice. Někde tu musí být sběrna surovin.“

 

Popravdě nejsem si jistá, proč a kam ty plné hábity nábojnic odnášejí a nechci o tom ani moc přemýšlet. Pohled a úsměv těch dětí je stejný jako děcek u nás, jen i v zimě jsou bosy, v otrhaných hadrech a kolem nich sviští kulky. Naši vojáci, zejména PRT (Provinční a rekonstrukční tým) tam pro ně udělali opravdu hodně. Nikdy to ale nebude stačit.

 

Česká armáda AfghánistánFoto: Brzy se ke střelnici zadaly stahovat děti z okolí / Miroslava Pašková

 

Překvapení k obědu…

Když jsme se vrátili, byl ohlášen speciální oběd a po něm nástup. Dobrá zpráva byla, že nebudeme muset do zdejšího DFACu (Dining Facility), že slavnostní oběd nám totiž připraví překladatelé, a sice tradiční afghánský. Ovšem vybavila jsem si jednu přednášku antropologie, kde nám profesor líčil, jak při svých cestách do Asie musel pozřít syrové ovčí vnitřnosti.

 

Česká armáda AfghánistánFoto: Servírování tradičního afghánského pokrmu / Miroslava Pašková

 

V zápětí jsme ale byly s kolegyní ujištěny naším doktorem, že hygienicky je vše v pořádku, a dalším vojákům se přímo sbíhaly sliny. Ve skutečnosti to bylo jedno z nejlepších jídel, co jsem kdy mohla ochutnat. Na oběd dorazil velitel afghánského kandaku, generál Opata mu předal medaili, pak se servírovalo v dlouhém zeleném stanu, který normálně slouží jako učebna.

 

Dostali jsme omaštěnou rýži s rozinkami a mrkví. Dále vařené brambory. Na to podušené velmi libové tmavé maso, těžko říci zda hovězí či skopové. A k tomu čerstvé chleby. Asi měsíc po návratu jsem si to doma zopakovala. Geniality dochucení, kvality rýže ani vláčnosti masa jsem nedosáhla, a to si jinak v kuchyni přijdu zručná. Holt mi chybí ty správné suroviny, echt bio afghánské.

 

Česká armáda AfghánistánFoto: Afghánsky velitel se s námi chtěl vyfotit / Miroslava Pašková

 

Když si na to vzpomenu, dostanu strašnou chuť. Na internetu najdete recepty k přípravě afghánských pochutin, zejména „rizot“ a onoho chleba, který je podobný jako „pizza chléb“, ale zkrátka uděláte si dobré jídlo, nikoli však to originální. Jinak hygienicky to bylo opravdu OK, ostatně průjem mě nepotkal za celý pobyt.

 

Nástup s Reflexem…

V počátečních dílech už jsem psala, že spolu s VATem (Vulnerability Assessment Team) přiletěl do Afghánistánu i tehdejší šéfredaktor Reflexu Ivan Hamšík. Osobně chtěl předat vojákům speciální číslo. Kdo četl tento časopis poslední dva roky, tak mu nemohlo ujít, že armádě a zejména službě vojákům v zahraničních misích a dále také druhoválečné historii je velmi nakloněn.

 

Česká armáda AfghánistánFoto: Ze speciálu Reflexu měli vojáci upřímnou radost a asi i články a fotky jim sedly / Miroslava Pašková

 

Ivan Hamšík ve své roli šéfredaktora končil a toto byl jeho dárek na rozloučenou. Jak a proč toto číslo vzniklo se dočtete zde a v elektronické podobě byl onen speciál zpřístupněn později a sice tady. O pár dní dříve zůstala už část nákladu na KAIA (Kabul International Airport) a na FOB Shank v Logaru. Ale asi největší radost z něj měli kluci až právě ve Wardaku.

 

Mimochodem během nástupu, kde jej Ivan osobně rozdal, jsem pořídila dost momentek, z nichž mi později tři nebo čtyři Reflex otiskl i ve standardním vydání. Bylo až fotograficky malebné, jak jím vojáci listovali, usedali s ním do stínu i na starou pneumatiku…

 

Čekání na pacienta

Tím ale náš poslední den ve Wardaku nekončil. Lékař naší jednotky nám doslova učaroval, a tak jsme s kolegyní netrpělivě čekaly, zda se k němu vypraví i nějací pacienti v době, kdy budeme v dosahu s kamerou. Nonstop byl totiž k dispozici českým vojákům, ale v určených hodinách se věnoval i vojákům ANA a „lokálům“ – afghánským civilním zaměstnancům základny.

 

Česká armáda Afghánistán

Foto: Zajímavý případ, afghánsky voják přechodil zánět močových cest a přisel k lékaři až se zánětem ledvin / Miroslava Pašková

 

Ordinaci měl sice maličkou a jednoduše zařízenou, ale k dispozici bylo vše potřebné – kromě přístrojů i zkušené smysly a ruce. Ten večer jsme se dočkaly. Přišel afghánský voják s bolestmi zad, z nichž se vyklubal zanedbaný zánět močového měchýře dovedený až k zánětu ledvin.

 

Ostatně uvidíte ve videu níže. Co tam není, tak to je léčba: „Kdyby to byl Evropan, šel by okamžitě na kapačky, ale na zdejší populaci netknutou antibiotiky stačí dát mu středně silné prášky,“ pravil lékař. Inu na tom, že nadužíváme antibiotika a přestáváme na ně proto reagovat, něco bude.

 

Video: Doktor z hor - lékař 5. OMLT ve Wardaku (Afghánistán) léčí i zraněné a nemocné vojáky ANA / YouTube

 

Příští pokračování – o návratu do Kábulu a prvním dnu odpočinku. Mezitím ale přijde doplňkový díl reagující na časté dotazy ohledně našeho civilního vybavení a výstroje.

Udělte článku metály:

Počet metálů: 4.5 / 5

Nahlásit chybu v článku

Přidej komentář

Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!

Komentáře

avatar
Michal Voska - ArmádníNoviny.cz Datum: 14.07.2013 Čas: 23:55

Skvělý článek, rád na Afghánistán vzpomínám. Mimochodem, to jídlo rýží, mrkví a rozličné maso je tradiční pokrm Kábuli, který jsem v Afghánistánu ochutnal na mnoho způsobů. Delikatesa, jen se po pár dnech přejí...

arr