TacticalPro

Strategie Kremlu: Balancovat na hraně třetí světové války

Podle článku Rusko osamoceno: Proč nikdy ... Více

Ruská letadlová loď Admirál Kuzněcov míří k Sýrii

Ruská Severní flotila vyslala do Středozemního ... Více

Černí pasažéři NATO nechápou Donalda Trumpa

Zvolení Donalda Trumpa příštím prezidentem USA ... Více

Ruské superlehké brigády. Inspirace pro Armádu ČR?

Na základě zkušeností z bojů v Sýrii ruské ... Více

Události

Deset dnů v Afghánistánu: Den sedmý – odpočinek

Datum přidání 16.07.2013    Rubrika rubrika: Události     komentáře 0 komentářů    autor autor: Mgr. et Mgr. Miroslava Pašková

Seriál Armádních novin přináší autentické líčení desetidenní cesty po základnách v Afghánistánu, kde jsou dislokovány české jednotky. Autorka je civilní zaměstnankyní Ministerstva obrany ČR a do Afghánistánu se dostala poprvé. A proto z pochopitelných důvodů zaznamená rozličné detaily, jež ostřílení veteráni přejdou vzhledem ke své délce pobytu a povinnostem ze služby vyplývajícím.

Česká armáda Afghánistán

Foto: Výjezd na střelnici s Close Protection Team nevyšel, fotografie jsme dostali z dřívějších střeleb. / Miroslava Pašková

 

Ráno na základně COP Solthan Kheyl nás čekaly helikoptéry Black Hawk. Když nás o dva dny dříve převážely z Logaru do Wardaku, batohy se poskládaly vpředu a pár někomu přistálo i na klíně. Tentokrát jsem ale měla pocit, že se do vrtulníků prostě nevejdeme. Znáte tu obavu, když přijede přeplněný autobus, ze slušnosti se necpete a pak jste poslední přede dveřmi? Vypadá to, že už se nevejdete…

 

Americký kulometčík mě naštěstí místo našel, a sice hned za ním. Pomohla jsem mu nasoukat zpět jistící šňůru, on se na své místo protáhl ani nevím kudy, z druhé strany jsem přidržovala hordu batohů. Ale stálo to za to – měla jsem perfektní výhled. Jen to foukalo trochu víc a byla jsem ráda, že rukavice mám v kapse a nikoli zabalené.

 

Byla jsem nadšená, protože jsme letěli nízko, prakticky celou cestu jsme kopírovali trasu Highway 1, jediné afghánské „dálnice“. Viděla jsem do kalátů, jak v nich okopávají zahrádky. A také jsem měla výhled na vrtulník před námi. V jednu chvíli těsně před Kábulem vypustil fléry. Normálně by mě to vystrašilo, ale byla jsem poučena, že to zdaleka nemusí souviset s tím, že by ho snad někdo ze země zaměřoval.

 

Prostě se mi to líbilo. Jak jsem v prvním a druhém dílu líčila, že mi strach z létání zrychloval tep, tak to bylo dávno a definitivně fuč. Dnes už mám dokonce ověřeno, že zmizel můj strach z výšek obecně. Ráda jsem ho vždy překonávala lezením na skály, na stromy, na rozhledny…, snad mě i trochu mrzí, že od Afghánistánu už při pohledu do volného prostoru pode mnou necítím to jemné chvění žaludku.

 

Stejný pokoj…

Ubytování na KAIA (Kabul International Airport) už jsem popisovala. Připadl na nás stejný pokoj, jen už oproti prvním dvěma nocím nebyl plně obsazen. A protože nás čekalo nocování několik, tak jsem tentokrát do malé skříňky vybalila, postel si pěkně rozestlala, jeden bok zahalila šátkem shamag.

 

Chudáka kolegyni začal trápit nějaký ekzém, čemuž moc neprospíval fakt, že spacákem se kvůli teplu jen přikrývala a oproti ostatním si nevzala prostěradlo, takže spala přímo na matraci, která už asi pamatovala hodně nocležníků. Dostala jsem nápad požádat o nemocniční prostěradlo a vyšlo to.

 

Čeští vojáci v AfghánistánuFoto: Pro zbytek pobytu jsem si konečně i trochu více vybalila / Miroslava Pašková

 

Místních DFACů (Dining Facility) jsme zatím opět nevyužily a vystačily si s bufety. Grilované kuře a hranolky, pizza, hamburger… Navíc na českém velitelství bylo vždy dost dobrot, které jsme poznaly už na počátku cesty. Konečně byl ale čas prohlédnout si také obchody a nakoupit i nějaké ty dárky domů…

 

PX a tržnice…

Obchody na základně označované jako „píexy“ a sehnali jste v nich všechny základní potřeby  počínaje drogerií, přes jídlo a pití (samozřejmě s výjimkou alkoholu),  základní elektroniku i oblečení. Když jsem zpětně porovnávala ceny, něco bylo levnější a něco zhruba stejně drahé jako v Česku.

 

Já si koupila micro osušky, vojenské boty a trička US Army, které jsou na nošení super.

 

Čeští vojáci v AfghánistánuFoto: Pro vlastní potřebu i kamarádům jako dárek jsem kupovala pouzdra na ID karty / Miroslava Pašková

 

Samostatnou kapitolou je tržnice. Na ní nabízejí afghánští prodejci místní, nebo pákistánské zboží, především různé suvenýry jako jsou drobné šperky, koberce a keramiku. Do toho pak i obdobný sortiment jako najdete u prodejců na tržnicích i u nás.

 

Tři věci mě ale zaujaly. Jednak zde jsou prodejci nuceni veškerý prodej pečlivě zaznamenat – dostanete nejen doklad z elektronické pokladny, ale ještě jim nákup stvrdíte podpisem v evidenční knize. A samozřejmě bez smlouvání, ceny jsou dané. Když ale uděláte větší nákup, rádi vám přibalí nějakou pozornost zdarma.

 

Čeští vojáci v AfghánistánuFoto: Pakuly a šátky jako tradiční suvenýry / Miroslava Pašková

 

Podruhé mě nadchlo, že zde přímo v prodejnách mají vyšívací stroje a jsou schopni do druhého dne vyrobit výšivku podle přání zákazníka. Ovšem i jejich standardní nabídka je za ta léta velice bohatá, takže asi nepřekvapí, že části rodiny a kamarádů jsem přivezla právě nášivky. Jedna vyjde na tři až čtyři dolary.

 

A nakonec musím pochválit angličtinu těchto obchodníků. Pokud ji ovládáte také, tak nejsou zapotřebí žádné posunky. Oproti tomu, co asi leckdo zná z dovolených, tak Afghánci na trhu nejsou podbíziví, dávno se naučili styl obsluhy zákazníků standardní pro západní svět.

 

Čeští vojáci v AfghánistánuFoto: Pořídila jsem i spoustu patchů, zbylo mi už jen pár / Miroslava Pašková

 

A abych nezapomněla – jako další suvenýry jsem kupovala kapsičky na ID karty a z tradičního zboží šátky a pakuly (afghánské pokrývky hlavy).

 

Hlavní byla příprava na další dny

Sice jsem se rozepsala o popis prohlídky obchodů na základně – vím, že hodně lidí to zajímá – ale reálně mi „nákupní horečka“ nezabrala více jak dvě hodiny. K rozsahu obchodních domů z našich velkoměst to má na kábulské základně daleko. S kolegyní nás i v onen „volný“ den čekalo zálohování a třídění videí a fotek, především ale domluvení práce na další dny.

 

Měly jsme pořád hodně nápadů, které se nedaly postíhat. Chtěly jsme třeba vyrazit na střelnici s příslušníky CPT (Close Protection Team) Vojenské policie, ale střelnice byla obsazená. Chtěly jsme točit mši našeho vojenského kaplana, ale minuli jsme se. Dalšími důležitými cíli byly pracovní návštěvy u ATM (Air Advisor Team), u našich chemiků…

 

A proto příští pokračování – jak jsem již ostatně napověděla.

Udělte článku metály:

Počet metálů: 4.7 / 5

Nahlásit chybu v článku

Přidej komentář

Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!

arr