Strategie Kremlu: Balancovat na hraně třetí světové války

Podle článku Rusko osamoceno: Proč nikdy ... Více

Ruská letadlová loď Admirál Kuzněcov míří k Sýrii

Ruská Severní flotila vyslala do Středozemního ... Více

Černí pasažéři NATO nechápou Donalda Trumpa

Zvolení Donalda Trumpa příštím prezidentem USA ... Více

Ruské superlehké brigády. Inspirace pro Armádu ČR?

Na základě zkušeností z bojů v Sýrii ruské ... Více

Události

Libye: Co by bylo, kdyby…

Datum přidání 13.04.2016    Rubrika rubrika: Události     komentáře 6 komentářů    autor autor: Matěj Kandrík

Spekulace, které formulují alternativní běh událostí, jsou obvykle vděčnými tématy pro diskuze. Jejich hodnotu uznává třeba i zpravodajská komunitav podobě „co kdyby“ analýzy. Na úvaze co by bylo s Libyí, kdyby neproběhla intervence, staví obhajobu mise Unified Protector americký analytik Shadi Hamid. Podívejme se na jeho argumenty a závěry. Článek vyšel původně na On War | On Peace

Foto: Vozidla libyjské armády zničené po francouzském leteckém útoku. / Bernd.Brincken; CC BY-SA 3.0 

 

Leitmotivem jeho textu je tvrzení, že dnešní situace v Libyi je stále lepší než alternativy bez intervence NATO. Zkusme proto načrtnout scénáře, jak by mohla taková situace vypadat. Jednou z možností by bylo razantní, ovšem velice krvavé potlačení povstání a následná stabilizace režimu.


 

Historický precedent lze najít v potlačení rebelie Muslimského bratrstva v syrském Hamá v roce 1982. Otec současného prezidenta Sýrie Hafíz Assád nechal obklíčit město, pučem syrská armáda začala dvaceti sedmi denní operaci za cílem zničit tuto baštu opozice.

 

Odhady počtu obětí se výrazně liší, v případě Hamá se pohybujeme v rozmezí od 10 000 do 40 000 mrtvých. Sýrie od této události neviděla otevřené povstání proti státní moci do roku 2011.

 

Obdobný výsledek v případě ozbrojených vystoupení proti vládě, zvláště v arabském světe, není mnoho. Daleko běžnější je scénář vleklého konfliktu proměnlivé intenzity, kdy ani jeden z aktérů konfliktu nemá na přesvědčivé vítězství. Příkladem je dnešní Sýrie, občanská válka v Alžíru a Libanonská občanská válka.

 

Jak by se vyvinula situace v Libyi nebýt intervence NATO, můžeme jen spekulovat. Shadi Hamid ale předpokládá větší počty obětí, argumentuje autoritativním charakterem režimu, krvavými epizodami z minulosti, Kaddáfiho bojovnými prohlášeními o deratizaci krajiny a rychlým nárůstem počtu obětí po vypuknutí násilí.

 

Na základě tohoto tvrzení staví autor obhajobu intervence, protože došlo k naplnění mandátu z rezolucí  bezpečnostní rady, a tedy ochraně civilní populace.

 

Předpokládat krvavý průběh „libyjského jara“ bez intervence NATO je realistický přístup. Občanská válka zde opravdu nezačala aliančními nálety a v zemi by se bojovalo tak jako tak. Střety regulérní armády a pomocných žoldnéřských sil s rebelskými milicemi by pravděpodobně opravdu vyprodukovaly více obětí než střety různých frakcí a bojůvek.

 

Na druhou stranu je nutno jasně říct, že v roce 2011 libyjská mise s mandátem ochrany civilní populace nemohla skončit jinak než změnou režimu. Nikdo příčetný nemohl očekávat, že po zavedení bezletové zóny Kaddáfí rezignuje, vypíše svobodné volby nebo v tichosti sbalí kufry a emigruje. Absence plánu co s Libyí po intervenci a pasivita mezinárodního společenství je zásadní skvrnou na misi, co ostatně přiznává i autor.

 

Další vývoj v zemi je nadále otázkou, i když se v Libyi poslední dobou objevují spíše pozitivní signály. Proto nelze jednoduše udělat hrubou čáru, obětí může ještě přibývat.

 

Brát počty obětí jako jedno kritérium hodnocení je zjednodušující. Zbraně z vyrabovaných skladů libyjské armády dnes zabíjí v Syrii, Mali, Nigérii, Kamerunu nebo Somálsku.

 

Chybí kontrola území, akceleroval obchod s drogami a pašeráctví. Není nutno dodávat, že zisky z takých aktivit končí i v kapsách teroristických organizací. Ilustrací je profesní dráha bývalého velitele Al Káidy v islámském Magrebu Mochtára Belmochtára známého i jako Mr. Malboro.

 

Autorova snaha tak ve finále působí jako vratký argumentační konstrukt, který se snaží rehabilitovat misi Unified Protector, což je třeba odmítnout. „Lessons learned“, které aliance potřebuje, přijdou jen z poctivé faktické sebekritiky a hodnocení.

 

 

Udělte článku metály:

Počet metálů: 3 / 5

Nahlásit chybu v článku

Přidej komentář

Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!

Komentáře

avatar
gaunt Datum: 22.05.2016 Čas: 23:37

"A na Donbase tedy nebyla a není občanská válka?". Čistě občanská válka to nebyla. Byl to boj místních s pomocí Ruska proti batalionům řízeným ze zahraničí. Ukrajinská armáda bojovat nechtěla. Velkou část batalionů tvořili neonacisté ze zahraničí.

avatar
gaunt Datum: 22.05.2016 Čas: 17:40

logik: Prezident Assad pravidelně každé 4 roky vyhrával volby. Na Ukrajině prezident Janukovič vyhrál volby. Lepší ukazatel toho, co si přejí místní neexistuje. Důkazů, že v Libyi bojovali cizinci je spousta. V Ukrajinských batalionech bojovali neonacisté z celé Evropy. "Majdan" rozhodně rozhodně nebyla akce místních https://www.youtube.com/watch?v=CL_GShyGv3o . To, že v Sýrii a na Ukrajině bojují na straně obránců cizinci, je jen reakce na agresy ze strany jiných cizinců. FSA má asi 10 členů. Zbytek opozice jsou mezinárodní teroristické organizace jako Al-Kajda.

avatar
logik Datum: 22.05.2016 Čas: 17:17

gaunt: nebyla občanská válka? To jako chcete tvrdit, že Libyjci stáli za Kadáffím? A v sýrii chcete říct, že za FSA nebojují místní, za Kurdy nebojují místní? Anebo chcete popřít, že velkou část bojů za Asadovu armádu odvede Hizbaláh? Kdo je tam vlastně podle Vás místní a kdo ten zahraniční žoldák? A na Donbase tedy nebyla a není občanská válka?
Jednoduché soudy jsou zpravidla špatné soudy.

Kozlus: A jak tedy vysvětlíte rozdíl mezi životní úrovní a např. úrovní zdravotnictví (kdo mohl jezdil do sousedního Tunisu) mezi SAE a Lybií? Samozřejmě něco se tam dělalo - ale proti tomu, kolik měli peněz, to bylo dosti směšné. I Asadova Sýrie na tom byla líp, přestože měla třikrát tolik obyvatel a třikrát menší produkci ropy....

avatar
Pavel1 Datum: 17.04.2016 Čas: 21:28

"Brát počty obětí jako jedno kritérium hodnocení je zjednodušující. Zbraně z vyrabovaných skladů libyjské armády dnes zabíjí v Syrii, Mali, Nigérii, Kamerunu nebo Somálsku."
Autor článku jaksi zapomněl, že kaddáfí během své vlády vedl několik válek, válčil s Egyptem a dlouhá desetiletí válčil v Čadu, zároveň podporoval řadu teroristických skupin, a to včetně dodávek zbraní. Tudíž představa, že s pádem kaddáfího režimu se zvýšilo množství zbraní v regionu, protože byly vykradeny libyjské sklady, a díky tomu se válčí v třeba v Mali, je nesmysl. Kaddáfí saturoval poptávku po zbraních v severní Africe a Sahelu ve velkém i před tím.
Jako vratký argumentační konstrukt se tedy jeví především poslední tři odstavce tohoto článku a nikoliv analýza Shadiho Hamida.

avatar
krystofmraz Datum: 13.04.2016 Čas: 18:38

Osobně si nemyslím že by to byla myšlenka hodná spekulací. NATO se při minimu zdravého rozumu nemohlo postavit na stranu Kadáfího, protože by to znamenalo ohromný nárůst rizika teroristických útoků v evropě. 1) Dokud bojují mezi sebou a musí se snažit doma, je většina zaměsnaná něčím jiným a jsme celkem v klidu (což je sice relativní, ale vždy může být hůř). 2) Znamenalo by to ohromné usnadnění propagandy radikálním islamistům. 3) Vzniklo by něco jako Afganistán a to znamená v podstatě nevyhratelnou válku, bojuj na věky nebo uteč. Na to dnešní společnost nemá koule.

avatar
jarpe Datum: 13.04.2016 Čas: 13:04

Chybí tam možnost, že by se NATO postavilo na stranu Kadáfího.

arr