Úspěchy ruských tanků T-90 a bojových vozidel BMPT

Díky pozitivním zkušenostem s nasazením v Sýrii ... Více

Samohybný minomet na podvozku Pandur II 8×8

Česká společnost Tatra Defence Vehicle a.s. (TDV) ... Více

Ženy v kokpitu jako příznak demografické krize ruské armády

Poprvé od druhé světové války se ženy v ruských ... Více

Události

Mezinárodní sankce proti Al-Kajdě a svévole velmocí v OSN

Datum přidání 22.05.2017    Rubrika rubrika: Události     komentáře 10 komentářů    autor autor: Klára Šubíková

Sankce Rady bezpečnosti OSN jsou právně závazné pro celou mezinárodní komunitu a na Al-Kajdu byly zacíleny v rámci prvního sankčního režimu proti nestátní entitě na světě. Došlo k tomu poté, byla spojena s útoky na americké ambasády v Tanzanii a Keni. Ty byly provedeny v rozsahu několika minut 7. srpna 1998.

Foto: Setkání Rady bezpečnosti OSN; ilustrační foto / Public domain

 

Americká odveta za útoky

U obou velvyslanectví byla zaparkována auta naložená výbušninami, v nichž se odpálili sebevražední atentátníci. Hlavně rozsah nairobského útoku byl enormní. Na místě zůstalo 212 mrtvých a přes 4000 zraněných. V Dár-es-Salámu zemřelo 11 lidí a zraněno bylo 85. Tento velmi dobře zorganizovaný a koordinovaný útok se odehrál v den 8. výročí amerického nasazení vojsk na území Saúdské Arábie v reakci na iráckou invazi do Kuvajtu.


K ustanovení sankčního režimu však došlo až později. V odpovědi na útoky Američané 20. srpna 1998 bombardovali pomocí raket středního doletu Súdán a Afghánistán. Dva státy, které byly spojovány s pobytem Usámy bin Ládina a jež bychom dnes označili za selhávající. V Súdánu mířily rakety na továrnu na léky, která byla prohlašována za výrobnu chemických zbraní, po nichž Al-Kajda touží. V Afghánistánu byl vybombardován výcvikový tábor džihádistů v provincii Chóst.


Odtajněné spisy zpravodajských služeb o této reakci mluví jako o neefektivní a pro mezinárodní reputaci USA negativní. Nehledě na pochybné oprávnění článkem 51 Charty OSN o sebeobraně, cílem odvetného bombardování byli lidé, kteří neměli s útoky na ambasády nic společného. Byl zpochybněn také dopad na teroristické schopnosti Al-Kajdy. I když byl vybombardovaný tábor deklarován jako jeden z největších, zahynulo na místě asi 35 lidí.

 

Raketový útok je drahou jednostrannou demonstrací síly a schopností, avšak ukázal na to, že USA nejsou ochotny sáhnout k nasazení svých pozemních sil. Al-Kajdě se naopak dostalo světové pozornosti, inspirovala sympatizanty k plánování dalších útoků a posílila vzájemné vztahy a ideologické sympatie s Tálibánem, jež byly díky útoku vystaveny na světlo. Bombardování jako takové porušovalo suverenitu států, u nichž se nedalo považovat za jisté, že mají vůbec kontrolu nad svým územím.


Tlak na Tálibán

I sankce mířené proti Al-Kajdě byly původně spjaté se státní entitou. V centru všeho stál Usáma bin Ládin, jehož vydání do rukou spravedlnosti požadovaly USA a následně i Rada bezpečnosti OSN. Tálibán, jež vládnul Afghánistánu a ukrýval/hostil(1) bin Ládina, jej odmítl vrátít do domovské Saúdské Arábie, kterou zkritizoval za pobyt amerických vojáků na jejím území a označil její vládu za nelegitimní. Toto vedlo k diplomatické roztržce, jež vyústila ve vyhoštění afghánských diplomatů z Rijádu.

 

Saúdové  při snahách o vydání bin Ládina úzce spolupracovali s Američany a snažili se tlačit také na Pákistán, jež stál za vznikem hnutí a předpokládalo se, že má vliv na jeho rozhodování. Po neúspěšných vyjednáváních nakonec v prosinci roku 1998 přikročili k restriktivním opatřením, když zakázali linky afghánského národního dopravce do Džiddy a vytvořili seznam osob, které se nemohly účastnit pouti do Mekky (hadždž/umra), jelikož jejich víza požadoval Tálibán. V červenci 1999 následovaly americké sankce, které zmrazovaly účty Tálibánu v zemi, znemožnily obchod s afghánským územím kontrolovaným Tálibánem a zakázaly lety afghánských aerolinií Ariana do USA.


Rada bezpečnosti OSN se nakonec v listopadu 1999 usnesla na rezoluci 1267, která ustanovila první sankční režim cílený proti nestátnímu aktérovi (byť ovládal většinu suverénního státu). Za jejich chod je zodpovědná 15 členná komise, která navrhuje a schvaluje sankce jednohlasným rozhodnutím a je složena ze států Rady bezpečnosti OSN. Na Tálibán tak byly uvrženy letecké sankce, zmrazení majetku a výzva k ukončení užívání jeho území k výcviku a pobytu teroristů.

 

Letecké sankce byly ve formě neudělení práva přistát či vzlétnout státní letecké společnosti Ariana, která byla také jedinou, jež spojení se zemí zajišťovala. Výjimkou byla letadla dopravující humanitární pomoc a poutníky na pouť do Mekky. Ačkoli došlo k izolaci režimu a omezení jeho zahraniční podpory, Usámu bin Ládina nevydal.

 

Navrhoval však alternativní možnosti. Patřila mezi ně emigrace bin Ládina na tajné místo - panel afghánských islámských učenců by rozhodl o teroristově osudu nebo omezení jeho pohybu a umístění pod mezinárodní dohled. USA tyto alternativy zamítly, což vedlo k neochotě Tálibánu vyjednávat. Sankce jej tak nikdy nepřinutily změnit chování.


Cílení na Al-Kajdu

V roce 2000 přišla rezoluce 1333, která rozšiřovala sankční režim přímo na Al-Kajdu a osobu Usámy bin Ládina. Obsahovala zbraňové embargo včetně vojenského poradenství na území pod kontrolou Tálibánu, vyzývala k redukci počtu personálu na diplomatických misích Tálibánu a omezení jejich pohybu s cílem následného zavření všech kanceláří. Zavřeny měly být také pobočky aerolinek Ariana a byly zakázány jakékoli lety, jenž přilétají z území pod kontrolou Tálibánu nebo na něj letí, s výjimkou humanitární pomoci a pouti do Mekky.

 

Hnutí bylo vyzváno také k ukončení obchodu s drogami a pěstování máku na opium. Rezoluce v neposlední řadě nově navrhovala zmrazení financí členů Al-Kajdy, bin Ládina a také osob a subjektů s nimi spojených. Státy měly taktéž zabránit jakémukoli financování těchto entit, které byly zahrnuty na sankční seznam. Od této chvíle začíná jednak cílení na konkrétní osoby, na rozdíl od dříve používaných komplexních sankcí(2), tak problémy, jež jsou s tímto přístupem inherentně spojené.


Rezoluce 1390 z roku 2002 reflektovala změny, které v Afghánistánu nastaly, a upravila tedy sankční režim. Především zrušen plošný zákaz letecké dopravy. Namísto toho byl uvalen zákaz cestování osob ze sankčního seznamu a zákaz prodeje zbraní všem subjektům na něm.

 

Jelikož zmrazení financí je významný zásah do života, stanovila rezoluce 1452 výjimky, na něž sankce neplatí. Jde o základní výdaje na živobytí, daně, pojištění, daně nebo náklady na právní služby. Až v roce 2005 bylo OSN zpřesněno, co je myšleno pod označením „spojený s“ Al-Kajdou, Usámou bin Ládinem nebo Tálibánem. Šlo o:

1) účast na financování, plánování, umožnění, připravování nebo provedení činů a jednání, která jsou konaná přímo, jménem, ve prospěch nebo na podporu;
2) dodávání, prodej nebo doprava zbraní;
3) rekrutování pro a další jednání na podporu výše zmíněných nebo jejich spřízněných či od nich oddělených skupin.


Sankce byly v roce 2011 rozděleny na dvojí. V rámci přenášení povinností na novou afghánskou vládu a jako podpora její suverenity byly vyděleny sankce proti Tálibánu jako zvláštní sankční režim. Do sankčního režimu proti Usámovi bin Ládinovi a Al-Kajdě byl v roce 2015 přidán tzv. Islámský stát.

 

Ke květnu 2017 je na něm 254 fyzických osob a 75 právnických osob. Ačkoli se sankční režim proti jednotlivcům a subjektům spojeným s teroristy zdá být jedinou možnou celosvětovou prevencí terorismu, nese spolu několik nevýhod.

 

Jednou na seznamu, navždy na seznamu?

Sankční seznam, který je od roku 2000 součástí sankcí proti Al-Kajdě, fungoval do roku 2002 bez jakékoli úpravy podmínek, za kterých se na něm daný subjekt objeví. Postižená osoba/firma to zjistila až ve chvíli, kdy se nemohla dostat ke svým penězům, dodávce zbraní nebo vízu do zahraničí. Neexistovala ani možnost, jak se ze seznamu dostat, pokud sankce vedly k reálné nápravě chování dotyčného subjektu.


V roce 2002 se objevila možnost vyřazení ze seznamu. Proces probíhal tak, že si sankcionovaný stěžoval vlastní vládě. Záleželo tedy i na její vůli (případně jejích preferencích v zahraniční politice, vztazích se subjektem, vztazích k etniku/třídě/politickému přesvědčení subjektu), jak se ke stížnosti postaví. Pokud se rozhodla konat v jeho prospěch, předala požadavek na vyřazení za zavřenými dveřmi vládě, jež zapsání na seznam navrhla. Ta mohla následně doporučit vyřazení ze seznamu, o němž musela jednohlasně rozhodnout komise.

 

Tento režim byl vylepšen v roce 2006, kdy bylo vytvořeno koordinační středisko, které přijímalo jednotlivé požadavky na vyřazení a stěžovatel nemusel spoléhat na dobrou vůli své vlády. Pokud žádný ze států komise nenavrhl na popud střediska odvolání, žádost byla zamítnuta. Výsledek hlasování byl tento orgán povinen stěžovateli sdělit, avšak bez dalších odůvodnění výsledku rozhodnutí.


Klíčovým bylo zřízení institutu ombudsmana. Osoby a firmy na seznamu se mohou s žádostí o odstranění obracet přímo na něj. Ombudsman si následně může vyžádat informace od kteréhokoli státu či orgánu OSN a na jejich základě sepíše zprávu, ve které doporučí nebo zamítne vyřazení ze seznamu. Pokud doporučí vyřazení, musí se proti postavit celá komise nebo 9 z 15 členů Rady bezpečnosti či některý ze stálých členů. Nově také může požádat o vyřazení subjektu ze seznamu jakýkoli stát OSN.

 

Pokud nemá komise námitky podložené důkazy, dojde k vyřazení. Jestliže navrhne vyřazení země, která původně sankce požadovala, musí písemně oponovat všichni členové komise, nebo je věc navržena do jednání Rady bezpečnosti OSN, kde musí souhlasit 9 členů a platí veto stálých členů.


Vzhledem k tomu, že byly zavedeny každoroční revize sankčního seznamu, jsou z něj vyřazovány osoby, které jsou již po smrti nebo za mřížemi. Při vyřazování se subjekt nemůže osobně hájit, ale pouze dodávat důkazy ombudsmanovi nebo zemi, která se jeho případu ujala. Takto se děje jak v případech chybného zařazení na seznam, tak i za situace, kdy se sankcionovaný „polepší“. Pokud dojde k chybnému zařazení, neexistují žádné prostředky pro občanskoprávní spor a vymáhání škod.


Odepření spravedlivého procesu

Tento sankční režim je dlouhodobě kritizován kvůli nerespektování lidských práv, a to presumpci neviny a právu na spravedlivý proces. Aby nedošlo k rychlému přesunu financí na účty teroristů či spřízněné osoby, dozvídají se subjekty o sankcích, až když už jsou na ně uvaleny. Nemají se tedy možnost se bránit ani nejsou konfrontovány s důkazy, jež proti nim druhá strana má.

 

Děje se tak z důvodu, že jednání sankční komise jsou tajná a neexistuje povinnost důkazy předkládat. Do roku 2011 sankcionovaní občané a firmy nevěděli, který stát proti nim sankce navrhl. Chybí také nezávislá soudní autorita, která by rozhodovala, jestli jsou důvody pro zařazení na seznam pravdivé či dostatečné.


Až v roce 2006 byla schválena povinnost bezodkladně sdělovat zařazení na seznam a také důvody, proč tomu tak je. Ty jsou zveřejněny také na příslušné webové stránce. Ono shrnutí má většinou několik řádků a neobsahuje žádné důkazy. Toto je jeden z důvodů, proč je sankční režim obviňován z neprůhlednosti.

 

Na základě toho může docházet k umisťování na sankční režim z politických důvodů, jelikož pro stát je jednodušší přesvědčit 15 delegátů v OSN než domácí nezávislý soud hodnotící předložené důkazy. Jednání za zavřenými dveřmi a absence kontroly pak spolu s výše zmíněným podrývají legitimitu komise.


Možnosti reformy

Za vším tímto jednáním se dají hledat bezpečnostní důvody a ochrana informací. Ty často pocházejí od zpravodajských služeb, mnohdy ne od státu, který zařazení na sankční seznam požaduje. Ačkoli mezi sebou některé země a tajné služby sdílí poznatky, ne vždy se chtějí dělit se svými ostatními spojenci.

 

Státy se tedy snaží chránit své zdroje před sebou navzájem i před sankcionovanými, jelikož by mohlo dojít k odkrytí zpravodajské sítě či jejích operačních taktik. Jelikož se vše odehrává v utajeném režimu a bez dohledu právního řádu, nikdo nemůže napadnout způsob, jakým byly tyto informace získány.


Tahle situace by nemohla pokračovat, kdyby došlo ke zřízení nezávislého soudu, který by o zařazení na sankční seznam rozhodoval. Tento zlepšovací návrh je navrhovaný zdaleka nejčastěji, protože by pokryl jak právo na spravedlivý proces, tak možnost seznámit se s důkazy nebo by umožňoval opravné procesy a přezkoumání ve chvíli, kdy by se sankcionovaný subjekt domníval, že již nesplňuje podmínky pro uvalení sankcí.

 

Další možností, která bývá pro zlepšení situace doporučována, je posílení ombudsmana, který by získal výlučnou pravomoc rozhodovat o vyřazení ze seznamu. K tomu by však potřeboval dostatek personálu popřípadě vlastní zpravodajský tým, jelikož v současné situaci je závislý na tom, kolik a jakých informací jsou mu státy ochotné podat. Aby se z něj stala úplně nezávislá entita bylo by třeba, aby jeho jmenování bylo v rukou Valného shromáždění OSN a ne generálního tajemníka.


Vylepšení současné situace by muselo vycházet od stálých členů rady bezpečnosti, jelikož pouze jejich souhlas může změnit závazné mezinárodní právo. Jelikož jedním z nich jsou USA, které se staví do pozice lídra války proti terorismu a zároveň mají svou zkušenost s mimosoudním zacházením s podezřelými, nedá se očekávat, že by se na panujícím systému něco změnilo.

 

V dnešní době se často volá po reformě OSN. Sankční režim proti Al-Kajdě může posloužit jako ilustrační případ nedemokratičnosti a zneužívání moci touto organizací. Boj proti terorismu však snese hodně.

 

1) V rámci zvykového práva paštunwalí (Paštunové jsou dominantním etnikem Tálibánu) je vzorcem chování štědrost a pohostinnost, v rámci níž funguje pravidlo  ochraňování hosta a poskytnutí azylu někomu, kdo je pronásledován. Hostitel může hrát roli prostředníka, avšak pokud dojde k napadení hosta, staví se na jeho ochranu. Ochrana hosta je totiž ochranou cti jak hostitele, tak jeho kmene. Paštun neodmítne poskytnout azyl ani nepříteli.  

 

2) Komplexní sankce byly fenoménem 90. let, kdy se začaly sankční režimy hojně využívat. Jde o sankce sankce které nebyly nijak cílené. Většinou šlo o obchodní nebo finanční embarga na celou zemi, která napáchala více škody než užitku. Řídila se takzvanou naivní teorií, která předpokládala, že čím budou pro stát sankce bolestivější, tím jednodušší ho bude přesvědčit ke změně chování, jelikož na to bude tlačit strádající populace. Výsledkem však bylo zhoršení životního standardu obyvatel, zatímco na vládnoucí elitu – často nedemokratickou – sankce neměly výraznější účinek. Dalším negativním efektem bylo přenesení trhu do pásma šedé a černé ekonomiky, kterou měl režim kontrolou. 


Udělte článku metály:

Počet metálů: 1 / 5

Nahlásit chybu v článku

Přidej komentář

Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!

Komentáře

avatar
JirkaM Datum: 22.05.2017 Čas: 21:41

Pan Švarc musí být skutečný gentleman, když je stisk jeho ruky víc než stvrzenka na údajných 250 tisíc dolarů v hotovosti.

"parlamentní listy" z nějakého důvodu studnicí demokracie skutečně jsou. Publikují názory často významných lidí, kterým by je ostatní média buď neotiskla, nebo přefiltrovala přes novináře, kteří velmi zoufale potřebují peníze na nájem a alkohol.

Ten článek je velmi zajímavý.

avatar
Centaur Datum: 22.05.2017 Čas: 20:27

Věrohodnost advokáta, který přebírá údajný honorář ve výši 250 tisíc dolarů v hotovosti v igelitce a bez jakéhokoliv potvrzení (tato informace proběhla tiskem a nikdo, dokonce ani pan Švarc, jí doposud nezpochybnil) je zřejmá i tomu, kdo toho pána nezná osobně.

Pokud někdo považuje "parlamentní listy" za studnici demokracie, je to jeho věc, kterou ostatním nepřísluší hodnotit či s ní polemizovat. Názor na dotyčného si však zajisté vytvoří každý sám a pokud se zde jedná o člověka se základní funkční gramotností a schopností kritického myšlení, tak ten názor příliš lichotivý nebude.

avatar
Luky Datum: 22.05.2017 Čas: 19:52

Věrohodnost praktikujícího advokáta, který něco prohlásí svým jménem a na základě svých prožitků a zkušeností, je pro mě větší, než věrohodnost Centaura nebo čtyřtisícíhosedumsetčtyřicátýhosedmýho kuby, který nálepkuje názory podle toho, v jakým prostředí zazní.
Chceš říci, že to co říká o výkladu práva nebo o vydávání lidí ze "spřátelených", např. anglosaských zemí není pravda?
--------------
"Parlamentnilisty" jsou demokratickým médiem, kde dostává prostor kdekdo...alespoň, že tak. Třeba díky tomu demokracie přežije.

avatar
Centaur Datum: 22.05.2017 Čas: 18:53

to Luky

Pana Mgr. Jana Švarce znám osobně a jeho věrohodnost je skutečně srovnatelná s těmi "parlamentními listy".

avatar
Tesil Datum: 22.05.2017 Čas: 18:36

Ano na KLDR se uvalují sankce kvůli jadernému programu,ale několik set jaderných hlavic v Izraeli se neřeší.
RB OSN má omezené možnosti tím,že každý ze stálých členů může cokoli kdykoli vetovat.Třeba proto aby naštval ty zbývající.
Další věc je, to kdo podobné organizace ovládá.Více či méně skrytě.

avatar
kubo4747 Datum: 22.05.2017 Čas: 18:25

Vôbec som to nepochopil, ale to však nevadí.

Luky: parlamentlisty ako zdroj? To snáď nemyslíš vážne...

avatar
madrabbit Datum: 22.05.2017 Čas: 14:48

Je vůbec nějaký konflikt vyřašený pouze Radou bezpečnosti OSN?

Tak nějak mi přijde, že Al-Káida musí být z těch rezolucí úplně zoufalá :-) a na KLDR to evidentně platí také.

avatar
jarpe Datum: 22.05.2017 Čas: 14:24

Strategist: Spíš to je článek o tom, jak se teroristi vyrábí.

avatar
Luky Datum: 22.05.2017 Čas: 13:19

Když pominu, že američtí nejbližší spojenci (jsem hrozně korektní) teroristy podporují a přesto patří mezi první navštívené země nově zvolených prezidentů....tak tady jde možná spíš o tohle:
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Jak-americti-agenti-vyrabeji-teroristy-jako-na-bezicim-pasu-Advokat-uneseny-v-Libanonu-vybusne-hovori-o-pravu-v-USA-485297

Je to docela základ v jiném přístupu - v USA když začneš mluvit s provokatérem, tak už se klidně nedostaneš ze samotky (možná si tak vyrábějí loajální a všehoschopné agenty, kterých se mohou kdykoli zbavit)

avatar
Strategist Datum: 22.05.2017 Čas: 12:10

Článek o tom, že jsme nedemokratičtí k teroristům? Kam ten svět spěje

arr