TacticalPro

Strategie Kremlu: Balancovat na hraně třetí světové války

Podle článku Rusko osamoceno: Proč nikdy ... Více

Ruská letadlová loď Admirál Kuzněcov míří k Sýrii

Ruská Severní flotila vyslala do Středozemního ... Více

Černí pasažéři NATO nechápou Donalda Trumpa

Zvolení Donalda Trumpa příštím prezidentem USA ... Více

Ruské superlehké brigády. Inspirace pro Armádu ČR?

Na základě zkušeností z bojů v Sýrii ruské ... Více

Události

NÁZOR: Pochmurné Arabské jaro po pěti letech

Datum přidání 27.01.2016    Rubrika rubrika: Události     komentáře 18 komentářů    autor autor: Václav Kopecký

Na konci roku 2010 a počátkem roku 2011 propukla v arabském světě série občanských nepokojů, které vedly k dalekosáhlým změnám na Blízkém východě. Od těchto nepokojů a změn později nazvaných „arabské jaro“ čekali mnoho, jak lidé na Blízkém východě, tak na Západě. Přinesly tyto změny něco pozitivního, nebo jen prohloubily nestabilitu této oblasti?

Foto: Dav oslavuje odstoupení prezidenta Husního Múbaraka v roce 2011. / Jonathan Rashad; CC BY 2.0

Foto: Dav oslavuje odstoupení prezidenta Husního Múbaraka v roce 2011. / Jonathan Rashad; CC BY 2.0

 

Klid před bouří

Pokud chceme porovnávat dopady Arabského jara, nezbývá nám než se stručně podívat na Blízký východ před rokem 2011. Arabský svět se na přelomu roku 2010/2011 nacházel v jistém stadiu strnulosti.

Nekončící Izraelko-palestinský konflikt se zasekl na mrtvém bodě, většina arabských států byla ovládána autoritářskými režimy jejichž kořeny často sahaly do dob studené války, nebo dědičnými monarchiemi. Irák po americké invazi z roku 2003 zažíval krušná léta plná násilí a pomalu se dostával do područí Íránu.


Blízkovýchodní politika amerického presidenta G. W. Bushe spojená s vývozem demokracie do blízkovýchodních zemí se jevila jako mylná. O to víc pak svět překvapila série lidových bouří, které odstartovaly v Tunisku a přehnaly se napříč arabským světem.


Mnozí v nich viděli signál nastupující demokratizace blízkovýchodních zemí, skeptici se obávali o stabilitu tohoto už tak neklidného regionu.


Události roku 2011 přinesly zásadní změny v několika oblastech. Jednak snad poprvé v moderních dějinách Blízkého východu došlo k pádu vlády na základě nespokojenosti občanů.


Jedinou dosud podobnou událostí byla íránská revoluce v roce 1979. Vlivem lidových nepokojů padly režimy, které se dlouhodobě tvářily jako stabilní – v Tunisku, Egyptě a Jemenu.


Arabské jaro také ukázalo jakou sílu mají na Blízkém východě nová média. Zejména sociální sítě se staly významným fenoménem, který umožnil organizaci protestů a jejich přesah do zahraničí. Události Arabského jara však vyústily zahraniční intervence v Libyi a Bahrajnu, krvavou občanskou válku v Sýrii a válku v Jemenu.


Arabské jaro bylo vyvoláno nespokojeností místních obyvatel s politickým establishmentem jejich zemí. Vlády arabských zemí nebyly schopny dlouhodobě řešit základní problémy obyvatel – nezaměstnanost, sociální nerovnost, korupci a klientelismus, omezování osobních a občasných práv a autoritářský systém vlády.


Tato nespokojenost se dlouhodobě kumulovala a oblast Blízkého východu se stala doutnajícím soudkem střelného prachu. Bylo jen otázkou kdy, kde a za jakých okolností dojde k explozi.

 

Foto: Důsledky Arabského jara: ČERNÁ - svržení vlády, FIALOVÁ - vícenásobné svržení vlády, ČERVENÁ - občanská válka, ZELENÁ - prostesty a změna vlády, ORANŽOVÁ - významné prostesty, BÉŽOVÁ - menší prostesty, ŠEDÁ - prostesty a vojenské akce mimo arabský svět. / Public Domain

 

Nešťastná Libye, Sýrie a Jemen

Zdaleka nejhorší dopad měly události roku 2011 na Libyi, Sýrii a Jemen. Všechny tři země se ocitly ve válce, z jejíž následků se budou ještě mnoho desetileté vzpamatovávat.

 

Relativně nejblíže k vyřešení krize má paradoxně Libye, kde kaddáfího režim padl až po vzdušných úderech Západu. Na konci loňského roku se podařilo dojednat dohodu mezi dvěma politickými frakcemi, z nichž si každá nárokovala post oficiální vlády země.

 

Libye nemá ještě vyhráno, ale pokud dojde k dlouhodobé spolupráci obou skupin, je velká šance, že se zemi podaří stabilizovat.

 

Naprosto jiná je situace v Jemenu, kde prosti sobě válčí oficiální vláda podporovaná sunnitskými zeměmi v čele se Saudskou Arábií a šiítští povstalci podporovaní Íránem. Tento konflikt může Jemen opět rozdělit na dva státy, jelikož ani jedna ze stran v současné době nemá dostatečnou sílu na to, aby zvítězila.

 

Podobná situace je v Sýrii, ve které se střetávají zájmy mnoha zahraničních. Jednání o mírovém uspořádání země mají začít na konci ledna a jejich výsledek je značně nejistý.

Bohužel rozdílné zájmy jednotlivých stran mohou celý proces velice rychle sabotovat. Zapojení velkého množství radikálních islamistů a džihádistů do konfliktu je obrovskou bezpečnostní hrozbou. Pokud by bylo dosaženo příměří, je velmi obtížné si představit, že tito radikálové složí zbraně.

 

Země se během války de facto rozdělila podle nábožensko/etnické příslušnosti a je velmi reálné, že jednotná Sýrie nebude nikdy obnovena.

 

Původce Arabského jara - Tunisko s mírným optimismem

Arabské jaro mělo zásadní dopad na dva státy, Egypt a Tunisko, z nichž každý z něj vzešel ve zcela jiné pozici. Protesty která zasáhly Tunisko před pěti lety, zahájily Arabské jaro a Tunisko jako snad jediná země, která si prošla tímto protestním hnutím, z něj vyšla relativně posílena.

 

V zemi došlo k reformám, byla zavedena svoboda slova a země zažívá pomalou demokratizaci. Na druhou stranu se současné vládě, v níž je velké množství členů ještě z „předrevoluční“ administrativy, nedaří řešit ekonomické problémy.

 

Palčivým problémem je zejména nezaměstnanost, která u mladých lidí dosahuje 30 %. Ještě horší situace je u absolventů škol, práci nemůže najít až 60 % z nich. Zemi minulý víkend zasáhly silné protesty nespokojených občanů, na něž navázaly demonstrace tuniských policistů požadujících zvýšení mezd.

 

Minulý rok Tunisko zasáhly teroristické útoky, jejichž cílem byli zahraniční turisté. Ekonomiku země, která je silně závislá na turistickém ruchu, odliv zahraničních návštěvníků výrazně zasáhl. Situace v Tunisku by byla výrazně horší, nebýt zahraniční pomoci, která z velké části pochází z Francie.

 

Muslimské bratrstvo v Egyptě

Egypt čekal jiný vývoj. Po odstoupení prezidenta Mubáraka došlo k volbám, které celkem bez překvapení vyhrálo Muslimské bratrstvo. Tato organizace založená ve  20. letech minulého století se tak poprvé dostala k moci.

 

Muslimští bratři, jejichž politický program byl de facto založen pouze na kritice mubárakovy vlády, respektive všech předchozích egyptských vlád, nedokázali zemi přinést očekávané zlepšení. Naopak se v mnoha ohledech chovali obdobně jako předchozí administrativa; posilovali své postavení a snažili se umlčet kritiky a oponenty.

 

Vládu prezidenta Mursího a jeho Muslimských bratrů svrhla armáda a v zemi byl de facto obnoven bývalý režim, tentokrát však pod vedením Abd al-Fattáha as-Sísího. Muslimské bratrstvo bylo jako už několikrát předtím postaveno mimo zákon a staronový režim začal s perzekucí jak Muslimských bratrů, tak jakýchkoliv kritiků vojenského puče.

 

Egypt se tak vrátil do obdobného stavu jak před pěti lety, jen s tím rozdílem, že současná vláda je daleko tvrdší v potírání svých kritiků, než byla vláda mubárakova. Sísího administrativa také nedokázala zemi ekonomicky pozvednout a vyřešit dlouhodobé problémy, jako vysokou nezaměstnanost dosahující až 30 %, velkou sociální nerovnost a všudypřítomnou korupci.

 

Pro Egypt se stala zásadní zahraniční pomoc. Zejména finanční toky ze Saudské Arábie jsou pro režim klíčové, neboť mu pomáhají udržovat početnou armádu, která se v zemi snaží zajistit klid. To je důležité pro Saudskou Arábii, jenž potřebuje udržet stabilní Egypt na své straně.

 

Hledání pozitiv Arabského jara

Na první pohled by se mohlo zdát, že revoluce, či lidové bouře, které Blízký východ před pěti lety zasáhly, vedly pouze ke zhoršení bezpečnostní situace a situaci v neklidném regionu ještě vyostřily.

 

To se v mnoha zemích stalo, sílící islámský radikalismus, problémy s terorismem, rozpadající se Sýrie, uprchlická krize, která naplno zasáhla Evropu v loňském roce, to jsou všechno důsledky Arabského jara.

 

Arabské jaro však také přineslo i určitá pozitiva, která se však mohou projevit až za delší dobu. Jako zcela zásadní zlom však v celém Arabském jaru vidím to, že se lidí dokázali zorganizovat a veřejně protestovat.

 

Sami obyvatelé arabských zemí si uvědomili, že mají sílu změnit vládu, i když se to ne všude povedlo bez problému a násilí. Určitá emancipace v tomto směru bude do budoucna zásadní pro další vývoj této oblasti.

 

Tuto nově nabytou sebedůvěru obyvatel Blízkého východu si uvědomují i tamní režimy. Např. egyptská vláda se velmi obává vzpomínkových shromáždění k připomenutí Arabského jara.

 

Oficiální establishment vyzýval Egypťany již několik týdnů před výročím, které připadlo na 25. ledna, aby se neúčastnili demonstrací. V egyptském případě je ukázkou strachu režimu zvýšená snaha kontrolovat dění v zemi, potírání kritiků režimu a nasazení více jak 180 000 policistů ve snaze zabránit jakýmkoliv protestům.

 

Dalším pozitivum, které na Arabském jaru vidím, je pád starých mocenských struktur na Blízkém východě a alespoň částečná obměna tamních vládnoucích kruhů. Na jednu stranu je tato výměna hrozbou, protože byla v mnoha zemích spouštěčem nepokojů a občanských válek.

 

Na druhé straně právě staré vládnoucí vrstvy v mnoha případech mohou za stav současného Blízkého východu. Staré režimy zajišťovaly určitou stabilitu blízkovýchodních zemí, ale pouze za cenu rozbujení korupce, nepotismu, útlaku společnosti, pošlapávání zákonů a vzniku autokracie.

 

O to horší bylo, že tyto neduhy se schovávány za pojmy jako demokracie, arabský nacionalismus či podivuhodnou kaddáfího džamahírii. Neschopnost arabských vlád spojená se studenou válkou a jak východní, tak západní podporou autokratických režimů do značné míry zapříčinily rozvoj radikálního islamismu.

 

Západní roubování demokracie na Střední východ

Právě islamisté byli a dodnes jsou v mnoha případech jedinou fungující opozicí proti autokratickým režimům. Západní rétorická podpora demokracie, která se v oblasti Blízkého východu často zvrhává v podporu těm nejméně demokratickým režimům, měla za následek mimo jiné také vznik nedůvěry Arabů k Západu a jeho vizím demokracie, liberalismu a lidský práv.

 

Pokud Západ bude v této politice pokračovat, tak dosáhne pouze nárůstu radikálního islamismu a nevraživosti muslimů k západnímu pojetí hodnot a vidění světa.

 

Dle mého názoru Arabské jaro a všechny problémy z něj vzešlé z krátkodobého a střednědobého hlediska nepřinesly Blízkému východu příliš dobrého. Jen idealisté mohli očekávat, že po zhroucení starých autokratických režimů dojde k rychlému přechodu na demokracii západního střihu.

 

Snaha některých zemí vnucovat Blízkému východu své hodnoty, své vize uspořádání a zakonzervovat tuto oblast do podoby kterou měla od konce první světové války, nemůže do budoucna fungovat.

 

Z dlouhodobého hlediska může Arabské jaro a pomalý proces emancipace blízkovýchodních společností přinést větší stabilitu a svobodu arabským zemím a tudíž i větší bezpečnost Západu.


Udělte článku metály:

Počet metálů: 0 / 5

Nahlásit chybu v článku

Přidej komentář

Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!

Komentáře

avatar
crusader Datum: 30.01.2016 Čas: 20:30

Pavel 1
Odhady mrtvých za demonstrací se různí, samotná Libye 23. února 2011 přiznávala 300, nejvyšší odhad byl z Itálie až tisíc mrtvých (bez rozlišení strany)

Odhad ztrát povstalců (z povstalecké strany) za celou dobu než byl odstraněn Kaddáfí, dobře je vidět PR k ovlivnění světa.
Původní odhad Národní přechodové rady: 50 000 mrtvých
Pozdější odhad: 25 000 mrtvých
Poslední odhad: 4 700 mrtvých na revoluční straně, 2 100 pohřešovaných dle Libyjského ministerstva pro mučedníky a pohřešované

To opravdu není masakrování opozice.

Nebojte, rok 2011 si pamatuju, i když oproti Vám jsem pravděpodobně starší (odhaduji Vás maximálně na 30 let, spíš míň)

K těm ekonomickým migrantům. To jsou všichni co utíkají z území, kde jim nic nehrozí (není tam válka). Takže to jsou pro mě i Syřani, kteří utíkají z Turecka, Jordánska nebo Libanonu. A vidíte zrovna Bangladéš a Pákistán mě ani nenapadl, i když opravdu nechápu proč z těchto zemí utíkají, když tam přece mají demokracii. Nebo snad ne?

avatar
semtam Datum: 30.01.2016 Čas: 19:29

Pavel1

Státní zřízení a ekonomika nejdou ruku v ruce. Co může ekonomiku ovlivnit je jen mezinárodní situace. Nikoli státní zřízení. I když je faktem, že státní moc dokáže ekonomiku směrovat, zakopaný pes ale leží v mezinárodních vztazích.

Tudíž demokracie není vůbec žádnou zárukou dobré ekonomiky. I státy, které jsou dodnes stále ofiko komunistické, mají ekonomiku ryze kapitalistickou. Tím myslím třeba Čínu a Vietnam. A mezi nejbohatšími státy světa najdem mnohé země, které patří k nejtvrdším totalitám na zemi.

Jinak rok 2011 si pamatuji a žádnou demokratickou opozici v Libyi jsem ještě neviděl.

avatar
premyslcz Datum: 30.01.2016 Čas: 19:09

Nemohu souhlasit s informacemi o Libyii, otec sloužil v této zemi 4 roky, ale to nechci rozepisovat. Tento komentář, ale říká vše.

"EU a USA dluží Libyi za dodávky ropy skoro 200 miliard dolarů. V roce 2012 skončí koncese velkých naftových společností, které mají právo na těžbu libyjské ropy. Kadafí požaduje splacení dluhů nebo chce uzavřít mezistátní smlouvy s jinými zeměmi a společnostmi.
Z tohoto důvodu je Libye napadena. A zdalipak má libyjský občan důvody, aby se bouřil proti režimu Muamara Kadafiho ? Myslím, že ne. Jestliže se podíváme na životní úroveň libyjského národa a výhody, které jim zabezpečuje stát, pak se mají velmi dobře; žijí si jako malí bozi. Libye má 6,5 mil. obyvatel a má 14 mil. registrovaných automobilů. Když někdo chce studovat, v kterémkoliv státě na světě, požádá si stát a ten mu zajistí byt, auto, stravu, bezplatné studium a měsíční stipendium 2300 dolarů. V Libyi se neplatí voda, elektřina, plyn, daně, úvěry jsou bezúročné. Když do pěti let nemůžeš úvěr splatit, odepíše ho stát, nebo ho splácí za vás. Každý plnoletý občan Libye, když dosáhne věku 18 let, dostane klíče od bytu. Když si chcete koupit auto, složíte 20,3 procenta ceny a zbytek dotuje stát. V Libyi koupíte za 10 dolarů 85 litrů benzínu nebo nafty. V Libyi jsou potraviny velmi levné, 10 kg chleba stojí 0,15 dolaru. Libyjci nepracují fyzicky, vše dělají cizinci. Žil jsem 10 let v Libyi v různých městech a nikdy jsem neviděl ani jednoho žebráka. Libyjci nejdou pracovat do tzv. "bílého světa", neboť to nemají zapotřebí. V Libyi není nikdo ožebračen, není mu odejmut byt nebo auto protože nesplatil úvěr, není to tak, jako v tzv. demokratických zemích, které se vrhly na Libyi. Otevřeně, je mi líto libyjského národa, neboť asi má být přetvořen na nájemní pracovní sílu, pracovat za 100 dolarů, ztratit všechny dosavadní výhody a o pohodlném životě, jakým žili doposud, se jim bude jenom zdát."

Analýza emailů Kilery Clintonové
http://levantreport.com/2016/01/04/new-hillary-emails-reveal-propaganda-executions-coveting-libyan-oil-and-gold/

Řádění milic po osvobození Libye
http://natostop.pl.ua/blogs/primer-bloga-admina/nato-upolnomocheno-zaschitit-foto.html

avatar
Pavel1 Datum: 30.01.2016 Čas: 18:56

crusader
To, že vám fakta nejdou pod čumák, případě máte tak krátkou paměť, že si nepamatujete rok 2011, je opravdu ale opravdu jen váš vlastní problém. Já si ten rok 2011 ještě pamatuju, a masakrování opozice v Libyi kaddáfího silami a v Sýrii asadovic famílií byly hlavní události toho roku. Ty miliony syřanů, kteří od toho roku 2011 donedávna (tedy než se vydali na pochod do Evropy) vegetovali v uprchlických táborech v Jordánsku, v Libanonu, v Iráku (na krátký čas) a v Turecku z vlastní země odešli jen tak z plezíru a na výlet, že. Ano, Libye je rozdělaná ale na štěstí a díky zásahu západu je tam relativní klid (ve srovnání se Sýrií), o čemž svědčí už to, že z Libye neutekli a neutíkají miliony jako ze Sýrie. Ráj tam určitě není, ale proč tam není ráj a ani nikdy nebyl, když se jedná a jednalo o jednoho z největších exportérů ropy. Na to si místní volksrusáci neodpoví. Přičemž je odpověď jednoduchá - Kaddáfí. Stejně jako státy východní bloku byly zdevastovány 40 lety (nebo více) komunistického plundrování, a mnohé problémy komunistickými sviněmi způsobené se dodnes nepodařilo vyřešit jsou i libyjské problémy důsledkem 40 leté kaddáfího devastace a teroru.
Koukám, že čtení vám dělá trochu problém. Debata se vedla o Libyi a Sýrii, nikoli o ekonomických migrantech z Pákistánu a Bangladéše. Co má společné to, že se tito cpou do Evropy s tím, že Sýrii by nejvíc prospělo odstranění masového vraha asada. Sluníčkářské hovadiny podsouvejte svým soudruhům nikoli mně.

avatar
crusader Datum: 30.01.2016 Čas: 12:33

Pavel 1
Ano máte pravdu, Libye je dnes rájem na Zemi.
Zbavili se zlého diktátora, který masakroval povstalce (to Vám řekl kdo? nějaká LOHR z Coventry?) a od té doby se tam jen milují. Ideální země pro sluníčkáře.
Jo je to krása, když čtvrtinu země drží jedna vláda, čtvrtinu druhá vláda a o zbylou polovinu se dělí IS a kmenoví vůdci a všichni proti sobě bojují.

A úplně stejný kec je tvrzení o zabití několika set tisíc občanů Sýrie režimem. To máte od SOHRu neboli od Usámy Ali Sulejmana (pardon dneska vlastně Rami Abdulrahmana. jméno Usáma pro západní svět moc zprofanovaný).

A kdo vám řekl, že ekonomičtí migranti (pardon uprchlíci před zlými diktátory) jsou jen ze Sýrie. Podle mých informací Syřané (myslím ty skutečné, ne černochy s falešným syrským pasem) netvoří ani 20%. Proč tedy utíkají i ostatní?

avatar
Pavel1 Datum: 29.01.2016 Čas: 18:59

Pro David - bezesporu máte pravdu ... jak dokazují mnozí místní diskutéři.

avatar
Pavel1 Datum: 29.01.2016 Čas: 18:56

...vzhledem k nedávným událostem ... roku 2011, kdy kaddáfí vesele masakroval povstalce a Libye měla našlápnuto stát se druhou Sýrii, je současná situace zlepšením zcela jednoznačně. V Libyi u koryta se zuby nehty držící totalitní režim nepozabíjel několik set tisíc vlastních občanů jako v Sýrii a miliony Libyjců nevegetují v Alžíru a Egyptě případně nejsou na cestě do Evropy jako Syřani.

avatar
David Datum: 29.01.2016 Čas: 13:31

Pro Pavel1 - v tom s vámi souhlasím, ona ta deziluze je logickým pokračováním vámi popisovaného jevu, kdy totalitní systémy nejprve občanu naslibují modré z nebe - a pak v praxi toho příliš nedokáží. Ale souhlasím i s fenrim. Lidská, historická zkušenost je prostě nepřenositelná. Lidé budou stále snít o nějakém lepším politickém, ekonomickém zřízení, ve kterém se všichni budou mít dobře, lidé se budou objímat a všude se bude tančit. Co na tom, že to nikdy nikde nefungovalo - a když, tak jen dočasně. Vždy bude velké procento lidí, kteří si budou myslet, že něco takového jim zaručí nějaká "vláda pevné ruky", mnozí po ní i podvědomě touží. Ale to není jen otázka arabských zemí, stačí se jen podívat kolem

avatar
Muhaha Datum: 29.01.2016 Čas: 11:18

Představa, že většina "obyčejných" lidí na Předním východě si přeje demokracii, je podobně pravdivá, jako názor, že většina Čechů si přeje, aby na území naší republiky byla zavedena šaría.

Tenhle pomýlený mediální Kulturkampf mi už leze silně na nervy.

avatar
Beld Datum: 29.01.2016 Čas: 08:26

Pobavila me zminka o zlepseni situace v libyi ... Vzhledem k nedavnym udalostem :D Prani otcem myslenky... Libye bude jeste v budoucnu mnohem vetsi problem nez dosud , tomu verte...

avatar
fenri Datum: 28.01.2016 Čas: 21:41

Obávám se, že pokud by platila věta o únavě lidí z totalitárních systémů, tak by globálně i v historickém průřezu musely převažovat systémy demokratické. Což je bohužel realitě vzdáleno. Demokracie je "ostrůvkem pozitivní deviace". Nevím proč. Možná uvedená věta platí jen pro euro-atlantskou / křesťansko - judaistickou ... civilizaci?

avatar
Pavel1 Datum: 28.01.2016 Čas: 21:23

"Z každého totalitního, autoritativního režimu začnou být lidé dříve nebo později unavení" Vůbec nejde o deziluzi, či o to, že totalitní režim nedokázal splnit co nasliboval. Jde o to, že totalitní režimy byly a jsou v naprosté většině ekonomicky zcela impotentní, protože mají potřebu veškerou ekonomiku kontrolovat a řídit, přičemž vykládají obrovské prostředky na zbrojení a udržení se u koryta. Po mnoha letech vlády takového režimu, nejen že nejsou splněny původní sliby ale ekonomika je zcela v rozkladu a životní úroveň obyvatel raketově padá na hubu. Když pak obyvatelstvo přes riziko střetu s jednotkami bez skrupulí používající ostré vyjde do ulic tak to opravdu ale opravdu není kvůli deziluzi ale kvůli tomu, že doslova nemají co žrát. To co vyhnalo lidi do ulic v TUnisu a Egyptě byla předvším ekonomická nespokojenost, a to, že se obyvatelé Sýrie a Libye pustili do boje s vražednými maniaky jako kaddáfí a asad, bylo dáno tím, že neměli jinou možnost. Zvlášť u Libye je markantní kam jsou schopni dovést i bohatou zemi psychopatičtí a při tom neschopní diktátoři. Tento stát za kaddáfího vlády exportoval tolik ropy co Spojené arabské emiráty, měl méně obyvatel než Spojené arabské emiráty, logicky by tedy měl průměrný Libyjec mít vyšší životní úroveň než průměrný občan SAE. A jaká byla skutečnost za kaddáfího režimu: gigantická nezaměstnanost, absolutní nedostatek základního zboží, infrastruktura v totálním rozkladu.

avatar
David Datum: 28.01.2016 Čas: 14:32

Ty arabské revoluce byly výsledkem určitého dlouhodobého procesu. Nelze je vidět nějak izolovaně.
Z každého totalitního, autoritativního režimu začnou být lidé dříve nebo později unavení. Je to dáno i tím, že každý autoritativní či diktátorský systém začne slibovat lidem nějaké nereálné cíle ( sociální spravedlnost, odstranění nezaměstnanosti, práce pro všechny) - a jelikož toto nedokáže splnit žádný politický systém, dřív nebo později se začne projevovat deziluze. A pokud takový politický systém trvá až příliš dlouho, ta nespokojenost jen sílí a odpor je proto o to větší.
Ty revoluce byly především reakcí na fakt, že ekonomická a politická situace v daných zemích se nijak nezlepšovala, ale spíše zhoršovala. Nastaly by dříve nebo později. Takže různé spiklenecké teorie jsou tak trochu mimo.
A já bych jako klíčovou viděl úlohu moderních médií (internet atd). Díky nim lidé v arabských zemích viděli pokrok v jiných částech Země -a dobře si uvědomovali, že jejich zemím tak trochu ujíždí vlak. Ale pochybuji, že by se situace v těchto zemích dokázala nějak zásadně zlepšit

avatar
vkopecky Datum: 28.01.2016 Čas: 09:23

Jarpe: Přesně jak psal GAVL totalitní režim čistě nenásilnou akcí svrhnout nejde. Článkem se opravdu nesnažím nabádat lidi žijící v demokratické zemi, aby si vzali kalašnikov a šli bojovat proti vládě s jejímiž názory nesouhlasí.

GAVL: Souhlasím, nechtěl jsem v článku rozebírat do podrobností kdo koho podporoval a proč, není na to prostor. Samozřejmě že čistě lidové povstání nemůže vést ke změně režimu, je třeba organizace, peněz, vůdců atd.

Sanityangel1: Netvrdím, že události arabského jara nebyly popostrčeny někým zvenčí, naopak je to velmi pravděpodobné. V těchto zemích byla opozice jen velice slabá a jen těžko mohla bez cizí pomoci organizovat účinný odpor proti vládě.
Docela zajímavý dokument, díky za link. Nicméně mi v tom dokumentu trochu chybí vysvětlení proč by tedy měly Spojené státy organizovat revoluce v zemích, které byly jejich dlouholetými spojenci. Ukrajinu, Venezuelu, Gruzii, Bělorusko atd chápu. Zájem USA a Západu obecně je získat tyto země na svou stranu. Ale u zmiňovaného Egypta a Tuniska revoluce nepřinesly USA nic hmatatelného. Předrevoluční Tunisko bylo stabilnější, ekonomika relativně otevřená a postoj vlády byl prozápadní. Egypt to samé. Navíc v případě Egypta bylo jasné, že pokud proběhnou svobodné volby vyhrají je Muslimští bratři, což pak byla pro USA pohroma a proto neprotestovaly proti Sísího armádnímu puči. Naopak Sísího vláda je daleko více nakloněná spolupráci s Ruskem a dalšími regionálními mocnostmi, než kdy byla vláda Mubárakova.
Navíc zmiňovaný projekt velkého Blízkého východu, byl projektem Bushovy administrativy, ne Obamovy, která byla v době arabského jara u moci. V rámci tohoto projektu se USA pokusily vyvézt demokracii do Iráku, což se nepovedlo, a o další exporty už nikdo neměl příliš zájem. Obama se v rámci blízkovýchodní politiky spíše snažil co nejdříve stáhnout vojska z Afghánistánu a Iráku než rozvířit další nestabilitu, která by v krajním případě mohla vést k další americké intervenci

avatar
jsk1 Datum: 28.01.2016 Čas: 08:47

Představte si Irák BEZ americké intervence, SH u moci a proti/ s ním desítky různých armád, některé podporované z Iránu, jiné ze SA....byla by to druhá Sýrie, jen ve větší rozsahu. O počtu migrantů ani nemluvě..

arr