TacticalPro

Strategie Kremlu: Balancovat na hraně třetí světové války

Podle článku Rusko osamoceno: Proč nikdy ... Více

Ruská letadlová loď Admirál Kuzněcov míří k Sýrii

Ruská Severní flotila vyslala do Středozemního ... Více

Černí pasažéři NATO nechápou Donalda Trumpa

Zvolení Donalda Trumpa příštím prezidentem USA ... Více

Ruské superlehké brigády. Inspirace pro Armádu ČR?

Na základě zkušeností z bojů v Sýrii ruské ... Více

Vojenská výzbroj

Nová americká taktická jaderná puma B61-12

Datum přidání 16.08.2016    Rubrika rubrika: Vojenská výzbroj     komentáře 28 komentářů    autor autor: Jan Grohmann

Americké letectvo v rámci širokého programu modernizace amerického jaderného arzenálu představilo novou řadu taktických jaderných pum B61-12. Jaderné pumy rodiny B61 jsou určeny především k zasazování taktických jaderných úderů na velká seskupení vojenských jednotek nepřítele.

Foto: Jaderná bomba B61 pod letounem F-15; větší foto; ilustrační foto / Public domain

Foto: Jaderná puma B61 pod stíhačkou F-15; větší foto; ilustrační foto / Public domain

 

Jaderná pumy B61-12

Spojené státy vyrobily od roku 1963 3155 jaderných pum B61. Síla jaderné nálože B61 se pohybuje od 0,3 kt až po 400 kt. V současné době se ve výzbroji amerického letectva nalézá 400 pum B61.


Jaderné pumy B61 lze zavěsit na americké bombardéry B-2 a B-52, a stíhací letadla F-15 a F-16. Pro zajímavost uveďme, že jako hlubinné jaderné pumy dokázaly B61 použít také protiponorková letadla S-3 Viking.


Britové, Němci a Italové mohou svrhávat B61 z letadel Panavia Tornado. V blízké budoucnosti dvě pumy B61 dokáže ve svých vnitřních zbraňových šachtách přepravovat letoun F-35 Lightning II.


V současně době americká Národní agentura pro jadernou bezpečnost NNSA (National Nuclear Security Agency) pracuje nad prodloužením životnosti a modernizací jaderných pum B61.

 

Modernizovaná puma B61-12 se podle současných plánů dostane do výzbroje v roce 2020. B61-12 postupně nahradí všech 200 původních amerických B61 rozmístěných v Belgii, Německu, Itálii, Nizozemsku a Turecku.


Americké letectvo si plánuje ponechat ve výzbroji 400 až 500 jaderných pum B61-12. Přestavba všech původních jaderných pum B61 (B61-3, B61-4, B61-7 a B61-10) na jednotnou verzi B61-12 přijde americké daňové poplatníky na 10 miliard dolarů.


Před zavěšením na letoun lze nastavit sílu exploze B61-12. K dispozici je síla výbuchu o ekvivalentu 300 tun TNT (0,3 kt), 5000 tun TNT (5 kt), 10 000 tun TNT (10 kT) a 50 000 tun TNT (50 kt). Pro porovnání - výbuch jaderné bomby v Hirošimě dosáhl síly 16 kT.


B61-12 získá také nový vnitřní inerciální navigační systém, který pracuje nezávisle na navigačních satelitech. V případě rozsáhlého vojenského konfliktu budou navigační (ale také komunikační) satelity jedním z prvních cílů útoků. Inerciální systém navedení, podle think-tanku FAS (Federation of American Scientis), dokáže zasáhnout cíl s kruhovou odchylkou do 30 m.


Přesnost vzrostla také díky instalaci nových směrových křidélek na ocase pumy. B61-12 rovněž (na rozdíl od svých předchůdců) postrádá padák, který zpomaluje pád pumy a umožňuje posádce nosného letounu dostat se do bezpečí.


Dolet B61-12 není udáván. Avšak dolet konstrukčně a aerodynamicky podobné konvenční pumy JDAM (Joint Direct Attack Munition) je cca 30 km.

 

Video: Test jaderné pumy B61-12. / YouTube


Politické dopady

Modernizace B61-12 má také své kritiky - těm vadí především možnost škálovat sílu výbuchu. Taktické jaderné zbraně jsou určeny především k útokům na vojenské cíle. Avšak jejich použití nejen, že jistě povede k použití taktických jaderných bomb protivníka, ale může vést ke katastrofální jaderné výměně pomoci strategických jaderných zbraní.


Právě nízká síla exploze B61 (pouze 300 tun TNT) může některé velitelé svádět k použití jaderné pumy s tím, že “to nějak projde.” Podle zastánců modernizace B61-12 však právě táto hrozba (odhodlání USA použít v případě nutnosti jaderné zbraně) odradí všechny potenciální útočníky před masivními bojovými akcemi proti Spojeným státům a aliančním parterům.


Kontroverze také vzbuzují nové schopnosti B61-12. Oficiálně totiž americké letectvo pouze prodlužuje životnost současných pum B61.


V dokumentu The 2010 Nuclear Posture Review Report, který ustavuje americkou jadernou strategii, se však vysloveně “slibuje”, že v rámci programů prodlužující životnost (tzv. LEP; Life Extension Programs) nebudou jaderným zbraním poskytovány nové schopnosti.


Podle think-tanku FAS však B61-12 disponuje větší přesností a především škálovatelnou sílou exploze. Podle FAS tak Rusko a Čína mohou předpokládat, že Pentagon tajně pod rouškou programu prodlužující životnost neúměrně zvyšuje schopnost svého jaderného arzenálu.


Navíc díky použití stealth stíhačky F-35 Lightning II schopné nepozorovaně pronikat do chráněného prostoru protivníka se může z pum B61-12 stát strategická jaderná zbraň.

 

Pro NATO tak bude těžké Rusku vysvětlit, že má snahu zmenšit své jaderné kapacity v Evropě. Opět však platí, že podle opačného názoru, právě odhodlání použít jaderné zbraně odstrašuje všechny potenciální protivníky a zabraňuje vzniku další války.


Podle slov Viktora Ozerova, předsedy Rady Ruské federace pro obranu a bezpečnost, samotná americká modernizace jaderných pum neodporuje mezinárodním závazkům, ale pokud budou do výzbroje USA dodány nové bojové hlavice (vyšší počet B61), může to narušit jadernou rovnováhu.


Konstantin Sivkov, ruský vojenský analytik a redaktor Vojensko-průmyslového kurýra, ale už pro ruská média uvedl, že jedinou možnou ruskou odpovědí na modernizaci B61-12 je vyvinout jaderné hlavice pro taktické rakety Iskander.

 

Zdroj: Defense News

 

Udělte článku metály:

Počet metálů: 4.3 / 5

Nahlásit chybu v článku

Přidej komentář

Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!

Komentáře

avatar
DJW_ Datum: 20.11.2016 Čas: 01:17

Starlight, klobuk dole, vynikajuce prispevky - podstatne kvalitnejsie ako clanky tu na serveri (aj ked kvitujem snahu autorov AN).
Mozem otazku k SEP: vazne len 20.nieco metrov? Pokial moje vedomosti siahaju, laserove gyroskopy v kombinacii s ILS+GPS+Glonass mali zavedene uz niekedy v dvetisicich rokoch, pri SVP-24 som mal info o presnosti 10-30m, co pri standarde 2xFab/Ofab250 alebo 1xfab/ofab500 stacilo na znicenie ciela..pisem ako vzdy z mobilu z hlavy, takze tazko mi je googlit zdroje..

avatar
Starlight Datum: 21.08.2016 Čas: 22:26

Děkuji všem za sdílení zkušeností s geodetickým satelitními přijímači.

1) Navigační vs. geodetické přijímače satelitní navigace

Protože je v tom mezi čtenáři dost zmatek, tak se to pokosím co nejjednodušeji vysvětlit. V praxi se používají dva rozdílné koncepty pro určení polohy pomocí satelitních navigační systémů.

První je ten původní a je historicky starší neboť pochází už ze 70. let. Na tomto principu jsou navrženy a postaveny všechny dnešní satelitní navigační systémy jako jsou NAVSTAR/GPS, GLONASS, Galileo, atd. Tento koncept Je záměrně navržen pro navigaci pohyblivých objektů, jako jsou letadla, lodě, vozidla nebo přesně naváděná munice. V praxi se s pomocí různých vychytávek (inerciální navigace, diferenční korekce,…) dosahuje nejlépe metrových přesností.

Druhý koncept, který používají primárně geodeti a některé vědecké obory, je mladší. Vlastně je to jen další a původně nezamýšlené využití vybudované kosmické infrastruktury. Tento koncept se od navigačního použití liší právě použitím speciálních přijímačů, které umožňují pracovat až s milimetrovou přesností. Lze tak například měřit dlouhodobé posuvy zemských desek.

Hlavní odlišností obou principů je způsob, jak určují svoji polohu, respektive (pseudo)vzdálenost k satelitům.

2) Navigační satelitní přijímače

Navigační přijímače pracují s navigačním kódem, který je frekvenčně modulován na nosné frekvenci, kterou satelity vysílají. Speciální čipy v přijímači pak tento signál dekódují a pomocí informací v tomto kódu spočítají (pseudo)vzdálenost k satelitu, který ho vyslal.

Pokud současně přijímač spočítá vzdálenost k minimálně 3 satelitům, dokáže určit svoji 2D polohu. Pokud přijímá signál minimálně ze 4 satelitů, tak dokáže spočítat navíc i svoji výšku a tedy svoji 3D polohu v prostoru. Obrovskou výhodu této metody je, že byla technicky realizovatelná s pomocí amerických technologií dostupných v 70. letech a vyžaduje malý počítačový výkon vlastního přijímače pro řešení navigačních výpočtů.

Americký systém NAVSTAR/GPS vysílá tzv. Standartní polohovou službu (SPS) s C/A kódem, která je otevřeně dostupná na nosné frekvenci L1. Dále vysílá i tzv. Přesnou polohovou službu (PPS) s šifrovaným kódem P(Y). Ta je už vysílána hned na dvou nosných frekvencích L1 a L2. Kromě vyšší přesnosti vojenského kódu, použití dvou nosných frekvencí umožňuje vojenskému přijímači počítat korekce chyb způsobené průchodem satelitního signálu ionosférou. PPS dekodéry jsou ale dostupné jen vládě USA a jejím nejbližším spojencům.

V prvních desetiletích provozu byl systém NAVSTAR/GPS méně přesný, než ho známe dnes. S každou další generací satelitů se ale zlepšuje jejich přesnost. Dnes je na oběžné dráze něco jako generace 2++ a ve výrobě je už 3. generace. Původně bylo tento systém koncipován jen se 24 operačními satelity, ale dnes je na oběžné dráze už 31 satelitů. To dále zlepšuje jejich dostupnost (viditelnost na obloze) a tedy přesnost. Od roku 2000 je navíc vypnuta záměrná degradace SPS služby (tzv. Selective Availablity/SA), které snižovala přesnost na zhruba 100 metrů.

3) Geodetické přijímače satelitní navigace

To všechno vedlo během 80. let k nápadům ve vědecké komunitě, jak budovaný satelitní systém NAVSTAR využít pro velmi přesná měření polohy, ale s podmínkou vyhnout se nedostupným dešifrovacím jednotkám přesnější PPS služby. Výsledkem tohoto procesu jsou pak přesné geodetické přijímače.

Ty k určení své polohy navigační kód (standartní C/A služby SPS, či P (Y) u vojenských geodetických speciálů) používají jen okrajově. Klíčem k jejich přesnosti je to, že (pseudo)vzdálenost k satelitům určují pomocí měření parametrů (v tomto případě posuvu fáze) vlastní nosné frekvence (tzv. Carrier Phase Tracking Technique).

Tím nejen obcházejí potřebu dekodérů, ale hlavně využívají skutečnosti, že nosná frekvence je více než tisíckrát větší (má více než tisíckrát menší vlnovou délku) než modulační signál C/A kódu. Tedy je mnohem přesnější při určování vzdáleností. Je stejné jako by se na metrové pravítko označily milimetry.

Relativní nevýhody jsou, že ke své činnosti potřebují provádět měření z jednoho místa po dlouhou dobu (standardně desítky minut, podle počtu dostupných satelitů). Díle potřebují přijímat co nejvíce satelitních signálů současně (alespoň 5, a je vlastně jedno, jestli je to signál ze systému NAVSTAR/GPS, GLONASS, Galielo,…), často pracují nejen s nosnou vlnou na frekvencí L1, ale i na L2. Jejich přesnost je choulostivá na přerušení spojení se satelitem a odrazy signálu od terénu nebo okolních objektů (proto musí být speciální anténa). A hlavně to vyžaduje obrovský výpočetní výkon. To byl dříve obrovský problém, ale dnes ho máme, a proto existují malé polní přenosné jednotky, které to zvládnou.

Pro ilustraci a srovnání s leteckými přijímači. Současný referenční základnový geodetický přijímač Trimble NetR9, který váží 1.75 kg, umí současně zpracovávat 440 kanálů ze všech existujících satelitních systémů (USA, Rusko, Čina) a různých leteckých diferenčních nebo geodetických korekčních sítí. Podle údajů výrobce pak dokáže při dlouhodobém statickém měření dosáhnout přesnosti určení 2D polohy 3 mm (RMS = 63%) a výšky 3,5 mm (RMS).

Nicméně toto drahé základnové vybavení si nemusí kupovat každý, kdo chce v terénu něco měřit. I v rámci ČR je k dispozici několik státních nebo komerčních služeb poskytující referenční geodetická data.

Dnes se v geodézii v kombinaci s geodetickými satelitními přijímači mohou používat různé měřící metody označované jako Static (post-processed), Rapid Static (post-processed) až s milimetrovými přesnostmi, Stop-and-Go Kinematic (post-processed), Pseudo-Kinematic (post-processed) až s centimetrovou přesností. Nejzajímavější je ale metoda měření v reálném čase tzv. metodou Real-Time Kinematic (RTK). Její podstatou je spolupráce přesné základnové stanice a mobilní jednotky (roveru). Korekční data o parametrech nosné frekvence si obě jednotky vyměňují pomocí datalinku. Pokud není vzdálenost mezi základnou a roverem větší než 10 km, mělo by jít dosáhnout přesnosti v centimetrech.

4) Geodetické přijímače na palubách letadel

Jak jsem již napsal, v současnosti se nepoužívá geodetických přijímačů pro účely navigace letounů nebo střel. Nicméně geodetické satelitní přijímače se na palubách letadel (nebo lodí) používají pro účely přesného mapování a geodetického průzkumu pomocí LIDARu nebo fotogrammetrie. V těchto případech jsou „geodetické přijímače“ jen účelová měřící zařízení, které ale neslouží k vlastní navigaci letounu po trase.

Při těchto speciálních letech se nejčastěji se používá metody označované jako Kinematic GPS, bez „real-time“. Počáteční inicializace a koncové měření palubního přijímače (roveru) probíhají na zemi, na letišti, kde je pozemní referenční stanice. Zpracování pořízených dat z vlastních mapovacích senzorů probíhá až po letu v post-proccesingu. Nicméně už za letu je GPS signál real-time korigován od dalších palubních systému jako jsou inerciální systémy a laserové výškoměrů (mají přesnost až 15 cm). Letoun musí při těchto speciálních mapovacích letech jen velmi omezeně manévrovat, aby se minimalizoval počet výpadků spojení s navigačními satelity. Samozřejmě je i limitovaná maximální vzdálenost od pozemní referenční stanice (do 50 km). Výsledná přesnost měření polohy je pak okolo 10-15 cm.

Při jednom velmi přesném experimentu s použitím laserového výškoměru s přesností pouhých 2 cm se dokonce zjistilo, že rozdílné odrazy satelitního signálu od konstrukce letounu mohou způsobit chybu určení polohy cca 10 cm.

5) Geodetické přijímače pro zjišťování polohy cílů
Z hlediska vojenských aplikací jsem narazil na zajímavou vojenskou aplikaci „geodetického“ satelitního přijímače. Americká firma Rockwell Collins vyrábí na export lehoučkou přenosnou akviziční (zaměřovací jednotku) pro pěšího leteckého/dělostřeleckého návodčího.

Pro přesné určení polohy této zařízení používá satelitní přijímač, který používá jen civilní signály. Jak ze systému GPS tak GLONASS. Přijímač umí svoji polohu dále zpřesnit pomocí metody měření fáze nosné vlny. Výrobce uvádí, že zaměření polohy cíle lze uskutečnit za 2 minuty od zapnutí přístroje.

Toto je krásný příklad toho, že bez schopnosti letectva zjistit skutečně přesnou polohu cíle (například akviziční jednotkou) nemají přesné navigace vojenských letounů a jejich přesné munice vlastně smysl.

6) Satellite-based augmentation system (SBAS)
7)
Dobrý zpráva pro všechny uživatele satelitní navigace je, že i standardní komerční navigační přijímače dokáží pracovat s lepšími parametry než jen desítky metrů.

Používá se k tomu tzv. metody diferenčního polohování (Code Pseudorange Tracking). Základnová referenční stanice o přesně známé poloze dokáže zjistit nepřesnosti v určení své polohy. Korekční údaje pak přes komunikační systém vysílá do pohybujícího se navigačního přijímače. Na poprvé pohled je to podobné metodě RTK, ale fyzikální podstata korekcí je velmi odlišná.

V současnosti jsou po světě (USA, Evropa, Rusko, Japonsko, Indie, ..) vybudovány plošné systémy pro korekce satelitních navigačních signálů civilních letadel, které se označují jako tzv. Satellite-based augmentation system (SBAS).

Dnes jsou běžně používány v leteckém provozu a postupně vytlačují některé starší pozemní radionavigační systémy pro tratovou navigaci. Nejznámější je asi (severo)americký systém WASS nebo evropský (státy v Eurocontrolu) EGNOS.

Každý z těchto „kontinentálních/regionálních“ systémů tvoří desítky referenčních stanic (v USA zhruba jedna na každý federální stát). Zjištěné korekce jsou přes komunikační střediska předávána na komunikační satelity na geostacionární dráze (až 3 pro každý „kontinentální“ systém). Jejich vysílání korekčních dat pak přijímají a zpracovávají kompatibilní palubní satelitní přijímače.

Podle údajů některých výrobců se pak přesnost navigačních přijímačů, které podporují funkce WAAS a/neb EGNOS pohybuje v rozsahu cca 1,5 až 4,5 m SEP. To už je použitelné nejen pro navigaci po trati, ale i pro přístrojové přiblížení na přistání v CAT I.

V případě, že americké vojenské letecké přijímače kombinující INS a vojenskou GPS (SEP lepší než 4 m) jsou doplněny o možnost přijímat korekce z civilního systému WASS, tak výrobce (Honeywell, typ H-764 INS/GPS) uvádí, že přesnost je lepší než 1,0 m SEP.

avatar
raziel87 Datum: 18.08.2016 Čas: 16:31

2 Starlight
Jste si svými výroky jistý? teď jsem v práci, ale večer se zkusím víc rozepsat. Přijde mi, že to berete až moc okatě pro západně. Vždyť už v v půlce 90. let uměli navádět přesně řízenou munici na signál mobilního telefonu - Dudájev, Čečenská válka.

Vy tu nonšalantně píšete opak - večer rozvedu, budu-li doma. Mimochodem diskutérům honimírkům amerikanofilkům neupírám prvenství s GPS - jen mi přijdou úplně zcestné vaše vyjádření o přesnosti 30m.....ale KOLT hýká pěkně íjáček :))

avatar
mattea Datum: 18.08.2016 Čas: 11:43

Blake, asdf: to jsou zhruba údaje, na základě který jsem psal předchozí příspěvek.
Starlight: díky za info, je radost číst kvalitní komentáře! Ten svůj jsem založil na svých znalostech ze školy (geodézie), praxe a několika diskuzí s lidmi z ČVUT, kteří se právě problematikou přesnosti určení polohy pomocí družic zabývali.

avatar
Blake Datum: 18.08.2016 Čas: 10:22

asdf, geodeticke GPS, s ktorym som isty cas robil ja tu centimetrovu presnost naozaj malo (v jednotkach centimetrov, obvykle to skoncilo na styroch), ale len v idealnych podmienkach, tak ako vravis - volne priestranstvo, nic nad hlavou, vacsina satelitov a samozrejme zameranie trvalo.

avatar
asdf Datum: 18.08.2016 Čas: 08:10

Starlight > Geodeticke GPS dokazu centimetrovu presnost v realnom case ? Co sme mali geodeticke GPS tak centimetrova presnost sa dala dosiahnut az postprocesingom.

Mam dojem, ze najlepsie co sa dalo dosiahnut rovno pri merani bola decimetrova presnost a to sme museli mat sucasne GPS L2, Glonas a SKPOS, mat kopec satelitov a este zotrvat na mieste nejaky cas.

avatar
logik Datum: 17.08.2016 Čas: 23:52

nadšenec: spustit jaderný výbuch není zdaleka jednoduché. Naopak vyřadit mechanismus pro iniciaci výbuchu je zničit dosti snadné, takže to se s největší pravděpodobností i stane.

avatar
KOLT Datum: 17.08.2016 Čas: 22:30

Kdyby se všechny diskuse na AN odehrávaly tímhle způsobem, byla by to krása. Díky moc!

avatar
Nadšenec Datum: 17.08.2016 Čas: 21:51

Čo by sa stalo ak by tu bombu trafila strela z kanónu alebo PLRS?

Starlight: Naozaj pekne napísané príspevky, ten rozdiel 20,4 vs 4 metre je naozaj veľký...

avatar
Starlight Datum: 17.08.2016 Čas: 20:03

1) to RiMr71 a Mattea:

Přesnost satelitní navigace.

Ruské vojenské letouny používají GLONASS/GPS přijímače ruské konstrukční kanceláře MKB-KOMPAS. Konkrétně Su-24M2 by měl používat přijímač A-737i, který do jednoho 24 kanálového satelitního přijímače GLONASS a GPS (civilní C/A kód) navíc integruje přijímač pro hyperbolickou rádiovou navigaci (po rusky systém RSDN, který pracuje s ruským navigačním systémem Čajka a americkým LORAN-C). Inu tento přijímač se kromě Su-24M2 montuje i do Tu-95, MiG-31BM, Il-20.

Výrobce uvádí, že v režimu satelitní navigace je u přijímače A-737i přesnost určení souřadnice v jedné ose 12,5 metrů (směrodatná odchylka 1 Sigma = 68% pravděpodobnost, že aktuální hodnota není větší). Přesnost určení výšky je 15 metrů (směrodatná odchylka 1 Sigma, 68%). Klasické ruské údaje, ve kterých aby se matematik vyznal.

To je ještě potřeba přepočítat na hodnoty přesnosti určení 3D polohy, které se používají na Západě. Nejčastěji se v leteckých aplikacích používá tzv. SEP (Spherical Error Probable). Jedná se o prostorovou chybu s pravděpodobností 50 %, že se poloha přijímače nachází v tomto kulovém prostoru. U ruského systému vychází SEP na 20,4 metru.

A to je pouze 50% pravděpodobnost, dalších 50% měření polohy tak bude mít větší nepřesnost. Proto jsem v předchozím příspěvku napsal, že přesnost GLONASS/GPS je v jednotkách desítek metrů.

Pro srovnání. USAF své letouny F-16C/D modernizovalo s použitím kombinovaného inerciální/satelitního navigační systému LN-260 Advanced Embedded INS/GPS (EGI) od firmy Northrop Grumman. Ten používá laserové „gyroskopy“ na bázi vláknové optiky, polovodičové snímače linearního zrychlení a 24 kanálový přijímač GPS se schopností příjmu přesného šifrovaného vojenského kódu PPS.

Přesnost určení 3D polohy (jako prostorová chyba SEP) v případě pracující kombinace INS/GPS je pak lepší než 4,0 metry SEP!

Navíc přesný inerciální systém dodává do balistického počítače velmi kvalitní data o vlastní orientaci letounu a zrychleních podle a okolo všech oso. Přesnost těchto dat významně ovlivňuje přesnost balistických výpočtů.

Na číslech SEP 20,4 vs 4,0 metry je krásně vidět rozdíl v technologické úrovni a také to, proč Američané tak milují kombinaci INS/GPS pro všemožné vojenské aplikace

2) to Mattea:

Ne, přístroje a metody používané pro geodetické satelitní přijímače (které mohou mít přesnosti klidně i ty centimetry, nebo i méně) se u rychle se pohybujících a manévrujících objektů nepoužívají.

Nehledě na technickou stránku těchto specializovaných stacionárních přijímačů, je super přesnost prakticky nevyužitelná. Jen pouhý náklon nebo sklon letadla vyvolá změnu polohy antény vůči přijímači a přijímač to pak spočítá jako změnu výšky a polohy.

avatar
Starlight Datum: 17.08.2016 Čas: 20:00

to Grull:

Ano. I pumy typu JDAM, a předpokládám i B61-12, jsou radarem zachytitelné. Ostatně boj s přesně naváděnou municí je jeden z úkolů ruského protiletadlového systému 96K6 Pantsir S1 (SA-22 Greyhound), který je doslova prošpikován několika radary pro detekci cíle a řízení palby PLŘS a malorážových kanónů.

96K6 Pantsir S1 byl vyvinut pro potřeby kvazi-stacionární PVO, aby tvořil poslední vrstvu obrany pro důležité objekty (jako jsou letiště, baterie S-300/400, balistické střely, komunikační uzly, apod.) a chránil je i před různou přesně naváděnou municí, střelami s plochou dráhou letu a podobně. A s tím jak Američané vylepšují přesně naváděnou munici nebo ji používají v masovém měřítku, včetně odpalu v salvách, tak i Rusové tento svůj systém museli dále vylepšovat, zejména v oblasti přehledových a naváděcích radarů.

Rusko jich ale nebude mít nikdy dostatek, aby mohlo současně chránit všechno a proti všem. Pozemní protiletadlové systémy jsou ale jen obrané, což dává útočníkovi výhodu. Moderní letectvo (a Američané to minimálně od druhé světové války ani jinak neznají) je především ofenzivní zbraň. Pohyblivý útočník si volí místo, čas a má možnost dosažení lokálního přečíslení. Zatímco statickému obránci nezbývá než jen čekat.

V případě USAF a nasazení B61-12 nelze čekat nějaký bezhlavý útok, ale Američané budou velmi dobře plánovat a využívat všech svých zpravodajských a průzkumných informací o síle a rozmístění PVO. Zkusí ji obletět, nebo shodit pumu, tak aby se minimalizoval čas, který budou mít obránci k dispozici pro její detekci, zaměření a zničení (například loftovat pumy z nízké výšky nebo zpoza kopce). Nebo zkusí PVO zahltit (další letouny, klamné cíle, řízenou munici budou odpalovat v salvách, u jaderné munice asi maximálně v párech) nebo se zkusí přes PVO prostřílet (další podpůrné letouny,..).

avatar
Strategist Datum: 17.08.2016 Čas: 16:11

Starlight: výborná analýza, co se tyče bombardovani přesnými X hloupými zbraněmi, dobrá práce, těším se na vaše budoucí příspěvky

avatar
mattea Datum: 17.08.2016 Čas: 15:58

RiMr: tu přesnost si dovolím zpochybnit. ač tady hraje roli ohromné množství faktorů, které se teprve zkoumá nebo dokonce začíná zkoumat, přesnost by měla být v jednotkách metrů, nikoliv desítkách. Můj tip je, že v dobrých podmínkách to bude pár decimetrů odchylky, v nejhorších podmínkách pak do několika metrů.

avatar
RiMr71 Datum: 17.08.2016 Čas: 14:54

Díky Starlight - jsem rád že se moje podezření na zřejmý nesoulad ve "vstupech" víceméně potvrdilo.
Jen mě zaujala ta tebou udávaná "přesnost" interpolované polohy Glonass/GPS několik desítek metrů...?

avatar
Shania Datum: 17.08.2016 Čas: 11:00

Grull: na kratkou vzdálenost mají pravděpodobně schopnost zničit PGM (Tor, Panstir) otázka je, jestli budou mít vůbec čas na reakci.

Starlight: pět výborná prace, zajimalo by mě, kde jinde přispíváš a jestli máš víc publikací (viděl jsme od tebe o těch vystřelovacích sedačkách) , díky.

-------------------------

Tady je např pro porovnání

https://twitter.com/JakeGodin/status/763756281345769473

koaliční nálet na stejnou lokalitu za pomocí PGM, každý objekt zasažen a zničen.

Tady ruský hloupými bombami (těžko říct co tam vůbec bombardovali a jaký byl tedy učel, je tam jasně vidět že je areal nebyl obnoven, jsou tam vidět zničené střechy na okolních budovách jako zde http://i.imgur.com/HvUIZQe.jpg).

Bez ohledu na to jestli je to americké, ruské či jiné letadlo, bombardování hloupými bombami, obzvlášť z výšek nad 3km bude mít podstatně nižší přesnost než PGM, nemluvě pak o schopnosti jednoho stroje spolehlivě zasáhnout víc cílů s PGM.


PR ruské MOD mluví o 100% přesnosti http://www.janes.com/article/58828/russian-air-force-claims-total-accuracy-in-syrian-campaign

Muže byt pravda pouze pokud je cílem celá syrie včetně spřátelených sil.

arr