+ Úvod + Profil redakce + O webu + Přihlášení + Registrace
Redakce Armádních novin si ve výrobních prostorách ... Více
Ministryně obrany Karla Šlechtová zadala ... Více
Přesun je nedílnou součástí vojenského umění. ... Více
Blog a recenze SOLDATO Team

Sledujeme pro Vás síť
Poslední komentáře
![]() | 20.04. 11:59 damik okomentoval článek KOMENTÁŘ: Americký raketový útok na Sýrii mířil proti Íránu? |
---|---|
![]() | 20.04. 11:43 damik okomentoval článek KOMENTÁŘ: Americký raketový útok na Sýrii mířil proti Íránu? |
![]() | 20.04. 11:38 logik okomentoval článek KOMENTÁŘ: Americký raketový útok na Sýrii mířil proti Íránu? |
![]() | 20.04. 10:46 Shania okomentoval článek KOMENTÁŘ: Americký raketový útok na Sýrii mířil proti Íránu? |
![]() | 20.04. 10:44 Jara okomentoval článek Izraelské houfnice ATMOS na tatrováckém podvozku pro Thajsko |
![]() | 20.04. 10:34 StandaBlabol okomentoval článek KOMENTÁŘ: Americký raketový útok na Sýrii mířil proti Íránu? |
Nejoblíbenější články
Události
POLEMIKA: Souboj Ruska a Západu o Libanon na pozadí Sýrie
Nerealizovaná ruská vojenská smlouva s Libanonem je jedním z mála obchodně-vlivových projektů Moskvy, které v zájmových oblastech severní Afriky a vybraných státech Asie nevyšly. Jestli prozatím, nebo definitivně, to ukáže čas.

Foto: Libanonští vojáci; ilustrační foto / Public Domain
Rusko-libanonská spolupráce začala ve větším rozměru v září roku 2017, kdy při návštěvě libanonského premiéra Saad Harírího v Moskvě padl návrh na oživení myšlenky ruské vojenské asistence Libanonu. Oživení proto, že obdobné návrhy zde byly už v minulosti, naposledy řádově 10 let předtím (zvažovaná nabídka dodávky ruských stíhaček z roku 2008).
Myšlenka se ujala, čímž se Rusko v zásadě chopilo šance vyplnit vakuum, které vzniklo poté, co roku 2016 Saúdskoarabské království pozastavila Bejrútu finanční pomoc na nákup vojenského materiálu. Ovšem již dva měsíce po své návštěvě v Moskvě (tj. v listopadu 2017) byl Harírí v saúdskoarabském Rijádu „zajat“ – čímž se naplno rozjelo celé jedno nové dějství propleteného a nekonečného blízkovýchodního dramatu, úzce navázané na obsáhlejší a komplexnější proces, jenž lze snad popsat pod souhrnným pojmem „zásadní kvalitativní proměna Saúdské Arábie“.
Cílem tohoto kroku byla dlouhodobá snaha Království vrátit Libanon zpět do „tradiční“ sféry vlivu – přičemž „tradiční“ se zde vztahuje jak na vliv Západu, tak i Království. Zjednodušeně řečeno – Západ v Libanonu realizuje své dodávky (včetně vojenských) a Království vše zaplatí.
Saad Harírí (posledními roky významně zchudlý syn bývalého libanonského premiéra Rafíqa Harírího, který sám k rodinnému bohatství přišel díky Rijádu) zřejmě bez větších problémů na plán přistoupil.
Další vývoj je jak ze světa orientálních pohádek: ze zajetí se postupně stalo přátelství mezi Harírím a saúdským korunním princem Mohamedem bin Salmánem. Postupně se do spolku nově etablovaného libanonsko–saúdského přátelství přidal i francouzský prezident Macron, kterému dané partnerství nabídlo vyhlídku na možnou obnovu svého vlivu na Středním východě, který jeho domovina po staletí na Blízkém Východě měla.
Netrvalo dlouho a pozadu za uvedenou trojicí nezůstali ani takoví „matadoři“ jako Donald Trump či Benjamin Netanjahu. Izraelský premiér se sice s Harírím zatím jakkoli otevřeně přátelit nemůže, nicméně „Bibiho“ námluvy s okolím bin Salmána už probíhají.
Ruská nabídka se však od samého počátku (tj. na konci roku 2017) uchytila velmi silným kořenem. Lze jen spekulovat o tom, jestli Rusové kalkulovali, že tehdejší antiharíríovské sentimenty v Libanonu ještě posílí (a přestože premiér smlouvu na počátku obhájí, ta se časem dostane do rukou někomu ještě spolehlivějšímu).
Rusové totiž Harírího dost pravděpodobně mohli vyhodnocovat jako nedůvěryhodného – případně mohli (a dost možná oprávněně) zvažovat i variantu, že Harírí bude zájem o smlouvu předstírat zájem právě z toho důvodu, aby vyvolal žárlivost, obavy a nakonec i (proti)akci svých tradičních sponzorů, tedy Království. Takovou možnost ale Moskva zřejmě nakonec vyloučila, o čemž svědčí to, že rozpracování smlouvy poměrně značně pokročilo.
S výhledem na výrazné zlepšení svých pozic v Libanonu, a tím i na jednom ze zásadních strategických bodů Blízkého Východu, tak byl Kreml připraven nabídnout skutečně štědré podmínky:
- 24 kusů bombardérů MiG-29 (zdarma);
- 400 tanků T 72 (po 50 000 USD / ks místo obvyklých 1,5 milionu USD / ks);
- 300 děl ráže 130 mm a životností 300 000 výstřelů (za 40 000 USD / dělo místo obvyklých cca 0,5 milionu USD / ks);
- 600 vojenských obrněnců, které by umožnily přesun až 6000 vojákům kamkoli na území Libanonu do 2 hodin;
- 10 helikoptér Mi-12 (tj. modernější generaci než Mi-8) schopných vystřelit 36 střel s laserovým naváděním (za 250 000 USD / ks místo obvyklých 8 milionů USD / ks);
- 150 tisíc moderních kalašnikovů (r.v. 2016) s životností 25 milionů výstřelů.
Významnou změnu v rozložení sil a výhodu v oblasti východního Středomoří by Rusku přineslo i poskytnutí 6 bojových lodí o délce 80 metrů schopných detekovat ponorky – to vše samozřejmě opět s výcvikem a vojenskými asistenčními programy. Dohoda by dále umožnila Rusku užívání libanonských přístavů a letišť, Rusové by se zhostili tréninku libanonského personálu i důstojnictva, byla by pořádána společná vojenská cvičení.
Kromě celkově velmi vstřícných podmínek měla dohoda nabídnout i velkorysou splatnost: platba měla být rozvržena na 15 let s nulovým úrokem a bez požadavku první splátky; všechnu výzbroj by Rusko do Libanonu doručilo loďmi svého námořnictva ve lhůtě nejdéle 6 měsíců.
Do Libanonu měli být posláni ruští důstojníci, aby zabezpečili vyškolení personálu na novou výzbroj. Rusko také přislíbilo školení letců, které by z nich za dobu 1,5 roku učinilo profesionální piloty MiGů-29. Dle odborníků měla smlouva podstatně zvýšit sílu libanonské armády, resp. by ji prakticky postavila naroveň armádě syrské nebo jordánské, případně by jejich úroveň ještě převyšovala.
Paralelně s tím, jak probíhalo další upřesňování dohody a podmínek jejího plnění, ovšem:
a) posilovalo porozumění Harírího (a prozápadních, resp. prosaúdských libanonských politických a vlivových frakcí) s „nově objevenými“ saúdskými partnery;
b) docházelo opětovné konsolidaci hlavních západních sil (zejména Francie, částečně Spojeného království)
c) docházelo k sjednocování názorů USA (tj. Donalda Trumpa, resp. postupně se kolem něj shlukujících jestřábů) s Izraelem.
V rámci daných svazků a provázaností začalo probleskovat i delší dobu připravované sbližování Izraele a Saúdské Arábie, dané víc než čím jiným společným odporem (a v případě Izraele i pocitem bezprostředního ohrožení) vůči Íránu. Svérázný druh sympatií zřejmě vznikl i mezi výše uvedenými vrcholnými představiteli Francie (prezident Macron) a Saúdské Arábie (korunní princ Muhammad bin Salmán).
Libanon se nakonec přiklonil k západní a Královské vlivové zóně. Ve zkratce tak v Libanonu došlo:
a) k výraznému posílení (obnovení) všech výše uvedených zájmových vazeb – v první řadě saúdského vlivu v Libanonu;
b) byl organicky navázán vliv západní;
c) k znovuobnovení libanonské snahy o neutralitu, respektive nezúčastněnost vůči lokálním konfliktům.
d) neutralita umožní prozápadním (proizraelským) a prosaúdským elementům výrazně snížit vliv Íránu (resp. zahájit protitah vůči Hizbulláhu) – nebo aspoň vytvoří takové prostředí, že bude možné se o to aspoň „legitimně“ moci pokusit.
Konkrétní výraz našla tato změna kurzu v příhodně (nebo náhodně?) načasované „donorské akci“ CEDRE, jež spočívá v zásadě v přelití miliard eur od západních „sponzorů“ do skomírajícího libanonského ekonomického oběhu.
O tristní obraz libanonské ekonomiky se postarala jednak realita sama, tak série častokrát nejednoznačných a místy si i protiřečících prohlášení mnoha odborníků a více či méně povolaných osobností (od ekonomických analytiků přes politiky až po guvernéra libanonské centrální banky Rijáda Salámu).
To podstatné – z pohledu prozápadní a prosaúdské části libanonských zájmových skupin – se nakonec podařilo; do CEDRE totiž přijížděli všichni zhruba s následujícími pocity: Libanon je na pokraji zhroucení; pokud něco neuděláme, země buď:
a) padne;
b) ji pod svá křídla získá Írán;
c) jí na nohy pomůže Rusko.
„Libanon“ (dá-li se to říci takhle obecně) by přitom nutně (logicky) nemusel být ani proti ruskému obchodu, ani proti penězům od sponzorů. Jedno nicméně do značné míry vylučuje druhé, přičemž dilemata, která se v důsledku toho kolem daného rozhodování nevyhnutelně vyskytla, stála zhruba v rovině: Pokud přijmeme ruskou nabídku, dost pravděpodobně se – hlavně ve světle v sousedství probíhajícího syrského konfliktu s jasně danými stranami – vyhraníme, tj. buď tím porušíme svou deklarovanou linii neutrality, nebo z toho přinejmenším budeme Západem a Království (kteří by takovým naším krokem definitivně přišli o svou tradiční sféru vlivu) záhy obviněni. Na druhé straně si ale musíme být vědomi toho, že „neutralita“ (která ovšem v realitě znamená jen nákup toho, co nám Západ a Království dovolí, resp. zaplatí) s sebou nese daň v tom smyslu, že vybavenost naší armády nikdy nebude na takové úrovni, abychom byli schopni efektivně a nezávisle čelit Izraeli. A omezeni v takových strategických akvizicích budeme tím spíš, jestli je s Izraelem momentálně zadobře nejen Francie a USA, resp. Západ jako takový, ale stále víc i hlavní sponzor takové naší případné „neutrality“, totiž saúdské Království. Pozitivní na celé věci je na druhé straně to, že dominují-li Izraeli elity, které jsou alespoň zčásti hnány podobnými silami či ideologickými nebo zájmovými proudy jako „my“ (zde rozuměj: Saúdskou Arábií a/či Francií vyztužený Harírí – samozřejmě nikoli prezident Míšál Awn či předseda parlamentu Nabíh Birrí), je zde určitá garance, že ty samé síly a proudy nedovolí, aby se k nim náležející elity pobíjely navzájem. Nicméně všem nám je zároveň jasné, že je to i garance poněkud nejistá – už jen proto, jaká je situace například mezi členy NATO Tureckem a Řeckem, případně Tureckem a zbytkem NATO; zatímco garance jsou vždy abstraktní, konflikt je pokaždé skutečný…
Zvažování tedy nebylo jednoduché a ve finále, zdá se, převážilo klasické – „fénické, obchodnické“, chce se říci – položení pro a proti na misky vah. Aktuálním výstupem tedy je:
a) Libanon dostane sponzorské peníze;
b) zachová si (tzv.) „neutralitu“;
c) vojenský deal s Moskvou (minimálně na čas) postaven k ledu;
d) Rusko se bude co do „vlivu v Libanonu“ muset prozatím spokojit s – pozor, vůbec ne zanedbatelným! – podílem na jednom z nově otevřených úseků těžby středomořského zemního plynu a ropy nedaleko libanonských břehů.
To zas tak pro Rusko málo není, nicméně pořád je to „jen“ řádně vysoutěžený obchodní projekt – zatímco vojenský obchod by byl svým způsobem geopolitickou výhrou v loterii. Tím spíš v současné situaci, kdy se – s potenciálně eskalujícím syrským konfliktem – každá vyjednávací páka hodí. A jen kvůli tomu, že se obchod neuskuteční, nemohlo plně vyplynout, jak velkou páka (především jako ne/přímý tlak na Izrael) by taková smlouva potenciálně představovala.
Konference CEDRE a daný obchod-neobchod“ se tak v neposlední řadě staly i určitými indikátory či dělícími liniemi toho, jak se za poslední měsíce proměnila libanonská politická krajina; tím spíš, že zemi čekají za necelý měsíc všeobecné volby.
Pokud jde o tento jeden z mála ruských obchodně-vlivových projektů, které se „nepovedly“, nebylo to tedy v tomto případě kvůli jakýmkoli objektivním nedostatkům, které by obsahoval. Spíš k tomu došlo jak kvůli eminentní důležitosti Libanonu (resp. potřebě zachování vlivu části jeho politického spektra) pro Západ a Království – stejně jako díky tomu, že jak na Západě, tak v Království došlo v potřebnou dobu k potřebné míře ke konsolidaci a následně i ke koordinaci.
Je totiž nutné nezapomínat, že z pohledu Západu (a stále víc i saúdského Království) je Libanon co do své pozice něco jako „malý“ Izrael; jen s tím rozdílem, že Izrael je z pohledu Západu plně (zde míněno kulturně, civilizačně apod.) „jeho“ (a naopak). Naproti tomu v Libanonu si ty frakce, které se Západem vykazují určitou větší kompatibilitu, musí neustále a svízelně probíjet cestu v dennodenním vlivovém, mocenském a ekonomickém zápasu.
Zdroj: ad-Diyar
Armádní noviny publikují článek v rámci mediální spolupráce s online zpravodajstvím Rebuildsyria.cz, provozovaným společností Dealtrade Group.
Ondřej Krátký: Absolvent orientalistiky a etnologie na ZČU v Plzni. Zakladatel a majitel obchodně-zprostředkovatelské a konzultační firmy Dealtrade Group. Od roku 2009 jako externí konzultant převážně českých a slovenských firem na Blízkém Východě. Autor monografie „Blízkovýchodní internacionála: Milníky šíitské aktivizace ve 20. století“. Zakladatel serveru „Rebuildsyria.cz“ – přispěvatel, redaktor, autor designu a fotograf. Autor řady novinových článků a specializovaných statí pro různá online média.
Udělte článku metály: |
Počet metálů: 1.8 / 5
|
Související články
Přidej komentář
Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!
Komentáře
![]() |
Libanon si prešiel za 35 rokov svoje,bolo to Švajčiarsko východu..len vďaka západných služieb sa tam vyvolala vojna,obrovské dodávky zbraní,financií spravili svoje...asadove kresťanské milície zvrátili vývoj,dokázali nastaviť mierový status..ľudia nezabúdajú,najmä tí,čo tam žijú a vedia,odkiaľ išlo zlo.. |
|
0 1 |
![]() |
Libanon využije pomoc z USA,lebo je zadarmo a pridajú sa k rusom..už včera sa tak stalo.,99 percent ľudí žijúcich v libanone je proti anglosaských |
|
0 1 |
![]() |
Rase asi bych to lip nevyslovil. Naprosto souhlasim |
|
1 1 |
![]() |
už se to tady na AN psalo dřív (16.08.2017), ale pro porovnání dobré. USA poskytly zdarma libanonské armádě následující vybavení:
|
|
11 3 |
![]() |
RiMr71
|
|
0 1 |
![]() |
to RiMr, je to zaplacené PR, tak to tak ber.
|
|
2 1 |
![]() |
Jordánské ozbrojené síly v počtech
|
|
0 1 |
![]() |
...ježišmarjá to je zase slátanina!!!
|
|
8 2 |
![]() |
Tých 24 ks MiG-ov 29 by bol Danajský dar. Určite sa jedná o staré stroje (9.12, 9.13), ktorých sa momentálne zbavuje ruské letectvo - t.j. neboli by "zadarmo" - ale za generálne opravy + dodávky výzbroje, výcvik, vybavenie. Libanon by na to sotva mal a ak by čosi "naškriabal" tak drahá prevádzka by rýchlo prevádzku ukončila.
|
|
7 1 |
![]() |
150 000 kalasnikovov so zivotnostou 25 000 000 vystrelov? Asi sa nepredpoklada, ze jeden kalasnikov ma zivotnost 25 mil. vystrelov. Cize by to malo byt cislo dokopy za 150 tisic kalasnikovov. Co zas po prepocitani dava zivotnost 166 vystrelov na jeden kalasnikov. To co je za udaj? :D |
|
4 1 |
![]() |
Miroslav - máme tam měkké "i".
|
|
0 0 |
![]() |
Avocat: Zle som to pochopil. Mi-12 malo byť značenie toho najväčšieho vrtuľníka ale ide len o neoficiálne ,,meno" lebo projekt bol ukončený a nerealizoval sa. Teoreticky tak je Mi-12 stále voľné ale nezdá sa mi to. |
|
0 0 |
![]() |
Avocat: Pokiaľ viem, tak najväčší sériovo vyrábaný vrtuľník je Mi-26
|
|
0 0 |
![]() |
Není náhodu Mi-12 ten největší vrtulník na světě? Nebo došlo k nějakému přeznačení a používají Mi-12 u nových verzí Mi-8? |
|
0 0 |