Události

Foto: Libanonští vojáci; ilustrační foto / Public Domain

Rusko-libanonská spolupráce začala ve větším rozměru v září roku 2017, kdy při návštěvě libanonského premiéra Saad Harírího v Moskvě padl návrh na oživení myšlenky ruské vojenské asistence Libanonu. Oživení proto, že obdobné návrhy zde byly už v minulosti, naposledy řádově 10 let předtím (zvažovaná nabídka dodávky ruských stíhaček z roku 2008).

Myšlenka se ujala, čímž se Rusko v zásadě chopilo šance vyplnit vakuum, které vzniklo poté, co roku 2016 Saúdskoarabské království pozastavila Bejrútu finanční pomoc na nákup vojenského materiálu. Ovšem již dva měsíce po své návštěvě v Moskvě (tj. v listopadu 2017) byl Harírí v saúdskoarabském Rijádu „zajat“ – čímž se naplno rozjelo celé jedno nové dějství propleteného a nekonečného blízkovýchodního dramatu, úzce navázané na obsáhlejší a komplexnější proces, jenž lze snad popsat pod souhrnným pojmem „zásadní kvalitativní proměna Saúdské Arábie“.

Cílem tohoto kroku byla dlouhodobá snaha Království vrátit Libanon zpět do „tradiční“ sféry vlivu – přičemž „tradiční“ se zde vztahuje jak na vliv Západu, tak i Království. Zjednodušeně řečeno – Západ v Libanonu realizuje své dodávky (včetně vojenských) a Království vše zaplatí.

Saad Harírí (posledními roky významně zchudlý syn bývalého libanonského premiéra Rafíqa Harírího, který sám k rodinnému bohatství přišel díky Rijádu) zřejmě bez větších problémů na plán přistoupil.

Další vývoj je jak ze světa orientálních pohádek: ze zajetí se postupně stalo přátelství mezi Harírím a saúdským korunním princem Mohamedem bin Salmánem. Postupně se do spolku nově etablovaného libanonsko–saúdského přátelství přidal i francouzský prezident Macron, kterému dané partnerství nabídlo vyhlídku na možnou obnovu svého vlivu na Středním východě, který jeho domovina po staletí na Blízkém Východě měla.

Netrvalo dlouho a pozadu za uvedenou trojicí nezůstali ani takoví „matadoři“ jako Donald Trump či Benjamin Netanjahu. Izraelský premiér se sice s Harírím zatím jakkoli otevřeně přátelit nemůže, nicméně „Bibiho“ námluvy s okolím bin Salmána už probíhají.

Ruská nabídka se však od samého počátku (tj. na konci roku 2017) uchytila velmi silným kořenem. Lze jen spekulovat o tom, jestli Rusové kalkulovali, že tehdejší antiharíríovské sentimenty v Libanonu ještě posílí (a přestože premiér smlouvu na počátku obhájí, ta se časem dostane do rukou někomu ještě spolehlivějšímu).

Rusové totiž Harírího dost pravděpodobně mohli vyhodnocovat jako nedůvěryhodného – případně mohli (a dost možná oprávněně) zvažovat i variantu, že Harírí bude zájem o smlouvu předstírat zájem právě z toho důvodu, aby vyvolal žárlivost, obavy a nakonec i (proti)akci svých tradičních sponzorů, tedy Království. Takovou možnost ale Moskva zřejmě nakonec vyloučila, o čemž svědčí to, že rozpracování smlouvy poměrně značně pokročilo.

S výhledem na výrazné zlepšení svých pozic v Libanonu, a tím i na jednom ze zásadních strategických bodů Blízkého Východu, tak byl Kreml připraven nabídnout skutečně štědré podmínky:

- 24 kusů bombardérů MiG-29 (zdarma);

- 400 tanků T 72 (po 50 000 USD / ks místo obvyklých 1,5 milionu USD / ks);

- 300 děl ráže 130 mm a životností 300 000 výstřelů (za 40 000 USD / dělo místo obvyklých cca 0,5 milionu USD / ks);

- 600 vojenských obrněnců, které by umožnily přesun až 6000 vojákům kamkoli na území Libanonu do 2 hodin;

- 10 helikoptér Mi-12 (tj. modernější generaci než Mi-8) schopných vystřelit 36 střel s laserovým naváděním (za 250 000 USD / ks místo obvyklých 8 milionů USD / ks);

- 150 tisíc moderních kalašnikovů (r.v. 2016) s životností 25 milionů výstřelů.

Významnou změnu v rozložení sil a výhodu v oblasti východního Středomoří by Rusku přineslo i poskytnutí 6 bojových lodí o délce 80 metrů schopných detekovat ponorky – to vše samozřejmě opět s výcvikem a vojenskými asistenčními programy. Dohoda by dále umožnila Rusku užívání libanonských přístavů a letišť, Rusové by se zhostili tréninku libanonského personálu i důstojnictva, byla by pořádána společná vojenská cvičení.

Kromě celkově velmi vstřícných podmínek měla dohoda nabídnout i velkorysou splatnost: platba měla být rozvržena na 15 let s nulovým úrokem a bez požadavku první splátky; všechnu výzbroj by Rusko do Libanonu doručilo loďmi svého námořnictva ve lhůtě nejdéle 6 měsíců.

Do Libanonu měli být posláni ruští důstojníci, aby zabezpečili vyškolení personálu na novou výzbroj. Rusko také přislíbilo školení letců, které by z nich za dobu 1,5 roku učinilo profesionální piloty MiGů-29. Dle odborníků měla smlouva podstatně zvýšit sílu libanonské armády, resp. by ji prakticky postavila naroveň armádě syrské nebo jordánské, případně by jejich úroveň ještě převyšovala.

Paralelně s tím, jak probíhalo další upřesňování dohody a podmínek jejího plnění, ovšem:
a) posilovalo porozumění Harírího (a prozápadních, resp. prosaúdských libanonských politických a vlivových frakcí) s „nově objevenými“ saúdskými partnery;
b) docházelo opětovné konsolidaci hlavních západních sil (zejména Francie, částečně Spojeného království)

c) docházelo k sjednocování názorů USA (tj. Donalda Trumpa, resp. postupně se kolem něj shlukujících jestřábů) s Izraelem.

V rámci daných svazků a provázaností začalo probleskovat i delší dobu připravované sbližování Izraele a Saúdské Arábie, dané víc než čím jiným společným odporem (a v případě Izraele i pocitem bezprostředního ohrožení) vůči Íránu. Svérázný druh sympatií zřejmě vznikl i mezi výše uvedenými vrcholnými představiteli Francie (prezident Macron) a Saúdské Arábie (korunní princ Muhammad bin Salmán).

Libanon se nakonec přiklonil k západní a Královské vlivové zóně. Ve zkratce tak v Libanonu došlo:

a) k výraznému posílení (obnovení) všech výše uvedených zájmových vazeb – v první řadě saúdského vlivu v Libanonu;

b) byl organicky navázán vliv západní;

c) k znovuobnovení libanonské snahy o neutralitu, respektive nezúčastněnost vůči lokálním konfliktům.

d) neutralita umožní prozápadním (proizraelským) a prosaúdským elementům výrazně snížit vliv Íránu (resp. zahájit protitah vůči Hizbulláhu) – nebo aspoň vytvoří takové prostředí, že bude možné se o to aspoň „legitimně“ moci pokusit.

Konkrétní výraz našla tato změna kurzu v příhodně (nebo náhodně?) načasované „donorské akci“ CEDRE, jež spočívá v zásadě v přelití miliard eur od západních „sponzorů“ do skomírajícího libanonského ekonomického oběhu.

O tristní obraz libanonské ekonomiky se postarala jednak realita sama, tak série častokrát nejednoznačných a místy si i protiřečících prohlášení mnoha odborníků a více či méně povolaných osobností (od ekonomických analytiků přes politiky až po guvernéra libanonské centrální banky Rijáda Salámu).

To podstatné – z pohledu prozápadní a prosaúdské části libanonských zájmových skupin – se nakonec podařilo; do CEDRE totiž přijížděli všichni zhruba s následujícími pocity: Libanon je na pokraji zhroucení; pokud něco neuděláme, země buď:
a) padne;
b) ji pod svá křídla získá Írán;
c) jí na nohy pomůže Rusko.

„Libanon“ (dá-li se to říci takhle obecně) by přitom nutně (logicky) nemusel být ani proti ruskému obchodu, ani proti penězům od sponzorů. Jedno nicméně do značné míry vylučuje druhé, přičemž dilemata, která se v důsledku toho kolem daného rozhodování nevyhnutelně vyskytla, stála zhruba v rovině: Pokud přijmeme ruskou nabídku, dost pravděpodobně se – hlavně ve světle v sousedství probíhajícího syrského konfliktu s jasně danými stranami – vyhraníme, tj. buď tím porušíme svou deklarovanou linii neutrality, nebo z toho přinejmenším budeme Západem a Království (kteří by takovým naším krokem definitivně přišli o svou tradiční sféru vlivu) záhy obviněni. Na druhé straně si ale musíme být vědomi toho, že „neutralita“ (která ovšem v realitě znamená jen nákup toho, co nám Západ a Království dovolí, resp. zaplatí) s sebou nese daň v tom smyslu, že vybavenost naší armády nikdy nebude na takové úrovni, abychom byli schopni efektivně a nezávisle čelit Izraeli. A omezeni v takových strategických akvizicích budeme tím spíš, jestli je s Izraelem momentálně zadobře nejen Francie a USA, resp. Západ jako takový, ale stále víc i hlavní sponzor takové naší případné „neutrality“, totiž saúdské Království. Pozitivní na celé věci je na druhé straně to, že dominují-li Izraeli elity, které jsou alespoň zčásti hnány podobnými silami či ideologickými nebo zájmovými proudy jako „my“ (zde rozuměj: Saúdskou Arábií a/či Francií vyztužený Harírí – samozřejmě nikoli prezident Míšál Awn či předseda parlamentu Nabíh Birrí), je zde určitá garance, že ty samé síly a proudy nedovolí, aby se k nim náležející elity pobíjely navzájem. Nicméně všem nám je zároveň jasné, že je to i garance poněkud nejistá – už jen proto, jaká je situace například mezi členy NATO Tureckem a Řeckem, případně Tureckem a zbytkem NATO; zatímco garance jsou vždy abstraktní, konflikt je pokaždé skutečný…

Zvažování tedy nebylo jednoduché a ve finále, zdá se, převážilo klasické – „fénické, obchodnické“, chce se říci – položení pro a proti na misky vah. Aktuálním výstupem tedy je:

a) Libanon dostane sponzorské peníze;

b) zachová si (tzv.) „neutralitu“;

c) vojenský deal s Moskvou (minimálně na čas) postaven k ledu;

d) Rusko se bude co do „vlivu v Libanonu“ muset prozatím spokojit s – pozor, vůbec ne zanedbatelným! – podílem na jednom z nově otevřených úseků těžby středomořského zemního plynu a ropy nedaleko libanonských břehů.

To zas tak pro Rusko málo není, nicméně pořád je to „jen“ řádně vysoutěžený obchodní projekt – zatímco vojenský obchod by byl svým způsobem geopolitickou výhrou v loterii. Tím spíš v současné situaci, kdy se – s potenciálně eskalujícím syrským konfliktem – každá vyjednávací páka hodí. A jen kvůli tomu, že se obchod neuskuteční, nemohlo plně vyplynout, jak velkou páka (především jako ne/přímý tlak na Izrael) by taková smlouva potenciálně představovala.   

Konference CEDRE a daný obchod-neobchod“ se tak v neposlední řadě staly i určitými indikátory či dělícími liniemi toho, jak se za poslední měsíce proměnila libanonská politická krajina; tím spíš, že zemi čekají za necelý měsíc všeobecné volby.

Pokud jde o tento jeden z mála ruských obchodně-vlivových projektů, které se „nepovedly“, nebylo to tedy v tomto případě kvůli jakýmkoli objektivním nedostatkům, které by obsahoval. Spíš k tomu došlo jak kvůli eminentní důležitosti Libanonu (resp. potřebě zachování vlivu části jeho politického spektra) pro Západ a Království – stejně jako díky tomu, že jak na Západě, tak v Království došlo v potřebnou dobu k potřebné míře ke konsolidaci a následně i ke koordinaci.

Je totiž nutné nezapomínat, že z pohledu Západu (a stále víc i saúdského Království) je Libanon co do své pozice něco jako „malý“ Izrael; jen s tím rozdílem, že Izrael je z pohledu Západu plně (zde míněno kulturně, civilizačně apod.) „jeho“ (a naopak). Naproti tomu v Libanonu si ty frakce, které se Západem vykazují určitou větší kompatibilitu, musí neustále a svízelně probíjet cestu v dennodenním vlivovém, mocenském a ekonomickém zápasu.

Zdroj: ad-Diyar 

Armádní noviny publikují článek v rámci mediální spolupráce s online zpravodajstvím Rebuildsyria.cz, provozovaným společností Dealtrade Group.

Ondřej Krátký: Absolvent orientalistiky a etnologie na ZČU v Plzni. Zakladatel a majitel obchodně-zprostředkovatelské a konzultační firmy Dealtrade Group. Od roku 2009 jako externí konzultant převážně českých a slovenských firem na Blízkém Východě. Autor monografie „Blízkovýchodní internacionála: Milníky šíitské aktivizace ve 20. století“. Zakladatel serveru „Rebuildsyria.cz“ – přispěvatel, redaktor, autor designu a fotograf. Autor řady novinových článků a specializovaných statí pro různá online média.