TacticalPro

Strategie Kremlu: Balancovat na hraně třetí světové války

Podle článku Rusko osamoceno: Proč nikdy ... Více

Ruská letadlová loď Admirál Kuzněcov míří k Sýrii

Ruská Severní flotila vyslala do Středozemního ... Více

Černí pasažéři NATO nechápou Donalda Trumpa

Zvolení Donalda Trumpa příštím prezidentem USA ... Více

Ruské superlehké brigády. Inspirace pro Armádu ČR?

Na základě zkušeností z bojů v Sýrii ruské ... Více

Letecká technika

Představujeme čínské stíhací letouny: Nanchang Q-5

Datum přidání 28.10.2012    Rubrika rubrika: Letecká technika     komentáře 1 komentářů    autor autor: Michal Polák

Ve druhé polovině padesátých let vznikl v čínském letectvu požadavek na vývoj proudového bojového letounu určeného primárně pro útoky na pozemní cíle. Jako předloha byl zvolen stíhací MiG-19S vyráběný v Číně pod označením J-6. Přesto lze označit výsledný letoun za značně odlišný a i přes morální zastaralost a omezení použití zůstává ve výzbroji dodnes.

Nachang Q-5

Foto: Čínský bojový letoun Q-5 / Wikipedia, Patc045


Potřeba proudového bitevníku

Na začátku padesátých let byl jediným rozšířeným útočným letounem v čínském letectvu sovětský Iljušin Il-10, jež vycházel ještě z legendárního  Il-2 „Šturmovik“, který sehrál veledůležitou roli na východní frontě za druhé světové války. I jeho nástupce se nevyhnul konfliktů a účastnil se na straně severu Korejské války a v případě Číny byl nasazen v roce 1955 ve vojenském konfliktu s Tchaj-wanem.

 

Na základě získaných zkušeností chtěli Číňané letoun podobného určení avšak s proudovým motorem, aby mohl být nasazen v budoucích konfliktech. Sovětský svaz se však v té době o takovou kategorii příliš nezajímal (před Su-7 dostal přednost typově trochu jinak zaměřený MiG-21) a prioritu dostávaly spíše nadzvukové stíhací letouny a strategické bombardéry, jež hrály významnou roli ve studené válce. Číňané se proto v roce 1958 pustili do vlastního vývoje útočného bitevního letounu s proudovým motorem.

 

Jako předloha měl v té době posloužit nadzvukový stíhací letoun MiG-19S, jež se v Číně vyráběl pod názvem J-6. Výsledný letoun se však své původní předloze příliš nepodobá ani po konstrukční stránce. Přeci jen vývoj byl dlouhý a konstruktéři sami zjistili, že ideální bude jít v tomto případě vlastní cestou.

 

J-6Foto: J-6B byl čínskou verzí MiGu-19 / Wikipedia, Max Smith

Problematický vývoj Nanchang Q-5

Samotný vývoj se, podobně jako tomu v Číně bývá, střetl s celou řadou problémů. Nestabilní situace v podstatě projekt bitevního letounu na počátku 60. let pozastavila a při živu zůstal jen zásluhou snahy několika techniků, kteří se se zastavením své práce nehodlali smířit. Až později dostal projekt znovu zelenou a tak mohl proudový bitevník Q-5 v polovině roku 1965 poprvé vzlétnout.

 

Zajímavé je také, že původně byl vývoj zahájen v Shenyangu, ale několik měsíců po započetí projektu bylo rozhodnuto o přesunu vývojových prací do Nanchangu – odtud také část názvu letounu. Samotný vývoj nebyl jednoduchý ani po technické stránce. Dokumentace měla být údajně několikrát kompletně přepracována a problémy se nevyhnuly ani pevnostním zkouškám.

 

Výsledný letoun tak měl dokonce horší parametry, než MiG-19S v řadě ohledů, ale to bylo dáno z části přizpůsobením novému účelu. Sovětský stíhač byl totiž vyvíjen pro rychlé dosažení výšky a vyvinutí co nejvyšší nadzvukové rychlosti. Oproti tomu bojový letoun určený pro útoky na pozemní cíle jde koncepčně jiným směrem – snaží se o dobrou ovladatelnost v nižších výškách, kde také operuje.

 

Nachang Q-5

Foto: Q-5 v barvách Myanmaru. Ve výzbroji má Q-5 také Severní Korea a v minulosti také Pákistán. / Wikipedia, Radzi Desa

Omezené použití bitevníku Q-5

Nanchang Q-5 byl koncepčně zamýšlen zaprvé jako typ pro přímou podporu pozemních vojsk a případně údery v blízkosti fronty. Za druhé jako úderný letoun pro hloubkové nálety nad území nepřítele. Vzdušný boj s nepřátelskými stíhači proto nebyl prioritou Q-5. Přesto řada zdrojů uvádí vzdušný manévrový souboj mezi sekundární úkoly letounu.

 

Maximální rychlost činila pouze M=1,12, takže se se stíhacími letouny v sedmdesátých a osmdesátých letech se Q-5 ani zdaleka nemohl poměřovat. Jako hlavní výzbroj sloužila a vlastně dodnes slouží neřízená munice, konkrétně neřízené rakety a pumy.

 

Jedinou řízenou municí tak jsou pochopitelně střely vzduch-vzduch krátkého dostřelu. V podmínkách současného boje je proto využití letounu velmi omezené a je dokonce v rozporu s požadavkem nadzvukové rychlosti. Například americký bitevník A-10 nebo jeho ruský protějšek Su-25 jsou podzvukové a v přímé podpoře pozemních vojsk je to spíše výhodou.

 

Zapomenout nesmíme ani na to, že Q-5 nebyl schopen operovat v noci a za ztížených meteorologických podmínek, přičemž to druhé zřejmě platí dodnes. I přesto si Číňané stále ponechávají ve výzbroji více než 130 těchto letounů, i když nutno podotknout, že postavených ještě nedávno a v rámci možností modernizovaných.

Udělte článku metály:

Počet metálů: 4.3 / 5

Nahlásit chybu v článku

Přidej komentář

Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!

Komentáře

avatar
Kubec Datum: 28.10.2012 Čas: 15:35

není to tady uvedeno, ale měl jako bitevník i kanónovou výzbroj?

arr