Strategie Kremlu: Balancovat na hraně třetí světové války

Podle článku Rusko osamoceno: Proč nikdy ... Více

Ruská letadlová loď Admirál Kuzněcov míří k Sýrii

Ruská Severní flotila vyslala do Středozemního ... Více

Černí pasažéři NATO nechápou Donalda Trumpa

Zvolení Donalda Trumpa příštím prezidentem USA ... Více

Ruské superlehké brigády. Inspirace pro Armádu ČR?

Na základě zkušeností z bojů v Sýrii ruské ... Více

Události

Turecké chápání demokracie. Proč Erdoğan uspěl?

Datum přidání 26.07.2016    Rubrika rubrika: Události     komentáře 18 komentářů    autor autor: Alexander Starun

Američtí novináři se v průběhu nočního pokusu o převrat 15. - 16. července 2016 přiznávali, že podobný vývoj událostí vůbec neočekávali a byli tímto politickým „výbuchem" zaskočení.

Maurice Flesier

Foto: Turci v ulicích během převratu podporovali Erdoğana. / Maurice Flesier; CC BY-SA 4.0

 

Zmařený puč

Zpočátku se zdálo, že převrat byl naplánován a uskutečněn velmi precizně: v Ankaře a Istanbulu byla obsazena letiště, v hlavním městě se pak pod kontrolu pučistů dostala jedna ze státních televizních společností a byla obklíčena sídla státních institucí včetně parlamentu, rezidence prezidenta a generálního štábu; ve městě nad Bosporem byly částečně zablokovány transkontinentální mosty, čímž byli protestující občané z asijské části metropole odříznuti od náměstí Taksim, kde se odehrála největší akce podpory prezidenta Erdoğana. Pokus o převrat byl navíc uskutečněn v době, kdy Erdoğan odpočíval na dovolené.

 

I přes zdánlivě úspěšný začátek se pučistům situace rychle vymkla z rukou. Erdoğanovi se podařilo shromáždit rozsáhlou podporu občanů a převrat odsoudila i většina opozičních politických skupin.

 

Paradoxně a ironicky, Erdoğan zvítězil nad pučisty právě těmi nástroji, které se on za poslední zhruba tři roky aktivně snažil potlačovat: vyzval občany Turecka shromažďovat se ve veřejných místech pomocí aplikace FaceTime a nezávislých médií.

 

Můžeme jenom odhadovat, jestli mezi protestujícími byli lidé, kteří Erdoğana nepodporují, ale civilní „síly" nad vojáky-pučisty definitivně převládly.

 

Erdoğana pak virtuálně podpořil skoro celý svět, zejména západní spojenci v čele s USA. Země, jejíž nominálně druhá nejdůležitější postava — viceprezident Joe Biden — ještě před pár lety obviňoval Turecko z financování tzv. Islámského státu, se teď vyjádřila jednoznačně pro „demokraticky zvolenou vládu Turecka".


Na cestě k diktátorovi 

V první dekádě 21. století byl dlouholetý turecký vůdce a bývalý údajně islamistický primátor Istanbulu Recep Tayyip Erdoğan charakterizován většinou pozitivně díky zahájeným rozvojovým programům a reformám.

 

Např. na začátku svého premiérství v roce 2003 úspěšně lobboval za reformu pracovního práva zabraňující jakékoliv diskriminaci zaměstnanců a snižující počet pracovních hodin na 45 týdně. Nikdo si nedovedl představovat, že za deset let dojde k obrovské vlně protestů s epicentrem na náměstí Taksim nedaleko Erdoğanovy mateřské čtvrti Kasımpaşa .

 

Nicméně události první poloviny druhé dekády 21. století zřejmě udělaly z Erdoğana poměrně kontroverzního politika. Vnitropolitické chování současného tureckého prezidenta je ve významné míře podobné chování ruského prezidenta Putina, i přestože rusko-turecké vztahy momentálně prožívají snad nejhorší období za poslední čtvrtstoletí (i když se začínají opět stabilizovat).

 

V tureckém případě lze stejně jako v Rusku sledovat boj státu proti nezávislým médiím, brutální potlačování protestů a v neposlední řádě také nostalgické vzpomínky na minulost, zejména v souvislosti s koncepcí tzv. „16 velkých turkických říší" (koncept tureckého etnického nacionalismu).

 

Otázka Sýrie 

V posledních letech je tématem číslo jedna ve vztazích mezi Tureckem a západními státy válka v Sýrii, která ve své druhé etapě rozhodně přestala být výhradně syrskou záležitostí. Turecko zaznamenalo dvojí politické ohrožení: na jedné straně pokračuje teroristická hrozba ze strany Islámského státu, na druhé straně zároveň výrazná emancipace Kurdů v Sýrii, kteří nyní disponují velmi rozsáhlou autonomii podobnou analogickému útvaru v Iráku.

 

Právě kurdská otázka vyvolala značný rozkol ve vztazích mezi Tureckem a NATO. Kurdové jsou západními státy uznáváni za spojence v boji proti Islámskému státu, zatímco Turecko uskutečňuje vojenské operace zároveň proti syrským a tureckým Kurdům, a pomáhá také syrským Turkmenům v odboji proti syrské armádě.

 

Podpora syrských Turkmenů žijících v severozápadní části Sýrie blízko tureckých hranic v listopadu 2015 se stala jednou z hlavních příčin incidentu, ve kterém turecké stíhačky sestřelily ruský letoun. Tento incident výrazně zkomplikoval nejen rusko-turecké vztahy, ale celkovou politickou situaci kolem Sýrie, v nemalé míře kvůli tomu, že Turecko je členem NATO a Rusko ho s touto aliancí ztotožňuje.Tato událost oddálila řešení syrské otázky.

 

Důležitost Turecka pro Evropskou unii 

I přes nepohodlnost Erdoğanovy politiky pro západní spojence zůstává Turecko pro Evropskou unii nesmírně důležitým partnerem hned z několika důvodů. Za prvé, Turecko je zemí, která odděluje Unii od dlouhodobě nestabilního Blízkého východu, čímž hraje roli jakéhosi „nárazníku", disponujícího navíc druhou největší armádou v rámci NATO.

 

Za druhé, Turecko hraje obrovskou roli v energetické bezpečnosti EU jako tranzitní země, přes kterou vedou magistrální plynovody a ropovody z další klíčové (a ještě méně odpovídající představám o evropských hodnotách) země — Ázerbájdžánu.

 

Z těchto důvodů je samozřejmé, že prezident Erdoğan tuto důležitost Turecka rád využívá ve svých cílech a pro svou záštitu. Přestože je v posledních letech Erdoğan obviňován z potlačování občanských svobod a dokonce z podpory teroristů, v době puče mu byla vyjádřena všeobecná podpora.

 

Lze to odůvodnit tím, že Erdoğan už je v čele Turecka dlouhodobě: osobní kontakty bezesporu mají svůj dopad, zatímco u pučistů dokonce nejsou zatím s jistotou známa ani jména jejich vůdců a inspirátorů.

 

Image Atatürka 

Zajímavé je to, že Erdoğan z organizace pokusu o převrat hned obvinil svého politického oponenta a bývalého spojence, islámského duchovního Fethullaha Gülena, ačkoliv organizace, spojená s Gülenem, jeho účast na přípravě puče vyvrátila.

 

Erdoğan tedy hodlá použit neúspěšný pokus o převrat pro zničení svých nejnebezpečnějších oponentů. Spojené státy Gülena, žijícího v Americe, zatím neplánují předávat Turecku, odůvodňujíce to nepřítomnosti důkazů jeho účasti v organizaci převratu.

 

Erdoğanův styl lze porovnat s jakousi zvláštní inspirací známým prvním tureckým prezidentem Mustafou Kemalem Atatürkem: Atatürk také zahájil výraznou modernizaci zaostalého Turecka, ale přitom brutálně eliminoval hrozby pro sebe a pro stát.

 

Erdoğanovo charismatické image ve stylu Atatürka pravděpodobně vysvětluje skutečnost, že se turečtí občané vydali do ulic Ankary a Istanbulu čelit pučistům. Na druhou stranu, Erdoğanovo charisma nezabránilo mnohamilionovým protestům v roce 2013.

 

Podpora veřejnosti

Na záběrech z puče bylo mezi protestujícími proti převratu možné sledovat lidí různého věku, zdá se ale, že většinu tvořili mezi muži ve věku přes 30 let. Přesnější statistické údaje můžeme jen sotva získat. Je ovšem známo, jaké skupiny občanů převládaly na protestech v roce 2013.

 

Absolutní většina protestujících na náměstí Taksim v roce 2013 byla tvořena lidmi mladšími 30 let, se skupinou ve věku od 20 do 25 jako nejpočetnější — znamená to, že těmto mladým lidem bylo 10-15 let v době, kdy se Erdoğan dostal do vlády a počáteční období jejich politické angažovanosti většinou spadá do doby, kdy byl Erdoğan již premiérem.

 

Mladí lidé se během protestů ztotožňovali nejvíce s typickými evropskými hodnotami, jako jsou svoboda, demokracie a ochrana práv. V době mezi parlamentními volbami v červnu a listopadu 2015 39 % Turků označilo, že se za posledních pět let situace v zemi zlepšila, zatímco 47 % odpovědělo opak.

 

Při takto rozdělené společnosti pravděpodobně důležitou roli sehrálo buď to, že aktivně proti převratu protestovali skuteční Erdoğanovi zastánci, jelikož Ankara a Istanbul patří mezi města s vysokou podporou opozice, nebo že si občané zvolili Erdoğana jako lepší variantu před nadvládou armády s nejasnými vůdci.

 

Východní chápaní demokracie 

Erdoğan a jeho vláda v posledních letech nespadají do definice pravé demokratické vlády podle západního vzoru. Lidé však Erdoğana podpořili i přes jeho kontroverzní činy z posledních let. Tento paradox nejspíše spočívá v různém chápání pojmu „demokracie". Podle evropského a západního názoru pojem demokracie znamená vládu lidu, východní chápaní tohoto pojmu, i když není příliš zjevné, je demokracie jako vláda pro lid.

 

Touto logikou lze vysvětlit nejenom, proč turečtí občané podpořili svého kontroverzního prezidenta, ale také proč v některých jiných státech s autoritativními režimy nedochází k pokusům o svržení tamních vůdců, pokud jejich vnitřní a vnější politika odpovídá očekáváním domácí veřejnosti.

 

Redakčně upraveno

Zdroj: Security Outlines

Udělte článku metály:

Počet metálů: 4.5 / 5

Nahlásit chybu v článku

Přidej komentář

Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!

Komentáře

avatar
Luky Datum: 24.08.2016 Čas: 13:21

Opravdu mě fascinují titulky mainstreamových masmédií, které dávají tušit, že globální západní komplex nemá s tureckou invazí vlastně problém...nemá to být pro ovčana žádné překvapení - Turci pouze naplňují, uskutečňují a provádějí co slíbili, avizovali a deklarovali :D

"Turecká armáda vstoupila do Sýrie. Zatím bojuje s Islámským státem, další na řadě jsou Kurdové"..
..."Turecká armáda naplnila pondělní varování vlády v Ankaře a za pomoci letectva USA zaútočila na město Džarabulus na severu Sýrie"

"Změna, kterou slibovali Turci, je tady. Jejich rakety padají na Islámský stát i Kurdy"

avatar
pjek Datum: 31.07.2016 Čas: 12:21

Předně, američtí novináři mají zásadní problém rozlišovat informace a dezinformace. Proto také jejich překvapení nad tím, že Erdogan s přehledem ustál puč. Pochopitelně že Ergoganovým cílem byli a jsou především ti, kteří přímo plnili příkazy z USA včetně tlaku na financování výcviku islámských protiasadovských militantů (teroristů dle běžný měřítek). Globální elita již USA odepsala, čemuž se není moc co divit, pokud se zaměříme na stopu USA ve světě nepokojů. Edogan je kůň této elity a rozhodně nebude na USA již brát jakýkoli ohled. Pochopitelně že byl pučem ohrožen jeho život a tím i další bezprostřední směřování Turecka, ale to by nesměli být pučisté izolováni od veřejné podpory a počínat si tak diletatně. A ano, jisté paralely se Stauffenbergovým pučem proti Hitlerovi tu jsou, ale trochu jiné, než se jeví na první neinformovaný pohled.

avatar
66538 Datum: 28.07.2016 Čas: 23:38

Připomíná to ještě někomu část filmu: Valkýra ?

avatar
astor Datum: 27.07.2016 Čas: 17:53

Je zajímavé, že čím delší je doba po pokusu o převrat v Turecku, tím více se objevuje tvrzení, že Západ Erdogana podpořil. To ale odporuje tomu, co v převratovou noc v televizi prezentovali účastníci vstupů, například ex -velvyslanec při NATO Kovanda tvrdil, že se vlastně nic nemění, že i po převratu bude Turecko pevnou součástí paktu. To byl převažující názor. Ty odsudky a podpora přišla až po potlačení puče. Kromě Ruska, samozřejmě.

avatar
semtam Datum: 26.07.2016 Čas: 21:06

Rase

Je pravdou, že při různých nehodách zemře daleko více lidí než rukou teroristů. Hypoteticky by stačilo si útoků nijak nevšímat a další útoky by pro teroristy již neměli smysl. Ale praxe takto nefunguje.

Lví podíl na tom, co se děje mají politické špičky. Dlouhodobě nezvládli asimilaci a proto existuje i to pnutí ve společnosti a tím nemyslím ČR.

A populistické žvásty politiků v duchu, že mezikulturní rozdíly smázne konzum či podobné ptákoviny jen dokazují, že tito lidé nejsou schopni situaci řešit. Střet kultur je problémem lidstva od té doby co vznikly kultury.

A Turecko EU zas tak moc nepotřebuje. Pokud je největší spojenec EU Amerika. Taksi můžem vzít příklad z jejich mexických hranic a neplatit de-facto výpalné nějakému šaškovi. Za ty prachy by se vytvořila dobrá hraniční stráž. A ekonomicky je spíš závislé Turecko, teda mohlo by být, pokud bychom netrapčili s Ruskem, tak by si Evropa mohla krásně tržně držet ceny surovin jak z Ruska, tak i ze zemí Zálivu. Pokud tupě odstavíme Rusko, tak tím můžem získat další neklidný region ( kolem EU nic výjimečného) a sami tu budem mít obdobu RVHP. A kupovat od skutečných diktátorů ne těch smyšlených.

avatar
Rase Datum: 26.07.2016 Čas: 20:39

Strategist:
i na dálnicích umře ročně víc lidí, než kolik jich zabijí teroristé, ale jejich cíl je poněkud jiný - vnést chaos a vyhranit společnost (jak mezi domorodci, tak přistěhovalci). To se jim daří a pokud někdo tvrdí, že si na to musíme zvyknout, tak snad nemusíme (ač jsou dnes evropané milí a slabí, tak historicky byli velice agresivní a progresivní), stačí si jen vzpomenout na kořeny a přimhouřit oči. V lidech to pořád je, byť je to silně upozaděné. Asi bych se musel dlouho rozmýšlet, jaká vize budoucnosti je mi bližší (panevropanismus je lákavý)

avatar
Strategist Datum: 26.07.2016 Čas: 16:42

rase a semtam: no zatím se jí ta její politika dost sype jen za minulý a tento týden už 4 útoky, jestli to tak půjde dál tak německo bude čekat velký úbytek domorodého obyvatelstva

avatar
semtam Datum: 26.07.2016 Čas: 14:49

Rase

Ano, tu Eurokolchoznici z NDR.

avatar
Rase Datum: 26.07.2016 Čas: 14:32

semtam: myslíš EUfůrii ? :D

avatar
Luky Datum: 26.07.2016 Čas: 14:28

Aby tam byl jiný politik, kterého zas budou Amíci držet pevně za koule...

avatar
semtam Datum: 26.07.2016 Čas: 14:12

Rase

Já budu v euforii, až někdo vykopne islamistku Merkelovou :D

avatar
Rase Datum: 26.07.2016 Čas: 13:26

Pánové, nezaznamenal jsem, že by se ruští, nebo izraelští politikové vyjadřovali k pokusu o puč v Turecku jinak než ti Západní (že jsou proti změně vlády jinak než demokratickou cestou - volby). Upřímě řečeno, co na to měl kdo říct - všechno přišlo hodně rychle a v podstatě v noci (záleží podle časového pásma). Po pár hodinách už to šlo s pučisty z kopce. Když se to poprvé objevilo na ČT24, byl jsem nadšený, že armáda přeci jen vykopne islamistu Erdogana (podobně jako v Egyptě) - po cca hodině bylo zklamání velké, ale já nejsem politik (ti nesmí jednat impulzivně).

avatar
palo satko Datum: 26.07.2016 Čas: 12:47

Rase,
USA a NATO predsa nemôžu let tak "čakať ako to dopadne". Turecko nie nejaka Biafra v Afrike. Ved aj z tej najdoležitejšej us a nato zakladni Incirlik pochadzal jeden z vodcov vzbury velitel zakladne Bekir Ercan Van. Ved to musel byt prevereny a voči Američanom nanajvyš otvoreny človek. To by už som mohol hned mysliet, že Martin Dzur mohol poza chrbat Rusov v roku 1975 urobit puč proti Bilakovi a jeho bande. :)

avatar
Argonaut.CZ Datum: 26.07.2016 Čas: 12:36

Subjektivně mi přijde, že je v Turecku významně vyšší pronásledování opozice, než v Rusku, ale to je takový kolorit, vše porovnávat vůči Rusku. A také patří k "bontonu" do Ruska kopat v oblasti lidských práv (často jsou tyto organizace hrazeny zahraničními zdroji). Že by byli všichni rusobijci stejně slyšet proti Turecku jsem nezaznamenal:) škoda, trocha konzistence by se hodila:)

K Turecku - není to jenom o chápání slova demokracie - ano vláda lidu, ale spíše určitý způsob nastavení rozhodovacích procesů (volby). Další velký okruh je svoboda, např. říkat co chci, dělat co chci, atd... a to Turecko nesplňuje už déle. A co je hůře, už to přestává splňovat i EU.

Obrovskou chybou západu je vývoz "západních" hodnot do jiných kulturních okruhů.

avatar
lorgarius Datum: 26.07.2016 Čas: 11:57

psouk, mozno puc bol organizovany na rychlo ako posledna sanca,ked im uz boli na stope.
Predsa len aby den po puci turci zatkli tisice sudcov a statnych zamestnancov len tak z roztopase mi nepride logicke.

arr