TacticalPro

Strategie Kremlu: Balancovat na hraně třetí světové války

Podle článku Rusko osamoceno: Proč nikdy ... Více

Ruská letadlová loď Admirál Kuzněcov míří k Sýrii

Ruská Severní flotila vyslala do Středozemního ... Více

Černí pasažéři NATO nechápou Donalda Trumpa

Zvolení Donalda Trumpa příštím prezidentem USA ... Více

Ruské superlehké brigády. Inspirace pro Armádu ČR?

Na základě zkušeností z bojů v Sýrii ruské ... Více

Pozemní technika

Radiolokátor (2): V Británii postaru ale efektivně

Datum přidání 05.04.2016    Rubrika rubrika: Pozemní technika     komentáře 1 komentářů    autor autor: Petr Woletz

Radiolokátor nemá ve svém pomyslném rodném listě zapsaného jednoho stvořitele, ale byl vytvořen řadou jednotlivých po sobě jdoucích kroků. Přesto by nebylo správné nejmenovat alespoň jakéhosi prapředka všech radarů jménem telemobiloscope z dílny německého vynálezce a podnikatele Christiana Hülsmeyera. Svou invencí však výrazně předběhl svou dobu a tak on i jeho převratné zařízení z roku 1904 zůstali nepochopeni.

Radar

Foto: Anténní soustava radiolokátoru AMES 1 je typickým symbolem „neviditelné zdi“ Chain Home, jenž chránila Albion v období 2. světové války. / Archív autora

 

Napjatá mezinárodní situace na počátku čtyřicátých let spolu s rychlým rozvojem letadel coby klíčového objektu průzkumného zájmu radiolokátorů znamenala definitivní nastartování jejich rozvoje. A to navzdory jisté skepse v náhledu na schopnosti protivzdušné obrany zastavit letící stroje protivníka, jenž způsobily těžké neboli dnešní terminologií strategické bombardéry.

 

I když tento typ vzdušných sil sehrál v první světové válce prakticky jen epizodní úlohu, řada odborníků a politiků pochopila jeho stěžejní úlohu v budoucích konfliktech.

 

Dokonce převládl názor, který nejlépe vyjádřil ve svém projevu v roce 1932 britský premiér Stanley Baldwin: "V příští válce musíme počítat s tím, že každé město v dosahu nepřátelského letiště může být v prvních pěti minutách války bombardováno v takovém rozsahu, jaký by byl v první světové válce zcela nemyslitelný… neexistuje způsob, jakým by se šlo na zemi proti bombardování chránit … bombardér projde vždy".

 

Přitom paradoxně nešlo o projev takříkajíc válečného štváče, ale politika, který vyjadřoval své obavy z možnosti vzniku nového světového konfliktu.

Foto: Během první světové války jich vzlétlo jen několik desítek a přesto svými rostoucími letovými výkony silně zapůsobily na politiky i stratégy. Na snímku německý strategický čtyřmotorový Zeppelin-Staaken R.V byl největším sériově vyráběným dřevěným letounem na světě. Velikostí ho lze přirovnat například k mnohem pozdějšímu americkému stroji Boeing B-29 Superfortress. / Archív autora


Přesto to byla právě Velká Británie, která uvedla do provozu první radiolokátory a navíc je dokázala účelně integrovat do rozvíjejícího se systému protivzdušné obrany. Zásluhu na tom měl především Robert Alexander Watson-Watt (1892 – 1973), mimochodem potomek proslulého skotského badatele Jamese Watta (1736 – 1819).

 

Zatímco jeho prapředek vylepšeným modelem parního stroje na počátku 19. století zažehl celosvětovou průmyslovou revoluci, on sám jako by chtěl dokázat pravdivost přísloví o jablku, které nepadá daleko od stromu, když v průběhu čtyřicátých let dvacátého století učinil neméně převratné změny svým vývojem v oblasti radioelektroniky.


Foto: Muž, který dal nejen Albionu první použitelný radar: Sir Robert Alexander Watson-Watt pózuje fotografovi u zařízení, na jehož vzniku ještě před 2. světovou válkou má lví podíl. / Archív autora


Už v době první světové války chtěl Robert Watt pracovat pro britský Úřad války (tehdejší ministerstvo obrany) na výzkumu v oblasti bezdrátové komunikace, ale narazil na nezájem britské byrokracie. Za jakousi náplast lze tedy považovat jeho práci v meteorologické službě, kde řešil detekci blesků na základě příjmu tímto přírodním úkazem generovaného elektromagnetického signálu.

 

Právě toto bádání ho přivedlo k vynálezu převratné antény typu Adcock, tedy soustavy čtyř svislých prvků uspořádaných v horizontální rovině do kříže. Po následném přidání upraveného osciloskopu dokázalo výsledné zařízení prakticky okamžitě zobrazit směr zdroje a přibližnou sílu jeho signálu. Dalším vývojem přístroje, byť už bez přímé účasti Watta, vznikl proslulý radiový zaměřovač označovaný HF/DF (High Frequency Direction Finding) nebo, ještě častěji, z této zkratky vycházející rytmickou přezdívkou Huff-Duff.

 

Foto: Dochovaný exemplář „vysokofrekvenčního hledače směru“, jak by šlo trochu kostrbatě přeložit jeho anglický název, je uložen v lehkém křižníku HMS Belfast, jenž zakotven na Temži v Londýně slouží jako muzeum. Huff-Duff se se svou schopností bleskově určit polohu bezdrátového vysílače podílel na boji proti ponorkám v Atlantiku, ale stejně tak pomáhal britské PVO chránit nebe nad Albionem. / Archív autora

 

Vraťme se však zpět do čtyřicátých let minulého století. V roce 1934 požádal Watta vědecký výbor britské protivzdušné obrany o prozkoumání využití údajných paprsků smrti, které mělo vyvíjet tehdejší nacistické Německo. Pofiderní projekt velmi brzy skončil a místo něj on sám na počátku dalšího roku nabídl tajnou zprávou ministerstvu letectví „systém pro detekci a lokalizaci letadel radiovými metodami“.

 

V krátkém čase proběhla úspěšná demonstrace doslova bleskově vyvinutého prototypu a na jejím základě bylo rozhodnuto o okamžitém vybudování celé soustavy označované jako Chain Home (volně přeloženo jako Řetěz kolem domova), která by skutečně jako prstenec obepla velkou část pobřeží Británie, městem Weymouth v hrabství Dorset počínaje a Orknejskými ostrovy konče.

 

O rok později už zajišťovalo ochranu Londýna a ústí Temže prvních pět radiolokátorů AMES 1 (Air Ministry Experimental Station) a současně začaly práce na zavádění AMES 2. V intenzitě budování celé sítě přehledových radarů Albion nepolevil ani v dalších letech, takže do kapitulace Francie stálo na jeho březích 21 stanic prvního a 30 druhého typu. Ještě před začátkem Bitvy o Británii tak vzniklo historicky první takřka souvislé radiolokační pole, které svými neviditelnými paprsky obsáhlo prakticky celý rozsáhlý vzdušný prostor před britskými ostrovy a elektronicky chránilo nebe Albionu z jihu, jihovýchodu i východu.


Foto: Přehledné schéma rozmístění britské RAF a německé Luftwaffe spolu s pokrytím prostoru radiolokačním polem s pomocí stanic AMES 1 (high level radar) a AMES 2 (low level radar). / Archív autora


První a současně po celou dobu základní typ představoval AMES 1 (označovaný někdy shodně s názvem celého projektu Chain Home) i přesto, že vzhledem k tehdejšímu překotnému vývoji rychle zastaral. Paradoxně tedy vrcholu svého operačního nasazení dosáhl v době, kdy jej bylo možné i z tehdejšího hlediska považovat za takřka archaický.

 

Stejně jako u dalších typů celé sítě šlo o přehledový (vyhledávací) radar, plnící současně i funkci včasné výstrahy. Pracoval ve frekvenčním rozsahu 20 MHz až 50 MHz (tedy vlnová délka 15 až 6 m), což je pomezí pásem, které jinak běžně využívá radiové vysílání na krátkých a velmi krátkých vlnách. Umožňoval výběr jednoho ze čtyř pracovních kmitočtů, což mělo sloužit jako opatření proti předpokládanému elektronickému rušení (!) ze strany nepřítele.

 

Dokázal detekovat cíle ve výšce 1 500 až 4 500 m a do vzdáleností údajně až 120 km. Každý radiolokátor sestával z několika pevných částí, často od sebe vzdálených až desítky metrů. Vysílač od společnosti Metropolitan-Vickers prošel řadou vylepšení, při kterých se mimo jiné podařilo zvednout impulsní výkon z původních 25 (u prototypu) až na neuvěřitelných 750 kW. Spolu s přijímačem vyrobený firmou A.C. Cossor Ltd byli umístěny v malých bunkrech a zdvojeny v záložním postavení.

 

Foto: Schématický nákres a anglický popis vysílací anténní soustavy AMES 1. / Archív autora


Antény radiolokátoru, situované opodál, se od těch soudobých výrazně lišily. Vysílání zajišťovaly tři nebo čtyři 110 metrů vysoké kovové stožáry bez možnosti rotace, mezi kterými byly uchyceny sítí lan dráty tvořící vlastně dipóly tak, aby vytvářely potřebnou vyzařovací charakteristiku. Ta směřovala ke kontinentální Evropě a pokrývala vzdušný prostor nad mořem zejména v oblasti Lamanšského průlivu, ale nikoliv nad samotnými britskými ostrovy.

 

O příjem odraženého signálu se starala 73 m vysoká věž ze dřeva, na které bylo umístěno několik vzájemně kolmých vodivých částí, čímž bylo dosaženo jejich směrovosti. Z tohoto pohledu šlo tedy o takzvaný pseudomonostatický radar. Také antény byly vybudovány v rámci jedné stanice dvojmo a to buď jako aktivní záloha s možností přepojení vysílání či příjmu nebo jen jako klamné cíle, což se později ukázalo jako velmi prozíravé řešení.

 

V zodolněném objektu, dostatečně vzdáleném od ostatních prvků, pracovala vyhodnocovací část stanice. Zde nejčastěji příslušnice ženského pomocného sboru vzdušných sil (WAAF, Women's Auxiliary Air Force) zpracovávaly informace o zachycených cílech a údaje předávaly na velitelství stíhacího letectva (FCHQ, Fighter Command HeadQuarters).

 

Foto: Příslušnice pomocných ženských sborů vyčítá ze stínítka radaru sítě Chain Home informaci o nepřátelských letadlech. / Archív autora


Radary AMES 1 však pokrývaly pouze určitou část prostoru, takže hrozilo, že by nepřátelské stroje mohly takříkajíc podlétnou jejich signál. A mezery v souvislém radiolokačním poli se objevovaly i mezi dvěma sousedícími základními stanicemi.

 

Proto britští tvůrci již od počátku pracovali na doplnění systému o druhý typ AMES 2 označovaný též Chain Home Low, který pracoval na frekvenci 200 MHz (vlnová délka 1,5 m). Ten se zaměřoval především na cíle v nižších výškách a to už od 150 metrů, pracoval s výkonem 150 kW, přičemž maximální délka vyhledání vzdušného objektu nepřesahovala 56 kilometrů.

 

Na rozdíl od stanic prvního typu se už velmi podobaly soudobým konvenčním radiolokátorům. Společná přijímací i vysílací anténa měla poměrně úzkou vyzařovací charakteristiku a byla dokonce celokruhově otočná s rychlostmi v rozsahu 1 až 3,33 otáček za minutu. Sestávala z celkem dvaceti dipólů uspořádaných v pěti prvcích po čtyřech. Vzhledem k použitému vlnovému pásmu byly stanice mnohem menší a kompaktnější, takže některé z nich byly vyrobeny v mobilní přesněji řečeno převozné variantě.

 

Foto: Dobová fotografie stanice AMES 2 neboli Chain Home Low. / Archív autora


Pro úplnost dodejme, že na základě bojových zkušeností byl pak v roce 1943 celý systém doplněn ještě třetím typem stanic AMES 3 označovaným také jako Chain Home Extra Low, které dokázaly odhalit cíl již od výšky 50 metrů a to do vzdálenosti 50 kilometrů.

 

Použitá frekvence 3 GHz (vlnová délka 10 cm) se již nelišila od soudobých radiolokačních systémů. Celá síť Chain Home znamenala samozřejmě obrovský technologický skok vpřed, ale její operační přínos by byl v podstatě minimální, pokud by se jí nepodařilo efektivně integrovat do celého druhoválečného systému britské PVO, o kterém bude řeč v příštím díle.


Prameny:

Gough, J. Watching the skies: a history of ground radar for the air defence of the United Kingdom by the Royal Air Force from 1946 to 1975. London. 1993.

De Arcangelis, M. Electronic warfare: from the battle of Tsushima to the Falklands and Lebanon conflicts. New York, NY.


Udělte článku metály:

Počet metálů: 5 / 5

Nahlásit chybu v článku

Přidej komentář

Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!

Komentáře

avatar
RiMr71 Datum: 06.04.2016 Čas: 14:44

Super seriál - díky!

arr