Bitevní tank (MBT) vs. bojové vozidlo pěchoty (IFV) pro armádu malého státu

Při diskusích ohledně budoucnosti našich obrněných ... Více

Ruská vojenská politika v roce 2018

Ruský politolog Pavel Luzin v článku Limity ... Více

Nová americká jaderná strategie: Hrozba omezeného použití jaderných zbraní

Americký deník Huffington post v pátek zveřejnil ... Více

Spojené státy představily novou národní obrannou strategii

Nová americká Národní obranná strategie NDS ... Více

Události

Ruské bezpilotní letouny na syrském bojišti

Datum přidání 07.12.2017    Rubrika rubrika: Události     komentáře 42 komentářů    autor autor: Jan Buchar

Během války s Gruzií v roce 2008 ruské jednotky využívaly jen několik primitivních, těžkopádných a zastaralých bezpilotních letounů. V poválečném zhodnocení konfliktu byl jejich výkon označen za nedostatečný. V průběhu následných rozsáhlých reforem se ruské ozbrojené síly starých zařízení zbavily a objednaly si stovky nových. Koncem roku 2015 mělo Rusko k dispozici 1720 bezpilotních letounů a dnes jejich počet přesahuje 2000.

Foto: Orlan-10 / Mil.ru

 

Ruské bezpilotní letouny jako Eleron-3SV, Granat-4, Orlan-10 a další v Sýrii provozovaly specializované čety, jež byly součástí brigád a divizí ruských pozemních sil. Jejich vzletová hmotnost nepřesahovala 30 kg, což pro vojenské operace představovalo významné omezení.

 

Výjimkou bylo technologicky pokročilejší zařízení Forpost, ruská verze izraelského bezpilotního letounu Searcher Mk II. Jako jediný ruský bezpilotní letoun má schopnosti MALE (z anglického Medium-Altitude Long-Endurance), tedy střední operační výšku a dlouhou vytrvalost.


Orlan-10: nejpoužívanější ruský bezpilotní letoun

Při operacích v Sýrii využívaly ruské ozbrojené síly nejčastěji bezpilotní letoun Orlan-10. Toto tvrzení se opírá o dostupné fotografické snímky a videozáznamy z bojiště, materiály zveřejňované ruským ministerstvem obrany a zprávy o ztrátách. Rozsáhlé nasazení Orlanů-10 není až tak překvapivé, protože tvoří asi třetinu všech ruských bezpilotních letounů.


Letouny Orlan-10 se významným způsobem podílely na průzkumných činnostech ruských ozbrojených sil. Při vzletové hmotnosti 18 kg mohou přepravovat náklad o maximální váze pěti kg, např. kamery s denním i nočním viděním a zařízení pro vedení radioelektronického boje.

 

I tak malé bezpilotní letouny byly schopné monitorovat situaci na vzdálenost 120 km, kterou jejich operátoři mohli v reálném čase sledovat na obrazovkách. Orlan-10 vydrží 14 hodin ve vzduchu a doletí až do výšky pěti km. Živé videozáznamy lze přenášet i na delší vzdálenost, pokud jeden z nasazených letounů slouží jako mobilní přenosová stanice.   


O pohon Orlanu-10 se stará benzínový spalovací motor. Ke vzletu využívá jednoduchý sklápěcí katapult a přistává pomocí padáku. K jeho provozu není potřeba přistávací dráha, a proto může být nasazen kdekoliv. Souprava, která obsahuje dva bezpilotní letouny, pozemní řídící stanici, příslušenství a vozidlo, na které je možné všechno naložit, cenově vychází na 35 milionů rublů, přibližně 13 milionů korun.


V syrském vzdušném prostoru se opakovaně nacházelo několik ruských bezpilotních letounů najednou. Tato zařízení například monitorovala první odpal řízené střely Kalibr z ponorky Rostov na Donu. Podařilo se jim zachytit jak vynoření střely z mořské hladiny, tak i její let a nakonec i zásah cíle. Ve vzduchu musely tehdy být alespoň čtyři bezpilotní letouny.


Primární úkoly ruských bezpilotních letounů v Sýrii zahrnovaly vyhledávání cílů pro letecké a dělostřelecké útoky a následnou kontrolu jejich úspěšnosti. Zejména ruské dělostřelectvo využívá tato zařízení ve stále větší míře, což dokumentuje řada videozáznamů pořízených na syrském bojišti. Ruské ozbrojené síly jsou na dělostřelectvu závislé a používání bezpilotních letounů může podstatně zvýšit jeho efektivitu.

 

Video: Orlan-10 / YouTube


Forpost se neobejde bez přistávací dráhy

Převážnou většinou operací, jejichž plnění se účastnily bezpilotní letouny Forpost, představovalo sledování útoků proti prioritním cílům. Forpost je vybaven kvalitní optikou a v porovnání s ostatními zařízeními doletí dále a výše. K jeho dalšímu využití patřilo pořizování leteckých snímků, mapování povrchu pro snadnější přesun humanitárních konvojů či operace typu pátrání a záchrana.


Zařízení Forpost se zpočátku nacházela pouze na letecké základně Hmímím. Společně s rozšiřováním ruské přítomnosti v Sýrii se letouny Forpost dostávaly i na další místa, která měla k dispozici přistávací dráhu. Bez ní se Forpost totiž neobejde.

 

Během operací v srpnu loňského roku, jež vedly k dobytí Aleppa syrskými vládními silami, operovalo několik Forpostů z tamního mezinárodního letiště. Jejich nasazení v oblasti nedaleko frontových linií usnadnilo a urychlilo zapojení ruských sil do střetnutí.


Celkově můžeme zhodnotit působení ruských bezpilotních letounů v Sýrii jako úspěšné. K největším nedostatkům patří absence ozbrojených bezpilotních letounů, které na syrském bojišti využívaly nejen USA, ale také Írán, Izrael a Turecko.

 

Rusko v současné době experimentuje s připojením malých nádob k Orlanům-10, jež by bylo možné pomocí dálkového ovládání odhodit. Maximální hmotnost takových nádob včetně případné munice by ovšem nesměla přesáhnout pět kg, což není mnoho.        


Ruské ministerstvo obrany v roce 2011 zahájilo vývoj schopnějších a těžších bezpilotních letounů, ale dokončení vývoje je stále v nedohlednu. Zkušenosti s průzkumnými bezpilotními letouny ze Sýrie ruským silám pravděpodobně pomohou při využití těch útočných, až budou zařazeny do aktivní služby.   


Zatímco útočné bezpilotní letouny Rusko ještě nějakou dobu mít nebude, v blízké budoucnosti se téměř jistě objeví druhá generace průzkumných zařízení. Výrobce Forpostů už oznámil, že se chystá zlepšit jejich schopnosti včetně přesnějšího určování polohy cílů. To by mělo ukončit ruskou závislost na technologicky pokročilých součástkách dovážených z Izraele.

 

Ruské ministerstvo obrany navíc vybírá nové bezpilotní letouny, které vyplní mezeru mezi Forpostem, jenž má vzletovou hmotnost 450 kg, a taktickými letouny s 18-30 kg.   


Zdroje: MDBMO RF

Udělte článku metály:

Počet metálů: 3 / 5

Nahlásit chybu v článku

Přidej komentář

Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!

Komentáře

avatar
Starlight Datum: 25.12.2017 Čas: 19:48

Přidám ještě "zkrácený" přehled řešení UAV/UAS u USMC.

Námořní pěchota USA má řadu odlišností od větší US ARMY, které jsou dány její primární expediční povahou. Na lodích expedičních obojživelných výsadkových svazů jsou typicky menší jednotky a úkolová uskupení než u pozemních sil.

Systémově má USMC minimálně 5 stupňů UAS:

- Small Unit Remote Scouting System (SURSS) – Block 0, 1 a 2
- Small Tactical UAS (STUAS)
- Tactical UAS (TUAS)

1) Small Unit Remote Scouting System (SURSS)
UAV/UAS pro jednotky na úrovni rota a odloučené samostatné jednotky se označují jako Small Unit Remote Scouting System (SURSS).

Systémově nakupované UAS mají tabulkové počty 416 systémů s 1010 letouny. Stejně jako u US ARMY mají tří úrovně:

- Block 0 = RQ-12A Wasp IV (AE). Pro úroveň četa nebo družstvo. Jeden systém UAS tvoří akvizičně 2 UAV a 2 pozemní řídící stanice a jeden videoterminál/plánovací/analytická stanice RSTA. USMC tabulkově požaduje 143 systémů (286 letounů), které už obdrželo.

- Block 1 = RQ-11B Raven. Pro úroveň četa. Jeden systém UAS tvoří akvizičně 3 UAV, 2 pozemní řídící stanice a jeden videoterminál/plánovací/analytická stanice RSTA a opravárenská sada. USMC tabulkově požaduje 178 systémů (534 letounů) , které už obdrželo.

- Block 2 = RQ-20A Puma AE. Pro úroveň rota. Jeden systém UAS tvoří akvizičně 2 UAV a 2 pozemní řídící stanice a jeden videoterminál/plánovací/analytická stanice RSTA a opravárenská sada. Pro RQ-20 jsou kromě EO senzorů k dispozici i dražší SIGINT varianta. USMC tabulkově požaduje 95 systémů (190 letounů) a ve FY2016 jich 73 jich už obdrželo. Protože ale dochází ke ztrátám, tak například ve FY2017 objednaly 13 systémů a ve FY2018 pak celkem 26 systémů (po 254 tis USD, celková cena za systém).

Nesystémově nakupují například Aeryon SkyRanger small UAS VTOL, InstantEye a PD-100 Black Hornet micro UAS VTOL.

2) Small Tactical UAS (STUAS)

Small Tactical UAS (STUAS) někdy označovaný jako STUASL0 (STUAS Level 0). Je schopný provozu ze země i z lodí bez vzletové a přistávací paluby. Slouží na úrovni Marine Expeditionary Unit - MEU (= hodně posílené praporní úkolové uskupení s vlastní zesílenou letkou s vrtulníky, letouny a konvertoplány, všechno je na palubě výsadkových lodí) a pěších pluků (každý má až 4 pěší prapory).

Kombinaci STUAS a TUAS (viz další kapitola) provozují k tomu určené letky Marine Unmanned Aerial Vehicle Squadron (VMU). USMC má dnes celkem 4 letky VMU (z toho jednu u rezervních sil).

Jako nesystémově nakupované Small Tactival USA (STUAS) pro operace v zámoří byly pořizovány UAS ScanEagle. Ty byly v roce 2004 vybrány jako provizorní dočasné řešení. Většina jich proto byla jen pronajata od výrobce, který na kontrakt zabezpečoval/zebezpečuje také obsluhu a údržbu.

Jako systémově nakupovaný STUAS pro USMC a US NAVY byl v roce 2010 vybrán větší a výkonnější systém RQ-21A Blackjack. První operační nasazení na souši proběhlo už v roce 2014. Na moři pak v roce 2016. Od roku 2016 běží plná sériová výroba. Jeden systém UAS tvoří akvizičně 5 UAV, senzory a jedna pozemní řídící stanice a jedno vypouštěcí zařízení a jedno záchytné zařízení.

Plánovaný tabulkové počty pro USMC by měly být 32 systémů se 160 letouny. Minimálně 10 systémů pro USMC už bylo dodáno, roční objednávky a výroba stále běží. Zatím je výroba pro USMC plánovaná minimálně do roku 2021 tempem cca 4 systémy ročně. Ve FY2018 je jednicová cena je 12,8 mil USD respektive systémová cena 19,5 mil USD za jeden systém. Dalších 16 systémů už odebrala US NAVY (požadavky jsou naplněny).

3) Tactical UAS (TUAS)

TUAS slouží na úrovni Marine Expeditionary Force - MEF (= hodně posílené divizní úkolové uskupení s leteckým křídlem a velkou logistikou, vysaditelné z moře) a Marine Expeditionary Brigade – MEB (brigádní úkolové uskupení s vlastní leteckou skupinou, vysaditelné z moře).

TUAS je typově shodný s US ARMY, tedy systém RQ-7B Shadow. První operační nasazení RQ-7B USMC bylo už v roce 2007, kdy postupně nahradil starší systémy RQ-2B Pioneer. USMC se snaží systém RQ-7 upgrady držet kompatibilní s hodně vylepšovanými systémy RQ-7B US ARMY.

Jeden systém UAS tvoří akvizičně 4 UAV, 2 velké pozemní řídící stanice s přistávacím systémem, 2 přenosné řídící stanice, 4 videoterminály, jedno vypouštěcí zařízení a jedno pozemní záchytné zařízení. USMC si pořídila celkem 13 systémů RQ-7B s 52 letouny. Poslední nový systém byl objednán pravděpodobně ve FY2009.

avatar
MALI Datum: 24.12.2017 Čas: 15:03

To Starlight:
dovolte mi lehkou opravu:
Všechny SOM včetně KPCO byly a jsou (až na jednu soupravu v AČR) provozovány u VP ČR.
Případný "návštěvník" se nebude domlouvat s UGV, ale s jeho operátorem, který bude přítomen v řídícím centru SOM-6 ve skříňové nástavbě umístěné na Tatře Phoenix.

avatar
Starlight Datum: 23.12.2017 Čas: 20:45

Pro úplnost doplním i data k projektu „SOM6 - Systém ochrany a monitorování NG digital“

Vývojový projekt bude realizovat v letech 2017-2019 opět Vojenský technický ústav (VTÚ), odštěpný závod Vojenský technický ústav výzbroje a munice (VTÚVM) ve Slavičíně. Rozpočet 56,8 mil Kč plně hradí MO ČR. AČR navíc dodá vojenskou radiostanici Harris.

V rámci projektu budou postaven jeden prototyp (který se stane jediným sériovým) systému SOM-6. Projekt navazuje na systémy monitorování a ochrany SOM-1 až 5 z let 2001 až 2009 a KPCO (Kontejnerové pracoviště centrální ochrany) z roku 2010, které jsou/byly ve výzbroji AČR (až na jednu výjimku u Vojenské Policie). UGV je pouze malou částí projektu.

Základem je soustava výnosných elektro-optických (EO) a akustických senzorů pro monitorování (velkých) zájmových prostorů (například muniční areál ve Vrběticích :-)). Vyhodnocovací centrální pracoviště systému bude v kontejnerové nástavbě na podvozku civilního vozidla TATRA PHOENIX 8x8.

Součástí systému bude i poloautonomní UGV na podvozkové platformě TAROS (na bázi 4x4) z VOP CZ. UGV-SOM6 bude osazen pohyblivými EO senzory (TV kamera s nočním IR přísvitem, ale žádná IR kamera). Je požadován laserový systém 3D mapování prostoru (detekce překážek za pohybu), který by měl sloužit i detekci osob v režimu ostrahy. Dále jsou požadovány mikrofony, reproduktory a LED textové pole jako u policie. S tímto UGV se bude možné „domluvit“ -:).

Jsou požadovány extra baterie pro zabezpečení minimálně 24 hodinové činnosti senzorů a 80 km dojezdu. Vlek s UGV bude tahat dodávka Mercedes-Benz Sprinter 319 CDi 4x4. UGV-SOM6 má být dodáno VTÚ do konce září 2018. Cenu se tentokráte podařilo skrýt před zveřejněním.

Součástí systému SOM-6 bude i UAV kategorie mini VTOL (omnikoptéra) s otočnou TV kamerou s nočním přísvitem (ale žádná IR kamera). Minimální doba letu 15 minut. Typ nebyl oznámen, ale bude to nějaká levná civilní platforma.

avatar
petres Datum: 20.12.2017 Čas: 10:29

https://www.vhodne-uverejneni.cz/zakazka/smlouva-o-spolupraci-na-reseni-programoveho-vyvojoveho-projektu-som6

avatar
MALI Datum: 20.12.2017 Čas: 10:25

To Rase:
hm..., něco jsem zaslechl i to tom, že současně vyvíjí VTÚ i systém SOM-6 pro naši Vojenskou policii, kde má být mimo dalších systémů i TAROS se dvěma nápravami, který bude odvozený od toho třínápravového v UGV-Pz. Řekl bych, že to bude zcela určitě "viset" na oněch webových stránkách MO ČR...

avatar
Rase Datum: 20.12.2017 Čas: 10:07

MALI:
tak pokud tam bude kvalitativní skok jako mezi první generací Tarose a druhou (co známe), tak to bude nářez .)) V tomhle jim docela dost věřím, konkurence na světovém trhu je ale hodně velká. Taros má ale oproti nim výhodu v oné modulárosti - možnosti skládat nápravy

avatar
MALI Datum: 20.12.2017 Čas: 09:44

To Rase:
...no, řekl bych, že VOP CZ ho teď vychytává znovu, lépe a radostněji....nakolik to bude pravda se ukáže za rok.

avatar
Rase Datum: 20.12.2017 Čas: 09:17

neskutečně zajímavé informace pánové - díky. Jsem rád že armáda počítá s nákupem vozítek TAROS, přeci jen je hodně vychytané a tak nějak jsem mu vždycky fandil :))

avatar
MALI Datum: 20.12.2017 Čas: 08:43

To Starlight:
vidím, že jste si našel ty "správné" webové stránky (ti pitomci na MO tam opravdu zveřejňují kde co..., Admin ať promine ten výraz, ale jinak se ti lidi nazvat nedají).

Jen bych upřesnil, že to není UGCV, ale jen UGV (UGCV naše MO zatím nechce..., snad později).
Pro upřesnění: ISVŘ PozS AČR = OTS/BVIS (t. č. SAMET), C4ISTAR je architektura (sítě), ISWM C4ISTAR je aplikační prostředí) atd.

Berte to tak, že ta data, ke kterým jste se dostal, jsou minimální požadavky....

Pro Vaši informaci:
podle mých informací má MO ČR už asi dva roky na stole zpracovaný postup zavádění bezosádkových systémů do AČR, tuším, že na 20 let dopředu (Road Map), jen to ještě reálně nespustili - ty nákupy těch pár kousků za rok pro průzkumný prapor jsou jen taková "rozcvička".

avatar
Starlight Datum: 20.12.2017 Čas: 02:17

Chybička se vloudila. Uvedené cena za radar SQUIRE je za oba kusy, nikoliv za jeden.

avatar
Starlight Datum: 20.12.2017 Čas: 01:22

4)
České UGCV. V tomto článku na armádních novinách (http://www.armadninoviny.cz/roboti-v-armade-cr.html) je v závěru zmíněn projekt Automatizovaného bezosádkového průzkumného pozemního prostředku (UGV-Pz).

A už je známo pár podrobností. Vývojový projekt bude realizovat v letech 2017-2019 opět Vojenský technický ústav (VTÚ), odštěpný závod Vojenský technický ústav výzbroje a munice (VTÚVM) ve Slavičíně. Rozpočet 81,7 mil Kč plně hradí MO ČR. AČR navíc poskytne radiostanici AN/ARC-117G, GPS DAGR a mapové podklady z Dobrušky

V rámci projektu budou postaveny prototypy průzkumného vozidla (dva kusy). Projekt primárně řeší integraci senzorového vybavení na UGV platformu, která není předmětem vývoje. Podvozková platforma je TAROS (na bázi 6x6), kterou už dříve za státní peníze vyvinul státní podnik VOP CZ (Šenov u Nového Jičína). http://www.armadninoviny.cz/cesky-vojensky-robot-taros-6c3976-v2.html

Jeden podvozek TALOS stojí 9,5 mil Kč a jeden přepravníkový vlek (za LOV IVECO) stojí 0,6 mil Kč. Bude se kupovat dvojice od každého. První TALOS má být dodán do konce srpna 2018. pohyb vozidla řídí operátor UGV (posádka na řídicím stanovišti je celkem tříčlenná), který ho v terénu řídí manuálně sledování video obrazu nebo v automatickém režimu podle GPS trasy (jen komunikace, rovinný terén, musí stále přes video sledovat neznámé překážky v cestě). Je požadována vzdálenost, na kterou bude fungovat datový přenos mezi řídícím stanovištěm a vozidlem minimálně 1 km při zachování přímé optické viditelnosti mezi anténami (terén nebo budovy to mohou tedy zkrátit).

Průzkumné senzory budou na výsuvném teleskopickém stožáru, 2 metry nad terénem. Senzorová sestava budou EO čidla (barevná, černobílá TV kamera, FLIR, laserový dálkoměr do 7 km), průzkumný radiolokátor (dosah min. 15 km na vozidlo) a laserový značkovač. Dále akustický detektor výstřelů, systém REB a GPS a INS. Data se pošlou na řídící stanoviště a po jejich zpracování dále do integrovaného systému velení a řízení (ISVŘ) PozS AČR, neboli anglicky C4ISTAR (Command, Control, Communication, Computers, Intelligence Surviellance, Targets Acquisition & Reconnaissance) AČR (tedy asi ISWM C4ISTAR od firmy URC Systems).

Průzkumný radiolokátor bude typ SQUIRE od firmy THALES. Dodavatelem je firma Omnipol a za každý ze dvou kusů si účtuje 831 tisíc EUR (21+ mil Kč) bez DPH. To je cena za posedlost AČR průzkumnými radiolokátory na průzkumných vozidlech. Druhou cenou je, že radar papá rychle elektřinu. Stejně tak i i další senzory. Požadavkem je, že UGV-Pz má ujet 5 km na stanoviště (kvůli přenosu dat bude ale dok 1 km vzdušnou čarou), 2 hodiny vést průzkumnou činnost a pak se vrátit. 2 hodiny na stanovišti je ale podle mě na UGV hrozně málo.

Pozn: Myslel jsem, že se k tomu už vracet nebudu, protože MALI mě za to nebude mít rád. Ale v žádosti o schválení projektu se argumentuje mimo jiné ruským náskokem v oblasti UGCV a specificky je zmiňovaná zde už dikutovaná ruská akce z prosince 2015 ze Sýrie. FACEPALM.

avatar
Starlight Datum: 20.12.2017 Čas: 01:21

1)
Další nové pěkné video s ruskými UAV. Ruský typ řady Eleron-3 při ochraně konvojů s mobilními balistickými střelami (v čase od 22:10): https://www.youtube.com/watch?v=UtfC48Dw2Ng

2)
Z domácího rybníka. Aktuální zpráva MO ĆR o nasazení UAV ScanEagle v Afganistánu: http://www.mise.army.cz/aktualni-mise/afghanistan/zpravodajstvi/scan-eagle-naletal-v-afghanistanu-dva-tisice-letovych-hodin-139635/

3)
Nové americké RQ-12B Raven DDL s digitální datalinkem jsou zřejmě už i v AČR. A jsou známy i nějaké letošní ceny, protože státní podnik Vojenský technický ústav (VTÚ), odštěpný závod Vojenský technický ústav výzbroje a munice (VTÚVM) ve Slavičíně má kontrakt s MO ČR na přestavbu jednoho kusu vozidla IVECO M65E 19WM 4x4 na „Víceúčelové obrněné vozidlo s nástavbou ISR". Tedy zřejmě konečně pořádná průzkumná verze LOV IVECO.

Celý vývojový projekt má rozpočet 71 mil Kč (bez DPH) placený MO ČR. AČR navíc poskytuje jedno vozidlo IVECO (dodavatel PRAGA-Export ho prodávalo v roce 2016 za 21,6 mil Kč bez DPH cca 900 tisíc USD (!) bez výzbroje, radiostanice, GPS), dále sofistikovanou radiostanici AA/PRC-117G a přesný vojenský GPS typu DAGR. V rámci přestavby VTÚ výbavy vozidlo rozsáhlým průzkumným a komunikačním vybavením.

Dodavatelem 1 sady „UAS RQ-12B Raven DDL“ od výrobce AeroVironment je česká firma Pramacom-HT. Cena je 14,1 mil Kć bez DPH. 1 sada pro tento projekt obsahuje dva UAV letouny, údržbovou sadu, 2 řádící stanoviště (GCS), 2 anténní systémy, zodolněný router, zodolněný notebook (= hlavní počítač systému), záložní napájecí systém používající tekuté palivové články XX55 včetně náhradního paliva a specializovaný software. Dále je součástí systému, ale v samostatné smluvní dodávce od Pramacomu komunikační terminál ROVER 6i od americké firmy L-3 Communication za 5,6 mil Kč bez DPH (s kabeláží a anténami).

Z útržkových informací se dá usoudit, že ve výbavě vozidla bude systém „UAS RQ-12B Raven DDL“. Vozidlo bude UAV řídit a přijímat video a data z UAS Raven nebo dalších kompatibilních UAV s DDL (například RQ-12A Wasp, RQ-20A Puma). A po zpracování dat obsluhou ve vozidle bude schopno odesílat průzkumná data (video asi ne) do integrovaného systému velení a řízení (ISVŘ) PozS AČR, neboli anglicky C4ISTAR (Command, Control, Communication, Computers, Intelligence Surviellance, Targets Acquisition & Reconnaissance) AČR (tedy asi ISWM C4ISTAR od firmy URC Systems).

avatar
logik Datum: 17.12.2017 Čas: 17:12

Starlight: Klobouk dolů - Tvoje příspěvky jsou v drtivé většině o několik tříd nad ostatníma příspěvkama (a zpravidla i nad samotným článkem). Díky.

avatar
Starlight Datum: 17.12.2017 Čas: 16:18

@ MALI

Na pozemní bezosádkové pozemní systémy UGV/UGCV jsem nezapomněl. Jen my to do článku o ruských leteckých UAV úplně tematicky nezapadá.

A zcela upřímně současná ruská vlna dálkově ovládaných bojových vozidel je západními odborníky hodnocena s rozpaky. Jedno z nejmírnějších hodnocení je, že jsou tzv. „RC tanky“. Což je lepší pojmenování pro „hračky“ pro „velké kluky“.

1)
Základním kamenem problému je to lidské dálkové ovládání, které spoléhá na přenos obrazu na řídící stanoviště. A čím větší situační povědomí, tím více obrazových kanálů a tím větší požadavky na přenosovou kapacitu, šířku pásem a počet kanálů. V USA to dávno všechno zkoušeli a fyzikální podstatu nejde obejít ani v Rusku. Na masové použití dálkově řízených UGCV není prostě dostatek přenosových pásem. V realitě ještě navíc dostupná pásma významně ořežou další systémy na bojišti. Proto je cesta „RC tanků“ omezena pouze na velmi omezené použití v malých počtech a ve velmi specifických případech, jako je právě strážní služba okolo základny (= dálkově ovládaná senzorová/střelecká stanice na podvozku, to v ruských zimních klimatických podmínkách je skutečně výhoda pro obsluhy) nebo doprovod přepadových oddílů typu SWAT (to už v USA policejní síly taky vyrábějí). Klíčem pro budoucí masovější použití je ale autonomie systémů a prvky umělé inteligence.

2)
A pak je tu celá řada dalších problémů, které ostatně už shrnul převzatý článek na armádních novinách „Ruský robot Uran-9: Nepoužitelná hračka nebo revoluce?“: http://www.armadninoviny.cz/rusky-robot-uran-9-nepouzitelna-hracka-nebo-revoluce3f.html

Dosah a blokování řídících signálů přírodními a umělými překážkami nebo rušením je další problém, který omezuje praktickou použitelnost těchto systémů ve velkém měřítku. Řídící stanoviště „RC Tanků“ musí být v blízkosti, což z něj činní prioritní cíl pro protivníka. A při pohledu (viz video dále v článku) na systém Uran-9 a jeho řídící stanoviště na nákladním automobilu s výraznou anténou je jasné, že ho nebude obtížné na bojišti identifikovat.

3)
Několik nejzajímavějších videí ruských UGCV:

Uran-9 a Platforma-M: https://www.youtube.com/watch?v=vrNlIAMvlpM. V čase 7:00 je řídící stanoviště Uranů-9. V čase 9:55 je sekvence s UGCV Platforma-M. V čase 11:50 je krásně ukázáno proč takovéto vozidlo není vůbec vhodné pro pohyb mimo cesty, bez ohledu na pásový podvozek. V čase je 17:10 je pak záběr na řídící notebook Platformy-M. Dvě malá videa je vše, co má jednočlenná obsluha k dispozici pro sledování cesty a současně zaměřování cílů.

Asi jediné (!) mě známé video ruského ozbrojeného UGCV ze Sýrie: https://www.youtube.com/watch?v=zgkRcwxidbE . V reportáži o ruských speciálních silách v Sýrií je v čase 5:20 vidět další ruské UGCV typu Sorotnik.

Nejčastěji je ale v ruských reportážích ze Sýrie ukazováno řešení UGV, běžné i na Západě – dálkově ovládané odminovací vozidlo Uran-6 : https://www.youtube.com/watch?v=6anf-3ZobJA

Stále my není jasné, co je přesně účelem ruského mediálního povyku okolo ruských UGCV. Je to jen PR vůči domácí případně zahraniční laické veřejnosti. Nebo je to dokonce PR vůči vlastnímu politickému vedení? Je potřeba vykázat nějaké výsledky, tak se to nafukuje?

Podle velkého množství konkurenčních typů ve stejné kategorii, které se předvádí na veletrzích a v ruské státní televizi, to doslova vypadá na ruskou vývojovou horečku. Ale z reálného bojiště zatím ruská televize pustila jen asi jeden velmi krátký záběr na jeden UGCV systém (Sorotnik). Čas asi teprve ukáže jaký je skutečný stav těchto programů, jaké jsou akviziční počty a skutečné úkoly pro tyto UGCV. A třeba se i dočkáme dalších záběrů ze syrského bojiště, protože zatím je to mediální bída.

4)
Pro srovnání. US ARMY má za sebou desítek let testování bezosádkových systémů, robotických systémů, futuristický systém FCS se spoustou UAV/UGV a přesto zůstávají velmi konzervativní. Jejich současné strategie v oblasti robotických a autonomních systémů je shrnuta v této prezentaci: https://ndiastorage.blob.core.usgovcloudapi.net/ndia/2017/groundrobot/Dvorak.pdf

Video shrnující 20 let testování těchto systému US ARMY je na tomto videu: https://www.youtube.com/watch?v=-YAPfB7jPkM

avatar
Starlight Datum: 17.12.2017 Čas: 12:41

@ MALI

Ještě se vrátím k přehledu menším americkým UAV. Trochu se pokusím setřídit systémy od firmy AeroVironment: RQ-11B Raven (max. vzletová hmotnost 2kg, do 10 km, max. 80 minut), RQ-12A Wasp AE (1+ kg, do 5+ km, max. 50 minut), RQ-20A/B Puma (6+ kg, do 20 km, max. 2+ hodiny). A systémy od firmy (Boeing): Insitu ScanEagle (22 kg) a RQ-21 (61 kg). Pokud do znáš, tak doufám, že také ostatní čtenáři z toho budou něco mít.

1) US akvizice malých UAV

Pentagon pro složky (US ARMY, US ANVY/USMC, USAF, SOCOM,..) nakoupil/nakupuje a platí vývoj ohromného množství typů UAV. Často se tak dostanou k bojový jednotkám v ostrém nasazení dostanou vývojové systémy ve fázi bojových zkoušek. Zejména kvůli válce v Afghánistánu bylo obrovské množství UAS systémů nakoupeno mimo normální akvizice v rámci tzv. urgentní operační potřeby UOR. Jednotlivé systémy se pak ad-hoc organizačně začleňovaly do jednotek na bojišti.

Tyto systémy se zpětně velmi obtížně mapují. Doba velkých nákupů UAV prostřednictvím UOR ale už skončila a opět se přešlo na standardní programy a jejich akviziční procesy. Ty mají tu pro nás tu výhodu, že je to mnohem snadnější přístup k datům. Zjednodušeně se dá říci, že UAV, který má přiděleno označení RQ-x, je už systémově zařazený (třeba i zpětně) systém UAV s řízeným procesem, zavedenou programovou kanceláří a velkými rozpočty. Tedy takový systém má pevné místo v plánech Pentagonu.

Příklad - systém ScanEagle, který používá AČR, do této kategorie nespadá. V rámci amerických ozbrojených sil v ho dnes v kusových počtech objednává jen SOCOM. Je to tedy spíše exportní systém, protože US NAVY/USMC dala nakonec přednost většímu a výkonnějšímu systému RQ-21A Blackjack. Oba systémy od firmy (Boeing) Insitu mají unikátní systém zachycení při přistávání Sky Hook, který byl vyvinut původně pro malé rybářské lodě. Protože se jedná o systémy původně čistě „námořní“, které US ARMY nepoužívá, tak se k nim k další textu už nebudu věnovat.

Specialitu tvoří systém RQ-20 Puma. Ten byl původně vyvinut podle požadavků SOCOM (umí přistát na pevnině, lodi a do vody), ale postupem času si našel cestu i k běžným jednotkám US ARMY, USMC a US NAVY.

2) US ARMY - Program SUAS

US ARMY tradičně systematicky označovala program svých malé UAV jako Small Unmanned Airborne System (SUAS). Na základě zkušeností z konfliktu v rovinatém Iráku byl zaveden SUAV systém RQ-11A/B Raven, který poté zavedla i USMC. RQ-11 byl zaveden jako standardní SUAV na úrovni rota pro všechny brigádní bojové týmy US ARMY. Hodně se toho změnilo díky válce v Afghánistánu (hornatý terén, lstivý Afghánci, vzdálené osamocené předsunuté posty). Začala nakupovat celá škála UAS v urgentním akvizičním režimu UOR, zejména UAS Puma.

Podle dostupných dat US ARMY dosud nakoupila 6 500+ letounů systému SUAS za celkem 245+ mil USD (včetně pozemního vybavení). Z toho množství to bylo pravděpodobně 3400+ kusů UAV letounů typu RQ-11A/B Raven. Jeden UAS systém tvoří 3 letouny + pozemní část (pozemní řídící stanoviště, přijímací video terminál,…). Poslední nové letouny RQ-11B byl objednány ve FY2013. Od FY2010 je systém RQ-11B vybaven digitálním datalinkem DDL (šifrovaní, odolnější vůči rušení, více kanálů) a od FY2012 byly letouny vybaveny stabilizovanou otočnou senzorovou hlavicí (gimbal) místo pevných kamer. Většina už vyrobených RQ-11B byla v následujících letech postupně upgradována oběma novými systémy. To znamená, že současné standardní systémy RQ-11B US ARMY jsou o generaci dále než Raveny AČR dodané v roce 2009. Jednicová cena jednoho letounu RQ-11B v posledním provedení se vyšplhala na 35 tisíc USD (FY2013). Pozemní vybavení stálo pak cca 60+% ceny jednoho letounu.

US ARMY zakoupila v rámci UOR okolo 1 000 letounů RQ-20A Puma AE, které byly původně vyvinuty pro SOCOM. Jeden systém tvoří opět 3 letouny + pozemní část (pozemní řídící stanoviště, přijímací video terminál,…). Jednicová cena jednoho letounu RQ-20 pro SOCOM ve FY2017 byla 110+ tisíc USD (!) při sérii 40 systémů za rok. S pozemním vybavením a užitečným zatížením je systémová cena jednoho systému se 3 letouny cca 0,5 mil USD za kus.

3) US ARMY - Program Rucksack Portable Small Unmanned Aircraft System (RPUAS)

Na přelomu let 2010/2011 brigádní bojový tým 101. výsadkové divize zkoušel 12 měsíců na bojišti v Afganistánu nový integrovaný koncept použití 3 různých typů specializovaných SUAS. Pro účely praporního průzkumu „za kopec a ještě dále“ byly použity větší a výkonnější UAV RQ-20A Puma AE. Na úrovni rota pro průzkum „za kopec“ byly použity UAV RQ-11B Raven. Pro průzkum „za roh“ byly zkoušeny na úrovni četa UAV RQ-12A Wasp. Všechny systémy používaly shodné pozemní vybavení (řídící stanice, video terminály,..).

Experiment se natolik osvědčil, že koncem roku 2013 vydala US ARMY nový oficiální definiční dokument ohledně požadovaných schopností a organizace malých UAS. Místo označení SUAV se program začal označovat nově jako v batohu přenosné malá UAS - Rucksack Portable Small Unmanned Aircraft System (RPUAS). Tvoří ho tři různé SUAS:

- Short Range Micro (SRM) – na úroveň četa. Zatím vyhrazeno pro budoucnost, předpokládá, že to bude omnikoptéra s výdrží 30 minut a dosahem do 3 km. Tabulkově půjde o tisíce omnikoptér. Podobný záměr letos oznámili také Izraelská armáda.

- Medium Range Mobile (MRM) – na úroveň rota. UAS systém s otočnou senzorovou hlavicí a laserovým značkovačem. Tuto úlohu plní systém RQ-11B Raven. Tabulkově je požadováno 3 600+ letounů.

- Long Range Reconnaissance and Surveillance (LRRS) – na úrovni prapor. UAS systém s otočnou senzorovou hlavicí. Tuto úlohu zatím plní už nakoupené RQ-20A Puma AE. Tabulkově je požadováno 1 200+ letounů. Přestože je to „praporní systém“, tak je organizačně začleněn na roty, z nichž každá má k rotním RQ-11B přidělen jeden RQ-20A.

Všechny tyto v batohu přenosné SUAS používají hardwarově a softwarově kompatibilní nebo identické pozemní vybavení (ovládací stanice, přijímací video terminály,…). Proběhly už také vývojové testy přímého datového napojení SUAS na armádní datovou síť, kdy RQ-11B vysílal data o poloze cílů přímo do armádní sítě a nikoliv jen na přijímací přenosné video terminály. Toto prý bude další evoluční krok ve schopnostech amerických SUAV. V současnosti (FY2018) ale program RPUAS stále ještě nemá financování na nové akvizice, proto používají a udržují již SUAS systémy zakoupené v předchozích obdobích.

Celkově tedy UA ARMY plánuje provozovat pětistupňový integrovaný systém systémů (ve skutečnosti mají zatím jen 4 stupně). K třístupňovému RPUAS mají ještě brigádní stupeň s taktickými TUAS RQ-7B Shadow a divizní/sborový stupeň se schopností ozbrojeného CAS s MQ-1C Grey Eagle. Opět i zde platí, že dochází ke standardizaci pozemní infrastruktury a komunikace. Přenosné přijímací videoterminály všech pěti stupňů UAS jsou identické nebo kompatibilní. US ARMY už nějaký čas kupuje společné (common) řídící stanoviště pro RQ-7C a MQ-1C na podvozcích HMMWV nebo FMTV.

Z kusých zpráv o ruských UAV/UAS se zatím jen obtížně odhaduje, jak to systémově mají nebo nemají vyřešené Rusové. Zejména kombinace licenčních izraelských a čistě ruských systémů může být integrační výzva.

Pro budoucí akvizice UAV/UAS do AČR z toho podle mne ale jasně plyne – příslušné specializované UAV by ideálně měly být na každém stupni bojových jednotek (pěších/výsadkových/motorizovaných/mechanizovaných a průzkumných) od čety po brigádu, s důrazem na maximální shodnost nebo interoperabilitu pozemního vybavení a komunikace. A to jak v rámci AČR, tak pochopitelně se spojenci (a vliv USA v tomto bude hrát hlavní roli). A to se týká i problému armádní datové sítě a systému řízení a velení.

arr