TacticalPro

Strategie Kremlu: Balancovat na hraně třetí světové války

Podle článku Rusko osamoceno: Proč nikdy ... Více

Ruská letadlová loď Admirál Kuzněcov míří k Sýrii

Ruská Severní flotila vyslala do Středozemního ... Více

Černí pasažéři NATO nechápou Donalda Trumpa

Zvolení Donalda Trumpa příštím prezidentem USA ... Více

Ruské superlehké brigády. Inspirace pro Armádu ČR?

Na základě zkušeností z bojů v Sýrii ruské ... Více

Události

Význam armád národních států ve 21. století: Část 5. Zahraniční operace

Datum přidání 15.07.2013    Rubrika rubrika: Události     komentáře 2 komentářů    autor autor: Mgr. Ondrej Rajkovič

Minulý díl tohoto seriálu rozpoutal vcelku zajímavou diskusi, která i přes svoji občasnou nasycenost emocemi byla přínosná. Strana obhajující zahraniční nasazení vojenských jednotek i jejich odpůrci měli možnost se seznámit s argumenty svých oponentů. Tento díl bude tedy věnován stejnému tématu, i když z trochu jiného pohledu.

Česká armáda Afghánistán

Foto: Česká armáda v Afghánistánu, ilustrační foto / Flickr AČR, autor: Radek Venglář

 

V novodobé historii Česka, Slovenska i Československa vysílal náš stát příslušníky své armády do dvou typů zahraničních misí1.Zde je potřebné uvědomit si, že i když oba tyto typy spadají ze strategického hlediska do kategorie stabilizačních operací, z politického hlediska se jedná o dvě různé kategorie.

 

První kategorií jsou mise určené pro zachování míru (peacekeeping) a druhou pak mise vynucení míru (peace enforcing). Z obou typů operací jsou mise pro zachování míru ty jednodušší, a proto jim bude věnována první část tohoto článku.

 

Zachování míru

Z legislativního a koncepčního hlediska se mise pro zachování míru nacházejí v určité šedé oblasti. Jeden z nejdůležitějších dokumentů 20. století a i 21. století, Charta OSN, ve své VI kapitole pokrývá oblast řešení sporů. Na straně opačné je kapitola VII Charty OSN, která se věnuje akcím při ohrožení míru.

 

Peacekeeping se tedy nachází někde v oblasti mezi těmito dvěmi kapitolami a celá instituce udržování míru je více neformální záležitostí mezinárodních vztahů než čímkoliv jiným. Na jedné straně je zde tedy Čl. 33, který mluví o potřebě řešit spory vyjednáváním, smírčím, rozhodčím nebo soudním řešením. A na straně další zde jsou články 36 a 37, které jasně určují Radu bezpečnosti OSN jako hlavního dozorce nad řešením sporů.

 

Z této funkce může RB doporučit využití takového prostředku k udržení míru, jaký uzná za vhodné. Anebo může použít takové prostředky, jaké považuje za přiměřené. V případě, že se nepodaří urovnat konflikt vyjednáváním nebo jinými prostředky, které nezahrnují použití síly, může RB rozhodnout o tom, že mohou být použity vojenské prostředky, aby byl ukončen konflikt. Je to značný paradox, že pro zastavení násilí může být použito násilí. Ale stará moudrost, která říká, že co nejde vyřešit silou, se dá vyřešit ještě větší silou, má očividně něco do sebe.

 

Mimo tento značně cynický přístup je potřebné podotknout, že každý stát, který je členem OSN (a v součastnosti to jsou téměř všechny státy světa) si uvědomuje tuto možnost. Podstatou peacekeeping-u je tedy přístup kdy globálně uznávaná organizace převezme záštitu anebo přímo i řízení nad operací, která má pomocí vojenské síly vytvořit podmínky pro efektivní ukončení konfliktu nenásilnou cestou.

 

Dobrým příkladem takové operace je mise UNFICYP na Kypru a nebo UNDOF na Golanských výšinách. V případě, že taková mise selže anebo konflikt pokročí do takové fáze, že není možné využít tohoto prostředku, pak se začne uvažovat o misi na vynucení míru.

 

Vynucení míru

Zatím co mise pro zachování míru má spíše charakter varování a odstrašení, operace pro vynucení míru jsou z určitého uhlu pohledu humanitární intervencí. Humanitární intervence je vojenským zásahem jednoho státu na území jiného státu s cílem ochránit životy a/nebo lidská práva osob, které se na tomto území nacházejí a nejsou příslušníky státu, který provádí tuto intervenci.

 

Již na první pohled je vidět jak je tento celý koncept křehký a jak lehce může být zneužitý. Diskusi na téma intervence jednoho státu na území jiného ponechám v zásobě do budoucnosti, kdy bude možné se tomuto tématu věnovat do větší hloubky. Pro potřeby tohoto článku je možné říci, že v situaci kdy RB OSN uzná potřebu vojenské intervence (tak jako v případě První války v Zálivu 1990-91 anebo intervence INTERFET ve Východním Timoru pod záštitou Rezoluce OSN 1264) je taková intervence jak legální tak i legitimní.

 

Při takové misi jsou často vedeny vojenské operace, které sahají od kinetických operací různého rozsahu až po nekinetické operace zaměřené na zlepšení životní úrovně mísních obyvatel. To co se pak na veřejnosti nazývá „mírová operace“ je ve skutečnosti bojovým nasazením v plném rozsahu.

 

A stejně to je mírová operace. Zde si jako obhájce nasazení vojáků AČR v zahraničí dovolím jednu poznámku. Současná mise NATO v Afghánistánu známá pod zkratkou ISAF byla zřízena a působí pod záštitou Rezoluce RB OSN 1386. Z 15 členů RBnebyl nikdo proti. Tato rezoluce uznala, že zásah mezinárodních sil je potřebný, protože nestabilita v Afghánistánu byla považována (a stále je, jelikož tato rezoluce byla rozšířena rezolucí 1510) za hrozbu pro mezinárodní mír. Síly ISAF tedy působí se stejným mandátem jako jednotky rozmístěné na Kypru nebo Golanech.

 

Závěrem bych rád otevřel diskusi, která se nebude týkat nasazení sil ISAF v Afghánistánu ani účasti ČR v této operaci. ČR, stejně jako každý další stát, vysílá své vojáky do zahraniční mise, protože se cítí být vázána zásadou o plnění domluv. Pokud by si to občané ČR nepřáli, je zde institut referenda, kterým mohou doporučit parlamentu, aby ČR zrušila své členství v dané mezinárodní organizaci.

 

Otázka, kterou zde předkládám tedy zní, zda Charta OSN je v současné době stále platným dokumentem, který dokáže řešit bezpečnostní problémy současného světa? Pokud ano, je tedy vhodné, aby se armáda připravovala na plnění úkolů jak v misích na udržení míru tak i v těch na vynucení míru.

 


[1] Zde je jedinou výjimkou snad invaze do Iráku v roce 2003, která je značně kontroverzní. A to jak ohledně politického pozadí tak i typologického začlenění.

[2] Stálí členové: Čína, Francie, Rusko, Spojené státy a Velká Británie. Nestálí členové: Bangladéš, Irsko, Jamajka, Kolumbie, Mali, Mauricius, Norsko, Singapur, Tunisko a Ukrajina

Udělte článku metály:

Počet metálů: 4.9 / 5

Nahlásit chybu v článku

Přidej komentář

Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!

Komentáře

avatar
Ultramarinus Datum: 22.08.2013 Čas: 15:43

Něják si nedovedu představit, že by mohlo existovat OSN, které by NEBYLO takovou šlapkou velmocí, jako je teď.

avatar
Charlie Datum: 16.07.2013 Čas: 08:58

Celé to má dvě roviny - první je že se někdo třetí "sere" do sporu který se ho přímo netýká a místo aby si to dvě strany vyřešily, sou nakonec naštvaní všichni a hlavně na toho mírotvůrce (je to zhruba paralela se přimícháním se do rvačky dvou cikánů - obvykle se psojí proti vám).

Druhá je, že rozhoduje RADA BEZPEČNOSTI - čili 15 států, z nichž ovšem reálnou moc má 5 supervelmocí, které disponují absolutním právem veta, a je naivní předpokládat, že by se zbylých deset států proti těmto molochům nějak výrazně prosadilo.

Reálně tedy není celé OSn nic jiného než prodložená ruka supervelmocí, která jejich politice dává navíc možnost prosazovat svoje zájmy legálně. Vznikají nám tu pak takové úžasné věci jako je humanitární bombardování Jugoslávie (co dělali Jugoslávci jiného než to co dělali Američani o století dřív ve válce severu proti jihu? Pogromy? Těch reálně mrtvých bylo relativně málo a navíc v tom byly namočeny všechny strany kongfliktu, ovšem zásah byl řekněme hodně jednostranný.), podpora povstalců v Lybii, přičemž ti samí jsou nejspíš zároveň ti zlí v jiném konfliktu, kde proti nim Francouzi posílají legii, podpora povstalců v Sýrii (kde nám konflikt, který by Asad nejspíš už dávno vyhrál, přerůstá do náboženské války sunnitů a šíitů, kam se navíc jezdí cvičit radikální ručníkáři z Evropy) a jiné kratochvíle. Jistě, občas se něco udělá dobře (Korea), ale těch průserů je neporovnatelně víc (Rwanda).

arr