10. Panzerdivision: 10. tanková divize Bundeswehru

Historické kořeny 10. PzDiv  

Vedle oficiálního motta „spolehlivě-pohotově-rychle,“ dislokování v jižním Německu, štaufského lva ve znaku, může 10. PzDiv vystihovat přežití všech radikálních změn Bundeswehru po roce 1989. 

10. PzDiv historicky vystihuje i vysoká úroveň mechanizace (v 80. letech minulého století patřila divize v tancích v Bundeswehru k nejpočetnějším), aktuálně i inovace (zapojení do projektu Joint Fires, iniciativy “rámcového” národa FNC); dále třeba horská čepce (Bergmütze) nebo horský soumar (zvíře nosící náklad), jejichž jednotka tvoří neodmyslitelnou součást 10. PzDiv od jejího založení.

Divize vznikla v říjnu 1958 v Sigmaringenu (Bádensko-Württembersko). Zprvu mechanizovaný útvar s cca 100 vojáky se rychle rozšířil o dělostřelecký pluk a dvě brigády (mechanizovanou a tankovou). O dva roky později se jedna z nich (mechanizovaná z Ellwangenu) jako vůbec první jednotka Bundeswehru účastnila vojenského cvičení (Wintershield I) konaného na území západního Německa.

V roce 1962 byla divize ve své tehdejší podobě díky podřízení ulmskému II. Sboru (II. Korps) převedena pod NATO, resp. pod jeho velitelství CENTAG (Central Army Group). 10. PzDiv se v pravém slova smyslu stala divizí až v roce 1970. Tehdy již mimo jiné disponovala dvěma tankovými brigádami a až do konce Studené války zajišťovala obranu západního Německa. 

Velké změny do života 10. PzDiv přišly se sjednocením Německa. V roce 1992 byla divize určena k nasazení v zahraničí, začleněna do sestavy štrasburského Eurokorpsu, II. německo-amerického sboru ( II. Deutsch-Amerikanischen Korps; na který byl v roce 1993 přejmenován tehdejší II. Sbor) a pověřena výstavbou německo-francouzské brigády (Deutsch-Französische Brigade).

Díky tehdejšímu zeštíhlení a přizpůsobeni Bundeswehru nové době 10. PzDiv ztratila a posléze následně získala část svých podpůrně-zabezpečovacích prvků, přibrala k sobě brigádu horské pěchoty 23 (Gebirgsjägerbrigade 23) a tankovou brigádu 12 (Panzerbrigade).

Početní stavy 10. PzDiv tehdy oscilovaly mezi 13 000 až 32 000 muži. 

Leopard 2A6 104. tankového praporu

10. Panzerdivision v nové době

Převrat v podobě a struktuře 10. PzDiv přineslo v roce 2010 rozhodnutí o novém uspořádání Bundeswehru (Neuausrichtung der Bundeswehr). V jeho rámci byla postupně rozpuštěna sigmaringenská 10. PzDiv a paralelně budována Divize Jih (Division Süd) v bavorském Veitshöchheimu. Po dovršení všech plánovaných kroků byla Divize Jih přejmenována na 10. PzDiv, od které s názvem, úkoly a štábem převzala i znak.

Tím byla vybudována 10. PzDiv ve své dnešní podobě. Od ledna 2015 sídlí ve veitshöchheimských kasárnách Balthasara Neumanna a čítá na 18 000 příslušníků.

Kromě podpůrných a zabezpečovacích prvků 10. PzDiv disponuje bojovými brigádami:
+ tankovou brigádou 12 (Panzerbrigade 12 „Oberpfalz“);
+ brigádou horské pěchoty 23 (Gebirgsjägerbrigade 23);
+ mechanizovanou brigádou 37 (Panzergrenadierbrigade 37 „Freistaat Sachsen").

Od počátku tohoto roku divize vede i německou část německo-francouzské brigády spadající pod Eurocorps. Stejně jako její předchůdkyně je „nová“ 10. PzDiv dislokována v jižním Německu – v Bádensku-Württembersku, Bavorsku, Sasku a Durynsku. 

Hlavní výzbroj divize tvoří tanky Leopard 2A5/2A6, kolové obrněné transportéry (OT) Boxer, bojová vozidla pěchoty Puma a Marder, průzkumná vozidla Fennek nebo pásové OT Bv 206. Dělostřelecké a raketové jednotky divize používají samohybné houfnice PzH 2000 a raketomety M270.

Puma

Rozsah a podoba úkolů 10. PzDiv odpovídá požadavkům kladeným na Bundeswehr. Spolu s udržováním bojové připravenosti, zapojením do zahraničních misí a řízením všech německých jednotek v nich (počínaje rokem 2015 každý lichý rok, tedy i letos), je to i vnitrostátní pomoc (např. v letech 2015–2016 při migrační krizi) a udržování zahraničního partnerství.

Přestože se první vyslání 10. PzDiv mimo území Německa datuje do roku 1975 (ke zvládání následků zemětřesení v italském Udine), o zahraničním nasazení v pravém slova smyslu lze hovořit až od roku 1992, kdy byli vojáci divize nasazeni na Balkáně. V roce 1992, 1993 a v roce 2005 v balkánské misi tvořili většinu právě příslušníci 10. PzDiv.

Stejně tomu bylo u aliančních sil rychlé reakce (NRF) a velmi rychlé reakce (VJTF) (2015–2016) a i letos u tzv. alianční předsunuté přítomnosti (eFP). Od roku 2018 se má těžiště přítomnosti 10. PzDiv v cizině přesunout do severní Afriky a Kosova.

Až do konce Studené války se výcvikový program 10. PzDiv zaměřoval na teritoriální obranu. Změnu přineslo až posledních 25 let. Vedle procvičování dosavadních (v mnohostranném rámci i za účasti Armády ČR) a osvojení nových dovedností (zejména u horských jednotek k nasazení v zastavěných oblastech), to jsou pravidelné akce „Stolzer Wettiner“ nebo „Schneller Degen“. Obě akce se po zrodu „nové“ 10. PzDiv obsahově věnovaly jejímu celkovému vnitřnímu a vnějšímu sladění.

Opomenout nelze ani aktivity na východním křídle NATO, u kterých je z pohledu rozvoje vybraných vojenských schopností (protivzdušná obrana, průzkum, ochrana proti zbraním hromadného ničení) oceňována možnost cvičit v odlišných podmínkách a prostředí. V tomto směru byly pro tankovou brigádu 12 přínosné i společné „dragounské jízdy“ s jejími americkými „sousedy“ 2nd Cavalry Regiment z Vielsecku.

Samohybná houfnice PzH 2000 13. dělostřelckého praporu, 10. tankové divize.

Zahraniční partneři divize

Neméně důležitým úkolem 10. PzDiv je mezinárodní spolupráce. Jejími současnými největšími partnery jsou USA, Francie, z mimoaliančních zemí Rakousko, Gruzie a Mongolsko. Oproti svému severoněmeckému sousedu, 1. tankové divizi (1. Panzerdivision), je na tom skromně s Polskem; zde se vzájemné styky omezily na nácvik praktické obsluhy tanků Leopard.

Spolupráci s USA, konkrétně mezi tankovou brigádou 12 a 2nd Cavalry Regiment, paradoxně usnadňuje geografická blízkost jednotek v Německu. Obě jednotky společně cvičí, vyměňují si zkušenosti z operací, snaží se o sdílení zpravodajských informací, pořádají sportovní a společenské akce. Vysokou kvalitu vzájemných vztahů také odráží americký důstojník řídící jedno ze štábních oddělení 10. PzDiv a působení bývalého velitele amberských tankistů na pozici náčelníka štábu amerických vojsk v Evropě v letech 2014–2017.

Kontakty s Rakouskem udržují zejména horské jednotky a saská mechanizovaná brigáda 37. Ta již v roce 2006 navázala partnerství s rakouskou 7. pěší brigádou (7. Jägerbrigade) z Klagenfurtu. Mimo společných cvičení se obě jednotky pravidelně připravují na své možné vyslání jako prapor operačních rezerv (ORF) do Kosova. Několik rakouských kadetů též každoročně absolvuje dlouhodobou stáž u bavorských horských myslivců.

Součinnost s Gruzínci a Mongoly tematicky určuje především vštěpování operačních postupů dle německých standardů pro společné angažmá v Afghánistánu, kde jejich jednotky zajišťují ochranu tamního německého kontingentu, konzulátu SRN v Mazáre Šarifu nebo operují jako síly rychlé reakce (QRF) v oblasti odpovědnosti Bundeswehru.

A jak jsou na tom Češi? Poměrně dobře. Vedle již zmíněného přičlenění, které jistě povede k prohlubováni vzájemné účinné spolupráce, nelze opomenout prohlubování kontaktů s německou mechanizovanou brigádou 37 ve formě společných cvičení, setkávání štábů a účastí na akcích jako Dny NATO a Den Bundeswehru. Z mnoha důvodů se tato jednotka se může do budoucna stát jedním z hlavních partnerů Armády ČR (nejen) v našem regionu.

Boxer

Sasové za humny

Závěrem je tudíž třeba zastavit se u saské mechanizované brigády 37. Ta vznikla na základech 7. tankové divize (7. Panzerdivision) východoněmecké armády jako brigáda teritoriální obrany 37 (Heimatschutzbrigade 37). V rámci Bundeswehru tehdy získala nově propůjčený přídomek „Freistaat Sachsen“ (doposud byla jednotkám udělována pouze čísla).

Spolu s tím brigáda 37 dostala do vínku saský zemský znak jako symbol nového začátku a provázání s novou spolkovou zemí. Přeměna probíhající až do roku 1995 byla završena přesunutím velitelství z Drážďan do Frankenbergu a přejmenováním na “mechanizovanou” – díky zapojení do IV. Sboru (IV. Korps) a vybavením těžkými zbraněmi.

Ve stejném období se „37“ zapojila do mise SFOR v Bosně a Hercegovině. V následujícím roce se z ní stala pěší brigáda 37 (Jägerbrigade 37); své tankové a mechanizované jednotky získala zpět až v roce 2004, kdy také zahájila své rotace v Afghánistánu.

V roce 2007 začala opět vystupovat jako „mechanizovaná.“ V souvislosti s rozpuštěním lipské 13. mechanizované divize (13. Panzergrenadierdivision) v roce 2013, pod kterou dosud spadala, přešla pod Divizi aeromobilních operací (Division Luftbewegliche Operationen) a po jejím rozpuštění do tehdy nově založené 10. PzDiv. 

Saská brigáda 37 čítá na 4700 příslušníků umístěných v sedmi praporech v Sasku a Durynsku. V roce 2015 vytvořila více než 1000 vojáky (z marienberského mechanizovaného praporu 371) německý příspěvek do NRF/VJTF, od července 2015 do října 2016 vyslala své příslušníky jako instruktory do severního Iráku a v Německu ke zvládání uprchlické krize. Od letošního července slouží přes tři stovky marienberských vojáků ve druhé rotaci německé eFP v Litvě.

Použité zdroje:

Treu zu dienen. 25 Jahre 10. Panzerdivision (1959–1984) Gebundene Ausgabe - 1984, Mönch-Verlag Koblenz, 1984.

Karsten Dyba, Markus Bentler: 50 Jahre 10. Panzerdivision - Im Süden verwurzelt - in die Welt gewachsen. Freundeskreis der 10. Panzerdivision e. V., Sigmaringen, Fölbach, 2009.

Claus Heinrich Gattermann: Von Sachsen an den Hindukusch: Die Geschichte der Panzergrenadierbrigade 37, 2013.

10. Panzerdivision