Nechtění Palestinci: Arabský kanónenfutr pro boj s Izraelem

Kdo chtěl Palestinu?

Pro porozumění otázce proč Palestinci nemají vlastní stát, žádné skutečné přátele a proč je je nikde v arabských zemích nechtějí, je třeba nejprve udělat historický exkurz. Předně je třeba si uvědomit, že Palestinci svůj stát mít mohli a to opakovaně. Jeho zrození poprvé odmítli v roce 1947, kdy na rozdíl od židovského obyvatelstva Britské mandátní Palestiny nepřijali rezoluci OSN o dvoustátním řešení. Když vypršela časově omezená existence britského mandátu, židovská část obyvatel reagovala prohlášením nezávislosti Izraele v intencích rezoluce OSN, na což okamžitě reagovala koalice arabských zemí čítající Jordánsko, Egypt, Irák, Sýrii a Saudskou Arábii válkou, která měla za cíl znemožnit existenci židovského státu. Co však tato koalice za cíl rozhodně neměla, bylo založení nezávislé Palestiny.

Hovořit o koalici je navíc v tomto případě zavádějící. Jednak mezi sebou jednotlivé arabské armády válku nekoordinovaly, druhak měly tyto státy rozdílné zájmy a cíle a za třetí na několika místech opakovaně bojovaly mezi sebou. Egyptský král Farúk se chtěl primárně zmocnit svatého města Jeruzaléma, aby posílil svoji legitimitu. Sám byl totiž neoblíbený a jako potomek dynastie Muhammada Aliho nebyl ani arabského původu – jeho dynastie byla založena[1] albánským warlordem původně ve službách Osmanské říše.

Jordánský král Abdalláh I. také toužil získat Jeruzalém. Před svým vydělením za účelem vzniku židovského státu byla Britská mandátní Palestina součástí tehdejšího emirátu Transjordánsko, který byl Abdalláhově dynastii Hášimovců[2] udělen Brity jako cena útěchy po té, co ji z jejich historického království Hidžáz, z Mekky a z Medíny vyhnala armáda rodu Saúdů, kteří založili dnešní Saúdskou Arábii. Získání třetího nejsvětějšího místa islámu mělo být pro Hášimovce útěchou a novým zdrojem legitimity, protože Jordánsko je nejchudší arabskou zemí, co se přírodních zdrojů týče a s ostatními zeměmi mohlo soutěžit primárně genealogií vládnoucího rodu, odvozenou od samotného proroka Mohameda. Egypťané a Jordánci se tak snažili primárně dobýt Jeruzalém, kde chtěli vládnou jako legitimní arabská a muslimská, nikoliv však palestinská síla.

Je třeba si uvědomit, že před 20. stoletím neexistoval žádný arabský národní stát. Nacionalismus je pojem století osmnáctého, který se rozšířil po celém světě až ve století devatenáctém a který doslova explodoval žačátkem století dvacátého a během procesu dekolonizace. Po druhé světové válce bylo na světě jen asi 50 států – dnes jich je zhruba čtyřikrát tolik. Muslimský svět se historicky organizoval dle náboženských a dynastických principů – pocit národní příslušnosti však byl například oproti Evropě malý, což platí u velké části středovýchodních států dodnes.