Bezpečnost Ukrajiny dokáže zajistit izraelský model

O Ukrajině jako „velkém Izraeli“ se zmínil již v dubnu minulého roku prezident země Volodymyr Zelenskyj. „Všichni naši lidé budou součástí velké armády,“ uvedl nejvyšší ukrajinský představitel. „Staneme se velkým Izraelem s vlastní tváří. Ozbrojené síly a Národní garda budou přítomny ve všech institucích, supermarketech a kinech. Všude tam budou lidé se zbraněmi.“ Pomoc srovnatelnou s podporou Izraele Kyjevu navíc přislíbil americký prezident Joe Biden. Prozatím nevidí shodu mezi spojenci na přistoupení Ukrajiny do NATO. Zatímco se o přistoupení jedná, USA budou Kyjevu poskytovat potřebnou vojenskou techniku a výcvik.

Izraelský model podle washingtonského think tanku Stimson Center charakterizují bezpečnostní záruky, silná politická podpora a rozsáhlé dodávky zbraní. Jeho vznik a vývoj lze sledovat mezi 60. a 80. lety minulého století, kdy se změnil v americko-izraelské strategické spojenectví. Bílý dům přitom vycházel spíše z logiky reálpolitiky (mocenského kalkulu a národních zájmů) než z morálních či ideologických pohnutek. Vzájemný vztah byl založen na hodnotě Izraele jako spojence ve studené válce. Užší vztahy s Jeruzalémem sloužily k zadržování sovětského vlivu na Blízkém východě a k nastolení regionálního řádu pod vedením USA. Silná proizraelská lobby, která je s uvedeným partnerstvím často spojována, se objevila až v pozdějších desetiletích.

Stimson Center popsal tři základní rysy izraelského modelu. Zaprvé, Izrael není formálním spojencem Spojených států a mezi oběma státy nikdy nebyla uzavřena oficiální spojenecká smlouva. Kvůli tomu označuje washingtonský think tank Izrael za „kvazispojence“ Spojených států. I přes absenci závazku vzájemné obrany ve smyslu článku 5 NATO se vazby mezi oběma zeměmi postupně velmi silně upevnily. Jak řekl bývalý americký prezident John F. Kennedy v roce 1962 izraelské ministryni zahraničí Goldě Meirové: „Spojené státy mají s Izraelem na Blízkém východě zvláštní vztah, který je srovnatelný pouze se vztahem s Velkou Británií.“ Jeruzalém a Washington neustále potvrzují „nezlomné pouto“ mezi oběma zeměmi a odvolávají se na „společné hodnoty, společné zájmy a skutečné přátelství“.

Zadruhé, existující americké písemné bezpečnostní záruky Izraelcům se vyznačují nejednoznačností. V roce 1975 obě země podepsaly memorandum o porozumění, v němž se Washington přihlásil k „dlouhodobému závazku USA zajistit přežití a bezpečnost Izraele“. Ten podléhá schválení Kongresu a vedle dodávek vojenského vybavení a dalších obranných prostředků vychází vstříc jeho energetickým požadavkům a hospodářským potřebám. O čtyři roky později se Spojené státy současně s dohodami z Camp Davidu zavázaly v případě porušení míru poskytnout Izraeli takovou podporu, jakou „považují za vhodnou“.

I článek 5 NATO pouze vyžaduje, aby jeho členové v případě napadení jednoho z nich podnikli „nezbytné“ kroky na podporu spojence. Nikomu neukládá právní povinnost zapojit se přímo do bojů a rozhodně neznamená automatické nasazení americké armády. Důvěryhodnost amerických bezpečnostních záruk poskytovaných Izraeli a zemím NATO se proto odvíjí od činů, nikoliv od slov. Stimson Center se domnívá, že americké bezpečnostní záruky vůči Izraeli od počátku umožňovaly udržovat si odstup a vyhnout se znepřátelení arabských zemí. Závazek USA vůči NATO naopak vždy předpokládal přímé zapojení amerických vojáků.