Bojiště Blízký Východ: Západ by neměl slavit oslabení Ruska

Rusko představuje základní kámen protizápadní revizionistické koalice, kterou někteří západní pozorovatelé (např. Dmitry Gorenburg) začínají nazývat zkratkou BRINK (Bělorusko, Rusko, Írán a Severní Korea / North Korea). Na rozdíl od klasických aliancí upevňuje vztahy zeměmi BRINK model strategické spolupráce založené na neformálních dohodách a osobních vztazích vůdců režimů. Pokud vůbec dochází k institucionalizaci vzájemných vztahů, děje se tak bilaterálně (např. rusko-běloruský „svazový stát“ z roku 1999, strategická smlouva mezi Ruskem a KLDR z června 2024 anebo očekávaná rusko-íránská strategická smlouva z října 2024).

Prvním a nejzřetelnějším rysem BRINK je společný boj proti mezinárodnímu řádu založeném na pravidlech, který vedou Spojené státy. Bělorusko a Rusko tento „boj“ vedou již deset let, Írán od roku 1979 a Severní Korea od roku 1950. Za druhé, každý z vládnoucích režimů závisí na autoritářství, podpoře robustního bezpečnostního aparátu a silné vůdčí osobnosti. Demokracii, fungující stát, životaschopnou ekonomiku a vizi budoucnosti nahrazují mobilizačními ideologizovanými narativy. Militarismus veřejného vědomí za třetí udržuje kontrolu nad vlastním obyvatelstvem. Neustálý vleklý konflikt se Západem, založený na propagandistických zprávách o obklíčení (vštěpování mentality „obléhané pevnosti“), umožňuje vůdcům BRINK využívat vnější konflikty k vysvětlování a zmírňování domácích krizí.

Nelze přehlédnout ani jaderný rozměr. Rusko má pravděpodobně největší arzenál zbraní hromadného ničení na světě, Severní Korea pokračuje v rozvoji svých nukleárních schopností, Írán dychtí po vlastnictví jaderné bomby a Bělorusko hostí ruské jaderné zbraně a nosiče na svém území. Všechny čtyři země navíc uplatňují hru s nulovým součtem ve vztazích se Západem a militarizovaly své mezinárodní chování (tj. demonstrují sílu, hrozí použitím síly nebo sílu skutečné používají). Využívají dále nástroje hybridní války, šíří dezinformace, podporují nestátní násilné aktéry a vytvářejí tlak na ostatní státy prostřednictvím energetických, potravinových a migračních „zbraní“.

BRINK není ve své snaze osamocený a podporuje ho „vnější kruh“ klientských států a aktérů. Velmi blízko k Rusku mají Eritrea, Kuba, Myanmar, Nikaragua, Sýrie, Venezuela a regionální uskupení vojenských junt v africkém Sahelu (Burkina Faso, Mali, Niger) stejně jako postsovětské polostátní útvary (Abcházie, Jižní Osetie a Podněstří). Na Íránu pak závisí násilní nestátní aktéři, jako je Hizballáh, Hamás či jemenští Hútíové.

Ze strategického hlediska se BRINK snaží využít slabosti Západu a zaplést ho do řady krizí, k čemuž využívá pět následujících nástrojů: narušit soudržnost západních spojenců, destabilizovat západní společnosti vyostřením domácího napětí, vyčerpat západní zdroje jejich rozptýlením do horizontálně se šířících konfliktních zón, odvést pozornost Západu od podpory Ukrajiny a vyčerpat západní politickou vůli prostřednictvím jaderného vydírání.