Bunkry a tunely nakonec Hodžův režim nezachránily
-
1. 8. 2022
-
10 komentářů
-
Kristián Chalupa
Srpnové invaze do Československa v roce 1968, jejíž čtyřiapadesáté výročí si letos připomeneme, se nezúčastnily dvě země Varšavské smlouvy – Rumunská socialistická republika a Albánská lidová republika. Rumunský prezident Nicolae Ceaușescu se odmítl na agresi Brežněvova Sovětského svazu podílet a dokonce ji tvrdě odsoudil. Již několik let před invazí dával Ceausescu najevo svou nezávislost na Kremlu. Poté, co se stal celoživotním rumunským prezidentem, se z něj ale vyklubal megalomanský diktátor, který sám v roce 1989 v průběhu probíhající revoluce skončil i s manželkou na popravišti.
V případě kritiky srpnové okupace naší země šla ještě dále Albánie pod vedením Envera Hodži, která svůj nesouhlas s přepadením Československa demonstrovala vystoupením z Varšavské smlouvy. Vzhledem k tomu, že Albánie fungovala od roku 1962 ve Varšavské smlouvě již jen jako pasivní člen a činnosti paktu se fakticky neúčastnila, je možno tuto radikální reakci dát do souvislosti s počínající orientací této malé balkánské země na Čínskou lidovou republiku. S východoasijskou mocností začínala Albánie v tomto období spolupracovat především v hospodářské oblasti. V průběhu sílícího sporu mezi Sovětským svazem a Čínskou lidovou republikou se Albánie přiklonila na její stranu.
Vztahy s hlavním lídrem zemí komunistického bloku pak definitivně ochladly. Varšavská smlouva, která původně vznikla jako jakási protiváha Severoatlantické aliance, se tak zmenšila na sedm členů. Nakonec však došlo k tomu, že přátelské vztahy a spolupráce s Maovou Říší středu rovněž výrazně ochably a Hodžova Albánie se začala orientovat na vlastní specifický způsob obrany. Jeho nedílnou součástí se staly desítky tisíc bunkrů a kilometry protiatomových krytů, které měly sloužit jako ochrana před případným jaderným útokem. Z psychologického hlediska se ale zároveň staly jakýmsi trvalým strašákem, který měl řadovým občanům neustále připomínat údajné nebezpečí hrozící jim od všudypřítomných imperialistických a revizionistických nepřátel.
Vstup do prvního protiatomového bunkru v Tiraně. Nyní slouží jako muzeum.; větší foto / depositphotos.com
Impozantní tunel studené války
Tunely nechal albánský samovládce Enver Hodža rovněž vybudovat pod citadelou svého rodného města Gjirokastra na jihu Albánie. V tomto městě s typickou osmanskou architekturou, jehož stará část je nyní zapsána na seznamu kulturního dědictví UNESCO, se narodil též významný albánský spisovatel Ismail Kadare. V hoře pod citadelou z 12. století se podle dostupných zdrojů nachází 1500 metrů tunelů. Komplex měl sloužit jako útočiště pro vrcholné představitele režimu a také pro vojenské velení. V případě válečného konfliktu měly být odsud řízeny vojenské operace. V dnešní době je zmíněný komplex ještě stále lákadlem pro turisty. I v průběhu covidové krize se do spleti dlouhých tunelů odvážili návštěvníci s rouškou na tvářích. Jeden z návštěvníků, francouzský inženýr Alexandre Benlalam z Paříže, pak podle agentury AFP poukázal na omezení, kterým kvůli covidu čelíme, zmínil například svobodu shromažďování, ale podotkl, že na rozdíl od toho, co prožívali Albánci za komunismu, to alespoň dává smysl.
V minulosti se místní lidé museli v komplexu bunkrů a labyrintu tunelů několikrát do roka účastnit manévrů. „Všichni obyvatelé byli vojáky, jejichž povinností bylo bránit vlast,” vysvětluje Engjell Serjani, který býval redaktorem místního rozhlasu v Gjirokastře. V 80. letech se podílel na reportážích z vojenských manévrů. „Museli jsme psát o imaginárních útocích, o mrtvých, o škodách na frontě a připravovat zvláštní vysílání,” vzpomíná novinář. Dnes zdivo vlhne a tunely jsou zchátralé, ale kdysi byl komplex velmi dobře vybaven. Jak uvedl ve svém popisu pro agenturu AFP bývalý voják Astrit Imeri, nacházely se tam například sály určené pro armádní velitelství, pro tajnou policii, prokuraturu a soud, pro kontrašpionáž. „Bylo zde zařízení pro vysílání i odposlechy, ložnice, pekárna, cisterny s vodou, a dokonce kalašnikovy a pistole TT-33 pro případ, že by nepřítel pronikl až dovnitř. V komplexu bylo možno vydržet celé týdny,“ upřesnil Imeri.
Některé bunkry slouží jako dekorace veřejných míst...; větší foto / depositphotos.com
Nové využití podzemních tunelů
Krutý albánský samovládce Enver Hodža nechal po celé Albánii vybudovat více než 175 000 podzemních bunkrů. Jejich počet byl ale s největší pravděpodobností o dost vyšší. Totalitní režim, který byl jmenovaným samovládcem koncem šedesátých let vyhlášen jako první ateistický stát na světě, v roce 1990 padl. Bunkry byly nakonec ponechány svému osudu a z některých se pak staly skladiště, útulky pro bezdomovce, restaurace nebo také turistické atrakce, jako je tomu právě v Hodžově rodišti Gjirokastra. V této souvislosti je třeba dodat, že právě oblast turistického ruchu v Albánii nejvíce postihla nedávná pandemie covidu. Pro zahraniční média to před nedávnem konstatoval prezident obchodní a průmyslové komory v Gjirokastře Maksim Hodža. Počet zahraničních turistů klesl v inkriminovanou dobu až o sedmdesát procent a odborníci odhadují ztráty z turistického ruchu dosahující přibližně až do neuvěřitelné částky ve výši jedné miliardy eur.
... některé jako muzeum.; větší foto / depositphotos.com
Bláto sladší než med a Rádio Tirana
Velká znalkyně Albánie, a zejména období panování „neomylného“ Envera Hodži, polská publicistka a spisovatelka Margo Rejmer konstatuje, že stavbou tunelů po celém území Albánie se diktátor rozhodl pro vietnamský způsob obrany. Na straně 55 své knihy knihy Bláto sladší než med (nakladatelství Větrné mlýny, Brno, 2021) v kapitole s názvem „V mém srdci navždy Enver“ Rejmer píše: „Když k nám přijela delegace z Řecka, chytili se za hlavu: co to je? A bratranec mého strýčka, který byl tehdy ministrem obchodu, odpověděl: to jsou naše tanky. Sice na vás nemohou zaútočit, ale neustoupí ani o krok, jestli k nám vpadnete.“ Margo Rejmer, která žije již delší dobu v Albánii, mi během našeho setkání v Brně potvrdila, že má k této balkánské zemi, která jí poskytla tolik podkladů k nejnovější knize, značně pozitivní vztah. Za knihu Bláto sladší než med obdržela prestižní polskou cenu Paszport Polityki. Autorkou českého překladu z roku 2021 je Jarmila Horáková. Albánie je u nás poměrně málo známá, a proto je vydání českého překladu nakladatelstvím Větrné mlýny významným počinem.
Bunkr na albánském pobřeží; větší foto / depositphotos.com
Během naší brněnské debaty s polskou spisovatelkou Margo Rejmer, která se uskutečnila letos v dubnu, jsem zmínil, že na začátku tzv. normalizace jsem dost často poslouchal vysílání rozhlasové stanice Rádio Tirana. Jediným důvodem byla mimořádně ostrá kritika sovětské okupace naší země Brežněvovým Sovětským svazem, vedená samozřejmě v silně ideovém duchu tehdejšího režimu Envera Hodži. Margo Rejmer byla velmi dobře obeznámená s činností této rozhlasové stanice, která vznikla již v listopadu roku 1938. Její vysílání slavnostně zahájil albánský král Ahmet Zogu a vysílání trvalo tehdy jen tři hodin denně. V dobách existence komunistické Albánie vysílalo Rádio Tirana v řadě cizích jazyků, včetně češtiny. Jednalo se především o komunistickou, ale zároveň i silně protisovětsky podbarvenou propagandu. Autorce knihy Bláto sladší než med jsem ovšem také řekl, že o mnoha tisících bunkrů, nazývaných rovněž „Hodžovy houby“, jsem se z vysílání Rádia Tirana tehdy nic nedozvěděl.
Bunkr v albánském letovisku Jale; větší foto / depositphotos.com
Kult Envera Hodži připomínal totalitní režim v Severní Koreji. Na počátku 80. let se pak začalo diktátorovo zdraví zhoršovat a všichni očekávali, že přenechá vedení státu svému věrnému druhovi z doby války proti italským a německým okupantům a druhému nejmocnějšímu muži v zemi, jímž byl Mehmet Shehu. V průběhu rozsáhlých čistek, které nechal Hodža provést, měl Shehu v roce 1981 za podezřelých okolností společně s celou rodinou spáchat sebevraždu. Hodža tohoto svého původně nejvěrnějšího spolupracovníka, který ovládal obávanou tajnou policii Sigurimi, po jeho smrti označil za podlého zrádce. Sám Enver Hodža nakonec po velkých zdravotních problémech, které ho upoutaly na invalidní křeslo, zemřel v dubnu 1985. Zanechal za sebou zbídačelou zemi s jedním z nejhorších totalitních režimů v dějinách světa, ale zároveň také stát s největším „bohatstvím“ bunkrů a tunelů. Ty však Hodžův režim stejně nakonec nezachránily.
Související články
Albánie chce Kosovo a americkou základnu
V únoru letošního roku uplynulo deset let od jednostranného vyhlášení nezávislosti Kosova. Albánský ...
-
23.04.2018
-
21 komentářů
-
Jan Buchar
Rusko: Není maršál jako maršál, není generál jako generál
Nažehlená uniforma, naleštěné kožené holínky a vojenská vyznamenání hrály v carském Rusku a v ...
-
24.06.2020
-
89 komentářů
-
Kristián Chalupa
Albánie je spolehlivý partner České republiky
V první polovině dubna 2009 se stala ani ne třímilionová Albánie společně se čtyřmilionovým ...
-
20.10.2020
-
11 komentářů
-
Kristián Chalupa
Maršál Tuchačevskij byl drsný vojevůdce i oběť
Byl prý výjimečný a mohl se také pochlubit několika přezdívkami. Legendárního sovětského vojenského ...
-
19.10.2021
-
95 komentářů
-
Kristián Chalupa
Komentáře
"Jeden z návštěvníků, francouzský inženýr Alexandre Benlalam z Paříže, pak podle agentury AFP poukázal na omezení, kterým kvůli covidu čelíme, zmínil například svobodu ...Zobrazit celý příspěvek
"Jeden z návštěvníků, francouzský inženýr Alexandre Benlalam z Paříže, pak podle agentury AFP poukázal na omezení, kterým kvůli covidu čelíme, zmínil například svobodu shromažďování, ale podotkl, že na rozdíl od toho, co prožívali Albánci za komunismu, to alespoň dává smysl."
...a to je oslí můstek k čemu?Skrýt celý příspěvekPodobné bunkry by se teď hodily Ukrajincům. Ne jen jako kryty pro civilsty. Především pro továrny na výrobu vlastních zbraní. Raket, dělostřelecké munice a podobně.
Podobné bunkry by se teď hodily Ukrajincům. Ne jen jako kryty pro civilsty. Především pro továrny na výrobu vlastních zbraní. Raket, dělostřelecké munice a podobně.
Velké díky autorovi za tradičně zajímavý a fundovaný text, který je zároveň doplněn opravdu perfektními fotografiemi. Článek je evidentně určen zejména inteligentním a chápavým ...Zobrazit celý příspěvek
Velké díky autorovi za tradičně zajímavý a fundovaný text, který je zároveň doplněn opravdu perfektními fotografiemi. Článek je evidentně určen zejména inteligentním a chápavým čtenářům. Ostatní ho nejsou nuceni číst.Skrýt celý příspěvek
A jako pokaždé, když čtu články tohoto autora si říkám co tím chtěl autor rict?
A jako pokaždé, když čtu články tohoto autora si říkám co tím chtěl autor rict?
Pěkné. Zrovna před pár dny jsem se odtamtud vrátil. Jsem rád, že si Albánci konečně uvědomili, že jsou bunkry součástí jejich kulturního dědictví a ty co zbyly, začali chránit. V ...Zobrazit celý příspěvek
Pěkné. Zrovna před pár dny jsem se odtamtud vrátil. Jsem rád, že si Albánci konečně uvědomili, že jsou bunkry součástí jejich kulturního dědictví a ty co zbyly, začali chránit. V minulých letech se k nim, bohužel, chovali značně barbarsky a značnou část zničili, vykopali a odvezli (jáma se obvykle záhy naplnila odpadem).
Ačkoliv může budování sítě bunkrů působit jako výstřelek paranoidního diktátora, mělo zcela racionální prvky. Vztahy s jižním sousedem (byť se v průběhu 19. stol. opakovaně objevovaly snahy o Řecko-Albánskou konfederaci) nijak růžové. Po albánském vyhlášení nezávislosti v r. 2012 řešily územní spory velmoce - R-U a Itálie pomocí Florenského protokolu. Následně se vztahy opět vyhrotili v rámci Řecko-italské války, i když protinacistický odpoj spolupracoval.
Po válce se Albánie zapojila do o Řecké občanské války (1946–1949) podporou komunistického odboje, včetně poskytnutí útočiště jeho vedení. Z albánského území bylo dokonce organizováno několik invazí, hlavně do oblasti Grammos. Diplomatické vztahy s Řeckem byly obnoveny až v r. 1971 kdy vojenská junta začala zkoumat možnosti hospodářské spolupráce. Vzhledem k tomu, že režim plukovníků neměl k použití síly nikdy příliš daleko, nebylo jasné, zda se taková spolupráce nepřeklopí v bratrskou pomoc.
Vzhledem k roztržce se SSSR a později i s ČLR zůstala malá Albánie osamocena a bez šance získat těžké zbraně. Písku i cementu však bylo dost, takže betonové hříbky na každém myslitelném místě spolu s těžko prostupným hornatým terénem a horkokrevným horalem vevnitř mohly jako prevence případných sousedských dobrodružství posloužit docela dobře.
Ta ponorková základna se jmenuje Tuneli i Porto Palermos. Zátoku chrání pevnost Ali paši Tepelenského. Naposledy, když jsem se tam pokoušel proniknout, mě odchytila ostraha, ale snad by tam mělo vzniknout muzeum. Bunkr pro čtyři ponorky třídy Whiskey (jedna je na renovaci v ČR) jsou chráněny ještě jedním kuriosním prvkem. Svahy zátoky byly osázeny lány agáve, jejichž ostré a dlouhé trny měly znepříjemňovat život případnému vzdušnému výsadku.Skrýt celý příspěvekJeště v 80tých letech bylo známé české vysílání Rádia Tirana. A až mýtické zvěsti o ponorkových základnách (ve skutečnosti byla asi jen jedna) ve skalních tunelech. Článek mi teď ...Zobrazit celý příspěvek
Ještě v 80tých letech bylo známé české vysílání Rádia Tirana. A až mýtické zvěsti o ponorkových základnách (ve skutečnosti byla asi jen jedna) ve skalních tunelech. Článek mi teď přivodil brouka do hlavy, kde ty ponorky vlastně vzali. A oni v r. 1961 zabavili sovětskému námořnictvu 4 ponorky třídy Whisky (z 12 přítomných; vznik třídy 1956), když je z Albánie vykázali :) V druhém odkazu je podrobněji průběh:
https://www.reuters.com/articl...
https://www.quora.com/Did-Alba... Skrýt celý příspěvek
Načítám diskuzi...