Člen Aktivních záloh Zbyněk Vičar: Jeden kalašnikov je mocnější než sto intelektuálních kafíček

Během našeho setkání připomněl, že tyto zálohy se v poslední době rozrostly na 3000 osob a plánuje se až deset tisíc. Do záloh míří pestrá škála lidí, najdete v nich řidiče MHD, právníky, starosty, primátory a úředníky. Armáda si tzv. záložek váží a těm nejzaslouženějším předal generál Opata nedávno vyznamenání. Zbyněk Vičar sám vyznamenání zatím nedostal.

Ke službě vlasti se nerozhodl kvůli možným budoucím oceněním. Sleduji občas jeho vtipné výstupy v Comedy Clubu. Nedávno jsem dočetl Vičarovu knihu povídek a opět mne překvapil, tentokrát nejen svým humorem, ale i stylem s prvky hororu, sci-fi a temným vnímáním reality současného světa i budoucnosti, z něhož až na čtenáře padá deprese, ale když začne číst, už knížku nepoloží. Zajímalo mne, proč se člověk s tak pestrými zájmy a různorodou kariérou angažuje i tímto způsobem a přihlásil se před několika lety v ne zcela mladém věku (nar. 1976) k aktivní obraně vlasti.

Zbyňku, co tě vlastně vedlo k tomu, že ses přihlásil ke službě v Aktivních zálohách Armády České republiky?
Bylo tam víc důvodů. Jednak to byla rodinná tradice, protože otec byl záložákem, dokud v podstatě mohl. Jezdil pořád na nějaká cvičení, což pro zbytek rodiny znamenalo příležitost trochu se odvázat. Různé úpravy interiéru a další záležitosti, s kterými by nesouhlasil, se děly právě v tuto dobu. Taky jsem docházel do pionýra. Nad našim oddílem měla patronát tehdejší Vojenská akademie Antonína Zápotockého, dnes Univerzita obrany, Tábory byly organizovány ve vojenském duchu, pořadová, vyvěšování vlajky, hlídky, vzduchovky, vojenské stany, polní kuchyně, běhání v plynové masce.

Nešlo tedy o nějaké odpočívání, opalování se u vody….
Přesně tak. Nebylo tam žádné obvyklé zázemí, kopali jsme latríny, stavěli mosty a brány ze dřeva, maskované přístřešky, ve kterých jsme v lese strávili několik dní. Učili se morseovku, uzly, řezali si dřevo. Stany musely být perfektně uklizené. Takže základní výcvik pro mě nebyl velké překvapení, hodně věcí se mi osvěžilo. Byl jsem tam asi sedmkrát. Ideologie nebyla na pořadu dne, vedoucí nebyli žádní kovaní komunisti, ale chlapi, co si tam jeli odpočnout jako na dovolenou. Prostě jsme si tam zablbli včetně perfektně propracované celotáborové hry, při které jsme se na Vysočině přenesli třeba na Aljašku nebo do středoamerické džungle.

Jaké další faktory hrály větší roli ve tvém rozhodnutí?
Na gymnáziu jsme ve třídě byli čtyři, které odvedli. Shodou okolností jsme měli všichni dvojku z tělocviku, sportovcům se taková nehoda stát nemohla… Nicméně díky studiu univerzity jsem nakonec nástupu unikl a povinnou vojenskou službu mezitím zrušili. Popravdě, tehdy se mi tam vůbec nechtělo. Podle toho, co jsem věděl, strávil bych rok vytíráním podlah a bojem o místo v mazácké hierarchii, z vojenských věcí bych se moc nenaučil. Ztracený čas. Koncept aktivních záloh mi však přišel sympatický a jedním z významných argumentů, proč se přihlásit, byla naprosto nezvládnutá migrační krize v roce 2015.

A co současné problémy. Mám konkrétně na mysli zejména ozbrojený konflikt na Ukrajině, ale třeba i nedávnou uprchlickou krizi.
Říkal jsem si tehdy, v době migrační krize, že Evropská unie je naprosto bezbranný organismus. Proč ty masy někdo nezastavil, neumístil do uprchlických táborů a neprověřil, o koho vlastně jde? Napadlo mě tehdy, co nás ještě může čekat? Epidemie? Další povodně? Válka? Bohužel se řada z věcí mezitím vyplnila. Žijeme si stále pohodlně, ale to není nějaká vesmírná danost. Čím složitější společnost, tím větší chaos, když se zhroutí. A pak je dobré ovládat zbraň. No a v neposlední řadě, jsem patriot či vlastenec, byť to druhé získalo v posledních letech pejorativní nádech. Doufám, že válka na Ukrajině to změnila. Jeden kalašnikov je mocnější než sto intelektuálních kafíček. Aspoň v určitých situacích.

Kolik cvičení jsi v rámci Armádní zálohy až doposud absolvoval? 
Začalo to kurzem základní přípravy ve Vyškově, který trval šest týdnů. Vždycky od pondělního rána do čtvrtečního odpoledne. Bylo to náročné, patřil jsem k nejstarším, bylo mi čtyřicet a jeli jsme nezřídka hluboko do noci. Ale daly to i dámy a nemarnili jsme čas. Popsal bych to jako návrat na střední školu s hodně přísným tělocvikářem a kompletní typovou sestavou třídních postaviček.  U jednotky to nabralo úplně jiný charakter. Nejdřív jsem byl u odvodního řízení, to jsme cvičili dvakrát ročně mobilizaci, aby si armáda vůbec tuto schopnost uchovala. Trvalo to vždy týden. Byli tam už většinou pánové, co měli hodně za sebou, byli na misích a podobně. Troufnu si říct, že tam vznikla velice pěkná přátelství. Nicméně přece jen jsem chtěl být armádě platnější tím, čím jsem se živil v civilním životě - asi dvacet let jsem pracoval jako novinář, přes deset let jsem tvořil reklamní texty a televizní scénáře. Takže když vznikly Kybernetické síly a informační operace, hned jsem se přihlásil. No a vybrali mě. Je to časově o dost náročnější, jen letos mě čeká již čtvrté cvičení, tentokrát mezinárodní. Zatím se věnujeme převážně polnímu výcviku. Střelečtí instruktoři jsou výborní, žádný křik a nervy, každému se osobně věnují. A skutečně si zastřílíme hodně, z dlouhé i krátké zbraně téměř na každém cvičení. Někdy jsou jako bonus ostré ruční granáty. Pár kousky si zaházíme. Z toho mám velký respekt, držet takovou věc v ruce. Zatím naštěstí bez nehody.

Jak dlouho vlastně takové cvičení trvá?
Obvykle týden. Odehrává se na Libavé, která se vyznačuje rychlými změnami počasí. Spíme na palandách ve srubech, někdy přímo v lese, pro pohodlného městského člověka je to náročnější situace. Alkohol je pochopitelně zapovězen. Naše jednotka je velmi dobře vybavená, máme například útočné pušky Bren či nové helmy. Profesionálové se k nám chovají velice vstřícně. Postupně se do jejich jednotek více začleňujeme. A připomínám, že rovněž strava je opravdu výborná.