Čtyři scénáře budoucího vývoje Ruska

Ruský režim v čele s Vladimirem Putinem dnes kontroluje státní instituce, všechna relevantní média, vzdělávací systém i ruskou pravoslavnou církev. Jejich prostřednictvím podle rusistů Graeme Herda a Dmitry Gorenburga propaguje „nacionalisticko-imperialistické“ narativy, které se točí kolem témat „obklíčení“ a „obléhané pevnosti“. Vnější nepřátele líčí jako toužící po ruských zdrojích a obávající se ruské vojenské síly. Státní imperiální politická kultura Rusy vykresluje jako lid tvořící stabilní systém a ruskému státu přisuzuje poslání rozšiřovat osvojené civilizační zvyklosti.

Herd a Gorenburg Putinův režim pokládají za „řád s omezeným přístupem“. Uzavřená elita státu chápe a dodržuje pravidla členství v tomto „klubu“. Díky tomu těží z přístupu ke zdrojům. Současný ruský režim rovněž charakterizuje nepřehlednost – rozostření mezi minulostí a současností, válkou a mírem, vnitřními a vnějšími hrozbami, vojenskými a nevojenskými nástroji či kladením rovnítka mezi Putina, režim a stát. Velmi pravděpodobně také záměrně neexistuje žádný politický plán pro budoucnost. Ruský prezident se vyhýbá příklonu k jedné ideologii, čímž si zachovává manévrovací prostor a strategickou autonomii.

V zahraniční politice putinovský režim obviňuje „militantně liberální totalitní Západ“ ze snahy udržet „nespravedlivou unipolaritu“ prostřednictvím „koloniálních nerovných praktik“. Takovou politiku pokládá za existenční hrozbu pro svou identitu a suverenitu. Řešením současného globálního boje představuje vznik „spravedlivé multipolarity“. Ruské představy připomínají evropský velmocenský systém po napoleonských válkách převedený na celosvětovou úroveň. Navrhovaná multipolarita bude zřejmě zahrnovat „supersuverenitu“ pro velmoci, jež budou moci tvořit a případně narušovat pravidla. Protože USA jsou velmocí a pravidla údajně již porušují, Rusko takové chování řadí ke znakům velmocenského postavení. Neporušovat pravidla znamená stát se „velkým Kazachstánem s jadernými zbraněmi“, tedy strategicky bezvýznamným.

Možné scénáře ruské budoucnosti se liší stupněm změny vnitřního politického systému a zahraniční politiky. První z nich nepředpokládá, že v příštích deseti letech dojde k ústupu Vladimira Putina z jeho současné politické pozice. Druhý scénář připouští jeho konec jako prezidenta, ale zachování jeho moci v rámci vedení alternativního úřadu. Třetí hypotéza pracuje s udržením současného režimu a zároveň politickým nebo fyzickým koncem nynějšího prezidenta. Nakonec začtvrté může dojít k radikální změně, jež povede k proměně či odstranění vládnoucí elity a příchodem zcela nových vůdců.

Pokud bude Rusko následovat první Herdův a Gorenburgův scénář, Putin zůstane i v příštích deseti letech ruským prezidentem. „Válečný putinismus“ se stane efektivním modelem řízení. S dalším trváním války se elity i společnost pokračující válce přizpůsobí a naučí se obcházet západní hospodářské sankce. Na ruském území se razantně zvýší výroba zbraní a munice, což umožní pokračování „speciálních vojenských operací“. Z Putinova blízkého okolí se stane okruh „pravověrných“, kteří nebudou ochotni prezidenta odstranit. Vyvážená kombinace nátlaku a ochrany proti převratu zůstane účinná, což režimu umožní pokračovat ve své existenci. Putin v čele bude klíčem k fungování řádu s omezeným přístupem, neboť zajistí stabilitu, předvídatelnost pravidel a předávání majetku další generaci. Ruský prezident zároveň nechá mezi elitu vstoupit několik „válečných oligarchů“ podporujících zahraniční vojenské operace. Její řady se tak rozšíří o nové režimu věrné následovníky. Politický směr zůstane podle tohoto scénáře neměnný a Putinův styl vlády v Rusku dále upevní svou pozici.

Pokud připustíme možnost změny, pak se v následujících letech možná dočkáme pokračování putinismu bez Putina jako prezidenta. Určitým způsobem se totiž vzdá prezidentského úřadu, ale nadále si v zákulisí uchová strategickou rozhodovací roli (podobně jako Teng Siao-pching v Číně nebo Nursultan Nazarbajev v Kazachstánu). Ačkoli půjde, jako v předchozím scénáři, o zachování faktické kontinuity, dvojí mocenské centrum bude nevyhnutelně znamenat konkurenci mezi Putinem v pozadí a oficiálním prezidentem v popředí. Taková vnitřní bipolarita v důsledku oslabí autoritu a legitimitu úřadujícího prezidenta a paralyzuje strategického rozhodování. Schopnost jednolitého současného režimu plnit úkoly prostřednictvím úplatné elity, udržovat vnitropolitický status quo a brát na sebe riziko vojenské porážky na Ukrajině, bude oslabena. Tento scénář naznačuje chybějící shodu mezi vládními frakcemi na nástupci po Putinovi, nicméně nikdo se neodváží otevřeně vystoupit a poukázat na riziko destabilizace spojené s nejasným nástupnictvím. Stabilita režimu zůstane přinejmenším do Putinovy smrti zachována. Základní východiska jeho vlády budou pokračovat, i když se z pohledu techniky vládnutí budou muset vyrovnat s realitou dvojího mocenského centra.

Třetí vývojová linie předpokládá odstavení či odchod Putina od mocenského kormidla poklidnou cestou. Prezident buď odstoupí dobrovolně a určí svého nástupce, nebo dostane nabídku, kterou nebude moci odmítnout, nebo se vzdá svého úřadu a zůstane tichým bezmocným stínem, nebo zemře. Putinismus ovšem nadále zůstane vládnoucí ideologií, která se ukáže být soběstačnou a funkční i bez Putina. Kombinace víry, pohodlnosti, setrvačnosti a touhy po kontinuitě podle třetího scénáře naznačuje, že nové vedení Ruska povládne ve jménu „putinismu“. Takový vývoj vychází z předpokladu, že kolektivní vedení dokáže vyjednávat a smlouvat, dosahovat konsenzu a že nová aliance bude rovnoměrně odrážet zájmy frakcí. Předáci uvnitř systému (šéfové regionů, klíčoví senátoři, ředitelé polostátních podniků) společně vyberou příštího technokratického prezidenta, jenž nebude chráněncem žádné zájmové skupiny (například premiér Michail Mišustin nebo moskevský primátor Sergej Sobjanin). Ruská historie (únor 1917, 1953, 1964) potvrzuje možnost odstranění vůdců, pokud jejich strategická rozhodování ohrožují individuální a kolektivní zájmy elit nebo pokud se riziko odstranění zdá být menší než náklady na pokračování jejich vlády. V tomto scénáři se režim výrazně změní z hlediska personálního složení vlády a z hlediska politického rozhodování.

Nejradikálnější rozchod se současností představuje závěrečný směr, kterým se budoucí Rusko může ubírat. Herd a Gorenburg zmiňují hned tři různé cesty. Zaprvé dojde ke katastrofickému rozpadu uvnitř elity. Ten vyvolá náhlá krize (Putin zemře nebo je neschopen funkce) a vládnoucí skupina se neshodne na jeho nástupci. V důsledku toho se rozvine konflikt všech proti všem mezi dřívějšími stoupenci režimu. V nástupnickém stresu mohou být zdánlivě pevná spojenectví pouze situační. Moci se nakonec chopí ten, který se v nastalém chaosu, možná i násilném, nejrychleji zorientuje.

Možná se objeví jedna silná frakce uvnitř elity. Ta do funkce prezidenta dosadí silného muže připraveného udělat tlustou čáru za minulostí. Obviní prezidenta Putina, ministra obrany Sergeje Šojgua a čečenského prezidenta Ramzana Kadyrova z rozpoutání války. Začne snižovat napětí se Západem, tak vytvoří prostor pro reformy a modernizaci státu. A konečně nelze vyloučit ani cestu lidového povstání, která předpokládá vzestup nové elity nebo opozičního vůdce. Ústavní změny vytvoří decentralizovanou federaci s většími pravomocemi regionů a dumy, a naopak menšími pravomocemi prezidenta. Nový režim pak bude schopen vytvářet koalice pro nezbytnou strukturální hospodářskou reformu.

První tři scénáře budoucího vývoje Ruska podle rusistů Herda a Gorenburga probíhají uvnitř režimu. Putinismus zůstane zachován na vnitropolitické i zahraničněpolitické úrovni. Rusko bude nadále ovládat úzká skupina lidí, která v posledních dvaceti letech získala přístup ke státním zdrojům. Na mezinárodním poli Moskva neustane v boji proti nepřátelskému Západu a za nastolení „spravedlivější“ multipolarity. Tři úvodní scénáře se pouze liší v budoucí Putinově roli. Současný ruský prezident zůstane buď v úřadu, nebo vytvoří druhé mocenské centrum v pozadí, nebo dojde poklidnou cestou k předání jeho stávající moci. Čtvrtý scénář naznačuje radikálnější rozchod s putinismem, přičemž si stávající vládnoucí frakce možná dokáže částečně zachovat svůj vliv. Pokud ovšem dojde k vzestupu nové elity nebo k příchodu opozičního vůdce k moci, lze očekávat zásadní změnu ruského politického systému.

Zdroje: In Moscow’s Shadows