Deset dnů v Afghánistánu: Den 1. – ráno ve Kbelích, odpoledne v Kábulu

Čekání na letišti ve Kbelích se dalo ukrátit focením Lvíčka Míry na pozadí s A-319
Foto: Čekání na letišti ve Kbelích se dalo ukrátit focením Lvíčka Míry na pozadí s A-319 / Miroslava Pašková

Nový seriál Armádních novin, který přináší autentické líčení desetidenní cesty po základnách v Afghánistánu, kde jsou dislokovány české jednotky. Autorka pracuje jako občanský zaměstnanec na Ministerstvu obrany a do Afghánistánu se dostala poprvé. Zaměřuje se proto na detaily, které obvykle v líčeních protřelých veteránů chybí.

 

Odlet byl původně stanoven na neděli večer. Protože cesta z Prahy do Kábulu trvá šest a půl hodiny, bývala by přes noc byla asi snesitelnější, ale co čert nechtěl, start se posunul až na pondělí ráno. Rozespalé jsme se s kolegyní odbavily ve Kbelích po šesté a do devíti čekaly. Protože časový posun činí tři a půl hodiny, dosedly jsme na cílové letiště KAIA (Kabul International Airport) v půl sedmé večer.

 

Tuhle dlouhou štreku nám kompenzovaly dvě příjemné věci. Jednak se letělo krátkou verzí A-319, kterému se v médiích obvykle říká vládní speciál, což je ale poněkud nešťastné označení – je to primárně pořád armádní letadlo, schopné přestavby na MEDEVAC, přepravující vojáky, sportovní reprezentace atd. Ale nebudu zastírat, že je pohodlné, aby se v něm cítil dobře asi i prezident.

 

Čekání na letišti ve Kbelích se dalo ukrátit focením Lvíčka Míry na pozadí s A-319

Foto: S armádní leteckou přepravou se člověk nemusí bát ztráty kufrů a do nakládky putoval i maskot / Miroslava Pašková

 

A příjemně let utíkal i díky dobrému „cateringu“ a videu. Na programu byly Pelíšky, Kurvahošigutntag a Medvídek – tedy pokud někoho zajímá i takový detail. Fascinující byl ale spíše výhled z okna – letělo se přes Černé a Kaspické moře. Někde mezi nimi mě uchvátil pohled na pohoří, jehož vrcholky jako by končily jen kousek pod křídly. A pak průlet mezi horami obkličujícími Kábul si nezadal s výjevy z katastrofických filmů – zdálo se mi, že se tam letadlo nemůže prosmýknout.

 

První co vnímáte, je chuť vzduchu

Všude, kam už jsem za svůj život přicestovala, jsem si formovala počáteční dojem skrze první nadechnutí po vystoupení z letadla. U přímořských destinacích dominuje vlhkost a slanost. Kolegyně mě varovala, že v Kábulu to bude zápach z absence kanalizace. Naštěstí tam zrovna panovalo bezvětří a občasné přeháňky, takže vzduch byl příjemně nasládlý a jeho nižší vlhkost jsem prakticky nepostřehla.

 

Samotné odbavení proběhlo bez problémů a batohy nám odvezli vojáci na velitelství. Během chvilky chůze jsme se všichni přemístili na české „enesíčko“ (NSE = National Support Element), kde nás čekal takzvaný inprocessing.

 

Na KAIA byl nejvÄ›tší problém poznat svoji ubikaci Foto: Na KAIA byl největší problém poznat svoji ubikaci / Miroslava Pašková

 

V zasedací místnosti na nás různí odborníci vychrlili neuvěřitelnou rychlostí všechno možné – od reakcí na různé poplachy, po bezpečné užívání zdejších počítačů. Přiznám se, že jsem to vůbec nestíhala vnímat. Nakonec jen já a ještě jeden host VAT, a sice šéfredaktor Reflexu Ivan Hamšík, jsme byli v Afghánistánu poprvé. Zdálo se, že ostatní by naopak veškeré pokyny odrecitovali spatra.

 

Pak už jen zbývalo nafasovat si helmy a vesty, na nich lékárničky a set pomůcek pro „sírí“ (S.E.R.E. = Survival, Evasion, Resistance, Escape). Leckdo pak vyrazil na večeři (ačkoli po bohaté stravě v letadlech toho ne každý využil), další se prostě šli jen ubytovat.

 

Video: Na cestu jsme fasovali vojenskou lékarničku / YouTube

 

Malý pokoj pro hodně lidí

Na základně KAIA je několik kempů ze stanů nebo stavebních buněk, jádro však tvoří obezděné patrové ubikace. Nás čekalo ubytování v nich, avšak tranzitní. To znamená pokoj o rozměrech asi 4,5 x 4,5 metru s jedním oknem a klimatizační jednotkou. V něm vyskládaných pět paland tak, že do mezer mezi prvními třemi se vejdou právě a jen plechové skříňky.

 

KolegynÄ› musela postel na KAIA obložit vybavením pro natáčení Foto: Kolegyně musela postel na KAIA obložit vybavením pro natáčení / Miroslava Pašková

 

V naší skupině jsme byly čtyři ženy a první noc nás doplnil stejný počet Američanek. Usnout při hicování a vrčení klimatizace, chrápání spolubydlících a vůbec při dunění těch plechových skříněk, do nichž narážely palandy při každém otočení nocležníků, nebylo vůbec snadné. Ke všemu časový posun plus tři a půl hodiny. Usnula jsem asi ve tři ráno, dá-li se hovořit vůbec i poté o spánku.

 

Vliv měl ale určitě i nabíhající adrenalin a neustálé přehrávání všech nových vjemů a poznatků. A taky mě znervózňovalo, že se mi chtělo na záchod, jenže jsem si nepamatovala kód pro odemknutí pokoje. Připadala jsem si jak ve dvanácti na lyžáku, tenkrát nás dokonce na jedné krkonošské chatě spalo přes dvacet na jedné cimře. Tedy až na ten kódovací zámek...

 

I v malém pokoji na KAIA se dá udržet pořádek 2 Foto: I v malém pokoji na KAIA se dá udržet pořádek  / Miroslava Pašková

 

Všechno bylo nové a jiné

Co jsem si přehrávala v hlavě tu první noc? Asi jen naprosto všední dojmy toho dne. Tušila jsem to, přesto mě zaskočila pohostinnost a dobrá nálada čišící ze všech našich vojáků, které jsem po příletu potkala. Počínaje velitelem 6. Úkolového uskupení AČR ISAF plk. Trakalem, přes tamního kaplana, konče kluky ze „sípítý“ (CPT = Close Protection Team), kteří se nás ten první večer ujali a uvařili výborný čaj.

 

První večer se nám o program postarali kromÄ› kaplana vojáci ze CPT Foto: První večer se nám o program postarali kromě kaplana vojáci ze CPT / Miroslava Pašková

 

A taky se mi líbily návodné a vtipné obrázky apelující na správné a čistotné použití toalet. Nutno totiž podotknout, že i na ubikaci, kde se střídalo obrovské množství lidí, bylo sociální zařízení ve stavu, o němž si mohou nechat mnohé tuzemské restaurace a hotely jen zdát. No zkrátka byly to takové maličkosti, ale potěšily.

 

Příští pokračování – o dni, kdy se nikam neletělo kvůli mlze.

Nahlásit chybu v článku

Doporučte článek svým přátelům na sociálních sítích

Související články

Afghánistán – zaučujeme afghánského agenta

Cestou do Afghánistánu jsme řešili spoustu otázek, především případnou návštěvu vojenské základny v ...

Exkluzivní rozhovor s generálmajorem Abdulem Wahabem "Wardakem"

Nejprve si vzal slovo generálmajor Abdul Wahab "Wardak", velitel vzdušných sil afghánské armády: ...

Kábul – přestává legrace

Během naší cesty Afghánistánem jsme zatím navštívili Mazár-e Šaríf, provincie Samangan a Balch, kde ...

Deset dnů v Afghánistánu: Než člověk vůbec nasedne do letadla

Nový seriál Armádních novin, který přináší autentické líčení desetidenní cesty po základnách v ...

Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!

Komentáře

Zvýraznit zeleně příspěvky za posledních:
  • Miroslava Pašková
    12:54 10.06.2013

    Dnes vyšla recenze k batohu a zítra snad AN vydají líčení dalšího dne. Nevím, zda v něm budu ze všeho paf, z mého pohledu se to pořádně rozjelo až třetím dnem přeletem na FOB Shank. Nu, musíte vyčkat, nové díly mají vycházet co dva až tři dny.

  • HU
    00:30 09.06.2013

    ..já vím co bude dál :-)

    ..bude paf ze všeho co tam uvidí či potká :-)

  • Radek
    20:23 07.06.2013

    zatim zajímavej rozjezd,uvidíme co bude dál :D