Hypersonické zbraně: Dokáže je někdo zastavit?

Podle George Nacouziho, staršího inženýra a výzkumníka z prestižní výzkumné instituce RAND (Research ANd Development) existují dnes dva typy hypersonických zbraní, tedy zbraní létající rychlostí větší než Mach 5 (6125 km/h na úrovni moře) ‒ hypersonický kluzák HGV (Hypersonic Glide Vehicles) a hypersonické střely s plochou dráhou letu HCM (Hypersonic Cruise Missiles).

Hypersonickou rychlostí však létají i běžné balistické rakety, např. Scud D (dolet 700 km) létá rychlostí Mach 5. V moderním slova smyslu jsou ale hypersonické zbraně objekty létající pod výškou 90 km (nejvyšší bod trajektorie Scud D je ve výšce cca 150 km), tedy v prostředí, kde se musí počítat s vlivem atmosféry (na manévrování, tepelné namáhání, atd).

HGV jsou v podstatě manévrovatelné bojové hlavice bez vlastního pohonu, které jsou vynášeny do velkých výšek (40 km a výše) pomocí raket. Velká počáteční rychlost HGV (při odpojení od nosného stupně) a velká letová hladina umožňuje zachovat hypersonickou rychlost po dlouhou dobu a „klouzat“ v horních vrstvách atmosféry ke svému cíli. Hlavní výhodou je zploštělá dráha letu a unikátní doprovodné fyzikální jevy, které ztěžují použití klasických prostředků protiraketové obrany. HCM jsou naopak střely s plochou dráhou letu dosahující hypersonické rychlosti.

Nejznámějším zástupcem HGV je ruský bojový objekt Avangard a zástupcem HCM ruská námořní střela Zirkon a střela vzduch-země Kinžál. Náskok Rusů ve špičkových raketových technologiích není překvapením. Rusové se mohou opřít o obří technologickou základnu z dob Sovětského svazu, který do vývoje raketových technologií zapojoval nejlepší vědce a na vývoj poskytoval „libovolně“ velké finanční prostředky.

Také ve Spojených státech a Číně probíhá vývoj hypersonických zbraní. Před lety americké letectvo testovalo technologický demonstrátor hypersonické střely X-51A Waverider a hypersonický kluzák HTV-2 (Hypersonic Technology Vehicle 2). Čína zase v roce 2014 otestovala hypersonický kluzák DF-ZF. Také Francie zkoumá možnosti vývoje HGV pro své budoucí jaderné balistické rakety.

„Zprávy z médií naznačují, že Čína, a možná i Rusko, už nasadili nebo brzy nasadí hypersonické zbraně,“ vysvětluje Nacouzi. „Spojené státy zatím nemají žádné operační zbraně, ale zdá se, že urychlily vývoj těchto zbraní. Také několik dalších zemí zkoumá hypersonické systémy, ale většinou tvrdí, že jsou určeny pouze pro civilní použití.“

Pentagon nyní financuje mimo jiné dva programy, které mají vést ke skutečným prototypům hypersonických zbraní. V obou případech jde o hypersonické střely s plochou dráhou letu ‒ HCSW (Hypersonic Conventional Strike Weapon) a ARRW (Air-Launched Rapid Response Weapon ). Zatímco HCSW vznikne na osvědčených technologiích, v případě ARRW se vývojáři pokusí dosáhnout hranice současných technologických možností.

V obou případech vývoj řídí firma Lockheed Martin. Na program HCSW Lockheed získala 928 milionů dolarů, pro program ARRW 480 milionů dolarů. Letuschopné prototypy chce americké letectvo získat do roku 2021.

Rusko a Čína vyvíjejí hypersonické zbraně zejména s cílem překonat americkou protiraketovou obranu. Podle Justina Bronka z výzkumného institutu RUSI (Royal United Services Institute) je současná protiraketová obrana založena na faktu, že útočící rakety se pohybují po předvídatelné balistické dráze. Hypersonické kluzáky HGV ale letí po nebalistické dráze a navíc mohou měnit svůj směr.

„Mělo by se také zmínit, že kromě neodzkoušených ze země odpalovaných interceptorů (GBI), které se v USA vyvíjí s obrovskými náklady, v současné době neexistuje možnost zachytit ani standardní ICBM [mezikontinentální balistické rakety - pozn. red.], což je v podstatě důsledkem toho, že se pohybují tak rychle,“ říká Bronk a dodává, že současné interceptory GBI jsou určeny k ničení jedné nebo dvě útočící ICBM od zemí, jako je Severní Korea nebo Írán.

Podle Bronka Spojené státy sledují především vývoj hypersonických protilodních zbraní. Ostatně silné americké námořnictvo prosazuje americké zájmy po celém světě a je také první linií obrany amerického území, protože Tichý a Atlantický oceán tvoří hloubku obrany území Spojených států.

Bojové hlavice protilodních hypersonických zbraní nemusí přitom mít velké množství trhaviny, protože samotná kinetická energie nárazu bude pro loď fatální. „Kdyby hypersonická raketa zasáhla příď nebo záď lodě, tak se probije skrz plavidlo. Čínská raketa DF-21D je v podstatě navražená pro ničení letadlových lodí. Dokonce i bez trhaviny, kdyby nárazová rychlost byla větší než Mach 5, raketa nemusí letadlovou loď potopit, ale jistě ji vyřadí z boje,“ říká Bronk.  

Technické výzvy ale nestojí jen před obránci, ale i před konstruktéry hypersonických zbraní. V případě protilodních zbraní je problém vůbec nepřátelské plavidlo objevit, identifikovat, zaměřit a následně se na něj navést. Pohybující letadlová loď je jednoduše složitější cíl než například velký nehybný cíl na pevnině.

U hypersonických zbraní musí konstruktéři také čelit novým výzvám. Například při velmi vysoké rychlosti letu je teplotní rozdíl mezi předí a zadní části rakety tak velký, že tělo rakety během letu mění svůj tvar, což zásadně ovlivňuje aerodynamiku a znesnadňuje navádění zbraně.

Úspěšný test americké GBI

Pro Spojené státy je zajímavé, že pomocí hypersonických zbraní mohou překonávat tu nejsilnější PVO, v současné době zastoupenou především ruskými systémy rodiny S-300 a S-400, v budoucnu pak S-500. „Pokud by jste získali hypersonické řízené střely jako prostředek k provádění úderů na pozemní cíle chráněné silnou protivzdušnou obranou, automaticky posunete rovnovahu sil k útočným systémům,“ vysvětluje Bronk.

Problém samozřejmě je, že podobné zbraně může získat i nepřítel. Jednoduše po zavedení hypersonických zbraní se doba na provedení útoku, ale také na přijetí protiopatření, výrazně zkrátí.

Kde leží hlavní výzvy obrany proti hypersonickým zbraním? Pro průmysl není až takový problém vyvinout patřičnou antiraketu, skutečná výzva je především samotné objevení, sledování, identifikace a následné přesné zaměření bojové hlavice hypersonické zbraně a především extrémní zkrácení času na provedení celého řetězce od objevení do zničení bojové hlavice rakety. Toto zkrácení jde zřejmě již za rámec kognitivních schopností člověka a bude nutné použít systémy s umělou inteligencí, které do samotného stisku „červeného tlačítka“ provedou všechny operace automaticky.  

Bronk si myslí, že hypersonika může změnit „pravidla hry“, ale vývojové, akviziční a provozní náklady jsou natolik velké, že většina zemí si tyto zbraně nebude moci dovolit nebo je nakoupit ve větším množství. Ostatně samotný problém je již testování. Například čínskou střelu DF-21D ideálně otestujete tak, že ji odpálite na vzdálenost 1500 km proti cvičnému cíli o velikosti letadlové lodě, který pluje rychlostí 50 km/h. Pokud podobný test neprovedete, vždy musíte doufat, že papírové parametry budou fungovat.

Jak naznačuje Bronk, hypersonické zbraně zůstanou ještě minimálně několik let spíše nástrojem propagandy, než operačním zbraňovým systémem, který může rozhodnout výsledek bojového sražení. Tato doba není daná jen nutností hypersonické zbraně vyvinout, ale také nutností tyto zbraně vyrábět v dostatečném množství za rozumnou cenu, komplexně je otestovat proti různým cílům a v nejrůznějších podmínkách (např. v podmínkách radioelektronického rušení), vyvinout nové formy výcviku a doktríny jejich použití, otestovat je v boji a také je zavést v dostatečném množství (včetně provozního zázemí) do výzbroje.

Zdroj: Airforce Technology