Finská vojenská pomoc Ukrajině

Pro specifické finsko-sovětské vztahy v době studené války se ujal termín finlandizace. Sovětský svaz tehdy určoval bezpečnostní a zahraniční politiku Finska, jež si ovšem dokázalo zachovat parlamentní demokracii a vnitřní suverenitu. Termín zpopularizoval německý politolog Richard Löwenthal koncem 60. let minulého století. Pro mnoho politiků se finlandizace stala negativním obratem, jehož použitím varují před finským osudem po druhé světové válce.

Cena za zachování vnitřní finské nezávislosti byla vysoká. Podle Moskevské smlouvy z 19. září 1944 muselo Finsko vést válku proti německým jednotkám v Laponsku, vzdát se rozsáhlých území a uspořádat soudní procesy s válečnými zločinci z řad vlastního politického vedení. Navíc bylo přinuceno demobilizovat ozbrojené síly, pronajmout Sovětskému svazu vojenskou základnu v Porkkale a legalizovat zakázanou komunistickou stranu. Helsinki postoupily Sovětskému svazu území o rozloze přibližně 29 000 km2, přičemž 420 000 tamních etnických Finů nuceně přesídlilo za nové finsko-sovětské hranice.

Po Pařížské mírové smlouvě upevnila novou geopolitickou realitu Dohoda o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci podepsaná Finskem a Sovětským svazem v roce 1948. Finsko mohlo do jejího znění jen málo co mluvit. Podle prvního článku se Helsinki zavázaly k obraně svého území, pokud by Německo nebo některý z jeho spojenců napadl Finsko nebo jeho prostřednictvím Sovětský svaz. Smlouva v takovém případě očekávala vedení dvoustranných jednání o způsobu obrany. Druhý článek se zabýval hrozbou takového útoku a stanovil závazek obou zemí dohodnout se na adekvátní odpovědi.

Tyto dva články se staly nástrojem politického, vojenského a hospodářského nátlaku v letech prezidentství Juho Paasikiviho a Urho Kekkonena v letech 1948-1981. Dopady finlandizace na zahraniční a domácí politiku Finové poprvé silně pocítili v červenci 1958. Po parlamentních volbách se ve finském tisku objevily útoky proti Sovětskému svazu a prezidentu Kekkonenovi. Premiér Karl-August Fagerholm tehdy sestavil koaliční vládu složenou z pěti stran. Osm z patnácti jeho ministrů Sovětský svaz ovšem vnímal jako nepřátelské. Finskou komunistickou stranu s podporou 25 % voličů Fagerholm přitom do vlády vůbec nezařadil.

„Krizi nočního mrazu“ (Yöpakkaskriisi) nakonec vyřešil prezident Kekkonen jmenováním nové vlády opřené o jeho vlastní Agrární stranu. Tehdejší první tajemník KSSS Nikita Chruščov nové vládě v Helsinkách nedůvěřoval, nicméně jasně vyjádřil osobní důvěru finskému prezidentovi. Vzájemné vztahy se následně vrátily do zajetých kolejí a krize nočního mrazu pominula.