Fotbal vyústil v ozbrojený konflikt dvou středoamerických států

Evropská fotbalová unie (UEFA) například v roce 2016 podmínečně vyloučila ruskou reprezentaci z turnaje za chování jejích fanoušků před víkendovým utkáním s Anglií. Ukázalo se totiž, že ruští fotbaloví chuligáni ze svých britských „kolegů“ nemají velký respekt a dovedou se také neohroženě poprat. UEFA pak ruské fotbalové federaci kromě podmínečného vyloučení z turnaje udělila pokutu 150 tisíc eur, což je v přepočtu přibližně čtyři miliony korun.

Přesto lze jednoznačně konstatovat, že krvavé výtržnosti fotbalových „fanoušků“ blednou před událostmi z roku 1969, které vedly k regulérnímu ozbrojenému konfliktu mezi středoamerickými státy Salvadorem a Hondurasem. Zmíněný konflikt si vyžádal tisíce mrtvých a zraněných. Obě zainteresované strany během čtyřdenní války nasadily rovněž těžké zbraně včetně bojových letadel.

Martin Fučík z Fakulty sportovních studií MU v Brně ve své práci s názvem Násilí ve světě fotbalových fanoušků (Brno, 2016) v úvodu konstatuje, že o velmi smutnou předehru mistrovství světa ve fotbale roku 1970 se postaraly dva středoamerické sousedící státy Salvador a Honduras. Pouze jeden z těchto národních týmů mohl získat právo na účast ve finále a kvalifikovat se na mistrovství světa v Mexiku. „První utkání se odehrálo na půdě Hondurasu, kde byl sport velmi státem podporovaný a postup byl brán jako vlastenecká povinnost. Domácí nakonec zvítězili brankou v posledních minutách 1:0. Již po tomto prvním utkání došlo mezi příznivci jednotlivých stran k řadě potyček a výtržností, na stadionu pak dokonce vypukl požár,“ uvádí Fučík. Autor pak dále připomíná, že již před samotným utkáním média obou zemí spustila negativní kampaň namířenou právě proti soupeřící zemi.

V odvetě hrané v Salvadoru vedl tým Salvadoru již 3:0, ale v hledišti to doslova vřelo a došlo i ke smrtelným zraněním mezi diváky. Hráči Hondurasu nakonec dokázali opustit salvadorský národní stadion jen díky policejní ochraně. Následně došlo k rozhodnutí Mezinárodní federace fotbalových asociací (FIFA) o sehrání třetího vzájemného utkání na neutrální půdě Fotbalová asociace vybrala Aztécký stadion v Ciudad de México. Zápas se konal 26. června 1969. V souboji na neutrální půdě zvítězil tým Salvadoru až po prodloužení v poměru 3:2, zajistil si tak postup do finále a získal kvalifikaci na účast v mistrovství světa proti Haiti.

V roce 2019 během utkání mezi honduraskými týmy Motagua a Olimpia zemřeli čtyři lidé. Vše začalo házením kamení fanoušků Olimpie a autobus s fotbalisty klubu Motagua.

Od výtržností v ulicích až po regulérní válku

Již od prvního vzájemného utkání probíhala mezi jednotlivými tábory fanoušků vlna nepokojů, která po zápase v mexickém hlavním městě vygradovala. Necelé tři týdny po červnovém sportovním klání dokonce vypukla válka mezi Salvadorem a Hondurasem.

Napětí prostupující fotbalovým kvalifikačním soubojem vyvrcholilo 14. července roku 1969 vyhlášením válečného stavu mezi oběma zeměmi. V noci ze 14. na 15. 7. 1969 pozemní jednotky Salvadoru překročily hranice sousedního státu a zároveň došlo také k leteckým útokům na Honduras. Podle dostupných informací letecké bitvy „prosluly“ také tím, že se kvůli zbrojním embargům ze strany USA jednalo o vůbec poslední epizodu, kdy se ve vzduchu proti sobě střetla vrtulová letadla s pístovými motory. Jednalo se například o letouny Cavalier Mustang, F4U Corsair nebo T-28 Trojan.

Následný válečný konflikt trval „jen“ 100 hodin, ale bilance bojů byla tragická. V jejich průběhu zahynulo celkem až 6000 osob, dalších 12 000 bylo zraněno a desítky tisíc lidí přišlo o střechu nad hlavou.

Bitky salvadorských fanoušků (2013)

Latinská Amerika žije i umírá fotbalem

Příčiny krvavého konfliktu mezi Salvadorem a Hondurasem nebyly zcela jednoznačné. Fotbal byl pouze jakýmsi spouštěcím mechanismem, onou příslovečnou poslední kapkou. Největší problémy se týkaly ilegální imigrace a sporů o území, respektive pozemků: malý Salvador (21 tis km²) měl výrazně více obyvatel než Honduras (3,7 mil proti 2,6; rozloha Hondurasu 112 tis km². Salvadorci ze své hustě osídlené malé země migrovali na území Hondurasu, kde si zabírali půdu, jež nebyla využívána. Počínání „bezzemků“ se pak setkávalo s násilným vyháněním zpět do vlasti.

Tři fotbalové zápasy roznítily mezinárodní konflikt, v němž Salvador zpočátku uplatnil svou dobře vyzbrojenou armádu, ale později Honduras úspěšně atakoval salvadorské ropné rafinerie a elektrárny. Tento konflikt ve střední Americe byl poslední válkou, v níž se utkaly vrtulové stíhačky plně ve své původní roli. A k tomu ve vzájemných soubojích dvě americké ikony armády a námořnictva: P-51 (F-51) Mustang a F4U (FG) Corsair.

V článku Fotbalová válka – Corsairy proti Mustangům (1969), který vyšel v Security magazínu 30. srpna 2019, se uvádí, že Honduras disponoval více než desítkou Vought Corsairů ve verzích F4U-4, F4U-5 a F4U-5N (denní a noční stíhací z roku 1946), které byly ve Spojených státech zakoupeny soukromě z přebytků námořnictva nebo námořní pěchoty. Některé z nich létaly během války v Koreji v letech 1950-1953. Salvadorské letectvo mělo Corsairů šest. Šlo o variantu FG-1D vyrobenou společností Goodyear, jež odpovídala stíhací-bombardovací verzi F4U-1D z poloviny roku 1944; všechny již ve velmi špatném stavu. Bylo třeba je nahradit, a za tím účelem Salvador pořídil ve Spojených státech demilitarizované Mustangy prodané jako Cavalier Mustang II, a disponoval také sedmi letouny verze P-51D.

Letecké operace byly zahájeny 14. července 1969 náletem salvadorského C-47 Skytrain v doprovodu dvou Mustangů na letiště v Tegucigalpě, honduraském hlavním městě. Nálet byl překvapením, a škody byly spíše symbolické a psychologické. Dva následující dny ve vzduchu ke střetnutím nedošlo; letectva obou států prováděla bombardovací lety a podporovala pozemní jednotky. Třetího dne byl ale jeden z honduraských Corsairů ostřelující pozemní cíle protivníka napaden dvěma salvadorskými Mustangy, kterým přispěchaly na pomoc další dva Corsairy. Honduraský kapitán Soto rychle sestřelil dávkou z 20mm kanónů jeden z Mustangů, druhý unikl. Mohly za to úspěšné operace honduraského letectva, kterému se podařilo zničit nejen menší salvadorské vzdušné síly, ale také vážně poškodit zásobníky pohonných hmot na salvadorském území.

Postupně se však oběma účastníkům konfliktu začalo nedostávat munice, a tak 18. července svolily k zastavení palby. Trvalo další dva dny, než se dohoda plně realizovala, a poté ještě více než deset let, než Salvador začal z Hondurasu stahovat své vojáky. Oficiální mír mezi oběma zeměmi byl uzavřen v říjnu 1980.

V současné době je Salvador nejhustěji osídlenou zemí v celé Latinské Americe, kde žije 310 obyvatel na kilometr čtvereční. Na počátku 21. století proslul nechvalně tehdejší honduraský ministr zahraničí Enrique Ortez nediplomatickou poznámkou: „Nemá smysl se bavit o tak malé zemi, kde se nedá ani hrát fotbal, protože by míč přistál v sousedním státě.“ Ve skutečnosti je pravdou, že v tomto rozlohou malém státě je fotbal nesmírně oblíbený.

Celá Latinská Amerika opravdu žije a umírá s fotbalem. Snad každý kluk, každý školák v Argentině, Brazílii, Chile, Kostarice, Panamě a v dalších zemích jižní a střední Ameriky fanaticky obdivuje své fotbalové vzory, chce se jim vyrovnat nebo aspoň přiblížit. Prohry jsou považovány za národní tragédie. Po červnovém utkání v roce 1969, kdy Salvador prohrál v Tegucigalpě, hlavním městě Hondurasu, spáchala sebevraždu osmnáctiletá salvadorská fanynka Amelie Bolaniosová. Zastřelila se. Jejího pohřbu se zúčastnil i prezident Salvadoru a přenášela jej národní televize. I tento incident, kromě jiných důvodů, přispěl až k podivné válce mezi Salvadorem a Hondurasem s množstvím obětí na životech, která je dodnes přezdívána jako „fotbalová“.