Jaroslav Petr: Na armády geneticky vylepšených supervojáků nevěřím

Profesor Jaroslav Petr, nar. 1958, biolog a bioetik, pracuje ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi, přednáší o biotechnologiích na vysokých školách a předsedá České komisi pro nakládání s geneticky modifikovanými organismy a genetickými produkty. Publikoval řadu vědeckých prací a je nositelem ceny Magnesia Litera za naučnou literaturu. Ve volném se věnuje popularizaci vědy.

Pane profesore, lze z pohledu genetiky a epigenetiky konstatovat, že některé národy mají oproti jiným válčení, dobývání a porobování si jiných národů po staletí tzv. v krvi?
Lidské vlastnosti jsou určeny zčásti dědičnou informací a zčásti vlivy vnějšího prostředí, např. výživou, výchovou a podobně. Genetický základ bývá určen větším počtem genů, jejichž různé varianty přispívají k výsledku často jen malým dílem. Sklony k válčení, nájezdům, dobývání nových území jsou dány z větší části vnějšími podmínkami života. Jasně se to ukazuje v krizových situacích, kdy se tenčí zdroje a narůstá konkurence. Pak dochází i k eskalaci násilí. Příklady nabízejí etnika, která jsou silně závislá na přírodních zdrojích. Mezi lovci a sběrači, žijícími podobně jako naši pravěcí předci, žije v trvalém míru jen 20 % populací. Naopak, 35 % populací žije v prakticky permanentní válce. K nejnásilnějším obdobím v lidské historii patří 13. století a jihozápad Severní Ameriky. V hrobech tamějších indiánů z té doby nacházejí archeologové 50 % lidí se známkami těžkých nebo smrtelných zranění v důsledku násilí. Pro srovnání, v dobách „divokého Západu“, kdy se nosily „kolty proklatě nízko“, byl podíl obětí násilných činů 1 %. Ve 13. století postihlo americký jihozápad sucho, které donutilo některé kmeny k migraci. Tito imigranti se pak střetávali v těžkých bojích s původními obyvateli. Archeologické nálezy prozrazují krutost těchto bojů včetně kanibalismu. Neznamená to však, že by se dědičnost na násilném chování nepodílela. Známý je tzv. warrior gene – válečnický gen, což je varianta genu pro enzym monoaminooxidázu A. Enzym vyráběný podle tohoto genu odbourává u zdravých lidí adrenalin. U lidí s válečnickým genem je odbourávání adrenalinu narušené a ti se pak ve stresových situacích, kdy hladiny adrenalinu v organismu rostou, nedokážou zklidnit. Mohou se pak chovat násilnicky. Některé studie dokazovaly zvýšený výskyt válečnického genu např. u novozélandských Maorů, nicméně pozdější důkladnější studie vyšší výskyt tohoto genu u Maorů už nepotvrdily. Podobným způsobem byla „prokázána“ u amerických Amišů vloha pro duševní deprese, další studie ji ale taktéž ve zvýšeném zastoupení už neobjevily. A stejně tomu bylo s „objevem“ varianty DNA spojované s mužskou homosexualitou. To se prostě ve vědě stává. Většina vědecké práce spočívá v opravách omylů. Tedy nedomnívám se, že bychom našli etnikum, které je souhrnně geneticky „naprogramováno“ k válčení.

À propos – lze se v této souvislosti vyjádřit také k tomu, zda a jak moc je specifická kultura různých civilizačních okruhů (např. Čína, Indie, Amerika, islámské země, pravoslavné země) ve své komplexnosti schopna v dlouhodobém časovém horizontu ovlivnit genom „svého potomstva“? Tedy že by se v tom kterém civilizačním okruhu pro něj výrazné genetické kódy reprodukovaly opakovaně a častěji na úkor těch ostatních?
Lidský genom je formován hlavně životními podmínkami. Třeba lidé žijící ve velehorách nesou genetické adaptace na nízké hladiny kyslíku a ty jsou podobné u obyvatel Tibetu, Etiopie nebo And. Jasně se v genomu odráží také naše strava. Pastevecká etnika, která pijí mléko, mají dědičně zajištěno trávení mléčného cukru laktózy. Do dědičné informace se může samozřejmě také promítnout chování lidí, jejich kultura. Hodně záleží na tom, jestli je populace izolovaná, nebo zda je otevřena výměně dědičné informace s jinými kulturami. Uzavřenost populace s sebou nese vyšší rizika hromadění dědičných defektů a výskytu dědičných chorob. Zdá se, že tomu se snažili vyhnout už naši pravěcí předci. Dívky odcházely do jiných tlup a chlapci zůstávali v rodné tlupě, takže se snižovalo riziko plození dětí blízce příbuznými jedinci. Ale třeba Židé žili v izolaci. Ve středověkých městech měli své čtvrti, ghetta, a uzavírali sňatky mezi sebou. To neslo jednak vyšší výskyt dědičných onemocnění, jako je například Tay-Sachsova choroba, ale zřejmě i „selekci“ genů přispívající k některým schopnostem. Židé měli velmi omezený výběr povolání, nebyli například přijímáni do řemeslnických cechů, a zhusta se proto živili obchodem a finančnictvím. A tak se zdá, že je u této etnické skupiny zvýšený výskyt vloh spojených s matematickými dovednostmi. Společenské poměry se rovněž mohou promítnout do genetické skladby obyvatel. Neznáme sice dědičný základ lidské inteligence, ale jsou známy některé varianty DNA, které se pojí s délkou školní docházky a studia – zjednodušeně řečeno, některé varianty jsou častější u lidí, kteří absolvovali univerzitu a chodili do školy déle. V tradičních hornických oblastech Anglie je lidí s těmito variantami DNA výrazně méně, což se vysvětluje tím, že kdo měl nadání, ten z této oblasti odešel za lepším a už se sem nevrátil. Zdá se, že kultura může mít vliv i na aktivitu genů. S potravou konzumujeme i dědičnou informaci rostlin a živočichů. Ta je samozřejmě narušena tepelnou úpravou a pak trávením, ale něco se z ní může dostat i do našeho organismu. Číňané prokázali, že u jedlíků rýže přecházejí malé molekuly ribonukleové kyseliny rýže do lidského organismu a tam ovlivňují funkci genů, které jsou důležité pro metabolismus cholesterolu. To my jako konzumenti pšenice zřejmě nemáme. Genetické rozdíly mezi etniky jsou ale poměrně malé. Lidstvo je jako celek geneticky „jednobarevné“. Přičítá se to krizovým obdobím, kdy lidí žilo na zemi velmi málo. Před 70 000 lety došlo k velké redukci lidské populace a počet lidí, kteří se podíleli na jejím genetickém formování, se odhaduje na 10 000. Všichni obyvatelé planety by se tehdy vešli na jeden fotbalový stadion. Říká se, že genetický rozdíl mezi Sanem z Kalahari a Eskymákem z Grónska je menší než mezi dvěma gorilami žijícími v jednom pralese. Ano, v lidské DNA najdeme varianty, které se častěji vyskytují u určitých etnik, ale ty se mohou vzácněji vyskytovat i u lidí jiného původu. Dnes se nabízejí komerční genetické testy, které u Američanů určí výskyt variant typických pro indiány, nebo u Britů určí varianty typické pro Vikingy, ale obecně platí, že toho, co lidi celého světa spojuje, se v lidské DNA nachází neskonale více než toho, čím se od sebe liší.

Kdo prožil hrůzy světa – jako války, genocidu, občanský teror v rámci vládnoucích diktatur, tak takovéto prožité trauma se mu vtiskne nejen do duše, ale zapíše se i do jeho genetického protokolu. Například v roce 2015 byl publikován výsledek studie, ze kterého vyplynulo, že trauma holocaustu se přenáší napříč generacemi skrze genetickou informaci. Jak lze, pane profesore, z pohledu této optiky nahlížet na dnešní Izraelce, kteří jsou národem po generace vystaveným silným traumatům a bojům o vlastní přežití a kteří i v současné době čelí krvavým útokům směřujícím k jejich vyhlazení?
Židé byli pronásledováni od středověku, kdy na ně pořádali křesťané pogromy. Holocaust postihl toto etnikum přímo drtivě. Děsivé trauma přinesl i útok Hamásu v loňském roce na izraelské kibucy. Lidský organismus na takovou zátěž reaguje změnou aktivity genů, protože tak se může „přeladit“ do režimu, v kterém má větší šance na přežití. Člověk tak může dokonce připravit na „peklo na zemi“ i své potomky tím, že přeladí geny ve svých pohlavních buňkách – ve vajíčcích žen a ve spermiích mužů. Při početí dostane potomek geny rodičů „přeladěné“ na stresové podmínky. Nedochází k přepsání písmen genetického kódu ve dvojité šroubovici DNA, ale ke změně aktivity genů – některé „přibrzdí“, jiné „přidají plyn“. Je to jako kdyby v „textu“ dědičné informace, byly některé úseky napsány tučným písmem a jiné naopak písmem silně vybledlým. Zatímco změny v samotné dvojité šroubovici označujeme jako genetické, změny v aktivitě genů, kdy se DNA sama nemění, označujeme jako epigenetické (z řecké předpony epi-, kterou lze přeložit jako „na povrchu“).  Pokud se potomek skutečně narodí do zlých časů, pak se mu epigeneticky přeladěné geny hodí a v jeho pohlavních buňkách proběhnou epigenetické změny pod vlivem stresu také. Pokud se ale situace zlepšila, stav dědičné informace se normalizuje, ale ne úplně. Do původního stavu se vrátí tak po čtyřech generacích. Silný stres vede například k přeladění genů tak, že jsou lidé náchylnější k depresím či úzkostným stavům. To vypadá na první pohled jako nevýhodná adaptace. Ve skutečnosti to zvyšuje šance na přežití. Úzkost nutí člověka k opatrnosti, zdrženlivosti. Vyhýbá se rizikovým situacím. Tohle však není záležitost pouze Izraelců. Podobné jevy byly zaznamenány i u jiných etnik, např. u Američanů během občanské války Severu proti Jihu.

Co se týká Rusů, tak třeba Rusové po staletí žili pod vládou tyranů – ať to byl například car Ivan Hrozný nebo sovětský diktátor Josif Stalin. Za Stalina, což je doba historicky poměrně nedávná, se Rusové poměrně rozsáhle vzájemně udávali i ve vlastních rodinách. Geopolitik profesor Vladimír Baar k tomuto sdělil (odkaz na rozhovor zde), že: „Komunistický režim, zejména ve stalinském období, zlikvidoval inteligenci a přinutil lidi, aby ohnuli páteř takovým způsobem, že dokonce udávali i svoje vlastní rodiče, děti, kamarády a přátele, jenom proto, aby náhodou oni neudali je. Takže v takovém systému musí tito lidé zákonitě dané vlastnosti přenášet na své potomky.“ Je možno i s ohledem na tyto skutečnosti z pohledu genetiky a epigenetiky odhadnout, jak tohle trauma ovlivňuje současný postoj Rusů k válce na Ukrajině?
Jak už jsme si řekli, silný dlouhodobý stres vede k epigenetickému „přeladění“ genů a to se projevuje spíše nenápadným, submisivním jednáním, pro něž jsou typické deprese a úzkostné stavy. Za určitých podmínek ale může člověk přepnout na agresivní chování. Stres připravuje zvířata i lidi v zásadě na dva typy reakcí na ohrožující podmínky – útěk nebo útok. Když se náš předek potkal s medvědem, asi volil jako nejlepší strategii ústup. Ale když už nebylo možné šelmě vyklouznout, tak se rval o život do posledního dechu. Dovedu si představit, že za určitých okolností může být i populace naštvaná natolik, že je relativně snadné ji uvést do stavu, kdy se uchýlí k násilí. Byla by chyba to považovat za specifikum situace v Rusku. Ostatně Ukrajinci žili dlouho v Sovětském svazu a byli vystaveni podobným a někdy i horším podmínkám, např. při hladomorech, jež nastaly v důsledku násilné kolektivizace ukrajinského zemědělství za Stalina. Tenhle fenomén mohl stát v pozadí nesčetných povstání, revolucí a vzpour – Spartakem a jeho gladiátory počínaje a námořníky z lodi Bounty konče. Na úrovni států se může celková frustrace národa vybít na „vnějším nepříteli“. Často je to pro politiky výhodné, protože tak sníží riziko nepokojů uvnitř státu, třeba občanské války. 

Talent člověka je celkově všestrannější než talent zvířat, nicméně jako lidé jsme z živočišné říše vzešli, a genetika prokazuje, že se nadále vyvíjíme, stále se nám například zvětšuje hlava, potažmo mozek. Ovšem co se týká válčení, tak se dá konstatovat, že v tomto se lidské myšlení a lidské zlo od pravěku v zásadě nemění a mění se pouze válčící prostředky a technologie. Tedy v této oblasti nejsou současní lidé odlišní od svých pradávných předků. Existuje nějaké přijatelné vědecké vysvětlení toho, proč staletí trvající genetický či epigenetický vývoj doposud nenasměroval lidi k tomu, aby od válečného násilí a ničení ustoupili?
Já bych neřekl, že jsme na tom stejně jako naši předkové. Vzpomeňme si na ty dva příklady ze Severní Ameriky. Indiáni z jihozápadu měli 50 % populace těžce zraněné nebo násilně usmrcené, divoký Západ jen 1 %. Nejničivější válku nerozpoutal kupodivu Hitler ale Čingischán. Počet obětí v poměru k celkovému počtu obyvatel byl za Čingischánova tažení mnohem vyšší než za druhé světové války. Ledacos napovídá tomu, že dnešní lidstvo je méně násilnické, než bylo ještě před pár staletími. Mohli bychom to vysvětlovat geneticky třeba tak, že ti násilníci nakonec přežívali méně, protože přicházeli o život ve válkách, které rozpoutali. Ale obávám se, že by to bylo mylné vysvětlení. Mnohem spíš je to dáno kulturně, politicky. Rozpoutat válku není jen tak. To, že některé státy nebo skupiny války rozpoutávají, na tom mnoho nemění. Ve středověku spolu mohly válčit dva sousední zemanské rody a o sto kilometrů dál už o tom nikdo nemusel mít tušení. V dnešním globálním světě to má agresor obtížnější. Ale nemyslete si, že Homo sapiens je jediným živočichem, který vede války. Vyhlazovací války spolu vedou třeba tlupy šimpanzů nebo malých afrických šelmiček mangust. A jedni z největších válečníků přírody jsou mravenci. Slavný biolog Edward Wilson napsal, že kdyby měli mravenci atomovou bombu, tak by zničili tento svět do jednoho týdne.

Lze z pohledu genetiky a epigenetiky vysvětlit vznik surového násilí a sadistického lidského zla, potažmo predispozice k němu? A jaký je v této oblasti rozdíl mezi lidmi a zvířaty? – o zvířatech totiž není možno konstatovat, že by ve své mysli měli cílené zlo, byť se často ve vztahu ke zlým lidem používá nepřiléhavá fráze „chová se jako zvíře“ – nicméně zvíře by realizování surového násilí za přímým účelem způsobit sadistickou bolest a smrt jinému živému tvorovi nebylo nikdy – oproti člověku - schopno.
Zvířata jdou do konfliktu, jen když není zbytí. Útočník riskuje, že sám přijde k vážnému úrazu. Většina konfliktů mezi zvířaty se proto řeší hrozbou a následným urovnáním vztahů. U lidí je tomu jinak, protože jsme vymysleli nástroje na zabíjení - tedy zbraně. Ty najdeme v přírodě u zvířat jen výjimečně a používají se k lovu, nikoli k útokům proti příslušníkům vlastního druhu. Například šimpanzi loví komby ukryté v dutinách stromů tak, že je nabodnou na klacek, který použijí jako oštěp. Ozbrojený člověk může druhého zasáhnout z bezpečné vzdálenosti, která se postupem času stále zvětšovala. Nejdřív to byl klacek, ale pak třeba hozený oštěp, a nakonec šíp vystřelený z luku. Dneska je to mezikontinentální raketa s atomovou hlavicí. Ozbrojený člověk mohl útočit ve skupině. Do přímé rvačky „muže proti muži“ se mohl zapojit jen omezený počet účastníků. S luky a šípy lze vytvářet přesilu a rizika boje se rozloží na víc členů skupiny. To všechno vedlo k tomu, že naši předci mohli být a také byli agresivnější než zvířata. Nicméně sadistické týrání je otázka empatie. Na jedné straně se chovají jako sadisté lidé, kteří se nedokážou vžít do utrpení a bolesti druhých. To jsou psychopati. Na druhé straně ale mají tito lidé empatii přeci jen vyvinutou, protože se dokážou vžít do situace druhého a vymyslet, čím mu nejvíc ublíží. Krutě se ale dokážou chovat i „slušní lidé“, pokud je na ně vyvinut tlak, pokud se ocitnou v prostředí, kde se kruté jednání stává normou a je považováno za běžné.  Názorně to dokládají experimenty Stanleyho Milgrama v USA z počátku 60. let minulého století, kde dostávali dobrovolníci za úkol zkoušet jiné dobrovolníky a trestat je za chybné odpovědi. V experimentu mohli uštědřovat chybujícímu „žákovi“ elektrické šoky. Ty naštěstí nebyly reálné a křik „trestaných“ byl přehráván z magnetofonového pásku. Dobrovolníci byli ochotni zesilovat intenzitu šoků tak, že by jimi potrestaného člověka zabili. Sklony k násilí můžou v člověku zesílit, pokud se ocitne v davu a dostane se mu pocitu anonymity. Lidé obecně hodně dají na to, co si o nich druzí myslí, a mají silnou snahu „zapadnout do kolektivu“. Pokud v davu převládne myšlenka na násilí, pak se jí chytne i ten, kterého by to samotného jen tak nenapadlo. Zvířata sadistická nejsou, protože jim to jejich mozky nedovolí. Nemají ty dokonalejší formy empatie, které lidem dovolují vymýšlet, jak druhé co nejvíc potrápit. Šelma, která usmrcuje kořist, ji zbytečně netýrá, ale také nehledá způsob, jak ji způsobit co nejmenší utrpení. Tohle prostě neřeší. Je to mimo její duševní obzor. Základní empatie zvířatům ale vesměs nechybí. Potkan zachraňuje jiného potkana uzavřeného do klece a nenechá se od toho odlákat ani čokoládou, kterou miluje. Nejprve osvobodí uvězněné zvíře, i když to mu pak bude ujídat z jeho porce čokolády

Již zmíněný útok Hamásu, který v loňském roce na izraelské kibucy způsobil Izraelcům (a nejen jim) děsivé trauma, byl přesně tím útokem, ve kterém se projevilo sadistické lidské zlo v jeho čisté podobě. Pokud by v tomto případě zaznělo tvrzení, že Palestinci mají holt nenávist a násilí vůči Izraelcům v genech, co byste na to odpověděl?
Byl bych nerad, abychom si nenávist a násilí vysvětlovali jako něco, co máme v genech nebo na to máme geny epigeneticky „vyladěné“.  Jak už jsme si řekli, k násilí sahají lidé velmi často ze sociálních, společenských důvodů. Mohou si to samozřejmě zdůvodnit různě a nejednou sáhnou i po etnických či rasových motivech a mohou argumentovat i pochybnou interpretací genetiky a epigenetiky. Blízký a Střední východ má velmi složitou historii, kde svou roli sehrála i Evropa. Křižáckými válkami počínaje a světovými válkami konče. Frustraci Arabů z uspořádání tohoto prostoru po první světové válce lze vidět třeba v osudech Thomase Edwarda Lawrence známého z filmu Lawrence z Arábie. Výsledky poválečných jednání znamenaly pro Araby obrovskou deziluzi. Ta se ještě prohloubila vznikem židovského státu Izrael po druhé světové válce. Mnohem důležitější než genetika a epigenetika je tady historická paměť, kultura, výchova. Pokud je někdo od malička vychováván v tom, že se mu bude žít lépe, jen když budou všichni Židé mrtví, tak nepotřebuje k násilí žádné genetické dispozice. Ostatně křižáci, kteří přicházeli osvobodit Kristův hrob od muslimské nadvlády, byli vychováváni podobně – svět bude lepší s každou useknutou muslimskou hlavou.  Kdo nechce číst třeba Křížové výpravy od Antonyho Bridge, ať se podívá aspoň na film Ridleyho Scotta Království nebeské. Ale je to smutné, protože k násilí nás nežene genetická síla, kterou bychom nedovedli ovládnout. Násilí se dopouštíme, protože chceme.

Jak se stavíte k možnostem dnešní vědy geneticky upravovat člověka?
Cílené genetické úpravy člověka jsou už dnes možné a dokonce se využívají. Vnesení nového genu do lidské dědičné informace může napravit dědičnou chorobu nebo vyléčit zhoubné nádorové bujení. Genetické vylepšení člověka je na první pohled něco jiného, ale v principu je to velmi podobné. Ostatně už dneska se vylepšujeme, tj. zařizujeme si vlastnosti, které bychom od přírody nezískali. Třeba takovým očkováním získáme odolnost ke smrtící chorobě, přitom nákazou tuto odolnost získat nemusíme. Nákazou lidským papilomavirem dramaticky roste riziko zhoubného nádoru děložního hrdla. Očkováním jsou ženy vůči této hrozbě obrněny. To je vylepšení zásahem do imunitního systému. Genetické vylepšení nás může obrnit proti chorobám zásahem do DNA. Úpravou jednoho genu lze například získat odolnost vůči HIV. Pro vylepšení člověka se nabízí řada možností. Známe varianty genů, které zvyšují vytrvalost nebo svalovou sílu. Známe varianty genů, jejichž nositelům stačí spát tři hodiny denně. Víme, jak bychom mohli zvýšit odolnost lidí vůči různým typům rakoviny. Známe geny, které určují tělesnou výšku.  Uměli bychom ovlivnit barvu vlasů, očí, pokožky. V principu by šlo ovlivnit třeba i tvar obličeje, což by šlo využít k tvorbě krasavců a krasavic. Věřím, že po těchto úpravách by už dneska byla slušná poptávka a že se k ní vytvoří i nabídka. Genetické vylepšování člověka vidím jako věc, které se lidstvo nevyhne. To se prostě nedá zastavit. Zatím ale nejsou genetické techniky dostatečně spolehlivé a bezpečné. Jakmile to genoví inženýři vyřeší, tak se asi genetické vylepšování rozběhne. Rodiče ho budou pořizovat svým dětem, aby jim zajistili úspěchy v životě.

V roce 2019 sdílela média informaci, že s pomocí genetických testů chce ruské ministerstvo obrany určovat, k jaké vojenské zbrani budou zařazeni noví armádní branci a zároveň že by měl genetický test u každého ruského vojáka určit jeho odolnost vůči stresu a také schopnost rychlého, a co možná nejúčinnějšího rozhodování během různých armádních operací. Následně v roce 2020 byla mediálně prezentována informace, že tajné služby USA varovaly, že Čína se snaží vyvinout geneticky upravené supervojáky – tedy vojáky s biologicky vylepšenými schopnostmi. Lze lidi opravdu geneticky vylepšit tak, aby se z nich stali „supervojáci“?
Kromě vylepšení, o nichž jsme se už zmínili a jež by se hodila i normálním smrtelníkům, by pro armádu bylo jistě zajímavé i zvýšení citlivosti oka pro orientaci ve tmě, rozšíření spektra vnímaných vlnových délek záření, abychom viděli třeba i infračervené tepelné záření. Uměli bychom zvýšit citlivost sluchu tak, aby mohl přijímat zrychlené zvuky. Asi by se našlo vojensky využitelných úprav dědičné informace ještě víc. Napadá mě zvýšení odolnosti vůči radiaci nebo úprava trávicího traktu tak, aby člověk využil jako živiny pro něj nestravitelné látky. To se už mimochodem povedlo u prasat. Přesto na armády geneticky vylepšených supervojáků nevěřím. A to z jednoduchého důvodu – i když genetické vylepšení člověka bude realizovatelné, tak „dodací lhůta“ je plus mínus dvacet let. A to je pro politiky příliš dlouhá doba. Volební mandáty jsou podstatně kratší. Myslím, že by to nepodnikli ani diktátoři, kteří jsou připraveni vládnout po zbytek svého života. Ti mívají se svým impériem většinou velmi akutní starosti a časový horizont dvaceti let se nachází mimo jejich „zorné pole“.

Pane profesore, děkuji Vám, že jsme mohli v tomto rozhovoru probrat genetiku a epigenetiku, jež sehrávají v osudu lidstva důležitou roli, z jiného úhlu pohledu než z toho čistě biologického.
Ano, genetika a epigenetika jsou v našich životech zodpovědné za mnohé. Ale na druhé straně lidská DNA není „kniha osudu“, kde je napsáno, co se s námi bude dít. Své životy, a především své chování, máme v mnoha ohledech ve své moci. Ano, jistě existují geny a epigenetické změny, které lze spojit s agresí, násilím a asi i s válkou. Ale mnohem větší měrou je to otázka toho, co se nám odehrává v hlavách na základě toho, jak jsme byli vychováni, co jsme se naučili, jaké jsme nasbírali životní zkušenosti. Proto jsem co do osudu lidstva optimista. Nejsme svou dědičnou informací předurčeni k tomu, abychom zničili tuhle planetu a sebe sama. Máme to ve svých rukou, a pokud vezmeme rozum do hrsti, tak všechny krize a problémy zvládneme.

Děkujeme za rozhovor.