Petra Horáková Krištofová: Armáda je můj wellness

V květnu roku 2020 jste absolvovala dobrovolné vojenské cvičení. Po jeho ukončení jste napsala blog, kde jste své zážitky zhodnotila. Co Vás vedlo k rozhodnutí dobrovolně podstoupit vojenské cvičení a jak na toto své rozhodnutí zpětně vzpomínáte? A co Vás následně vedlo k tomu sepsat o tomto cvičení veřejný blog?
Na vojnu jsem chtěla už jako malá holka, protože můj tatínek mi o dvou letech základní služby strávených v Hlohovci a v Dolním Žandově hodně vyprávěl. Jeho vzpomínky byly pozitivní, znělo to hodně dobrodružně a lákavě. Jenže taky mi tatínek řekl, že holky na vojnu nechodí, tak jsem aspoň začala v tehdejším Svazarmu sportovně střílet. Pak přišla střední škola, vysoká škola, a zatímco se v Česku zakládaly první jednotky aktivních záloh, já zakládala rodinu. Musela jsem tedy počkat, až holky povyrostou a budou schopny nějaký čas vydržet jenom se svým tatínkem. Bohužel život v zahraniční službě, ve které slouží můj manžel, je hodně hektický, a mně se objevilo jedno jediné časové okno, kdy jsem mohla do Vyškova na tři týdny odjet. Věděla jsem, že na výcvik mohu odjet teď, anebo už nikdy. Bylo to v květnu 2020 těsně před stěhováním do Finska. Výcvik jsem nakonec absolvovala a psala jsem si o něm na Facebooku deníček. Mezi kamarády to mělo obrovský ohlas, mnoho z nich se díky tomu začalo o armádu zajímat. Udělat ze svých zápisků veřejný blog se tedy nabízelo. Ohlasy jsou stále pěkné, a jak řekla jedna personalistka z armády, přivádí na rekrutační místa nemálo zájemců. Teď vzniká pokračování – Deník praporčice.

V důsledku Vašeho výcviku jste se rozhodla nechat si nafotit několik profesionálních fotografií na památku jak pro Vaše dcery, tak i vnoučata, aby věděla, že jste nebyla žádné „vořezávátko“. Nakonec ale z fotografií vznikl charitativní kalendář, jak k tomu došlo?
Chtěla jsem od fotografa Martina Šandery pár stylizovaných fotek na památku. Fotky se – zejména pánům – moc líbily, a jeden z nich prohlásil, že by si takový kalendář koupil, kdyby existoval a byl na prodej. S příchodem pandemie nám v Nadačním fondu Apolena výrazně poklesly dary, ale nepoklesl počet pacientek, takže jsem nechala vytisknout dvacet kusů kalendáře, patnáct z nich prodala a pro vážně nemocné ženy tak vydělala šedesát tisíc korun. Kalendáře, které obsahují fotky a texty, visely ve firmách, v kancelářích starostů, na ministerstvech a samozřejmě i na ambasádách. To je lichotivé.

Fotka z kalendáře; větší foto / Martin Šandera

Zkušenosti z výcviku jste měla různorodé. Ve svém blogu jste například popisovala negativní zkušenost s jedním z instruktorů. Jak by měl podle vás pracovat ideální instruktor, a myslíte si, že přísný instruktor může rekruta někam posunout?
Každý instruktor by podle mě měl mít nějaké pedagogické minimum, měl by být schopen něco naučit. Představte si, že máte před sebou různorodou skupinku třeba dvaceti lidí, civilistů, a máte tři týdny, dnes už čtyři, na to je něco naučit. Je to nesmírně složitá práce a vyžaduje nekonečnou trpělivost jako u učitelů. Jenže armáda je o dospělých lidech, měl by tam panovat nějaký řád a jeho dodržování je třeba vyžadovat. Takže ideální instruktor podle vojínky Horákové by měl být schopen předat své znalosti, měl by být v určitých věcech nekompromisní – třeba když jde o bezpečnou manipulaci se zbraní, o vzhled vojáka, měl by umět pochválit a samozřejmě i adekvátně potrestat. Nemám nic proti tomu, když se dělá padesát kliků proto, že družstvo není schopné být včas nastoupené. Důraz na dochvilnost, na ústrojovou kázeň, ale také třeba na fyzickou připravenost, to je všechno podle mě opodstatněné. Naopak ve výcviku by neměl být prostor pro zesměšňování, osobní urážky a tak dále. To nikoho nikam neposouvá a byl by to jev, který armádu poškozuje.

Své podněty z výcviku jste po jeho ukončení předala tamějšímu hlavnímu veliteli – jaká byla jeho reakce? Může vojín, vojínka zpětnou vazbou něco změnit?
Velitel na mé podněty reagoval velmi dobře. Byla jsem překvapená, jak moc ho ty skutečnosti zajímaly: nic nebagatelizoval, ptal se na detaily, poděkoval za zpětnou vazbu. Podle mě naprosto ideální přístup pro to, aby se věci změnily k lepšímu. Máme to spolu uzavřené a já věřím, že se o dojmy vojínů a vojínek dál aktivně zajímá.

Příchod na cvičení; větší foto / archív PHK

Po absolvování dobrovolného vojenského cvičení jste se rozhodla vstoupit do aktivní zálohy, přijali Vás a v květnu 2021 zařadili. U Skupiny kybernetických sil a informačních operací působíte v hodnosti praporčice. Co Vás přimělo navázat na dobrovolné vojenské cvičení vstupem do aktivní zálohy a jak jste se dostala zrovna k této jednotce?
Myslím si, že absolvovat nejprve dobrovolné vojenské cvičení a pak jít do aktivní zálohy je ten nejlepší způsob, jak se do armády zařadit. Výcvik pro dobrovolné vojenské cvičení a aktivní zálohu je naprosto totožný, rozdíl je v tom, že členové aktivní zálohy ho absolvují s tím, že už vědí, u které jednotky budou následně sloužit. Ti, co cvičí dobrovolně, cvičí s tím, že už na žádné další cvičení nepojedou a nikde sloužit nebudou. Dobrovolné vojenské cvičení je tedy ideální pro ty, co nemají čas se dalšímu výcviku věnovat, a mohu jej doporučit i těm, kteří třeba čas mají, ale nejsou si jisti, jestli je armáda pro ně. Během výcviku ve Vyškově jsem slyšela pár nářků ve smyslu: „Kdybych to byl věděl, tak jsem do armády nevlezl.“ Já to ale měla naopak a i instruktoři z posledních dvou týdnů mi říkali, že jsem zrozena pro bojovou jednotku a že bych do aktivní zálohy rozhodně vstoupit měla. Navzdory nadprůměrné fyzičce jsem „bojovku“ zavrhla, přeci jen už jsem starší ročník, takže jsem se rozhodla poslat životopis k Vojenské policii a ke kybernetickým silám. Kybernetické síly byly v nabídce místa rychlejší, navíc Olomouc mi přišla jako znamení – v Olomouci sloužil u 54. pěšího pluku i můj prastrýc legionář, který bojoval například na Piavě.

Petra Horáková Krištofová jako manažerka; větší foto / Jan Schejbal

Můžete popsat blíže, čím přesně se u této jednotky zabýváte – jaká je oblast Vašeho působení?
V rámci systemizace jsem zařazena jako starší specialista do Skupiny podpory, která se zabývá zejména mediální tvorbou. Tvoří se zde videa, fotografie, podklady pro mediální výstupy, sociální sítě, produkty, které lze dále využít například v informačních operacích. Jen některá cvičení jsou ale odborného charakteru, máme hodně „zeleného výcviku“, jako střelby, granáty, taktiku, topografii, zdravovědu. Jsem za to moc ráda, protože to jsou věci, které mě hodně baví a v civilu si je nenatrénuju. Teď v říjnu máme mezinárodní cvičení, kterého se my, aktivní záložáci, účastníme podruhé. Na tomto druhu cvičení mám roli otravné televizní redaktorky, která trápí cvičící vojáky dotěrnými dotazy. Po večerech pak s kolegy vyrábíme různé dezinformační materiály, se kterými si následně musí cvičící poradit.

Za pár dní pojedete letos už počtvrté na výcvik, na který pravidelně létáte z Finska. Aktivní záloze tedy věnujete nejen svůj osobní volný čas, ale zřejmě i nemalé finanční prostředky – jistě je rozdíl jezdit na povinné cvičení v rámci České republiky nebo létat několikrát do roka z Finska, kde aktuálně máte rodinu. Jak to vše zvládáte?
Vnímám vojenské cvičení jako dovolenou. Někdo jede na týden na hory, na kola nebo třeba k moři, já jezdím několikrát ročně na výcvik. Armáda je můj wellness. Kupuju vždycky dvoje letenky, protože se mnou létá mladší dcera, která má tak příležitost po nějaké době vidět prarodiče. Máte pravdu, že to není úplně levné hobby. V běžném životě jsem hodně vytížená, musím balancovat mezi rodinou a podnikáním. To, že dvakrát denně dělám dětem taxikáře, asistuju tělesné postižené dceři a do toho ještě pracuju, je hodně náročné. Odjet na týden na výcvik mezi dobrou partu, kde navíc nemusím vařit a můžu se koncentrovat jen na jedinou věc, to je k nezaplacení. S oblibou říkám, že jedu vypustit „Krakena“. Zpátky do finské reality se vracím zase vyklidněná a s novou energií.

Fotka z kalendáře; větší foto / Martin Šandera

Co se týká vybavení záložních vojáků, obdržela jste vše, co jste k výkonu služby v aktivní záloze potřebovala, nebo bylo nutno si určité lepší vybavení nakoupit za vlastní finance? A co například?
Výstroj a výzbroj vojáků v české armádě je zvláštní kapitola sama o sobě a její úroveň se samozřejmě dotýká i záložáků. Jako dobrovolník jsem musela ve Vyškově všechno odevzdat, takže po nástupu do aktivní zálohy jsem musela být dovystrojena nejdřív u svého Krajského vojenského velitelství, pak u své jednotky, ale hodně věcí na skladě k dispozici nebylo, na nějaké věci nárok nemáme. Investovala jsem do dvou baťohů, náhradních bot, náhradní letní uniformy, gore-texu, balistických brýlí, chráničů atd. Když jdeme na střeleckou přípravu, musíme naše kolegy z povolání v podstatě odzbrojit a odstrojit, cvičíme s jejich zbraněmi, s jejich sumkami, s jejich pouzdry. Pochopila jsem, že vedení naší jednotky se opravdu snaží pro nás věci sehnat, komunikuje s námi o tom, ale není to vůbec jednoduché. V červnu jsme jako řešení neutěšené situace nafasovali taktické vesty 2007 v pouštním vzoru. Protože se ve vestě se svou postavou ztratím a vesta je navíc určena pro starší zbraně, které nepoužíváme, nakoupila jsem si ještě pouzdro na pistoli a sumky na zásobníky. Tato situace je napříč jednotkami asi podobná. Překvapuje mne, že minimálně před osmi lety armáda hovořila o plánu získat pět tisíc záložáků do roku 2018, které jistě měla v úmyslu nejen vycvičit, ale i vyzbrojit a vystrojit. Dnes je rok 2022, záložáků jsou čtyři tisíce a hodně jich má stejnou zkušenost jako já. Jsem však rozená optimistka a věřím, že nyní, v době nových výzev, vše nabere ten správný směr i dynamiku.

Na instagramovém profilu Deníku vojínky máte svou fotografii z recepce na vojenské lodi kotvící v Helsinkách. Jste oblečená ve vycházkové uniformě. Co na to říká manžel, když ho na společenskou akci pořádanou diplomaty doprovází žena v uniformě? A jak se na to dívá diplomatický sbor?
Manžela na společenské akce obvykle doprovázím v šatech či kostýmku. Pozvání na vojenskou loď ale bylo od německého admirála a dress code byl uniforma, anebo společenský oděv. Vzala jsem si tedy vycházkovou uniformu a poprvé se na společenské akci v Helsinkách ukázala jako vojákyně. Němečtí kolegové byli nadšeni, postupně za mnou přišli všichni přítomní vojenští přidělenci a vyptávali se na mé působení v armádě. Myslím, že manžel rozdal více vizitek než kdy jindy, takže byl se zvoleným outfitem spokojen. Jsem velmi pravděpodobně první manželka českého diplomata, která je vojákyní v záloze a dostavila se na společenskou akci v uniformě. Bude to asi raritní i v rámci širší diplomatické komunity, ze které mi přišly pochvalné reakce manželek. Vtipný byl komentář „military spouse beats diplomatic spouse“. Ale teď vážně: o manželkách diplomatů se příliš nepíše a veřejnost toho tedy o nás moc neví. Toto je malý důkaz toho, že manželky diplomatů mají i jiné role, mají svoje sny, které si potřebují plnit navzdory faktu, že jsou předurčené k plné podpoře kariér svých protějšků.

V roli novinářky Krištofová „otravuje“ slovenského cvičícího; větší foto / Armáda ČR

Jak již bylo zmíněno, aktuálně žijete s rodinou ve Finsku. Je tam vojenská služba povinná, nebo je to na bázi profesionality a dobrovolnosti jako u nás v České republice?
Ve Finsku je povinná vojenská služba pro všechny muže, kteří dosáhli věku 18 let, trvá šest až dvanáct měsíců podle zařazení. Ženy chodí dobrovolně, ale v souvislosti s aktuální bezpečnostní situací se nyní vedou diskuze o tom, jestli je udržitelné, aby na povinný výcvik chodili jen muži. Po absolvování základní služby jsou Finové součástí rezerv, a to až do věku padesáti let. Armáda pak tyto rezervy průběžně povolává k dalším cvičením. Ptala jsem se svých sousedů, Finů, kteří jsou v mém věku, kdy naposledy cvičili. Nemohli si vzpomenout, že už je to dávno. Tohle se pravděpodobně změní a sousedé se výcviku asi brzy dočkají. Ve Finsku existuje i víkendové seznámení s armádou, které je určené ženám. Mohou si osahat zbraně, vyzkoušet si něco z taktiky, naučit se základy první pomoci. To mi přijde jako hodně zajímavý koncept.

Finsko nedávno vstoupilo do NATO a rozhodlo se rozšířit svoji armádní výzbroj například o 64 stíhaček F-35 – jak běžní Finové tento krok svojí vlády vnímají? A jak se celkově Finové staví k válce, kterou rozpoutal Putin vůči Ukrajině?
Ve Finsku byla desítky let veřejná podpora vstupu do NATO velmi nízká – v rozmezí přibližně 20–30 procent. Situace se začala měnit poté, co koncem minulého roku Rusko začalo mluvit do bezpečnostní politiky Finska, když se veřejně poměrně ostře vymezovalo proti tehdy zcela hypotetickému vstupu Finska a Švédska do NATO. S počátkem ruské agrese proti Ukrajině na konci února se veřejné mínění otočilo zcela zásadně ve prospěch vstupu do aliance, kdy podpora postupně přesahovala 70 procent. Stalo se tak proto, že Finové i jejich politická reprezentace pochopili, že s ohledem na vůli Ruska bezprecedentně porušovat mezinárodní právo a překreslovat hranice silou bude bezpečnější být součástí NATO, než stát mimo tuto alianci. Po rozpoutání války Ruska proti Ukrajině zvítězil finský pragmatismus, rozhodnutí bylo rychlé. V tom byl velký rozdíl ve srovnání se Švédskem, kde je neutralita několikasetletou tradicí, která se daleko hůře a těžkopádněji opouští. Co se investic do obrany týče, tak ty braly finské vlády napříč politickým spektrem jednoduše jako nutnost a nákup F-35 si v jasně definovaném tendru vyhodnotily opět velmi racionálně: s ohledem na požadavky šlo o nejlepší stroje za nejlepší cenu s nejlepším výhledem na několik dalších dekád. Finové agresivní válku Ruska proti Ukrajině odsuzují, podporují sankce proti Rusku, odstřihli se od ruských energií a poprvé v historii opakovaně dodali zbraně do oblasti válečného konfliktu, aby Ukrajině pomohli. Finové mají ze zimní i pokračovací války s Ruskem své vlastní mimořádně špatné zkušenosti, proto se i ze způsobu vedení války Ruska proti Ukrajině chtějí v maximální možné míře poučit. Na dění na Ukrajině a chování Ruska se kvůli délce své východní hranice dívají s obavami, nikoliv však se strachem – vědí, že čím déle se Ukrajina bude Rusku úspěšně bránit, tím více času budou sami mít na potřebné změny v bezpečnostní architektuře, která nicméně vždy počítala s konceptem tzv. totální obrany.

 Fotka z kalendáře; větší foto / Martin Šandera

Jak Vy osobně vnímáte tento v 21. století v Evropě bezprecedentní válečný počin ze strany ruského diktátora?
Když ruská vojska vtrhla na Ukrajinu, byli jsme zrovna na cvičení na Libavé. Pocity jsem z toho měla samozřejmě velmi špatné a tento stav trvá. Bohužel už rok 2014 nám jasně ukázal, jak k mezinárodním dohodám a mezinárodnímu právu Putin přistupuje. Současný bezskrupulózní útok na Ukrajinu je něco, co země Evropské unie, potažmo západní mocnosti, nesmí nechat bez reakce. Jsem hrdá na Českou republiku, že Ukrajinu takovým způsobem podporuje, a to na různých úrovních včetně zapojení široké veřejnosti.

Kdybyste byla povolána, jak byste se k tomu postavila – přeci jen jste stále máma od rodiny, která má dvě náctileté dcery?
To je hodně složitá otázka, na kterou jsme s manželem hledali hned v prvních týdnech konfliktu odpověď, a to právě s ohledem na tělesné postižení mladší dcery, která má dětskou mozkovou obrnu, špatně chodí a já jí velkou část dne asistuju. Nakonec jsme došli k tomu, že k povolání aktivních záloh na obranu státu by došlo v případě, že by byla situace na našem území vážná. A to by byl jednoznačně důvod do služby nastoupit.

A jak vůbec Vaše dcery vnímají to, že se jejich máma dobrovolně stala vojačkou v záloze, každý rok musí několikrát podstoupit tvrdé vojenské cvičení a je pravděpodobné, že by v rámci vážného ohrožení státu nebo v rámci válečného stavu byla nasazena do ostré akce?
Myslím, že dcery můj vstup do aktivní zálohy nijak nepřekvapil, vědí, že mám mnoho let zbrojní průkaz, hodně sportuju, k této tématice dlouhodobě tíhnu. Případné nasazení by výrazně hůř nesla mladší jedenáctiletá dcera, ale určitě by se s tím nakonec nějak srovnala. Ona mi opravdu hodně fandí a sama se cítí být toho součástí. Nedávno mi oznámila: „Mě ve škole při tělocviku hodně bolely nožičky, ale pak jsem si řekla, že to musím vydržet, když jsem dcera vojínky!“. Je fajn být dětem dobrým vzorem.

Petra Horáková Krištofová od slovenských kolegů přebírá na konci mezinárodního cvičení ocenění; větší foto / archív PHK

Závěrem se zeptám, co byste poradila ženám, které váhají, zda se dobrovolného vojenského cvičení taktéž zúčastnit nebo zda vstoupit přímo do aktivních záloh, nicméně mají třeba pochybnosti o tom, zda by na ten „tvrdý“ výcvik fyzicky i psychicky měly – do úvahy může přicházet i obava z nějakého případného zranění – a zda by v převážně mužském kolektivu obstály?
Určitě ženám, zejména těm, co jim trošku odrostly děti, doporučuji, ať se na dobrovolné cvičení přihlásí. Jestli rády sportují, mají rády nové výzvy, hurá do toho! Ženy, které obstály v mateřství a manželství či partnerském svazku, mají nejlepší předpoklady Vyškov zvládnout. Samozřejmě je výcvik vhodný pro ženy obecně, tedy pro ženy nejrůznějšího věku a nemusí být nutně matkami. Ale sama cítím, že mateřství i manželství mě po všech stránkách výrazně utužilo a to se ve Vyškově hodí. Závěrem bych ale ráda vyzvala každého fyzicky zdatnějšího dospělého člověka před šedesátkou, aby si v rekrutačním středisku Armády České republiky domluvil schůzku a zeptal se na možnosti zařazení. Aktuální situace jasně ukazuje, jak důležitý je alespoň elementární vojenský výcvik obyvatelstva. Moje rada tedy zní – přidejte se k nám, naše země za to stojí.

Děkuji Vám za inspirativní rozhovor.

Petra Horáková Krištofová (1977) podniká v oblasti financí, zdravotnictví a mobilních aplikací. O armádu se zajímá dlouhodobě. V roce 2020 absolvovala svoje první dobrovolné vojenské cvičení, o rok později vstoupila do aktivní zálohy Armády České republiky. Byla jí udělena hodnost praporčice a byla zařazena do Skupiny Kybernetických sil a Informačních operací se sídlem v Olomouci, se kterou za osmnáct měsíců stihla absolvovat již sedm cvičení. Je autorkou populárního blogu „Deník vojínky“. Vystudovala Česko-italské gymnázium a Vysokou školu ekonomickou, obory mezinárodní obchod a mezinárodní politika a diplomacie. Po studiích pracovala na velvyslanectví v Tokiu, poté začala působit v podnikatelské a charitativní oblasti – je zakladatelkou Nadačního fondu Apolena, který nakupuje vybavení pro endoskopické sály gynekologicko-porodnické kliniky pražské VFN. Aktuálně žije ve Finsku, kde její manžel působí jako diplomat, společně vychovávají dvě dcery. Má ráda sport, střelbu a rybaření.