Jak Česká televize (ne)vychovává diváka k obraně vlasti

Zavádějící je už bulvární název "Výchova k válce", kterým autorka Adéla Komrzý (nar. 1992, studentka FAMU) signalizuje, že během natáčení zjistila skutečnosti vypovídající o tom, jak někdo občany a zejména děti, vychovává k válečnému konfliktu: Tedy v souladu s definicí výchovy  - "cíleně a plánovitě vede". 

Zařazením záběrů přednášek ze základních škol Komrzý opakovaně naznačuje, že se tak děje v rámci projektu POKOS (Příprava občanů k obraně státu), který od roku 2013 funguje ve spolup ráci ministerstva školství a ministerstva obrany.

"Naprosto jsem nepochopil záměr autorky pořadu, která POKOS předvedla jako ukázku zbraní, výcviku a schopností jednotek. To rozhodně není náplní POKOSu coby vzdělávacího programu pro učitele základních a středních škol. Ukázka schopností, výzbroje, výstroje a výcviku je až tím posledním v řadě přednášek, seminářů a diskusí. Je to až taková třešnička na dortu celého procesu," říká praporčík Petr Švaňa z Krajského velitelství v Českých Budějovicích. Spolu s kolegy po celé republice má přednášky jako přídavek k vlastní náplni práce.

Dokument opomíjí realitu zákona

Zatímco přednášku vojáků autorka dokumentu pojímá pouze jako shluk militantních záběrů, osobní úvahy pedagogického pracovníka, který podél řepkového pole ztěžka pochoduje spolu s dětmi na akci POKOS, autorka nekonfrontuje.

A to ani ve chvíli, kdy dotyčný pronese, že "slyšel, že bude znova zavedena branná povinnost." To, že tato povinnost nikdy nepřestala platit, ostatně Komrzý v celém hodinovém pořadu naprosto opomíjí. Takže se nepozastavuje ani nad tím, že na děti výchovně působí člověk, který nezná základní zákony státu.

Podobně nechává Komrzý prostor i dlouhému diskusnímu příspěvku mladé ženy, která během blíže nespecifikované diskuse uvědoměle poučuje přítomné o tom, že by pojem jako "branná povinnost" neměli vůbec používat. Na to, jak občanům vysvětlit smysl a platnost zákona, jehož název by podle dotyčné neměli zodpovědní lidé vůbec vyslovit, se autorka opět neptá.

Na úbytě zašlo i další poslání veřejnoprávního média: Přispívat k právnímu vědomí obyvatel (zákon č, 483/1991 Sb. o České televizi).  To, že v naší zemi nejen existuje, ale nikdy nepřestala platit branná povinnost, totiž autorka v celém díle nejen nezmínila, ale nepravdivé či zavádějící výroky na toto téma ani nekonfrontovala s vyjádřením zasvěcených osob či právníků.

Informace o branné povinnosti a z ní vycházejícím programu Přípravy občanů k obraně státu jsou veřejně přístupné (POKOS).

Směsice nesourodých bloků

Vedle zkreslujícího obsahu je problematická i forma díla. Kreativní producent Petr Kubica sice o Českém žurnálu tvrdí že se jedná o "autorský pohled a kauzy a fenomény, které stále hýbou českou veřejnosti, autoři neotřelým a nepublistickým způsobem zprostředkují i díky novým a mnohdy nečekaným souvislostem" , nicméně v případě díla Adély Komrzý uvedl kompilát nesouvisejících bloků.

Příkladem je zařazení blíže nespecifikovaných domobranců, kteří vyjádřili odhodlání k ozbrojeným akcím.

Připomeňme, že ještě dříve, než Adéla Komrzý, která názvem pořadu Výchova k válce veřejnosti podsouvá, že státní aparát vede občany a zejména děti k agresivní válce, přišli s domněnkou a posléze s propagandu, že NATO chystá v Evropě útočnou válku právě skupina nazvaná Českoslovenštví vojáci v záloze proti válce plánované NATO.

Činnost a výroky blíže neurčených domobranců autorka nasnímala anonymně. Ale jejich tvrzení, že byli osloveni a tudíž průkazně spolupracují s příslušníky Armády České republiky opět neověřila.

"Armáda s žádnou paramilitární organizací nemá a ani nemůže mít vůbec nic společného. Tato skupina prorusky a marxisticky orientovaných nositelů „pravdy“ balancuje na ostří legality. Žádný voják v činné službě se k takové skupině nebude hlásit či dokonce spolupracovat, aniž by se vystavil riziku stíhání Vojenské policie," opět upozorňuje praporčík Petr Švaňa.

Za pravdu mu dává to, že "velitel" jedné ze skupin Martin Holkup byl za svoji činnost a výroky v řadách tzv. "záložáků" zatím nepravomocně odsouzen.

Slátaninu oficiálního pedagogického programu POKOS a činnost domobranců, kteří v rozporu se zákonem zakládají ozbrojené složky, Komrzý v dokumentu dále  "obohacuje" zvěstí o existenci zbrojařského průmyslu.

Ten se ale rozvíjí v důsledku poptávky trhu a jeho nabídka se záměrem pořadu vysvětlit okolnosti související s výchovou k obraně státu, nijak nesouvisí: Autorka se tak zjevně dopouští manipulace s veřejností, kdy naznačuje souvislost individuální ozbrojené obrany s jasně definovanou kolektivní obranou státu, včetně členství NATO, aniž by se ji ale pokusila prokázat.

Ani spojenci z řad Aliance se nevyhnuli kritickým a nevyváženým záběrům autorky, která se zaměřila na malou skupinu kritiků loňského průjezdu strykerů: Nezachovala zde skutečné proporce odpovídající skutečnému zájmu obyvatel, kteří, až na ojedinělé výjimky, konvoj NATO vítali.

Spojence z řad amerických vojáků pak představila pouze jako účastníky společenské akce, v jímž rámci vystoupila spoře oděná tanečnice. O členství v Alianci tak patrně podle autorky patrně vypovídá to, že se vojáci chtějí i bavit a líbí se jim ženy.

Děti coby nástroj propagandy

Na pováženou je ale zejména to, jak Komrzý propojuje jednotlivé bloky záběry na děti, které projevují o vojáky i zbraně spontánní zájem, s prostřihem na archivní záběry z dob totality. Stylizuje je tak do rolí obětí dalšího režimu, ve kterém má ale výchova k obraně země stále své místo: Autorka tak dělá z dětí cíl propagandy, které se ale ve skutečnosti dopouští sama: Dokumentem, který neodráží realitu, ale zkresluje ji v nesourodém a bulvárně pojatém celku, který postrádá strukturu i výpovědní hodnotu.

Cílem i optikou autorského filmu pochopitelně nejen může, ale i musí být individuální pohled, ale ten si má autor dělat na základě platných skutečností. A v případě ústředního tématu, kterým byla v tomto případě obrana země nabídnout realitu odrážející záběry i výroky a udržet a zakomponovat i platný právní rámec, který určuje vztah občana k armádě a obraně vlasti.

Opomenout ho způsobem, který předvedla Komrzý, vypovídá nejen o absenci jejího právního vědomí, neschopnosti vyhodnotit a zpracovat realitu spojenou s obranou země či možná záměru zkreslit skutečnost. Ale především je selháním supervize ze strany pedagogů FAMU, která měla být v případě pořadu, jež je i bakalářskou prací autorky.

Česká televize pak uvedením dokumentu poskytla veřejný prostor pořadu, který zmíněné právní vědomí veřejnosti nejen neposiluje, ale nepřesnými i nepravdivými informaci, neobjektivně a nevyváženě přímo dezinformuje diváka, bez toho, že by mu současně nabídl alternativu v podobě konstatování faktů ze strany odpovědných autorit.