Je pozemní invaze do Gazy vhodným začátkem izraelské vojenské kampaně?

Írán jako hlavní protivník

Strategie Teheránu je bohužel pro Tel Aviv úspěšná. Na izraelské hranici operují Hizballáh v jižním Libanonu a Hamás v Gaze. Obě politická a teroristická uskupení patří na íránskou výplatní listinu, ačkoli jejich kořeny jsou odlišné. Írán je navíc významným sponzorem a podporovatelem mnoha dalších ozbrojených skupin působících v různých částech Blízkého východu. Zejména hnutí Houthi v Jemenu má rozsáhlou podporu. Disponuje silami odhadovanými na 150 000 až 200 000 bojovníků. Jejich hlavním protivníkem je sice Saudská Arábie, avšak Izrael také patří mezi nepřátele. V Iráku jsou to skupiny jako Kata'ib Hizballáh s odhadem 25 000 až 30 000 bojovníků a organizace Badr, která má přibližně 15 000 až 20 000 členů. Kromě těchto větších a významnějších skupin Írán podporuje mnoho menších milic, které operují v Bahrajnu, Palestině, Sýrii, Iráku a dalších místech v regionu. Celkem jde o stovky tisíc militantů. Jejich nepřítelem není jenom Izrael ale i arabské vlády, které spolupracují se Západem. Cílem íránského úsilí totiž není nic menšího než získat hegemonii na Blízkém východě.

Hamás v pásmu Gazy

Palestinci si řídí pásmo Gazy po svém od roku 2005, kdy se z něj Izrael kompletně stáhnul po mnoha letech nepokojů a ozbrojených střetů. Opuštění Gazy po intenzivním násilném odporu mohlo v Hamásu vyvolat pocit, že násilné taktiky jsou účinným prostředkem k dosažení politických cílů. V pásmu proběhly jedny relativně svobodné volby (2006), ve kterých zvítězil Hamás. Od roku 2007, kdy Hamás násilně zúčtoval s poraženým Fatahem a jeho příznivci, je tato organizace rozhodující politickou a vojenskou silou v oblasti. Ostatní skupiny mohou působit pouze tehdy, pokud s Hamásem spolupracují. Násilný a krvavý převrat přivedl Palestince k rozdělenému vedení, neboť Fatah nadále dominuje na Západním břehu. Je tomu tak proto, že žádné volby pro jistotu neorganizuje. Ve skutečnosti proto od roku 2007 existují dvě autonomní palestinská území a ne jedno. Obě splňují kritéria na takzvané protostáty (kvazistáty). Tyto útvary mají některé znaky suverénního a nezávislého státu dle Montevidejské konvence, avšak nesplňují schopnost vstupovat do diplomatických vztahů s jinými státy, protože nejsou v rámci mezinárodního systému všeobecně uznány za suverénní. Stát Palestina, vyhlášený roku 1988 Jásirem Arafatem, získal zatím pouze statut nečlenského státu OSN.

Izrael (spolu s Egyptem) uplatňoval blokádu Gazy. Jeho politika měla za cíl oslabit Hamás omezováním dostupnosti zdrojů, které by mohly být použity k vojenským účelům. Izrael také provedl řadu vojenských operací proti Hamásu, včetně leteckých úderů a limitovaných pozemních invazí, s cílem zničit jeho infrastrukturu, zabránit raketovým útokům a oslabit vojenskou kapacitu organizace. Celkem jich od roku 2007 podnikl pět. Jde o operace v letech 2008-2009 (23 dní), 2012 (osm dní), 2014 (50 dní), 2021 (11 dní) a konečně současnou operaci, která probíhá od 7. října 2023. Izrael kontroloval pohyb lidí mezi pásmem Gazy a Izraelem, což mělo primárně za cíl zabránit průniku teroristů. Sekundárně měla jeho politika negativní hospodářské dopady na obě entity. Palestinci v Gaze potřebují práci a Izrael zase pracovní sílu. V neposlední řadě ve veřejných debatách není dostatečně zdůrazňován fakt, že Izrael spolupracuje s Egyptem, který také má zájem na omezení vlivu Hamásu. Konec konců Hamás má svoje kořeny v Muslimském bratrstvu, což egyptské bezpečnostní složky nezapomínají. Kontrola přístupu do Gazy, nazývaná často blokádou, je v arabských zdrojích líčena jako hlavní a někdy i jediná příčina selhání Hamásu při rozvoji místní ekonomiky.