Jihokorejské dilema ‒ mít či nemít jaderné zbraně?

Smlouva o nešíření jaderných zbraní byla navržena tak, aby této možnosti zabránila. Od jejího podpisu v roce 1968 pouze čtyři země (Indie, Izrael, Pákistán a Severní Korea) získaly a udržely si jaderné síly pod národní kontrolou. I Jižní Korea si v 70. letech minulého století krátce pohrávala s myšlenkou vývoje vlastních zbraní, nakonec se však, podobně jako další spojenci USA, spokojila s rozšířením amerického jaderného deštníku na své území. Spojené státy umístily taktické jaderné zbraně na jihokorejské základny v 50. letech 20. století, kde se nacházely čtyři desetiletí. Počátkem 90. let byly v návaznosti na odzbrojovací dohodu se Sovětským svazem, a také na snahu tehdejší vlády v Soulu podpořit usmíření s KLDR, z Jižní Koreje staženy.

Americký jaderný deštník, tj. možnost použití jaderných zbraní za své spojence, představuje slib ochrany zájmů jiných zemí, které mají existenční význam pro Spojené státy. Tato forma odstrašení s velkou pravděpodobností funguje, pokud protivník nedisponuje jadernými zbraněmi nebo pokud je význam spojence pro Washington přinejmenším stejně tak veliký, jako pro soupeře s jadernými zbraněmi. Otázkou zůstává, jaká intenzita konfliktu stojí za použití jaderných zbraní na Korejském poloostrově a za riziko odvetného raketového útoku na americké území.

Od roku 2006, kdy KLDR provedla první test jaderných zbraní, jihokorejská veřejnost a konzervativní politici soustavně vyjadřují obavy o národní bezpečnost Jižní Koreje. Politici předních konzervativních stran zpochybňovali a zpochybňují důvěryhodnost amerického odstrašení a nabízejí jako řešení návrat jaderných zbraní na jihokorejské území. K pocitu nejistoty Soulu přispělo i rozhodnutí bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa zrušit společná vojenská cvičení. Ten navíc požadoval, aby Jižní Korea pětinásobně zvýšila částku, kterou platí za přítomnost desetitisíců amerických vojáků na Korejském poloostrově.

Nedávná prohlášení předních konzervativců v Soulu dokládají, že myšlenka jaderného vyzbrojení Jižní Koreje se z okrajového názoru stala součástí oficiálního diskurzu. Yoo Seung-min, bývalý poslanec za konzervativní Stranu lidové moci (korejsky Gungminuihim), v prohlášení z července loňského roku označil za „…nerealistické bránit nám ve vlastním jaderném vyzbrojování, když se Severní Korea dosud nevzdala svých jaderných zbraní“. O měsíc později jeho spolustraník a poslanec Hong Joon-pyo ve svém facebookovém příspěvku varoval před jihokorejským jaderným otroctvím, pokud Soul nebude prosazovat „…politiku sdílení jaderných zbraní ve stylu NATO, aby se napravila mezikorejská jaderná nerovnováha“.

Názory obou politiků loni v září doplnil Yoon Seok-youl, kandidát konzervativců pro březnové prezidentské volby, požadavkem vůči USA na rozmístění taktických jaderných zbraní v případě ohrožení ze strany KLDR. Yoon je nejvýraznější osobností jihokorejské politiky s podobnými názory, jako má většina Jihokorejců. Podle loňského průzkumu institutu Asan 70 % obyvatel země podporuje vývoj vlastního jaderného odstrašení a 61 % opětovné rozmístění taktických jaderných zbraní.