Jiří Omaník: Zakladatel dobrovolného pátracího týmu

Hlavní náplní tohoto týmu je pomáhat Policii České republiky při fyzickém vyhledávání pohřešovaných osob v ohrožení zdraví nebo života. Jiří Omaník se svým týmem vyvíjí postupnou snahu, aby se SAR-DPT stal složkou IZS s celorepublikovou působností a mohl tak pomáhat na celém území České republiky, nicméně jedná se o koncepčně a časově velmi náročnou fázi, proto aktuálně realizují dílčí rozšíření svojí působnosti do IZS Středočeského kraje. Akce, kterých se členové SAR-DPT v nedávné době účastnili, bylo pátrání v Ústeckém kraji po pohřešované osobě v těžce přístupném terénu a součinnost v pomoci v důsledku živelní pohromy na Moravě, kam jeli po předchozí domluvě i s dalšími dobrovolníky pomáhat do Moravské Nové Vsi, přičemž v prvopočátku členové SAR-DPT uspořádali pro občany postižené tornádem i materiální sbírku.

Pane rotmistře, kdy jste se rozhodl, že vstoupíte do armády a co bylo tím impulsem, který Vás k tomuto rozhodnutí vedl?
Do Armády České republiky jsem vstoupil ve svých 20ti letech. Když jsem jako rekrut prošel branou ve Vyškově, psal se rok 2009. A co bylo tím impulsem? Tak upřímně kolem 20ti let se člověk stále rozkoukává a hledá se. Vzhledem k tomu, že já jsem mezi uniformami vyrůstal – můj otec i děda uniformu nosili – tak jsem k tomu inklinoval a zřejmě i tento faktor ovlivnil moje budoucí rozhodnutí stát se profesionálním vojákem. A následným impulsem byl i fakt, že jsem to v té době vnímal jako velkou příležitost k seberealizaci a rozvoji, a dnes jsem za to rád, protože jsem to vnímal správně. V armádě jsem začínal v základní funkci jako dělostřelec v Pardubicích a v současné době sloužím jako zástupce velitele čety v Liberci.

Co byste doporučil budoucím zájemcům o vstup do armády?
Jak jsem již uvedl, do armády jsem vstoupil ve 20ti letech a armáda mi hodně v mém seberozvoji dala, ale naopak mi i vzala hodně času (smích), nicméně bych neměnil. Nechci nyní hovořit jako nějaký náborář, ale armáda se soustřeďuje na investice jak do vzdělávání, tak i do rozvoje a ucelení osobnosti, a i díky armádě, která mne pozitivně zformovala, jsem našel „tah na branku“ a orientaci na cíle. Když jsem nastupoval, tak tzv. „tvrdé jádro“ tvořili vojáci kolem 30ti let, tito měli na nás nováčky vliv, a v té soudržnosti poznáte, že armáda je prostě parta a druhá rodina. Já to tak měl a mám. A kdo má rád pohyb, výzvy, nové cíle, soudržnost, tak vstup do armády je pro něj určitě na místě. A samozřejmě kariérní možnosti v armádě jsou také poměrně široké, takže bych určitě doporučil, ať do toho takový zájemce, který se s tímto ztotožňuje, jde. Služba v armádě není jednoduchá, ale stojí za to.

Členové DPT v Moravské Nové Vsi; větší foto / Foto: archiv SAR-DPT

Jak vnímáte ženy v armádě? Stále vedle sebe totiž místy koexistují názory, že ženy do armády patří a že ženy do armády nepatří. Jak se na to díváte Vy?
Za dobu mé služby se s ženami vojákyněmi setkávám pořád – a to na různých funkcích, a nikdy jsem to nevnímal negativně. Osobně si myslím, že už se toto ani dnes nevnímá, ty rozdíly. Na specializovaná místa, jednotky nebo útvary máte většinou rozsáhlá výběrová řízení, kterých se účastní i ženy, a tyto mnohdy strčí některé „borce“ do kapsy. Můj přímý nadřízený je žena – důstojnice, a v rámci čety mám i jednu podřízenou, takže osobně v tom nedělám rozdíly a funguje to.

Vy jste velmi činorodý člověk. Kromě aktivní služby v armádě se věnujete i různým charitativním projektům – jedním z nich je i organizace Běhu na podporu Vojenského fondu solidarity a Nadace policistů a hasičů, který letos proběhne 21. srpna v Děčíně. Kdy jste se s kolegy rozhodl a proč, že vymyslíte a uskutečníte tento projekt? Jakou letos očekáváte účast?
Když jsem přišel s myšlenkou organizace a pořádání Běhu na podporu Vojenského fondu solidarity a Nadace policistů a hasičů, tak musím říci, že jsem vůbec nevěděl, jak to správně uchopit. Obrovskou oporou mi byla moje manželka Kačka a kluci ze spolku. V rámci prvního ročníku bylo asi 30 až 40 běžců a malé zázemí na místě. Moc rád na to vzpomínám a vždycky, když si stoupnu na dalším ročníku a rozhlédnu se, tak vidím, že to má smysl a kam jsme to celé dostali. Přece jen se tam potkáváme parta stejně zaměřených lidí s jasným cílem, který byl od počátku a bude přetrvávat – a to podpora obou fondů. Protože když jsme s během začínali, povědomí o činnosti těchto specifických organizací bylo, troufám si říci, malé. Aktuálně již je to jinde a jsem za to velmi rád. Taky tady na běhu vznikla věta, která se nás drží stále, a to: „Pod jednou vlajkou, jedna rodina.“ – tedy je úplně jedno, jestli se jedná o armádu, policii, celní správu, vězeňskou službu, záchranáře apod. Letošní ročník proběhne 21. srpna 2021 v Děčíně a účast letos neočekáváme velikou, jelikož z důvodu pandemie COVID-19 jsme dlouho čekali s přípravami, neboť jsme dlouho netušili, jestli vůbec letošní ročník bude uskutečněn. A nakonec bude! Velkou zásluhu na tom celkově samozřejmě mají také lidé, kteří nás podporují, a to ať už známé osobnosti, sponzoři nebo běžci samotní.

Dalším z Vašich projektů, kterému se ve volném čase věnujete, je Dobrovolný pátrací tým ČR, z.s. – „SAR-DPT“, který je součástí IZS Ústeckého kraje. Musím se přiznat, že jsem na tento Váš projekt narazila v souvislosti s poslechem krimi audioseriálu „Pohřešovaná“, který loni vyšel na platformě Audionaut. Po jeho poslechu jsem začala na webu vyhledávat možnosti, jak by mohl být běžný občan v podobných případech pohřešovaných osob nápomocný, a narazila jsem na webové stránky. Přiznám se, že jsem i zvažovala, že bych do týmu v rámci Středočeského kraje vstoupila. Co Vás vedlo k založení tohoto týmu, jak to bylo náročné a jak je to aktuálně s plánem jej do budoucna rozšířit i do ostatních krajů České republiky?
Prvotně se jednalo o nápad, který jsem přibližně půl roku nosil v hlavě, a průběžně nad ním přemýšlel. Postupně jsem to pak nadhazoval doma a mezi nejbližšími přáteli a vnímal jejich následné reakce, které byly vesměs smíšené. Ten rozhodující impuls ale přišel, když se hledala pohřešovaná dívka v Ústeckém kraji. Nastudoval jsem si, jak má vypadat projekt jako takový, a začala týmová práce. Vzhledem k tomu, že jsem měl nějakou představu, jak by to mohlo vypadat, oslovil jsem dva svoje dobré kamarády – zkušené policisty Mgr. Martina Zelenického a Jiřího Daňka. Ti v prvotní fázi projektu byli hlavní rádci toho, co lze, co nelze, jak uchopit tu či onu problematiku. Byli značně nápomocni při zpracovávání metodik SAR-DPT, které se používají i dnes. Nicméně to byl pouze ten úvod jako takový, jelikož byla potřeba to nějakým způsobem uvést v život. Když byl projekt zpracovaný, podařilo se nám dostat k tehdejšímu ministru vnitra České republiky Milanu Chovancovi, kterému jsme projekt představili. Tam jsme byli následně odkázáni na Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, kde jsme projekt a představu fungování probrali s panem ředitelem plukovníkem Mgr. Jaromírem Knížetem a následně i s panem plukovníkem Ing. Petrem Sytařem a majorem Mgr. T. K. Hlavně díky jejich důvěře, pomoci a zapojení dalších lidí z krajského ředitelství policie dnes SAR-DPT funguje a je tam, kde je. V prvopočátku jsme vyjížděli na pátrací operace v rámci možností a sbírali zkušenosti a poznatky, a celkově si troufám říci, že jsme se vyvíjeli. Následně jsme si zažádali o zařazení mezi ostatní složky IZS Ústeckého kraje a díky relevantní podpoře a spolupráci se nám to podařilo. Ohledně plánu dalšího rozšiřování teritoriální působnosti v rámci dalších krajů je tato činnost běh na dlouhou trať. V současné době řešíme SAR-DPT ve Středočeském kraji, leč je to ve fázi přípravy a budování. Důležité je pro nás dodržet veškeré standardy, které jsou již nastaveny v Ústeckém kraji – a to ať už výběr dobrovolníků, materiální a finanční zabezpečení, výcvik a podobně. V téhle oblasti se nevyplácí spěchat a vždycky je to hlavně o motivovaných lidech.

Kolik členů má aktuálně Váš pátrací tým? Jsou v týmu i ženy? Co vše musí zájemci, kteří se chtějí stát součástí týmu, splnit?
V současné době má náš pátrací tým 30 členů, kteří jsou v průměrném věku kolem 30ti let. Z důvodu pandemie COVID-19 jsme letos neorganizovali nábor jako takový, ale evidujeme větší množství přihlášek, takže pevně věřím, že v dohledné době nábor proběhne. V rámci výběru do SAR-DPT platí přísná metodika vstupních podmínek. Jednak jsou to testy fyzické zdatnosti a motivační pohovor. Nejvíce kritizovanou oblastí jsou testy fyzické zdatnosti, ačkoliv za mě osobně je to podstatná složka výběru vhodných dobrovolníků, a to z důvodu toho, že potřebujete určitou dávku fyzické zdatnosti, abyste v rámci pátracích operací mohli dlouhodobě a intenzivně pracovat v různém terénu a prostředí, a to včetně mnohdy nesené zátěže. Naše testy fyzické zdatnosti nejsou nijak zvlášť složité a dá se na ně natrénovat, nehledě na skutečnost, že se i jedná o značný motivační faktor. V rámci SAR-DPT máme samozřejmě i ženy a fungují bezvadně.

DPT při pátrací akci; větší foto / Foto: archiv SAR-DPT

Převládá v týmu nějaké konkrétní povolání jeho členů – armáda, policie, hasiči? Je nějaké konkrétní povolání výhodou nebo toto pro přijetí do týmu nehraje roli?
V zásadě druh povolání pro výběr do týmu nehraje absolutně žádnou roli, jelikož každý bez výjimky musí projít základním výcvikem a zkušební dobou. Jinak samozřejmě v rámci odborných vědomostí v problematice pátrání mají výhodu příslušníci policie. V rámci SAR-DPT najdete ale celkově širokou škálu povolání, a to ať již stávající příslušníky ozbrojených sil či sborů, tak i zaměstnance civilního sektoru jako například učitelé, lodník, obchodní zástupce apod.

Když je již na počátku pátrání jasné, že by se v souvislosti s pohřešováním osoby mohlo jednat o trestný čin, tak se pátrání také účastníte nebo zde máte nějaké omezení?
Dobrovolný pátrací tým je zcela civilní ostatní složkou IZS Ústeckého kraje a vůbec zde nehraje roli, jestli jsou někteří členové týmu policisté nebo vojáci. Velitel opatření nebo policejní operační důstojník sám určuje rizikovost nasazení SAR-DPT. Proto v případě, že je dán předpoklad nebo už dokonce existují konkrétní poznatky, že by akce mohla být riziková, tak se takové akce neúčastníme.

Může si Vás na pátrání najmout i soukromá osoba? A jak je to s případným pátráním v cizině?
Toto dle našich standardů a profesní etiky možné není. Samozřejmě dochází k tomu, že jsme kontaktováni většinou příbuznými nebo známými pohřešované osoby, ale vždy toto konzultujeme s policií, přičemž SAR-DPT vyjíždí jen na její žádost a má to své důvody. Ve většině případů totiž neznáte pozadí případu a je zde spousta neznámých, a účastnit se pátrání bez vědomí policie by bylo z mého úhlu pohledu neprofesionální a neetické. Co se týká případného pátrání v cizině, tak vzhledem k tomu, že jsme v těsné blízkosti státních hranic, tak tato varianta možná je, ovšem směrodatné v tomto ohledu by vždy bylo stanovisko policie v rámci mezinárodní spolupráce, takže pokud by nás tato požádala, tak s ohledem na naši působnost v IZS by v tom problém asi nebyl.

Jak velkou emoční zátěž hraje v rámci pátracího týmu úspěšnost či neúspěšnost pátrání? Využívají členové týmu nějaké možnosti supervize?
Emoce vždy byly a budou v rámci pátracích akcí přítomny a viditelně probíhají ve všech směrech. Prostě lidská stránka členů týmu je zde vždy přítomna, člověk není stroj. Nejmarkantnější je to asi ve fázi, kdy se hledá dítě – to i poznáte, kdo děti má a kdo ne. Já osobně když vidím ty jednotlivé lidi, tým jako takový, jak funguje, kdy došlo k tomu, že opadl strach a obavy, a namísto toho se dostavila sebejistota, cílevědomost a respekt, tak mám vždycky radost. Důležitým faktorem je o emocích následně hovořit – a to ve všech ohledech, proto také jednotlivé akce po jejich průběhu vždy vyhodnocujeme. A samozřejmě bereme v potaz i možnosti, kdy je možné se setkat s psychicky náročnými situacemi jako je nález těla apod., proto když pak slyšíte ve vysílačce, že osoba byla nalezena živá, tak Vám spadne kámen ze srdce.

Jaké využíváte pátrací pomůcky – využíváte i něco speciálního?
V rámci SAR-DPT využíváme velké množství vybavení. Ve výčtu toho nejdůležitějšího jsou námi sestavené a speciálně vybavené batohy, dále pak lezecký materiál, zdravotnický materiál, tablety s mapovými podklady, topografické mapy, GPS prostředky, dron. V rámci pátracích akcí využíváme i svoje soukromá motorová vozidla, a to ať už v běžné úpravě, tak samozřejmě i v té terénní, kdy někteří členové se účastní pátrání i za pomocí čtyřkolek. Například takový dron udělá hodně práce v těžce přístupném terénu za málo času, nicméně primární je vždy to fyzické pěší vyhledávání s neseným materiálem.

Lze konstatovat, že Váš Dobrovolný pátrací tým ČR, z.s. – SAR-DPT byl založen jako první? Kolik na území naší republiky působí podobných pátracích týmů?
Na 99 % si myslím, že jsme v rámci České republiky byli první, kdo byl takto dobrovolnicky specificky zaměřen a to včetně skutečnosti, že jsme byli zařazeni mezi ostatní složky IZS v rámci Ústeckého kraje, kdy se vyjíždí na přímou žádost policie. Samozřejmě v rámci možností sleduji podobná uskupení v České republice, ale nechci je nijak hodnotit. Pro mě osobně je a vždy bude prioritní, aby se držel ten profesní základ – tedy aby se dodržovala nastavená a vyzkoušená pravidla a bylo to o motivovaných lidech. V dnešní době je také v rámci trendů sociálních sítí rozšířen nešvar o šíření informací týkajících se pátracích operací, a to v těsném časovém sledu. Toto je věc, kterou konkrétně my neděláme, a pokud už něco zveřejňujeme, tak je to s odstupem času a pouze ve strohé formě. Někdy naše působení v rámci pátracích operací nezveřejňujeme vůbec, a to jak z důvodu ohledu na rodiny pohřešovaných, tak i z důvodu profesní etiky. Já osobně fandím podobným uskupením stejně smýšlejícím, jako je to naše. V rámci České republiky je trend házet všechny neziskové organizace do jednoho pytle s nálepkou, že jen čerpají dotace apod., což je nesmysl. Důležité je se nenechat odradit, neustále projekt rozvíjet, zdokonalovat, držet se organizovanosti a mít výsledky.

DPT při pátrací akci; větší foto / Foto: archiv SAR-DPT

Jaká nebezpečí mohou hrozit osobě, která se ztratí například někde v přírodním terénu a předem nepočítala s možností, že by k něčemu takovému mohlo dojít? Jaká jsou doporučení pro takové případy – jak by se taková osoba měla zachovat, aby zvýšila své šance „na přežití“?

Tak tahle otázka je oříšek. Tady je několik aspektů, které hrají významnou roli, a to jaké je roční období, jaké je počasí, jaký je předpoklad vývoje počasí, jestli jdu na delší túru nebo na procházku. Nejdůležitější je zvolit vhodné vybavení jako je druh oblečení a věci, které vezmu s sebou – např. láhev s vodou, potraviny, medikamenty, pokud je někdo pravidelně užívá. Osobně vždycky říkám, že je potřeba řídit se selským rozumem a zohlednit i svoje fyzické možnosti s ohledem na náročnost terénu, vzdálenost, rizika. Bude to znít možná trochu jako klišé, ale v případě, že se ztratím, je velmi důležité prostě zachovat klid. Nevyplatí se ani sázet na ješitnost v tom ohledu, že si přece nebudu volat pomoc a nějak si cestu najdu sám. Ideální je vždy najít průchozí cestu, turistické značení, vnímat zvuky – auta, vodu apod. A úplně v těch krizových případech je nutné zachovat hydrataci, tepelný komfort a najít vhodný úkryt například pro přečkání noci.

Jak jsem již zmínila v úvodu našeho rozhovoru – jste velmi aktivní a činorodý člověk. Jak svojí osobní časovou vytíženost služebními povinnostmi a dobrovolnými projekty zvládáte s ohledem na svůj soukromý život?
No jako určitě si tu nebudu hrát na to, jak jsem dobrý časový manažer a jak to mám vše dobře zorganizované (smích). Mám rád výzvy a celkem i časový pres, nutí mě to pracovat na 200 %. V první řadě musím říct, že mám velkou oporu ve svojí ženě Kačce, která mě podporuje, má pochopení. V druhé řadě je to i lidmi, které mám kolem sebe, a to ať už ve spolku Self Defense Division, z.s., v pátracím týmu, v soukromí kamarády anebo ty správné kolegy v armádě. Časová vytíženost je prostě cítit, ale snažím se, abych měl stále mezi armádou i civilními aktivitami rovnováhu a ani jedno nešidil. Dosavadní letošní rok považuji vůbec za časově nejvýživnější – služba, volnočasové aktivity a k tomu ukončení vysokoškolského studia, ve kterém jsem se rozhodl do budoucna pokračovat, mi dalo docela zabrat. Držím se ale jednoho hesla a to je, že „nejde od systému jenom dostávat, musíte mu také něco dávat“. A pokud by naše dobrovolné aktivity jako pátrací tým, běhy, prevence kriminality, kurzy sebeobrany apod. pomohly byť jen jedinému člověku – má to smysl.

Pane rotmistře, děkuji Vám za podnětný rozhovor.