Kdo vystřelí první, ten vyhrává!

Gemrot (*27. 12. 1911, †11. 08. 1955) byl předválečný voják a policista. Nikdy se nesmířil s okupací Československa. Nejdříve byl se svými bratry v domácím odboji. Později s bratrem Fridolínem (letec RAF) absolvoval anabázi našich vojáků přes Polsko, Francii až do Velké Británie.

Ve Velké Británii se oba Gemrotovi hlásili k letectvu. Kvůli svému věku nebyl Josef přijat. Později se mezi prvními našimi vojáky přihlásil k výcviku pro nasazení v okupované vlasti a absolvoval výcvik S.O.E (Special Operations Executive).

Do Československa byl vysazen v hodnosti rotného jako zástupce velitele výsadku CALCIUM. Po smrti velitele převzal velení a jeho skupina až do konce války úspěšně plnila své úkoly. Po válce a odchodu z armády nastupuje zpět k policii a cvičí nové příslušníky SNB (Sboru Národní Bezpečnosti). Po únoru 1948 je ze „zdravotních důvodů“ propuštěn. Přichází o příjem a stěhuje se z Prahy-Dejvic zpět do Ostravy k sestře Marii, spolu se svou manželkou a dvěma syny (dvojčaty Oldřichem a Miloslavem). V roce 1955 umírá na rakovinu. Po celou dobu je pod dohledem STB (Státní bezpečnost).

O Gemrotovi ale dnešní článek úplně není. Zajímají nás spíše jeho zkušenosti nabyté při výcviku ve Velké Británii a snaha postavit první moderní střelnici v Československu. Níže najdete přepis původního článku z poválečné doby. Tehdy Gemrot jako velitel výcviku SNB ve Zbirohu zaváděl nové střelecké postupy. Článek je v původním znění ze čtyřicátých let. Úpravy se dotkly aktualizace názvosloví, obratů a terminologií. Původní článek byl také stylisticky vyčištěn.

Každopádně jeho myšlenka a obsah jsou aktuální i dnes:

Účastníci prvního kurzu útočného boje ve Velké Británi. Zleva: Václav Málek, Libor Zapletal, Josef Gemrot, František Pavelka, František Lopaur (s čepicí), Josef Gabčík, Leopold Musil a Vojtěch Lukaštík; větší foto / Jaroslav Čvančara: Někomu život, někomu smrt, p. 288., CC BY-SA 4.0

Parašutista buduje střelnici ‒ kill house

Téměř každý den po dva dlouhé roky se učil Josef Gemrot střílet, než byl vysazen s paraskupinou CALCIUM ve složení ppor. JUDr, Jaroslav Odstrčil, rtn. Josef Gemrot, rtn. František Široký a rtn. Karel Niemczyk. Vysazení byli v roce 1944 u Rabštejnské Lhoty poblíž Chrudimi. Žádný z nich nevěděl, kdy, kde a jak narazí na první gestapáky. Pokud k takovému setkání přece jen mělo dojít, Josef Gemrot a jeho kamarádi věděli předem, kdo první vystřelí a kdo také trefí. Dvě rány, rychle za sebou vystřelené, to v 99 případech ze 100 znamenalo Němce válejícího se v tratolišti krve. Dvouletý výcvik v zacházení se zbraní jim dal naprostou jistotu, naprostou sebedůvěru a tím naprostou převahu nad protivníky. Věděli, že vždy vystřelí jako první. „Kdo vystřelí první, ten vyhrává!“, ozývala se jim stále slova anglických instruktorů ze speciálních záškodnických a policejních kursů.

„Kdo vystřelí první, ten vyhrává!“, opakuje až do omrzení Josef Gemrot frekventantům střeleckého kursu [SNB], jehož je dnes velitelem. „Kdo vystřelí první, ten vyhrává!“, budou až do omrzení opakovat dalším a dalším příslušníkům naši noví instruktoři, kteří se z nových, moderních střeleckých kursů rozejdou do všech koutů republiky. Jejich úkolem je vycvičit republice další nové příslušníky.

Gangsteři přednášeli Scotland Yardu

Nový způsob střelby zaváděný do SNB vznikl původně v Šanghaji, kde čínské bandy způsobovaly tamním strážcům bezpečnosti těžké ztráty při záludných přepadech. Mnoho prvků střelby bylo převzato přímo od banditů. Střelecké metody byly později ještě zdokonaleny studiem střelecké techniky a taktiky chicagských gangsterů. Anglický Scotland Yard i americká FBI si dokonce zařídily zvláštní studijní oddělení. Tam se všechny nové poznatky prakticky zkoušely. Nejeden slavný gangster zde dokonce přednášel o praktikách střelby. A na základě studií byl vypracován výcvikový plán pro celou anglickou a americkou policii.

Angličané si v Hendonu, poblíž Londýna, zařídili celou bezvadně vybavenou policejní školu s rozsáhlými tělocvičnami, sportovním hřištěm, plovárnou a střelnicemi. Z této školy pak vycházejí oni známí a příslovečně klidní londýnští „bobíci“. Ke svému klidu a jistotě mají veškeré předpoklady. V letech 1940 až 1945 se v těchto tělocvičnách a na střelnicích v Hendonu vedle britských policistů cvičili také Českoslovenští vojáci – budoucí parašutisté – a tehdejší přípravu si dodnes nemohou vynachválit. Podle jejich slov málokdo školou prošel se zdravými končetinami. Úkoly policistů i parašutistů jsou však těžké a nebezpečné a příprava nemůže být jinačí. Kromě našich se to v Hendonu hemžilo příslušníky mnoha jiných evropských národů. Ti všichni se chystali na své pozdější těžké úkoly. Z výcviku si odnesli nejeden šrám, ale také naprostou jistotu, že se jim vyrovná jen další absolvent Hendonu.

V síní přízraků

Josef Gemrot se nyní snaží udělat ze svého výcvikového střediska SNB ve Zbirohu kapesní vydání Hendonu. V zámku s velkou zahradou a parkem nemá velkou tělocvičnu a přepychový bazén. Má však střelnici, jakou nikde u nás neuvidíte [podobná nebyla dalších 75 let], i když doposud ještě plně neodpovídá jeho představám. Společně se štábním praporčíkem Bělouškem a třemi instruktory, z nichž jeden je mistrem v jiu-jitsu, udělal velký kus práce. Vesměs pomocí velmi primitivních technických prostředků.

Často všech pět vysedává dlouho do noci. Někdy Gemrot se rozpomene na věci z Anglie a informuje své spolupracovníky. Jindy projektuje štábní praporčík. Běloušek hloubá, studuje a s tužkou v ruce propočítává parametry střelnice. Protesty jeho spolunocležníků nemohly doposud zvrátit jeho rozhodnutí navrhnout vzorovou střelnici pro celou republiku. Jeho modely jsou přímo uměleckými výtvor. Každý den však na nich ještě něco mění. Spolu s Gemrotem se také zabývají psychologii strážců bezpečnosti, protože podle jejich slov jsou „příslušníci jen z masa a kostí a mají nárok na to mít strach“. Cílem je pomocí budování sebedůvěry tento strach překonat.

Polovina celého kursu – nyní probíhá již v tomto středisku – je věnována střelbě, v další čtvrtině se vyučuje nauka o zbraních, poslední čtvrtinu je věnována sebeobraně, konkrétně jiu-jitsu. Jakmile se npor. Gemrot přesvědčil o vštěpení teorie do myslí frekventantů, odvádí je do „síně přízraků“ [kill house]. Jde o solidní a krytou střelnici, ze všech stran vyztuženou pytli s písky. Uvnitř prostoru je postaveno několik domů, nebo alespoň jejich fasády, jsou tam příkopy a stromořadí, kupy dřeva, složené na umělém dvorku, dokonce tam jezdí i model auta ze dřeva. Jsou tam malované figury s podobami Adolfa Hitlera, werwolfů [němečtí záškodníci], zločinců. Všichni pracně vyřezaní z překližky a připoutaní systémem drátků k pákové ústředně – číhají na příchozí ze všech koutů. Někteří se skrývají za kupami dřeva, jiní se krčí ve vikýřích a za dveřmi domů, další leží za stromy a v příkopech. Prostřednictvím pákového systému se ovládají, aby se mohli nečekaně vynořit, pobíhat sem a tam, dávat se na útěk před pronásledovateli, nebo se bezradně motat na jednom místě. Reflektory na stropech umožňují místnost úplně nebo částečně osvětlit, nebo oživit různými světelnými efekty. Například, aby příslušníka vcházejícího do „temné uličky“ oslnily, oslepily nebo jinak rozhodily. Figuríny protivníka jsou vybaveny zvukovými efekty, které přispívají k tomu, aby byl příslušník dokonale vyvedený z klidu a koncentrace, a to právě v okamžiku, kdy má mít nejjistější a nejpevnější ruku se zbraní.

Zde se střílí bez míření

Sledován v patách npor. Gemrotem, vpadne frekventant, který již prodělal střelbu „na suchu“, v níž se naučil správnému držení těla a zbraně, do síně přízraků s nenabitou pistolí, ale zásobníkem zasunutým ve zbrani. Mlhavá figura se náhle rozběhne proti němu z temného průchodu, další vybafne ve vikýři, jiná proběhne ze dvorku do stavení a mihne se pootevřenými dveřmi. Pojednou se rozsvítí reflektory a osvětlí celou střelnici oslnivou záři, dvě figury se krčí za stromy a v příkopu, jedna z nich přeběhne. Každá figura se chová odlišně, žádný pohyb nelze předem předvídat. Střelba. Frekventant dvěma ranami, rychle za sebou vypálenými, zasahuje jednu figuru po druhé, v pořadí, v němž jej napadly. Frekventant stojí přikrčen ve střehu a bez míření. Střílí pudově z pistole stále před středem těla a rychlými pohyby se staví vždy tak, aby byl celou šířkou těla postaven proti protivníkovi. Tak se po krátkém několikatýdenním výcviku naučí blesku rychle vytáhnout zbraň, střílet každou rukou zvlášť nebo oběma a šesti střelami zasáhnout kartu na vzdálenost 20 metrů. Ovšem i mířená střelba se cvičí, hlavně však na delší vzdálenosti, kde nehrozí tak blízké nebezpečí.

Kdo střílí dřív, vyhraje

Také střelnice pod širým nebem neodpovídá ani trochu zaběhlým představám. Žádné kulaté terče ve vyměřené dálce, kde se zaléhá a dlouho míří, a kde odměnou za podařenou střelbu ukážou hodiny s ruským samopalem, anglickým stengunem nebo s německou verzí samopalu. Frekventant běží po křivolaké kamenité a srázné cestičce do vrchu mezi stromy a odstřeluje terče, jež se mu postupně objevují zpola zakryté křovím a vynořující se někdy i za zády. Zase stejné instinktivní pohyby, pak rychlé výstřely…dvě rychlé rány za sebou. Velitel Gemrot říká svým žákům, že směrnice se přesně dodržovat nemusejí. Princip však musí zůstat nezměněn a nikdy nezapomenout na zásadu: „Kdo střílí dříve, ten vyhrává – i když se netrefí, ale opovažte se, netrefit!“

A Gemrotovi kluci se činí tak výjimečně, že důstojník pro osvětu [později politruk], jim na zeď přilepil vývěsku se slovy: „Zbraň je zbytečná, když ji neumíš použít. Víš, co je tvoji povinnosti!“ … si mohl ušetřit práci. Dosud každý kurs měl 80 % až 90 % zásahů ze všech zbraní. Nejlepší výsledek, jehož bylo dosud dosaženo: frekventant vpadl do síně přízraků, vypálil osm ran na pohyblivé figury, všechny trefil a v osm a půl vteřinách byl již opět z místnosti venku.

Zamyšlení autora

Jak by asi vypadala tehdejší československá armáda a policie (SNB), kdyby ji cvičili a veleli vojáci se zkušenostmi z druhé světové války? To se nedozvíme. V tehdejší armádě a SNB až na výjimky veleli kádry pocházející z řad nevzdělaných dělníků, naftalínů (vojáci, co za války seděli doma) a vojáků Slovenského státu (mnozí měli zkušenosti z Východní fronty na straně Němců). Jejich hlavní předností bylo správné politické myšlení a ohebnost. Ti byli s náležitostmi propuštění až v roce 1956.

Jaká je situace dnes? Policie otevřela svůj první kill house (síň přízraků) až v roce 2022 ve Frýdku Místku. Situování v severovýchodní částí republiky ale znemožňuje pořádat pravidelný výcvik pro většinu specializovaných jednotek z ostatních krajů republiky.

URNA má jeden přesluhující kill house u Prahy. Plánuje se stavba nového. Ministerstvo vnitra ale hodlá výstavbu nového pražského kill house financovat z rostoucího rozpočtu ministerstva obrany. To platí i pro nákup nových vrtulníků pro URNU – potřebné vrtulníky prozatím poskytuje armáda ze základny Praha-Kbely.

Armáda ČR nemá žádný kill house. Naší vojáci nasazení na Slovensku špičkové zázemí najdou ve vojenském výcvikovém prostoru (VVP) Lešť, kde kromě kill house mají i všesměrovou střelnici.

Navíc česká armáda v roce 2015 přišla o VVP Brdy. Zůstala zde pouze dělostřelecká střelnice. Tím přišla i o další vojenské střelnice. Přitom právě v té době Rusové začali invazi na Ukrajinu, obsadili Krym a započala se tak destrukce evropského bezpečnostního řadu. Osm let uteklo a žádné nové střelnice nebo kill house nebyly otevřeny.

Na VVP Libavá byly tehdy bez náhrady strženy (soukromou firmou; proč to neudělali v rámci výcviku ženisté?) chátrající budovy Malé Moskvy, které se využívaly pro výcvik boje v zastavěné oblasti.

Britové například na svém výcvikovém prostoru Salisbury Plain každý rok staví pár zděných budov pro výcvik boje ve městě (žádná velká investice a za roky tam mají celé město). My bohužel nejsme schopni vybudovat na mnohých srubových táborech ani toalety a sprchy.

Rusové rozpoutali největší válku v Evropě za posledních 80 let. Ministerstvo obrany ČR kupuje tanky, pásové BVP, stíhačky. Chystá se nábor nových vojáků, rozšiřování Aktivní zálohy a častější výcvik se spojenci. Armáda ale má trvalý nedostatek střelnic. Jednotky se musí mezi sebou „prát“ o volný čas na střelnicích. Ten je navíc velmi limitovaný pracovní dobou obsluhy střelnic. Zkuste naplánovat střelby na víkend a pozdě v noci.

Naštěstí metodika střeleckého výcviku se hlavně vlivem zkušenosti našich vojáků z Afghánistánu v posledních deseti letech změnila a neustále se vyvíjí.

Situaci s nedostatkem střelnic částečně zachraňuje soukromý sektor – první soukromý kill house vznikl na střelnici Habresto u Vyškova. Cvičily se zde už armádní speciální jednotky.

Vybudovat kill house stojí podle velikosti a vybavení méně než deset milionů Kč. Jeden kill house pro každý VVP a armádní prapor se jeví jako minimum. Bohužel nejsme schopni provést ani tyto malé, ale nanejvýš potřebné investice. Peníze jsou, tak kde je problém? Možná prostě chybí lidé schopni vše zorganizovat a dotáhnout do konce. Tento „personální“ problém má ČR na všech úrovních, armáda a ministerstvo obrany tak nemohou být výjimkou.

Ano, můžeme říct, problém je legislativa a byrokracie. Ale to se opět vracíme k tomu, že potřebujeme lidi schopné provést změny.

Dnes tak doháníme velmi pomalu to, co tady bylo před 75 roky. Tehdy byla republika po světové válce a rozbíhala se ta studená. Dnes pár set kilometrů od našich hranic Rusové útočí na Evropu. Neměli bychom uvažovat v zaběhlých kolejích, ale věci měnit hned a rychle.

Ale k tomu potřebujeme dostatek velmi vzdělaných, zkušených a motivovaných lidí schopných posouvat věci dopředu. Takové lidi máme, ale stačí jejich počet pro úkoly, které nás čekají? Pokud nestačí, tak začněme vážně řešit tento „civilizační“ problém postihující nejen bezpečnostní složky, ale celou ČR. Jinak se budeme jen pořád podivovat nad tím, proč tak „jednouché“ věci neumíme provést.