Klíčové dilema České republiky. Bojovat nebo nebojovat po boku Polska

Předmluva Armádních novin
Polské armádě se na stránkách Armádních novin dlouhodobě a zevrubně věnujeme. Důvod je prostý – České republice hrozí klasické vojenské nebezpečí pouze od Ruska a ze severního směru. A mezi Českou republikou a Ruskem stojí jedině polské ozbrojené síly.

Včera Jaroslaw Kaczyński, bývalý polský premiér, předseda strany Právo a Spravedlnost a nejvlivnější polský politik současnosti, se k polskému národu obrátil se zásadním prohlášením.

Kaczyński a ministr obrany Mariusz Blaszczak představili nový zákon o obraně země – který nahradí 14 „jiných zákonů“ – včetně zákona o všeobecné povinnosti bránit Polskou republiku z roku 1967.

Kaczyński otevřeně popsal geopolitickou pozici Polska, nebezpečí vyplývající z imperiálních snah Ruska vůči zemím střední a východní Evropy, ofenzivní charakter rusko-běloruských cvičení Zapad 2021, ale také to, že aktivace článku 5 NATO „nějakou dobu potrvá“. Kaczyński proto oznámil radikální posílení vojenských schopností polské armády. Mimo jiné má dojít ke zvětšení počtu vojáků ze 112 000 na 250 000 vojáků.

Náš severní soused již má nyní daleko silnější armádu než Německo. A hodlá ji dále radikálně posílit s cílem odradit Rusko od „hloupých nápadů“. Zásadní otázka pro Armádu ČR dneška je – budeme pomáhat Varšavě bojovat proti Rusku i bez požehnání Bruselu, Berlína nebo Washingtonu? Pamatujte, není to otázka „přátelství“ či „nepřátelství“, ale čistě otázka českých národních zájmů.

Pohled autora tohoto článku je pohledem člověka „zvenčí“ – tedy nikoli Čecha, na role a úkoly, které může Armáda ČR hrát na současné politické mapě Evropy.

Moderní Česká republika – na rozdíl od ČSSR a předválečného Československa, má výhodnou strategickou polohu. Česko obklopují vojenští (NATO) a ekonomičtí (EU) spojenci – což bezesporu zajišťuje pohodlný pocit bezpečí. „Řád“ nastolený po druhé světové válce velmocemi spolu s aktuálně fungující svobodou volného pohybu kapitálu, služeb, osob a zboží vedly v Česku k definitivnímu vyřešení napětí existujícího na počátku 20. století. Českou republiku netrápí žádné vojenské napětí se sousedy.

Argumenty lidí popírající smysl a legitimitu Armády ČR, její roli ve státních strukturách a tím i legitimitu nesení nákladů společnosti na živení armády, jsou tedy na první pohled správné. Na základě tohoto pohledu tedy Česká republika armádu s „tanky a děly“ skutečně nepotřebuje.

To je však iluze vyplývající z příliš krátké perspektivy. Státy mají povinnosti a zájmy. A i když stát není regionální mocností, v době globalizace zájmy státu velmi často překračují hranice státního území. Vstupem do NATO v roce 1999 se Česká republika dobrovolně zavázala převzít odpovědnost v rámci systému kolektivní bezpečnosti tohoto paktu. Zároveň se jako člen paktu automaticky stal „potenciálním nepřítelem“ pro oponenty NATO.

S ohledem na výše uvedené jsou politici a armáda nuceni nahlížet na bezpečnost nejen prizmatem přímých hrozeb vyplývajících ze vztahů se sousedy, ale také hledat hrozby, které v globálním systému závislostí, vazeb a vztahů mohou následně vést k narušení zájmů České republiky.

Armáda je politický nástroj – to je fakt. Armáda jako instituce se musí připravovat na nejhorší a nejméně pravděpodobné scénáře – a takové je třeba hledat.

Hrozbami pro NATO jsou v současnosti nepochybně kroky Ruské federace, která se od roku 2008 aktivně snaží budovat svou sféru vlivu – nejen na území bývalého SSSR (Gruzie, Ukrajina či Bělorusko), ale i za hranicemi bývalé říše (Sýrie). Moskva se přitom při svých akcích nevyhýbá použití hrubé síly. Ostatně nepřátelská aktivita ruských služeb byla odhalena i v České republice.

Přesto si nebudeme povídat o tom, že na Silvestra ruská výsadková divize nečekaně přistane na letišti Václava Havla v Praze. Prezentovaný „problém“ bude pravděpodobnější.

Kaczynski otevřeně mluví o geopolitické situaci Polska a představuje plán na radikální posílení polské armády.

Nejméně pravděpodobné? Nebo nejhorší?

Představte si vypuknutí potenciálního polsko-ruského nebo polsko-běloruského konfliktu (kde je běloruská armáda ve skutečnosti zástupnou silou Moskvy). Málo pravděpodobné? A kdo by si před půl rokem na polsko-běloruských hranicích představoval střelbu „slepou municí“?

Paradoxně je takový scénář pravděpodobnější než agrese proti pobaltským státům. Ano, pobaltské státy jsou skutečně v hledáčku Moskvy. Přesto byla hrozba ruské vojenské agrese proti Pobaltí americkou diplomacií zveličená. Obrana pobaltských států a upozorňování na problém tzv. „Suwalki Gap“ (Suvalský průsmyk) je prvkem americké zahraniční politiky, jejímž cílem je na jedné straně pokus o „konsolidaci“ evropských zemí NATO – samozřejmě pod americkým vedením, a na druhé straně jejím cílem je otestovat postoje jednotlivých hráčů v regionu – zejména Německa (na které USA v Evropě stále „sází“).

Ve skutečnosti velikost pobaltských států, jejich poloha, jejich sociální struktura a zejména jejich demografie umožňují Ruské federaci „poklidně“ převzít vliv v těchto státech, aniž by provedla velkolepou (a patřičně drahou) vojenskou operaci.

V případě Varšavy se bohužel jako pravděpodobnější řešení jeví vojenská intervence. Vše samozřejmě závisí na stanovení cílů Kremlu a vyhodnocení rizik. Vzhledem k rozsahu textu zde nebudu uvádět argumenty odůvodňující tuto tezi.

Scénář: Vypuká válka, stát NATO je v reálném ohrožení, navíc je sousedem České republiky. Co na to Praha? Existuje mnoho řešení. Přesto je lze uspořádat do tří variant:

1. Praha bezpodmínečně vysílá armádu na pomoc Varšavě

V textu nebudu barvitě popisovat přesun kolon Pandurů po dálnicích přes Slezsko na frontu, která, doufejme, bude stále daleko na východ od Visly. Udělejme však krátkou bilanci zisků a ztrát pro takové rozhodnutí Prahy.

Zisky

Důvěryhodnost – Česká republika plní své závazky před očima celého světa.

Prestiž – v případě úspěchu i symbolická účast Armády ČR dělá z České republiky vítěznou stranu konfliktu.

A z hmatatelnějších a pragmatičtějších výhod. Vyslání vojenského kontingentu zvyšuje šance Varšavy na vítězství – každý voják nebo bojové letadlo bude mít pro Varšavu cenu zlata.

Nicméně čistě „fyzický“ vojenský aspekt, tedy další vojáci a technika, je jen částí důležité podpory Prahy. Zapojení České republiky konflikt internacionalizuje, což pro Rusko rozhodně nebude výhodné.

Vznik „spojenců“ jistě znesnadní informační operace Moskvy, která – podle tradic SSSR – zcela jistě obviní z vyprovokování polskou stranu. Což má vést k „narativu“ podrývající legitimitu použití článku 5 (agresora NATO nebrání). Rolí médií nelze ignorovat (naopak!), což potvrzují konflikty posledních let, jako byl konflikt v Náhorním Karabachu, na Ukrajině nebo v Sýrii.

Není těžké si představit rozsah a typ ruských dezinformačních operaci. Česká média proto v závěsu za svými vojáky musí vést vlastní informační válku.

Rozhodná pomoc České republiky tedy postaví ostatní regionální členy NATO do velmi nepříjemné pozice. Pohodlný „ruský narativ“ nemohou již tak snadno přijmout, což možná povede k dominovému efektu – tedy vstup více zemí do konfliktu a v konečném důsledku k porážce Moskvy, která si válku proti NATO nemůže dovolit.

Ztráty

Vysláním českých vojáků se Praha aktivní stává stranou ozbrojeného konfliktu. Což znamená vystavit území a české občany případné odvetě, například v podobě raketových útoků. Co ale může Praha ztratit vzhledem k faktu, že Česká republika bude další na řadě? Iluzi „že nás snad tentokrát nechají na pokoji“?

Základem pražské bezpečnostní politiky je nepochybně přesvědčení politiků a společnosti v odstrašující potenciál NATO. Když ale Rusko zaútočí na některý z členských států NATO, dojde ke zničení tohoto přesvědčení.

V případě napadení Polska tedy NATO ztrácí svůj hlavní smysl – „odstrašit“ nepřítele – a to je hlavní úkol každé vojenské aliance. Pokud v tuto chvíli spojenci stále váhají a nepodpoří napadenou zemi, lze na rovinu říct – NATO přestalo existovat. A s ní se hroutí celý bezpečnostní systém České republiky, která zůstává zcela sama a s perspektivou sousedit s nikoli údajnou, ale skutečnou hrozbou.

Zde stojí za připomenutí – v případě neúspěchu bojů na Visle má česká strana ještě šanci se v předstihu stáhnout a uzavřít „separátní mír“. Pak budou mít čeští politici a armáda „čisté svědomí“ tváří v tvář vyčerpání všech ostatních možností.

Náklady, které Česká republika potenciálně ponese, se přitom zdají přijatelné – každá vojenská operace totiž znamená ztráty na lidech a technice. Nicméně provádění vojenských operací v jiné zemi umožňuje vyhnout se obrovským ztrátám na infrastruktuře a civilním obyvatelstvu vlastní země.

Pokud je to tedy možné, musí být nepřítel poražen na cizím území.

Lepší červená než mrtvá / Besser rot als tot – Současná připravenost Ruska použít taktické jaderné zbraně proti státu, který je nemá, je součástí nepříliš sofistikované hry zaměřené na rozbití jednomyslnosti NATO. Tyto hrozby nejsou namířeny proti státům – cílům potenciální agrese, ale proti ostatním členům NATO – především Německu, pro které je to vhodný argument k pokračování ve své „schizofrenní“ politice vůči Rusku. / Foto: Vitaly V. Kuzmin, Wikimedia, CC BY-SA 4.0

2. Praha provádí omezené podpůrné operace pro bojujícího spojence.

Předpokládejme ale, že kvůli obavám z odvety – například v podobě raketových úderů nebo pod tlakem třetích zemí či z jiných „důležitých důvodů“, se české úřady nerozhodnou vyslat své vojáky na pomoc Polsku. České republice tak nezbude nic jiného, než čekat … až přijde na řadu?

Praha ale může využít své polohy k „tiché“ účasti ve válce. Nemusí tedy proběhnout válečné přípravy – mobilizace, doplňková cvičení, unáhlené nákupy zbraní. Speciální jednotky mohou a měly by fungovat inkognito. Elita armády může současně jednat ve prospěch spojence a získávat důležité informace o svém budoucím potenciálním protivníkovi.

Česká republika samozřejmě může poskytnout vlastní arzenál i vlastní strategické zásoby – jde především o palivo, ale případně elektrickou energií.

Další důležitou otázkou je využití české infrastruktury. Česká republika může prostřednictvím svých letišť a železnic poskytnout zázemí pro tichý přesun zbraní do Polska. Lze si představit, že s tichým souhlasem úřadů v Praze, pokud ne polské C-130, tak pronajatá civilní letadla mohou pendlovat s nákladem - např. se střelami JASSM nebo s municí pro Leopardy. Případně české zbrojovky mohou posílat munici do Polska.

Česká republika leží poněkud na „druhém konci Polska“ a dívá se prizmatem směru možného konfliktu. Za připomenutí stojí, že od hranic Kaliningradské oblasti je to například do Torgelowa – nejbližší německé posádky (Jägerbataillon 413) – ležící přímo na hranici s Polskem, necelých 440 kilometrů kolem pobřeží Baltu. Nejbližší hranice s Českou republikou leží 550 kilometrů, navíc přes masu pevniny, což ztěžuje, na rozdíl od pobřežního pásma, letecké údery.

Území České republiky může být v krajním případě také základnou pro „sestavení“ mezinárodní pomoci – složené ze států – ochotných se konfliktu zúčastnit. Americké síly jsou umístěny v jižní části Německa ve Vilsecku, a to do Vratislavi tak mohou Američané jet přes Drážďany nebo přes Prahu.

Dalším, nepříliš vojenským, ale důležitým aspektem je otevření humanitárních koridorů – umožňujících organizovaný a bezpečný pohyb osob – zejména přes Slezsko – a následně případný bezpečný transport do dalších zemí (což je pravděpodobně, vzhledem k rozsáhlé síti polské emigrace).

Je však třeba si zapamatovat jednoduché pravidlo – omezené akce mají omezené účinky. Budou stačit k dosažení společného úspěchu? Většina zmíněných opatření je účinná pouze v případě, že se konflikt v průběhu času protáhne. Je však třeba předpokládat, že v zájmu Moskvy bude jednat s Varšavou rychle, protože „dlouhé přetahování lanem“ je prostě příliš drahé.

Těžko předvídat, jak by se druhá světová válka vyvíjela, kdyby v roce 1938 došlo ke skutečnému vojenskému spojenectví mezi Polskem a Československem. Jedna věc je jistá – s dobře vyzbrojenou československou armádou a odhodlanými vojáky polské armády by Wehrmacht – rozptýlený na nepříznivě ležících hranicích by neměl převahu – a Paříž a Londýn by si nemohla uzurpovat právo na „obchodní“ mír. / Foto: Jan Humpolík, Wikimedia, CC BY-SA 2.5

3. Praha nic nedělá.

Ale co když české úřady uznají, že konflikt se České republiky netýká, a proto se nevyplatí riskovat. Taková jednoduchá úvaha bude mít jistě velkou skupinu „nadšenců.“ Je to skutečně správné? Jak jsem již zmínil, v případě jakékoliv vojenské agrese proti státu NATO je základní bezpečnostní narativ ČR – tedy odstrašující potenciál NATO – zničen. Nulová reakce pohřbí Alianci. Nezáleží na tom, „kdo je vinen“ – žádné spojenectví již neexistuje. A země, které přes své závazky samy neposkytly pomoc jednomu ze států, nemohou počítat s pomocí ostatních. Česká republika od této chvíle bojuje sama za sebe.

Nutno podotknout – jednou ze základních taktik, jak zničit vojenské „spojenectví“, jsou akce vedoucí ke změně vnímání hrozeb a rizik u spojenců, a současně zkreslujícím způsobem jsou zdůrazňovány všechny skutečné i imaginární rozdíly mezi spojenci. Je snazší rozdělit a „ukrajovat kousek po kousku“, než vést válku proti alianci států – zvláště proti tak rozsáhlé.

Tuto taktiku vůči NATO během studené války zkoušel i SSSR. Lákání Bonnu „vyhlídkou“ na znovusjednocení Německa – za podmínky vystoupení z NATO a tím stažení jaderných zbraní, raketových nosičů a spojeneckých vojsk nebo projekt „bezjaderné“ zóny – tzv. Rapackého plán, jsou ukázkové příklady pokusů o vytvoření rozkolu zájmů mezi spojenci. Všechny formy protiválečné a protijaderné propagandy podporované východními zpravodajskými službami jsou zase příkladem manipulace s vnímáním západní společností – a tím i úřadů, které jsou cílem potenciální agrese.

Současná Ruská federace rozhodně nechce vést válku s NATO – protože ji prohraje. Základní podmínkou tedy bude izolace cíle – objektu agrese.

Kdo nechce živit svou armádu, bude krmit armádu někoho jiného – ať už s jednou hvězdou, nebo s pěti, dvanácti nebo 51 hvězdami. Češi, a nejen Češi, musí pochopit, že politika „strkání hlavy do písku“ a přesvědčení, že „tento problém se Česka a Čechů netýká“ je přímou cestou ke skutečným existenčním problémům státu.

Chceme-li, aby oběť předchozích generací nepřišla vniveč, musíme pochopit, že navzdory rozdílům v mnoha aspektech si státy regionu střední Evropy musí dávat pozor na pokusy „velkých hráčů“, kteří bez okolků využívají každou odlišnost k vytváření a posilování sousedských antagonismů. To vše s cílem „hrát si“ s menšími státy – s jedním po druhým. Regionální solidarita je jedinou šancí, jak ubránit nejdůležitější princip státu – nezávislost, a to proti pokusům států, které střední Evropu vnímají pouze jako prostor boje o „zónu vlivu“. Koneckonců, vojenské aliance nejsou o vzájemných sympatiích a antipatiích – jde o chladnou vypočítavost.

Na závěr je vhodné zdůraznit ještě jeden problém, který je ve skutečnosti smyslem tohoto textu. Aby mohl stát organizovaný podle západního modelu demokracie efektivně provádět bezpečnostní politiku, musí úřady účinně přesvědčit veřejnost. Bez uvědomělé společnosti, která chápe a přijímá cíle státní politiky, nelze o efektivním vedení jakékoli formy vojenské akce vůbec mluvit.

Autor je polským korespondentem Armádních novin, který si přeje zůstat v anonymitě.