KOMENTÁŘ: Dělostřelectvo nesmí opustit tanky a pěšáky v boji

Při pozorované palbě se provede nejdříve zastřílení, kdy podle dopadu střel vzhledem k cíli se zkoriguje zamíření děl a následně se vede účinná střelba. Zastřílení garantuje, že střední bod zásahu děl je totožný s polohou cíle. Zastřílením se minimalizuje počet ran, který je potřeba vystřelit k jeho umlčení či zničení.

Při nepozorované střelbě pozorovatel nevidí cíl a ani tak nemůže korigovat střelbu. Zamíření děl se nastaví pouze podle znalostí o poloze, souřadnicích cíle, zjištěných průzkumem. Souřadnice cíle jsou zatíženy chybami v určení jeho polohy.
 

Důsledkem pak je, že střední bod zásahu děl není totožný s polohou cíle. K umlčení nebo zničení cíle je pak nutné vystřelit větší počet ran ve srovnání s pozorovanou střelbou. Může se i stát, že celý palebný zásah nepozorovanou střelbou cíl vůbec nezasáhne. 
 

Palba vedená na základě znalosti souřadnic cíle určených dělostřeleckým radarem je střelbou nepozorovanou. Její účinnost tak závisí na tom, s jakou přesností dělostřelecký radar určí souřadnice cíle.
 

Řešme palebnou úlohu umlčení dělostřelecké baterie, jejíž souřadnice jsou určeny dělostřeleckým radarem. Při splnění jmenovitých podmínek: měření pohybu střely kolmo na rovinu střelby, střela sledována po převážnou část dráhu letu, aktuální meteozpráva, se udává že:

 + tabulková pravděpodobná kruhová úchylka polohy děla činí 40 až 50 m.

V bojových podmínkách lze jen výjimečně detekovat let střely za jmenovitých podmínek. Především nebude možno splnit požadavek detekovat střelu kolmo na rovinu střelby. Střela bude zpravidla detekována šikmo k rovině střelby. To zhorší podmínky měření letu střely, zejména v určení kursu jejího letu, tj. azimutu roviny střelby.
 

Dělostřelecký radar nebude sledovat jen jednu střelu, ale tolik střel, kolik děl bude současně střílet. Palebné zásahy se minimálně vedou baterií, 6 až 8 děl, na větší cíle celým oddílem, 18 až 24 děl. V tomto případě v přesnosti měření bude hrát významnou roli rozlišovací schopnost radaru v odlišení snímaných drah jednotlivých střel.

Důsledkem je zvětšení kruhové odchylky, která se zvýší na uváděnou hodnotu:

 +  bojová pravděpodobná kruhová úchylka polohy děla činí až 100 m i více.

Polská houfnice DANA v Afghánistánu při pozorované střelbě.

Umlčení baterie se střelou s koncovým navedením

Podmínkou úspěšného užití střel s koncovým navedením, jako jsou M982 Excalibur, M1156 Precision Guidance Kit, je přesná znalost polohy cíle. Aby střela zasáhla cíl, poloha cíle musí být určena s přesností menší, než je pravděpodobná kruhová úchylka střel s koncovým navedením, která se pohybuje v rozmezí 5 až 20 m.  

Když se srovná přesnost určení cíle dělostřeleckým radiolokátorem s přesností zásahu střel s koncovým navedením, tak i za splnění jmenovitých podmínek funkce dělostřeleckého radiolokátoru plyne závěr:

Cíle, jejichž poloha byla určena dělostřeleckým radiolokátorem nelze úspěšně ničit střelami s koncovým navedením.
 

Umlčení baterie HE střelami

Při umlčení dělostřelecké baterie klasickým HE (tříštivo-trhavým) střelivem se jedná o tzv. protibaterijní činnost. Když se zjednoduší pravidla střelby, tak k umlčení dělostřelecké baterie se musí na ní vést střelba celým dělostřeleckým oddílem. Aby střelba byla efektivní, musela by se vést jako střelba pozorovaná. Za tohoto předpokladu k umlčení baterie je třeba vystřelit nejméně 350 až 400 ran.

Pokud se poloha baterie určí použitím dělostřeleckého radiolokátoru, potom na se baterii povede nepozorovaná střelba. To se odrazí v počtu ran, které je nutné vystřeli k jejímu umlčení. Reálně jde o nejméně dvojnásobek ran než při pozorované střelbě, ne méně něž 800 ran. 
 

Každé dělo v oddíle vystřelí 30 až 40 ran, tj. téměř celou svoji vezenou zásobu střeliva. Pokud se předem u děl nevytvořila dopředu na protibaterijní činnost potřebná zásoba střeliva, tak na umlčení baterie dělostřelecký oddíl vystřílí prakticky svoji celou denní normu spotřeby a pro zbytek dne jen ztěží poskytne palebnou podporu pěchotním jednotkám a tankům.
 

Z hlediska zásobování dělostřeleckým střelivem je třeba si uvědomit, že tonáž HE střeliva k umlčení baterie činí 60 až 70 tun, cca v hodnotě 20 milionů Kč.

Cvičení americké dělostřelecké baterie samohybných houfnic M109 Paladin.

Závěr

Při střetnutí dvou stejně vyspělých protivníků hlavním úkolem dělostřelectva je palebná podpora pěchotních jednotek a tanků.

Protibaterijní činnost je vedlejší činností, používaná jen v krajním případě krizové bojové situace a za předpokladu dostatku dělostřeleckého střeliva. Připadá do úvahy při útoku na předem připravenou obranu protivníka k narušení jeho dělostřelecké protipřípravy, když předem do palebných postavení se navíc naveze střelivo v objemu potřebném k protibaterijní činnosti.

Představa, že dělostřelecká palba spočívá ve vystřelení co největší rychlostí a po 30 sekundách opustit palebné postavení, je zcela mylná z těchto důvodů:

Palebná podpora pěchotním jednotkám musí být nepřetržitá a soustavná. Protivník musí být trvale pod palbou, aby nemohl klást ozbrojený odpor a byl zbaven schopnosti pohybu. Není možné proto po 30 sekundách palbu přerušit a nechat pěchotu a tanky bez palebné podpory.

Z hlediska vojenského práva takové jednání by bylo „zběhnutím z boje“ s patřičnými důsledky. Dělostřelecké jednotky musí vést palebnou činnost, i když sami jsou pod palbou. Pěchotu a tanky nelze opustit v palebné podpoře, protože na ni spoléhají.

Dělostřelecká palebná podpora v plnění palebného úkolu probíhá nepřetržitě desítky minut až hodinu, kdy se střídají tempa střelby tak, aby se docílilo co největšího palebného účinku v cíli.
 

Dělostřeleckým jednotkám vůbec nehrozí nebezpečí, že po vystřelení první rány budou do 30 sekund vystaveny dělostřelecké palbě protivníka, jak bylo doloženo v rozboru. A pokud by k tomu došlo, tak z dělostřeleckého oddílu může být umlčena nanejvýš ani ne celá baterie. Na víc nebude zpravidla mít protivník potřebnou palebnou kapacitu.

Ve střetném, dynamicky probíhajícím boji, protibaterijní činnost protivníka nebude mít vůbec místo, především pro nedostatek dělostřeleckého střeliva. Dělostřeleckým jednotkám bude hrozit spíše vzdušné napadení.

Podle tvrzení „pokud tedy jakýkoliv dělostřelecký systém neopustí po prvním výstřelu do 30 až 40 sekund svou pozici, tak bude nepřátelským dělostřelectvem (pokud se tedy střetne s rovnocenným protivníkem) prakticky jistě zničen,“ by dělostřelectvo mělo po pár výstřelech utéct z bojiště a nechat pěchotu a tanky „na holičkách“. Armáda by se vlastně mohla bez dělostřelectva zcela obejít. Nač by mu bylo.

Takové názory jsou zcela zavádějící a pouze svědčí o nekompetentnosti ve vojensko-technické problematice. Vždy bude platit: „Pot dělostřelce chrání krev pěšáka".

Není proto žádný důvod z uvedených důvodů dehonestovat 155mm samohybnou houfnici ZUZANA 2 a podceňovat její kvality se srovnatelnými dělostřeleckými systémy. A totéž platí o DANĚ.