Konkurence Gripenu: F-16 a F/A-18E/F

Stále perspektivní F-16 „Bojující sokol“

Dlouhodobě nejvýznamnějším a nejrozšířenějším bojovým americkým letounem je F-16 Fighting Falcon (Bojující sokol). Vyvinut byl v 70. letech pro potřeby amerického letectva US Air Force jako denní stíhací letoun pro vzdušný boj. Až později byl vyvinut do podoby víceúčelového stíhacího letounu, což je dlouhodobě jedna z mnoha výhod tohoto bezpochyby legendárního letounu.

Stíhačky F-16 totiž dlouhodobě patří mezi cenově nejdostupnější a zároveň technicky nejvyspělejší stíhací letouny. Navíc na rozdíl od výkonnější stíhačky F-15 Eagle (Orel) byly a jsou vyváženy do celé řady zemí po celém světě. Za všechno mluví fakt, že bylo vyrobeno více než 4 500 stíhaček F-16 všech verzí! O oblíbenosti F-16 hovoří nejlépe skutečnost, že sériová výroba neskončila, ale stále pokračuje a ještě minimálně několik let pokračovat bude.

Foto: F-16 se do důchodu rozhodně nechystá! Právě naopak! / YouTube

Historicky nejrozšířenější verzí jsou F-16C/D, které se vyrábějí od roku 1984 a existují v mnoha modernizacích označovaných jako „Block“ s číslem určujícím typ modernizace.

Stíhačka F-16 dala mimochodem vzniknout také japonskému derivátu Mitsubishi F-2 a v minulosti se pod označením F-16XL marně „ucházela“ o místo útočného stíhacího letounu v americkém letectvu, v rámci programu ETF (Enhanced Tactical Fighter), který měl nahradit letité stroje F-111 Aardvark. Svůj boj prohrála právě se stíhačkou F-15E Strike Eagle, což je útočná (víceúčelová) verze stíhačky F-15 Eagle.

Foto: Stíhačka F-16XL se vyznačovala delta křídly a lepšími výkony. Oproti standardní verzi F-16 mohla nést 2x tolik munice a měla o 40 % větší dolet / Wikipedia

Nejnovější verze stíhačky F-16 je označována přídavkem E/F. Hlavními modernizačními prvky je radar typu AESA, výkonnější pohonná jednotka nebo konformní nádrže pro zvýšení doletu umístěné v místě přechodu křídla do trupu.

Opomíjený F/A-18E/F Super Hornet

Možná trochu opomíjený je primárně palubní (operující z letadlových lodí) stíhací letounu F/A-18E/F Super Hornet (Super sršeň). Stroj konstrukčně vychází ze svého úspěšného předchůdce F/A-18 Hornet, který mají ve výzbroji kromě Spojených států amerických také Austrálie, Kanada, Finsko, Kuvajt, Malajsie, Španělsko a Švýcarsko.

Oproti tomu F/A-18E/F Super Hornet se prosadil vedle námořnictva Spojených států US Navy jen v Austrálii. Jiné země jako například Kanada nebo Finsko si zase nechávají ve výzbroji z finančních důvodů starší typ F/A-18. Švýcarsko zase hodlá své Hornety doplnit právě švédskými Gripeny.

Foto: Formace palubních letounů F/A-18E/F / USAF, Wikipedia

Jinak je F/A-18E/F Super Hornet skutečně kvalitním palubním letounem. Bohužel tento fakt mu zřejmě ubírá body proti „pozemským“ protivníkům, navíc svou roli zřejmě hraje i vyšší pořizovací cena. Podobně jako Dassault Rafale je Super Hornet navržen jako „těžko zjistitelný“. Stíhač není tedy „neviditelný“, ale některé jeho konstrukční části (vstupy motorů) jsou navrženy s ohledem na vlastnosti „stealth“.  

Vedle toho může F/A-18E/F nést až 5 externích nádrží a sloužit tak jako tanker jiným letounům. Samozřejmostí je nejmodernější elektronická výzbroj a výbava, včetně radaru AESA.

F-15 je trochu jiná kategorie

F-15 je podobně jako F/A-18E/F trochu jiná kategorie, než například jednomotorové stíhací letouny jako jsou Gripen nebo F-16. Jedná se o výkonnější dvoumotorové letouny s poněkud rozdílnou koncepcí, která vychází z jejich původních použití – stíhače pro vybojování absolutní vzdušné nadvlády a výkonného palubního stíhače schopného startovat z krátkých drah letadlových lodí.

Foto: F-15C s podvěšenou výzbrojí / USAF, Wikipedia

I proto byl konkrétně export F-15 úspěšný a zajímavý zejména do zemí, které jsou v permanentním konfliktu nebo jim bezprostředně hrozí. Příkladem budiž zejména Izrael nebo Jižní Korea.

O letounech 5. generace F-22A Raptor a F-35 Lightning II se záměrně nezmiňujeme, jelikož je nelze objektivně srovnávat s letouny předchozích generací.