Královské námořnictvo spouští nový protiponorkový program

Královské námořnictvo spouští nový protiponorkový program
HMS Westminster (Type 23). Na zádi lze vidět průvlak pro kabel vlečného sonaru. / PO(Phot) Jim Gibson/MOD (Zvětšit)

Britové byli ještě donedávna v hledání ponorek nejlepší na světě. V poslední době však Královské námořnictvo přišlo vlivem úspor o značnou část svých protiponorkových schopností.

Pro ostrovní Spojené království je námořní obchod životně důležitý. Nepřátelské ponorky přitom už Království dvakrát v dějinách málem vyhladověly. Britské hospodářství navíc závisí na námořních dodávkách zkapalněného plynu z Blízkého východu.

Na začátku jednadvacátého století je nebezpečí, které ponorky představují pro obchodní loďstvo, ještě větší než v minulosti. Moderní velkokapacitní obchodní kontejnerové lodě mohou převážet náklady, o jakých se dřív rejdařům ani nesnilo. Potopení jediné lodě by způsobilo stejnou škodu jako zničení celého konvoje z období druhé světové války.

Úkolem protiponorkových sil přitom není jen hlídat námořní obchodní trasy, ale také chránit balistické ponorky třídy Vanguard, které jsou nejzranitelnější, respektive nejsnáze odhalitelné, když opouští základnu ve skotském Clydu. Jedním z nejdůležitějších úkolů protiponorkových sil je proto zařídit, aby se za ně nikdo nepověsil.

Výrazné posílení protiponorkových sil ale není, navzdory zhoršující se bezpečnostní situaci ve světě, na obzoru. Královské námořnictvo sice dostane nové fregaty třídy City (známé také jako Type 26), ty však budou jen nahrazovat postupně vyřazované starší lodě.

Dokonce budou používat i jejich vlečné sonary a další vybavení. Celkový počet fregat, vybavených k protiponorkovému boji, se proto nezmění. Dohromady jich bude osm. Podobně je to s útočnými ponorkami, kterých námořnictvo momentálně provozuje šest. Tři z nich jsou starší čluny třídy Trafalgar, tři patří do moderní třídy Astute.


HMS Astute; větší foto / LA(Phot) Jonathan Massey/MOD

Nedostatek lodí

Britové plánují vydržovat sedm ponorek Astute, stejně jako bylo původně Trafalgarů. Stavba ponorek třídy Astute jde však velice pomalu, což způsobilo současný mírný podstav.

Ještě horší je situace protiponorkových letounů. Britové letos začínají zavádět letadla P-8 Poseidon. Poseidony oficiálně nespadají pod námořnictvo. Bude je provozovat britské letectvo. Jejich hlavním úkolem však bude hlídkování nad mořem a hledání ponorek. Poseidony nahradí letadla Nimrod, která Britové používali ke stejnému účelu do roku 2011.

Flotila Nimrodů čítala svého času 35 strojů. Poseidonů bude jen devět. Vzdušnou složku protiponorkové obrany doplňuje ještě 30 vrtulníků Merlin. Šest z nich ale má ale ještě další povinnosti. Toto nepříliš početné seskupení má uhlídat celý severní Atlantik. Námořnictvo proto spustilo iniciativu, která má dostat z vybavení, jež má k dispozici, maximum.

Jeho oficiální název zní ASW Spearhead. ASW je zkratka pro anti-submarine warfare, čili protiponorkový boj. Spearhead znamená hrot kopí. Jeho hlavní náplní bude využití moderních informačních technologií. Vrtulníky Merlin dostanou nové vybavení na zpracování sonarového signálu. Stanou se tak součástí tzv. multistatického aktivního sonarového systému.


P-8 Poseidon amerického námořnictva; větší foto / Aleem Yousaf, CC BY-SA 2.0

Návrat aktivního sonaru

V dobách studené války se válečné lodě většinou spoléhaly na pasivní sonar. Dnešní ponorky pro něj ale začínají být příliš tiché. Proto se zavádí kombinace aktivních a pasivních sonarů umístěných na různých platformách. V praxi to může fungovat tak, že signál z aktivního sonaru na vrtulníku bude používat k zaměření ponorky vlečný pasivní sonar fregaty, vzdálené mnoho námořních mil. Do systému se kromě lodí, letadel a vrtulníků zapojují i sonary umístěné na mořském dně, nebo ukotvené na bójích.

Samozřejmě se dál počítá se sonarovými bójemi na jedno použití, shazovanými z letadel a vrtulníků. Všechny zmíněné senzory mohou být aktivní i pasivní. Nejdůležitější protiponorkový senzor hladinových lodí Jejího Veličenstva, vlečný sonar typu 2087, dostane důležité vylepšení softwaru.

Britové začali sonary tyto sonary používat v roce 2004. Od té doby si získaly slušnou reputaci. Nejnovější vylepšení bude spočívat v instalaci nového programového vybavení, které usnadní operátorům vyhodnocování naměřených dat. Stejný software už využívají vlečné sonary britských ponorek.


HMS Sutherland (Type 23); větší foto / Ministry of Defence

Nové typy bójí

Kapitáni dostanou k dispozici nové programy, které jim pomohou s rozhodováním a interpretací dat z různých senzorů, včetně těch umístěných na bezpilotních prostředcích. V rámci programu dojde i k upgradu sonarových bójí. Vzniknou menší a lehčí typy, jež půjdou shazovat i z dronů.

Sonarová bóje je britský vynález. Původně šlo o poměrně jednoduché zařízení – podlouhlý plovák, vybavený citlivým hydrofonem a rádiem, které odesílalo informace blízkému letadlu nebo lodi. Moderní sonarové bóje jsou daleko sofistikovanější.

Zároveň ale musí být pořád levné, samozřejmě na poměry státních zbrojních zakázek. Cena za jednu bóji je obtížně dohledatelná. Například americké námořnictvo nedávno objednalo 166 500 bójí za 220 milionů dolarů. Cena jedné tak vychází okolo 1300 dolarů, čili necelých třicet tisíc korun.

Stránky společnosti Ultra Electronics, která vyrábí bóje pro Královské námořnictvo, cenu za jeden kus neuvádějí. Podle webu Save The Royal Navy firma za posledních patnáct let dodala námořnictvu 123 tisíc kusů bójí. Většina jich zřejmě skončila v Atlantiku při hledání ruských ponorek, jejichž kapitáni se vracejí ke zvyklostem z dob studené války.


P-8 se stane hlavním protiponorkovým letounem zemí NATO pro následující dekády. Video ukazuje palubní systém na skladování a shazování bojí.

Americká torpéda

Královské námořnictvo čeká v souvislosti s bójemi jeden problém. Britské bóje totiž nepasují do zásobníků na, původem amerických, letadlech P-8 Poseidon. Britové tak budou muset, alespoň zpočátku, používat dva systémy sonarových bójí současně. Může to mít i svoje výhody, poněvadž různé typy bójí se vzájemně doplňují. Navíc americká, norská a britská letadla P-8 budou moci na základnách ve skotském Lossiemouthu a v islandském Keflaviku používat společné zásoby bójí. Podobná potíž čeká námořnictvo i s torpédy.

Britové budou kvůli Poseidonům muset nakoupit zásobu amerických protiponorkových torpéd Mk-54. Britské torpédo Sting Ray totiž zatím není s letadly P-8 kompatibilní. Web Save the Royal Navy přitom píše, že britské torpédo je o něco lepší než americké. Dá se to však jen těžko posoudit, poněvadž vlastnosti obou torpéd jsou tajné.

Ono celé zavádění letadel P-8 je z britského pohledu z nouze ctnost. Britové měli původně v úmyslu přestavět své Nimrody na novou verzi MR4. Letadla měla dostat nová křídla, výkonnější motory, a samozřejmě novou elektronikou. Projekt však provázely neustálé odklady.


Nimrod MR4; větší foto / Ronnie Macdonal, CC BY 2.0

Britové v Kanadě

Repasovaných Nimrodů MR4 mělo napřed vzniknout 21. Kvůli rostoucím nákladům však tento počet klesl na pouhých devět. V roce 2010 se britská vláda rozhodla projekt ukončit a nakoupit raději Poseidony z USA. Spojené království přitom do vývoje Nimrodů MR4 tou dobou už investovalo čtyři miliardy liber (cca. 120 miliard korun). RAF vyřadila poslední Nimrody v roce 2011. Během pauzy však nepřišla o své školené posádky. Britští letci totiž sloužili na kanadských, novozélandských a amerických letounech P-8. Podařilo se jim nashromáždit okolo tisíce letových hodin.

Dokonce vyhráli i několik mezinárodních protiponorkových soutěží. Standardní posádka letadla P-8 čítá devět mužů: velitele letu, dva piloty, dva taktické koordinátory, dva protiponorkové zbraňové specialisty a dva specialisty na elektronický boj. Samotný letoun P-8 je modifikovaný dopravní Boeing 737.

Křídla Poseidonu jsou speciálně upravená, aby vydržela námahu během dlouhých letů nízko nad vodní hladinou. Nákladové prostory pro zavazadla nahradily přídavné nádrže a na břiše přibyla pumovnice. Letadlo pohání dvojice osvědčených dvouproudových motorů CMF56. Lopatky tohoto typu se poprvé roztočily v roce 1974.


Montáž CFM56

Oblíbený motor

Dnes je CMF56 nejpoužívanějším dvouproudovým motorem na světě. Letos překročily tyto motory hranici jedné miliardy letových hodin (asi 114 000 let). Přepravily víc než 35 miliard lidí. Jelikož na Zemi žije jen sedm miliard lidí, na každého obyvatele Země připadá pět letů. Pro Královské námořnictvo je ale zajímavější nízká poruchovost tohoto motoru. Na milion letových hodin připadají jen tři selhání. Letadlo P-8 Poseidon s ním při ekonomické rychlosti 500 uzlů (926 km/h) vydrží ve vzduchu deset a půl hodiny.

Při nízkém letu nad hladinou je ekonomická rychlost 180 uzlů (333 km/h). Velká nevýhoda letadel P-8 je z britského pohledu jejich nekompatibilita s tankovacími letouny A330 Voyager. Poseidon může přistát a doplnit palivo na běžném civilním letišti. Schopnost tankování za letu by se ale určitě hodila.

V budoucnu se proto v tomto směru dá očekávat nějaký upgrade. Těch má být ostatně daleko víc. Poseidony mají dostat flotilu protiponorkových dronů, vybavených mimo jiné i detektory magnetických anomálií. Poseidonům to umožní létat výš nad mořem. Nízký let už v době moderních zbraní není bezpečný.

Sonarová síť

Britové také budou dál spolupracovat s americkým námořnictvem na síti podvodních senzorů. Historie systému, který se původně jmenoval SOSUS (Sound Surveillance System) sahá až do padesátých let minulého století. Moderní verze podmořské sítě se jmenuje IUSS. Je to zkratka z Integrated Undersea Surveillance System, čili integrovaný podmořský zvukový průzkumný systém. Oproti svému předchůdci z doby studené války využívá aktivní sonar. Část stanic je místo zranitelných kabelů propojená podvodními modemy, jež navzájem komunikují pomocí zvuku.

Systém využívá kromě bójí a senzorů sedících na jednom místě i drony. Britské centrum pro vyhodnocování dat z hydrofonů sídlilo původně na základně poblíž vesnice Brawdy ve Walesu. V devadesátých letech se přesunulo na základny u vesnice St Mawgan v Cornwallu. V roce 2009 se Britové domluvili s Američany na jednom společném centru poblíž města Virginia Beach na východním pobřeží USA. Pacifickou část systému pak pokrývá středisko na Whidbeyho ostrově severně od Seattlu.

Zdroje: Save The Royal Navy, 2, 3, 4, 5, CFM, Military Aerospace

 
 
 
 
 
 

Nahlásit chybu v článku

Doporučte článek svým přátelům na sociálních sítích

Související články

Jaderné ponorky finančně vyčerpávají ruské ozbrojené síly

Ruský autor Maxim Klimov v článku Na co se ptát „Jaseňa“: Jaderné ponorky drží flotilu na přídělech ...

Ponorky na mělčině: Německá ponorka U-36 se vrací po najetí na mělčinu do služby

Ponorka narazila do dna jedním ze svých kormidel. Poškození nebylo vážné. Podobné nehody nejsou ...

Námořnictvo USA nestíhá stavět útočné ponorky třídy Virginia

Výzkumná služba amerického Kongresu CRS (Congressional Research Service) vydala zprávu o programu ...

Pošlou drony ponorky do šrotu?

Šíření bezpilotních prostředků by mohlo změnit strategickou rovnováhu ve světě. Balistické ponorky ...

Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!

Komentáře

Zvýraznit zeleně příspěvky za posledních:
  • PavolR
    20:21 29.10.2019

    Prichádzajú s tým takmer v hodine dvanástej: https://svet.sme.sk/c/22248209...

  • alexa123
    06:43 23.10.2019

    Súhlasím, ale aké loďstvo mal kedysi najväčší nepriateľ NATO? A ako veľké a v akom stave ho má dnes? Ak sa spočítajú všetky loďstva európskych štátov NATO a Ruska tak ešte XX rokov niet čo riešiť.

    • Poly
      10:18 23.10.2019

      Rusko má habaděj všemožných ponorek a především moderní dieselelektrické je problém lokalizovat. Nevím o tom, že by nyní kolem VB kroužily všechny protiponorkové lodě a strážili vody proti cizím ponorkám. A na ochranu tak členitého a dlouhého pobřeží jich má VB rozhodně málo. Délka pobřeží je přes 12 000 km. Jen tak pro představu US mají pobřeží 19 000 km dlouhé a všechny Arleigh Burke od Flight IIA a dál (alespoň myslím, že to tak je) jsou vybaveny pro protiponorkový boj.

    • madrabbit
      10:20 23.10.2019

      Tohle je IMHO nejnebezpečnější názor. Zatím to není potřeba řešit. Ale až ta potřeba nastaně, pak mnoho let potrvá, než to řešení začne fungovat - lidi, technologie, peníze. Německo taky nebylo potřeba řešit v roce 1934, 1935, 1936, 1937 a 1938 už začalo být málem pozdě.

    • Sholva
      10:59 23.10.2019

      I kdyby mělo Rusko - a nejde jen o něj - ponorek třetinu, čtvrtinu, pořád jich je dost na zadělání na malér, pokud je nebudou schopni tomíci najít. Problém totiž je ve velikosti prostoru - Atlantik je pořád stejně velký, takže když zmenšíte pátrací možnosti na čtvrtinu...

  • Miroslav
    14:31 22.10.2019

    Na Prima Zoom chodil seriál ktorý mapoval výcvik posádok pre kráľovské námorníctvo a námornú pechotu. Je to až neuveriteľné kde dospelo námorníctvo kedysi najväčšej námornej veľmoci sveta. Hlavne keď si uvedomíme, že VB ako ostrovný štát je bytostne závislá od ochrany pobrežných oblastí a námorných trasách.