Krize v Perském zálivu: 13 požadavků pro Katar

Seznam požadavků 

1) Katar musí snížit diplomatické zastoupení v Íránu, uzavřít jeho mise a vyhostit ze země příslušníky sborů Islámských revolučních gard – hlavního nástroje pro udržení íránského režimu v zemi a na celosvětový vývoz islámské revoluce, který je prováděný prostřednictvím podpory, výcviku či asistence ideologicky spřízněným skupinám. 

Má být ukončena veškerá vojenská a zpravodajská spolupráce. Vztahy s Íránem budou omezeny pouze na obchodní a takové, které vyhovují sankčnímu režimu uvalenému Radou bezpečnosti OSN a USA. 

2) Katar musí zavřít tureckou základnu a ukončit veškerou spolupráci s ním. Tato základna je prvním tureckým zařízením svého druhu na Blízkém východě a podle plánů na ní má sídlit až 5000 vojáků. Ještě před vypuknutím krize podepsaly obě země dohodu o povolení k nasazení dalších vojáků a o vzájemné vojenské spolupráci, jež byla uvedena do praxe jen pár dní po začátku roztržky společným cvičením. Kroky Turecka z poslední doby jsou vnímány jako gesta ujištění o spojenectví.

3) Katar musí ukončit vztahy se všemi teroristickými a ideologickými organizacemi, především s Muslimským bratrstvem, IS, Fatáh aš-Šám (dřívější an-Nusra) a Hizballáhem, prohlásit je za teroristické organizace tak, jak tomu učinily Saúdská Arábie, UAE, Egypt a Bahrajn a následovat budoucí změny na jejich seznamu teroristů.

4) Katar musí ukončit financování jednotlivců, skupin a organizací, jež byly prohlášeny za teroristy skupinou sankcionujících států.

5) Katar musí vydat teroristy ze sankcionujících zemí, kteří uprchli nebo se skrývají na jeho území, zpět do země původu. Zároveň musí zmrazit jejich účty a poskytnout jakékoli informace o jejich pohybu, pobytu a financích.

6) Katar musí zavřít Al-Džazíru a s ní spřízněné stanice. Sankcionující státy ji viní z šíření extrémismu, především kvůli podpoře Muslimského bratrstva a tomu, že poskytuje prostor kritikům režimů těchto zemí a zrcadlí ve svém arabském vysílání agendu Kataru. Jejich vlády mohou kontrolovat státní stanice a upravovat svobodu vyjadřování v zemi, avšak s Al-Džazírou, která prezentuje pluralitnější názory a věnuje se i tabuizovaným tématům, se mohou vypořádat jen jejím zrušením. Její kanceláře již byly zavřeny v Saúdské Arábii, Egyptě a Jordánsku.

7) Katar musí ukončit vměšování do vnitřních vztahů suverénních zemí, a proto musí přestat udělovat občanství lidem ze sankcionujících zemí. Pokud udělení občanství porušuje právo v těchto zemích, je třeba jej odejmout.

8) Katar musí zaplatit reparace a kompenzace za ztrátu života a další finanční ztráty způsobené jeho politikami v posledních letech. Částka bude vyměřena ve spolupráci s Katarem.

9) Katar musí svá vojenská, politická, společenská a ekonomická rozhodnutí sjednotit s těmi, jaké jsou v ostatních zemích Zálivu.

10) Katar musí ukončit kontakt s politickou opozicí v sankcionujících zemích a předat záznamy o těchto kontaktech v minulosti včetně osobních informací a detailů týkající se formy podpory.

11) Katar musí zavřít všechna zpravodajská média, která financuje včetně Arabi21 (televize sídlící v Egyptě), Rassd (mediální platforma v Egyptě), Al Araby Al Jadeed (zpravodajská společnost v Londýně s televizní stanicí), Mekameleen (satelitní televize v Turecku), Middle East Eye (internetový zpravodajský portál).

12) Všem požadavkům musí být vyhověno do 10 dní.

13) Katar musí souhlasit s měsíčními audity dodržování po dobu roku od přijetí a čtvrtletními audity ve druhém roce. Po dobu dalších 10 let se budou provádět roční kontroly.

Saúdská Arábie a její spojenci se oficiálně nevyjádřili, k čemu dojde, když nebude na ultimátum přistoupeno. V úvahu připadá jak úprava požadavků, tak tiché vyšumění krize nebo její eskalace.

V tomto duchu se vyjádřil velvyslanec Spojených arabských emirátů v Rusku Omar Ghobaš , který prohlásil, že bude Katar čelit novým sankcím. Blokující státy by podle něj mohly vyhlásit ultimátum svým obchodním partnerům, kteří by dostali na výběr, s kým chtějí do budoucna obchodovat.

Boj proti financování terorismu?

Ačkoli je Katar svými spojenci v Radě pro spolupráci arabských států v Zálivu (GCC) viněn z podpory terorismu a zasahování do jejich vnitřních záležitostí za účelem destabilizace, požadavky nejsou mířeny jen tímto směrem.

Většina z nich se terorismu netýká, nebo se k němu vztahuje jen velmi volně. Ministři zahraničí USA i Velké Británie již v počátku krize vyslovili přání, aby byly vyjednávací podmínky stanoveny realisticky, rozumné a proveditelně. Rex Tillerson na jejich zveřejnění reagoval tvrzením, že bude velmi těžké některé z nich splnit, avšak neodmítl je úplně. USA se v současné době distancují od obou stran s tím, že si své problémy musí vyřešit „v rodině“.

Zároveň podporují diplomatická jednání a věří v mediační schopnosti Kuvajtu. Předseda senátní komise pro zahraniční vztahy Bob Corker pak prohlásil, že pozastaví prodeje zbraní vyjednané na nedávné návštěvě prezidenta Trumpa v Saúdské Arábii, protože se se zeměmi GCC dohodli na uvolnění regionálních konfliktů a prohloubení bezpečnostní spolupráce, nicméně současná situace reprezentuje přesný opak.

Státy Zálivu podle něj musí dělat více v boji proti terorismu, ale krize likvidaci IS spíše podrývá. Chce proto, aby kongres se schválením kontraktů počkal, dokud se státy GCC nesjednotí a roztržka nebude vyřešena.

Reakce Kataru

Ačkoli se Katar původně vyjadřoval ve smyslu, že bude o podmínkách urovnání krize jednat jedině po ukončení blokády a nenechá si mluvit do vnitřních záležitostí, jimiž je jak televize Al-Džazíra, tak zahraniční politika, po stanovení podmínek už není jeho postoj tak nekompromisní.

Ministr zahraničí Mohamed bin Abdar Rahmán Sání použil slova obou západních státníků ve vyjádření, kde odmítá požadavky právě kvůli tomu, že výše zmíněné kvality nenaplňují. Označil je za omezení státní suverenity a „outsourcing zahraniční politiky“.

Ve čtvrtek Katar oznámil, že spolu s USA a Kuvajtem pracují na odpovědi.   Podle ministra zahraničí je ochoten jednat se svými sousedy, ale jen o „legitimních otázkách“ a nehodlá ohrozit svou suverenitu a nezávislost. Některé požadavky jsou podle Dubaje neoprávněné, protože se „nezakládají na pravdě“. Mohamed bin Abdar Rahmán Sání prohlásil, že nemůže ukončit vztahy s IS, Al-Kajdou a Hizballáhem, protože je nemá.

Nemůže také vyhostit členy Islámských revolučních gard, protože v Kataru „žádní nejsou“. Pozastavil se také nad budoucností GCC, která byla založena jako platforma pro obranu proti vnějším hrozbám, avšak Katar je nyní ohrožen zevnitř.

Absurdní je požadavek na odškodnění občanů blokujících států, kteří byli negativně zasaženi katarskými politikami. Jednak by Katar musel přiznat, že udělal chyby, což je v mezinárodní politice neobvyklé, a jednak by se těžko prokazovalo, že k poškození došlo přímo v důsledku zahraniční politiky země.

Turecko základnu neuzavře

Turecko odmítlo uzavřít základnu v Kataru s tvrzením, že jde o bezpečnost nejen hostitelské země, ale celého regionu a jeho přítomnost by neměla nikoho znepokojovat. Ještě v den zveřejnění požadavků (čtvrtek 22. 6.) dorazilo na základnu prvních 23 vojáků ze schválených 3000, kteří mají rozšířit dosavadní kontingent 200 mužů.

Prezident Erdogan pak označil požadavek za neuctivý vůči jeho zemi a snahu o vměšování se do turecké spolupráce s Katarem za „velmi, velmi ošklivou“ . V tom samém projevu také podpořil a ocenil katarský odmítavý postoj k podmínkám jako takovým.

Podmínky jako součást rituálu smlouvání?

Analytici tvrdí , že o předloženém seznamu požadavků se reálně vyjednávat nebude, protože jsou pro Katar nepřijatelné a jako takové je ani nebude brát vážně. V tomto případě je chybou, že byly zveřejněny.

Ustoupením z takto tvrdých podmínek ztratí tvář Saúdská Arábie a spojenci, kteří jsou v současné situaci ve výhodě. Pokud na podmínky přistoupí Katar, ztratí svou nezávislost, jelikož koordinace zahraniční, domácí, společenské a ekonomické politiky se zeměmi GCC či vynucené zbavování občanství a vydávání obyvatel není nic jiného.

Krize jako důkaz intrasunnitského konfliktu

Podle profesora Gregoryho Gause jde o vyústění soupeření různých pohledů na roli islámu v politice. Na jedné straně stojí Katar a Turecko, na druhé Spojené arabské emiráty a Egypt a na třetí Saúdská Arábie. Katar podporuje Muslimské bratrstvo (a Hamás z něj vycházející) a populistické sunnitské islamistické strany, které se účastní volebního procesu a následují myšlení arabské ulice (bottom-up proces).

Turecko sdílí pozitivní pohled na Bratrstvo coby nastupující sílu v regionu států s podobnými režimy, jež by utvořily blok pod tureckým vedením. Saúdská Arábie je celosvětovým propagátorem náboženské vlády ve wahhábistické a monarchistické podobě.

Spojené arabské emiráty , ač spojenec Saúdské Arábie, se na politický islám dívají jako na úzce spjatý s vlastní byrokratickou strukturou, avšak nepodporují jeho šíření v regionu ani za jeho hranicemi. Namísto toho se v zahraničí staví na stranu hnutí, která se proti islamistům vymezují.

Egypt tento postoj sdílí a ačkoli je sídlem ústřední univerzity islámského myšlení (al-Azhar), nemá politické ani ekonomické prostředky k tomu, aby konkuroval Saúdskému saláfistickému dogmatu. V tomto proudu politického islámu se tak Egypt ocitá tak trochu nedobrovolně.

Konfliktní vývoj na Blízkém východě politicko-ideologický spor vyostřil, jelikož znovu oživená Al-Kajda i vzniknuvší IS sdílejí saúdský saláfismus, ale zároveň stojí proti monarchii jako takové, jelikož se zaprodala USA.

Čekání na dnešek

Požadavky na Katar byly postaveny tak, že pokud se země nechce dostat pod politickou, ekonomickou a společenskou nadvládu Saúdské Arábie a jejích spojenců, bude muset podmínky odmítnout.

Pro další vývoj situace bude klíčové, s jakou odpovědí Katar zasedne k jednacímu stolu a jak vážně je myšlena současná protikatarská rétorika v blokujících státech. Jisté je, že diplomatické řešení má maximální podporu západních spojenců Kataru, kteří se v krizi úzkostlivě snaží nezaujímat strany.