Lidstvo na prahu arktické surovinové horečky

{reklama

„Arktida se mění každou minutou, což má obrovské geopolitické, lidské, environmentální a rozvojové důsledky,“ domnívá se Mathieu Boulègue, výzkumný pracovník z britského think tanku Chatham House. „Rychlost klimatických změn je ale stále neznámá. Takže zatím nevíme, jak budou hlavní hráči na novou situaci v regionu reagovat.“

Arktická oblast zahrnuje přibližně šest procent zemského povrchu, což je plocha o rozloze více než 21 milionů km². Přibližně 40 % této plochy tvoří pevnina patřící různým zemím a další třetinu jejich kontinentální šelfy, které se nacházejí pod hladinou v hloubce menší než 500 metrů. Zbytek regionu představují mezinárodní vody, jež leží za hranicí 200 námořních mil výlučných ekonomických zón šesti arktických států (dánského Grónska, Islandu, Kanady, Norska, Ruska a USA).

Každým rokem taje více a více ledu. Podle NASA a amerického Národního střediska pro údaje o sněhu a ledu se na konci roku 2020 rozloha arktického mořského ledu zmenšila na 3,74 milionu km², což je o 2,48 milionu km² méně než průměr z let 1981-2010 a zároveň druhý nejmenší rozsah od začátku měření na konci 70. let 20. století. Rychlý pokles souvisí se sibiřskou vlnou veder na jaře 2020, která zahájila rozsáhlé tání arktického mořského ledu. V předloňském roce byly teploty v Arktidě o 8-10 °C vyšší než průměr.

Hlavními arktickými oblastmi spojenými s těžbou ropy a zemního plynu představují Beaufortovo moře (severně od Aljašky a v okolí delty kanadské řeky Mackenzie) a severozápadní ruská Arktida (Barentsovo moře a západní Sibiř). Ropa a plyn se nacházejí také v Nunavatu, největším a nejsevernějším teritoriu Kanady. Podle Americké geologické služby (USGS) se v Arktidě může nacházet až 90 miliard barelů ropy a 47,3 bilionů m³ zemního plynu, z toho přibližně 84 % v pobřežních oblastech. To představuje zhruba 22 % neobjevených, technicky vytěžitelných zdrojů fosilních paliv na světě. USGS uvádí, že „rozsáhlé arktické kontinentální šelfy mohou představovat... geograficky největší neprozkoumanou perspektivní oblast ropy na Zemi“.

Prozatím však ropa a zemní plyn mezinárodní zájmu o region nedominují. „Pokud chcete v Arktidě těžit ropu a zemní plyn, bude vás to stát hodně peněz. Je třeba vybudovat infrastrukturu a zajistit přepravu,“ upozorňuje Nima Khorramiová, analytička z washingtonského The Arctic Institute. „Proč by se do toho měl někdo pouštět, když je na Blízkém východě stále ještě tolik nevyčerpaných nalezišť energetických surovin?“

Postřeh Khorramiové potvrzují i internetové stránky Climate Policy Watcher. Náklady na těžbu arktické ropy budou podle nich jen zřídka nižší než 45 dolarů za barel, což stránky pokládají za neúnosně drahé. Situace by se mohla změnit, pokud budou ledovce v Arktidě i nadále tát, což výrazně usnadní průzkum a těžbu. Náklady na produkci ropy se v důsledku mohou snížit na 20 dolarů za barel. I přesto bude cena arktické ropy ostře kontrastovat s Blízkým východem, kde těžba barelu ropy v mnoha případech stojí méně než deset dolarů.

Kromě vysokých nákladů na produkci arktické ropy musí těžaři počítat s technologickými a přírodními výzvami. Zatímco hloubka mořské vody při východním pobřeží Grónska dosahuje 450 metrů a průměrná hloubka Barentsova moře zhruba polovinu, v jiných oblastech to jsou více než čtyři kilometry. Některé průzkumné vrty v Mexickém zálivu a u pobřeží Brazílie sice zkoumaly potenciální ložiska v hloubce 3,5 kilometru, hospodářsky zajímavá těžba se ovšem obvykle realizuje do přibližně dvou kilometrů pod mořskou hladinou. 

I kdyby došlo k vývoji technologie pro ekonomicky udržitelnou těžbu ve větších hloubkách, další problém představuje přítomnost mořského ledu. „Dobývání nerostných surovin na arktickém kontinentálním šelfu je v současnosti omezeno na letní období bez ledu,“ vysvětlil Robert Mandley, odborník na energetický průmysl. „Teprve pokud by došlo k výraznému celoročnímu snížení ledové pokrývky, těžba by se stala mnohem méně nákladnou a ziskovější.“ K výdajům na stavbu ropných plošin v takto obtížném prostředí se proto musí připočíst obrovské pojistné pro případ nárazu volně plovoucího ledovce a poškození infrastruktury, nehledě na závažné ekologické škody způsobené únikem ropy.

Hlavní hnací silou arktické surovinové horečky jsou tak jiné nerosty, zejména kovy vzácných zemin (např. neodym, praseodym, terbium a dysprosium). Tyto minerály jsou klíčové pro západní zelenou revoluci v oblasti elektromobilů a obnovitelných zdrojů, zejména pro výrobu baterií a větrných turbín. Za zmínku navíc stojí, že ve významném množství se v Arktidě nachází také ložiska olova, železa, niklu, zinku, zlata, stříbra, uhlí, slídy, drahokamů a stavebních materiálů (písku, štěrku a drcených hornin).

Norský geologický průzkum dospěl k závěru, že podpovrchová vrstva ruského poloostrova Kola obsahuje širokou škálu nerostů, ať už kovů vzácných zemin, mědi, niklu nebo železné rudy. Kanadský štít, který se táhne východní a střední Kanadou od Velkých jezer až k Severnímu ledovému oceánu, se zase vyznačuje vysoce kvalitními metamorfovanými horninami, v nichž se nacházejí velké zásoby mědi, zlata, olova, molybdenu a uranu. V Grónsku tající led odhaluje naleziště nerostů, které s velkou pravděpodobností obsahují zlato, nikl, platinu, měď, olovo, zinek, molybden, diamanty a kovy vzácných zemin.

Jedním z důvodů, proč se Arktida dostává do pozornosti, je její geografická poloha. Nejenže zasahuje na území osmi států, ale nachází se na stejné polokouli jako většina vyspělých zemí světa. Nakonec se může ale ukázat, že daleký sever zásadním způsobem ovlivní vývoj na opačném konci světa v Antarktidě.

„Všichni se dívají na Arktidu, zatímco ve skutečnosti bychom se měli dívat na Antarktidu,“ zdůrazňuje Mathieu Boulègue. Arktida je podle něj již z větší části jasně rozdělena a zbývající nároky na území jsou relativně zanedbatelné. „Arktidu tvoří hlavně led, ne pevnina. Antarktidu naopak utváří ledem pokrytá pevnina a stává se předmětem dlouhodobého zájmu. A na rozdíl od Arktidy se tam nikdo dosud seriózně nepokusil formálně stanovit pravidla pro vlastnictví půdy.“

V Antarktidě se nacházejí potvrzená ložiska přírodního bohatství. Uhlí bylo nalezeno jak v Transantarktickém pohoří, tak v Horách prince Charlese a železnou rudu lze najít v povrchových horninách i hluboko pod ledem. Smlouva o Antarktidě, definované jako oblast jižně od 60° j. š., z roku 1961 prozatím chrání kontinent před průmyslovým rozvojem. Podepsalo ji 45 států a uvádí, že vedoucí mocnosti budou v Antarktidě spolupracovat a dodržovat moratorium na těžbu nerostných surovin. Veškerá těžba se do roku 2041 zakazuje. Přesto se některé země již dnes aktivně zajímají o využívání místního přírodního bohatství. Turecko, jeden ze signatářů Smlouvy o Antarktidě, třeba projevilo dlouhodobý zájem o lov krilu ve vodách okolo Antarktidy.

Arktida oplývá značným přírodním bohatstvím, extrémní přírodní podmínky nicméně často ztěžují možnosti jeho využívání. Na Blízkém východě, v Africe, na Sibiři a v Jižní Americe se stále nachází oblasti, které jsou stále relativně neprozkoumané a kde lze těžit s mnohem nižšími náklady než v arktických oblastech. Riziko vzniku geopolitického souboje kvůli arktickým nerostným surovinám lze hodnotit jako nízké, protože většina místních přírodních zdrojů se nachází na jasně vymezeném území národních států. Přístup těžařských společností a arktických států ovšem může v budoucnu ovlivnit vývoj na Antarktidě, na jejímž území je těžba do roku 2041 mezinárodní smlouvou z roku 1961 prozatím zakázána.

Zdroje: Climate Policy Watcher, Geographical