Mezi našimi komunistickými prezidenty byly značné rozdíly

V podstatě se dá říct, že až na jedinou čestnou výjimku se jednalo o neskutečné, ale přitom zároveň dost nebezpečné panoptikum mocichtivých, ale zároveň však ne příliš odvážných obdivovatelů učení Vladimíra Iljiče Lenina a jeho neméně krvežíznivého následovníka Josifa Vissarionoviče Stalina. Tento paranoidní Gruzín na rozdíl od svého předchůdce, "vůdce světového proletariátu" Lenina, působil v nejvyšších stranických a státních funkcích od roku 1924 až do března roku 1953. Vládl tedy velké východní říši čtyřikrát delší dobu než Uljanov, zvaný Lenin.

Nemanželský syn vystřídal ve funkci Masarykova vzdělaného žáka

První komunistickou hlavou našeho státu se po smrti již vážně nemocného Edvarda Beneše stal v září 1948 Klement Gottwald, který byl nemanželským synem chudé zemědělské dělnice. Ještě před první světovou válkou se ve Vídni vyučil truhlářem a účastnil se aktivit v dělnickém tělovýchovném hnutí a mezi sociálně demokratickou mládeží. V letech 1915-1918 byl jako voják v rakousko-uherské armádě, z níž v létě 1918 dezertoval, ale po vzniku samostatného Československa sloužil dva roky v ozbrojených silách nového státu. V našem rodinném prostředí se z důvodu vyhraněně antikomunistického přesvědčení mého otce o Gottwaldovi prakticky vůbec nehovořilo. Výjimku tvořily velmi zřídka pouze zmínky o manželce Klementa Gottwalda Martě, která pocházela stejně jako já ze severomoravské Kopřivnice. Pokud ale její jméno u nás doma zcela výjimečně zaznělo, vždy jen se silně pejorativním nádechem. O Martě Gottwaldové, rozené Holubové, se běžně v Kopřivnici vědělo, že byla nejen velmi tlustá, což není až tak důležité, ale především hodně hloupá. Stejně tak bylo všeobecně známo, že Klement Gottwald měl šílený strach ze Stalina, který denně utápěl v alkoholu.

Značně odlišný názor na manžele Klementa a Martu Gottwaldovy měla ale naše třídní učitelka Miroslava Fabiánová, která po oficiálním odsouzení tzv. kultu osobnosti ve druhé polovině 50. let na protest vystoupila z KSČ. Vysvětlovala, že se do komunistické strany vrátí až v okamžiku, kdy Josif Stalin a Kléma Gottwald budou definitivně očištěni od pomluv skrytých nepřátel, kteří se v té době vyskytli ve straně. Toho se ale nedočkala a nakonec skončila v psychiatrické léčebně, když opakovaně před svými žáky během vyučování kritizovala mírně polepšeného stalinistu Antonína Novotného. Podle jejího názoru zradil Novotný ideu komunismu.

Údajný dobrák Kléma a harmonikář Tonda

Soudružka učitelka nám několikrát v hodině dějepisu o Gottwaldovi kromě jiného rovněž řekla, že náš první dělnický prezident měl důlek na bradě, což je typickým znamením pro velké dobráky. Když to slyšel můj otec, tak se nechal slyšet, že tento takzvaný dobrák měl na rukou hektolitry krve, včetně svého kamaráda, dalšího bolševického fanatika Rudolfa Slánského, kterého na Stalinův pokyn nechal bez mrknutí oka popravit.

Po smrti Gottwalda vystřídal ve funkci hlavy státu Antonín Zápotocký, který měl do jisté míry pověst muže z lidu. Rodák ze Zákolan na Kladensku chodil údajně mezi řadové lidi do hospody, kde s nimi hrál karty a prý vyhrával i na harmoniku. Moje osobní vzpomínka na Antonína Zápotockého se váže někdy k polovině listopadu roku 1957, kdy jsme jako školáci stáli na náměstí v Kopřivnici tryznu za právě zesnulého Zápotockého. Najednou se objevila moje maminka a bez jediného slova mne chytla za ruku a nekompromisně odvedla domů. Byl jsem totiž po nemoci. a my jsme za sychravého počasí a nízké teplotě stáli venku bez čepic. Přítomní soudruzi jen nesouhlasně zírali, nic ale neřekli. Doma jsem pak dalšího dne vyslechl rozhovor otce se sousedem, kteří se shodli, že Zápotocký byl stejně odporný vrah a zločinec jako Gottwald. Pouze zdánlivě působil lidovějším dojmem.

Nejhezčí prezident republiky Antonín II. sličný

O Antonínu Novotném, který převzal řízení státu po smrti Zápotockého se z nějakého neznámého důvodu tradovalo, že je to nejhezčí prezident na světě. Osobně jsem ho na vlastní oči viděl dvakrát. Poprvé to bylo někdy počátkem července v roce 1965. Z tribuny na Letné s úsměvem tehdy kynul mnohatisícovému průvodu cvičenců III. celostátní spartakiády, které jsem se rovněž zúčastnil za dorostence. Ve vzduchu bylo tehdy cítit jakési uvolnění a sám Novotný nebyl společností v té době na rozdíl od svých obou předchůdců vnímán jako vyloženě negativní element. Za jeho panování se částečně uvolnily restrikce, vznikaly zajímavé filmy, které slavily úspěchy i v zahraničí, lidem bylo částečně umožněno cestovat do ciziny, zejména v rámci socialistických zemí. Po srpnové agresi Sovětského svazu v roce 1968 mnozí lidé s nostalgií připomínali, že Novotný odmítl nátlak Brežněnvova vedení umístit na československém území sovětské vojenské jednotky. Také to mohlo sehrát určitou roli, když se v lednu 1968 pod dohledem Kremlu rozhodovalo o nahrazení Antonína Novotného ve funkci prvního tajemníka ústředního výboru KSČ Alexandrem Dubčekem. Neoficiální protektor Leonid Brežněv měl tehdy před dalšími československými soudruhy pronést památná slova - eto vaše dělo?

Obratný technolog moci Husák vystřídal válečného hrdinu Svobodu

S největší pravděpodobností je zcela zbytečné připomínat pamětníkům, ale možná i mladší generaci, že k nejméně populárním komunistickým prezidentům patřil také Gustáv Husák, který v květnu 1975 odstavil od moci Ludvíka Svobodu.

V době politických procesů byl Svoboda začátkem listopadu 1952 zatčen s odůvodněním, že připravoval vojenský převrat. Toto obvinění bylo konstruováno v souvislosti s obviněním širšího kruhu velitelských kádrů armády. Na zásah z Moskvy, díky dobrozdáním jeho válečných velitelů z Moskvy, bylo obvinění Ludvíka Svobody staženo, ale musel se zodpovídat z nařčení sabotáže Košického vládního programu v armádě. V době nemilosti Svoboda pomáhal organizovat hospodářství JZD v rodném Hroznatíně. Ještě v březnu 1953 byl jeho nevlastní bratr s rodinou i s maminkou Svobody vyloučen z JZD. V roce 1954 byl z iniciativy sovětského vůdce Nikity Chruščova Ludvík Svoboda rehabilitován, nicméně odmítl v té době přijmout politickou funkci.

Při hodnocení významných osobností se často neubráníme černobílému vidění a občas nám unikají veškeré souvislosti a kontext doby. Ludvík Svoboda patří k těm, které není jednoduché "oznámkovat". Podle brigádního generála Andora Šándora se v případě generála Svobody jedná o pozoruhodnou osobnost, jehož zásluhy o osvobození země od Němců převýšily v mnohém fakt, že vstoupil do komunistické strany, ač komunisty ve svém praporu a posléze i sboru za druhé světové války nijak nemusel. "Je důkazem, že život člověka není jednobarevný a že lze těžko hodnotit jeho motivy ke vstupu do KSČ v době, kterou jsme nezažili, která jistě byla ve znamení hrůz druhé světové války, strachu z Němců a vlivu Sovětského svazu," uvedl pro Armádní noviny bývalý šéf vojenské rozvědky Šándor. Připomněl zároveň, že Ludvík Svoboda byl poslední roky ve funkci již velmi nemocný a bohužel se stal terčem vtipů, které si nezasloužil. "Bohužel někteří novodobí svazáci v českých médiích se snaží jeho odkaz dehonestovat prostým zdůrazňováním jeho selhání, a nijak nechtějí vidět, co vše musel obětovat, když odešel bojovat proti německým agresorům, jejichž plány s českým národem byly odporné," zdůraznil bývalý šéf rozvědky Andor Šándor.

Válečný hrdina, vlastenec i  rozporuplná postava

V této souvislosti je třeba zmínit, že během bojů na Dukle se Ludvík Svoboda dozvěděl o smrti jediného syna Miroslava, který byl ve svých necelých 18 letech po krutém mučení zavražděn v koncentračním táboře Mauthausen. Tato osobní tragédie mohla mít rovněž vliv na jednání Ludvíka Svobody, když během moskevských jednání v srpnu 1968 vyvíjel značný nátlak na Dubčekovo vedení, aby neotálelo s podpisem kapitulačního protokolu. Generál Svoboda se měl tehdy údajně nechat slyšet, že ve svém životě viděl hory mrtvol, a proto je třeba zabránit národní tragédii, když jsou v ulicích československých měst statisícové armády a rozjitřené davy civilistů.

Přes určitou rozporuplnost či dokonce pochybnosti o některých krocích válečného hrdiny z první i druhé světové války Ludvíka Svobody, musíme si uvědomit, že každý člověk je tvor chybující. Svoboda určitě patřil k československým vlastencům. Potvrzuje to v podstatě i historik Tomáš Řepa z Univerzity obrany, který na adresu Ludvíka Svobody uvádí: „Hlava státu, která by se dala nazvat prezidentem-vojákem. Z tohoto prostředí vzešel, získal věhlas a známost. Výjimečná vojenská kariéra mu umožnila, aby se stal prezidentem, reformní snahy původně podporoval a byl respektován." Jak vojenský historik Řepa dále dodal v článku pro denní tisk, "svou autoritu u Sovětů využil při intervenci za odvlečené členy vlády v srpnu 1968 a také se snažil zabránit krveprolití“.

Pro Ludvíka Svobodu byla generálská uniforma něčím přirozeným. V generálské uniformě se často nechal fotografovat i Klement Gottwald. Ovšem mezi tímto "generálem" a Luvíkem Svobodou byl propastný rozdíl. V nové knize Luďka Navary a Miroslava Kasáčka Gottwaldovy oprátky (vydavatelství Host, 2023) je postava Klementa Gottwalda fakticky vylíčena v dobových souvislostech, je například uvedeno, že zcela pravidelně odmítal k smrti odsouzeným odpůrcům komunistického režimu udělit milost. A to hovoří samo za sebe.