Jaké jsou zájmy mocností v syrské válce?

Zničený tank syrské armády (2012); větší foto; ilustrační foto / Christiaan Triebert, CC BY 2.0

Jen pár dní po tom, co Donald Trump avizoval stažení amerických vojsk ze Sýrie, přichází zcela opačná rétorika, naznačující vůli k útoku. Příznačné je, že se tak děje (opět) na základě doposud neprokázaných obvinění o použití chemie a charakteristický je i princip hledání záminky.

Může se tak dít ale i proto, že více zahraničních oponentů prezidenta Asada vyhodnotilo, že pro případnou intervenci je nejen dotvořeno zázemí, ale může to být také naposledy, co se taková příležitost „legitimně“ nabízí. Popis aktuálních pozic jednotlivých hlavních hráčů osvětlí víc:

 

 

Spojené státy

USA plní v syrském konfliktu poměrně nejasnou roli, kdy průběžně oscilují od plánů na masivní a aktivnější zapojení až k myšlenkám na úplné stažení vojsk. Předmětem zájmu Američanů může být v Sýrii cokoli – od ropy až po aplikaci demokracie západního střihu. Slabinou je jejich v zásadě chaotický postup a zmatené působení navenek, reflektující zřejmě vnitřní rozhádanost vyšších pater americké administrativy.

 

Poslední dobou se nicméně zdá, že se k většímu slovu dostává Trump a jestřábi kolem něj. Překlad ve vztahu k Blízkému Východu zní: špatné zprávy pro Írán. To by vysvětlovalo mnohé, v neposlední řadě i americkou snahu najít sebeobhájitelnější příčinu proč se začít vojensky plněji angažovat v Sýrii. USA přitom nejsou samy, kdo zemi vnímá jako předpolí íránských regionálních zájmů – ať již protiizraelských či ryze regionálně-hegemonistických.
 

Západní Evropa

Hlavní státy Evropské unie, které mají své více či méně přiznané zájmy v Sýrii a zároveň mají za sebou dějiny, jež je určitým způsobem provázaly s islámem, si v posledních letech prošly svou malou verzí společenského chaosu, určitou malou Sýrii roku 1982. Toto se odrazilo v mínění veřejnosti a přispělo k diskreditaci vládnoucích elit několika posledních let.

 

Zároveň se zdá, že pragmatičtěji myslící političtí oponenti takových elit se postupně začínají konsolidovat: starší politická generace (Merkelová, Mogheriniová apod.) je tak postupně zastiňována lidmi typu Emmanuel Macron, který se na Blízkém Východě prezentuje jako velmi aktivní hráč. Čile zde jedná se všemi od Saúdské Arábie až po Libanon , a vrací tak Francii do nejvyšší geopolitiky jako jasného zástupce (jinak zcela nečitelné a nevýrazné) Evropy pro danou oblast.

 

Stále víc se přitom mluví i o plánované (či dokonce již dlouhodobě tajně realizované) přítomnosti francouzských vojsk v Sýrii, velmi pravděpodobně coby doplnění (či dokonce nahrazení) oddílů amerických, doposud přítomných zejména ve východní části země (oblast al-Džazíra a kurdská „Rožava“). Má-li se tak skutečně stát, snaží se tím Francouzi možná navázat na „historický nárok“ (který ovšem zejména Syřané vlastním vlasteneckým odbojem od 20. – 30. let minulého století zásadně zpochybnili), hlavně se vypořádat s frustrací z let čerstvě minulých: „Jak to, že my, kdo jsme již cca 40 let druhým domovem hlavních syrských dezertérů a disidentů, jsme teď do Sýrie zcela ztratili přístup?!“ 

 

Že se kvůli tomu francouzští diplomaté i politici údajně velmi rádi otírají o své (s Damaškem „normálně“ komunikující) české kolegy (či Čechy na nejrůznějších bruselských pozicích obecně), má příčinu mimo jiné ve vlastnostech ryze „chevalierských“ – uražené hrdosti a žárlivosti.

 

Po letech, kdy na Blízkém východě aktivně působily jen nižší stupně (navíc nekonsolidované) západní síly – části armád a velvyslanectví jednotlivých států, která rozhodně nejednala jako sehraný orchestr – se tak zdá, že se Francie začíná chápat otěží. Naopak tradiční koloniální velmoc, Spojené království, v současné brexitové atmosféře působí spíš jen jako apendix, s nímž se počítá snad už skutečně „pouze“ vojensky.

 

Saúdská Arábie (KSA)

Tím, že si v  Louvru prohlédl obnaženou „Svobodu na barikádě“ od Delacroixe, jakoby princ Muhammad bin Salmán (MBS) symbolicky dokončil své ideologické obrození i vůči Evropě.

 

To kromě obchodních dohod přinese:
a) posílené páky na Írán (přičemž nejen silové, ale hlavně co do „soft-power“, jíž nově zatraktivněná KSA bude díky svému zásadnímu přerodu disponovat);
b) tolik potřebnou „morální“ legitimitu pro ospravedlnění jakéhokoli (budoucího) paktu Západu (a/i Izraele) s KSA.

 

Byl-li nukleární deal „Mogheriniové“ (a dalších zástupců) se Zarífem (za Írán) před několika lety považován za vrchol západních strategií vůči Teheránu, dokázal MBS symbolickým vyzněním kvalitativní proměny své země (tj. něčeho, co se „ještě včera“ zdálo nemožné) zastínit nejen tento deal, ale i jeho autory.

 

Dochází k tomu přitom v době, kdy:
a) Izrael si mnohé sympatizanty v Evropě získal díky (mediálně klasicky zjednodušenému, a tedy ne vždy přesně interpretovanému) ráznému přístupu k migrantům a/i muslimským menšinám;
b) Íránu výrazně neprospělo, že se – coby přiznaně „islámská“ země – s negativním vyzněním migračních námětů (s nimiž ovšem zas tolik do činění nemá) v určité zjednodušené zkratce prostě svezl.

 

Zde stojí možná za zmínku, že v přístupu k islámským radikálům a vůli po fungování státu či vlastního teritoria je tzv. „syrský režim“ v zásadě na stejné vlně jako četní (západní) odpůrci imigrační politiky, která svou vstřícností v Evropě v jeden moment téměř popřela svrchovanou moc zákona. Právě pro podobné nastavení, co do věcí správy státu i chápání občanských práv a povinností, jsou vládu v Damašku velmi dobře s to pochopit především země Visegrádu.

 

Bohužel, neshoda je tam právě ve dvou „detailech“ – pohledu na Izrael a na Írán. Toto vnáší do věci řadu bizarních a zdánlivě nelogických prvků, kdy stejný evropský politik může vykazovat slabost pro Izrael i pro syrskou vládu zároveň, zatímco další se – stejně paralelně – zastává jak Íránu (= šíité, kteří žijí přes tisíc let v pocitu, že jim sunnité ukřivdili a nadále křivdí), tak syrských uprchlíků (= sunnité, kteří ve své většině nesnášejí Írán).

 

Jedině americký prezident v tom, zdá se, má opět jasno: protože údajně byli chemicky eliminováni lidé (mimochodem ti samí muslimové, které ve své zemi svého času nechtěl ani vidět), avizuje div ne vyhlášení války státu, který má v lecčems velmi podobné postoje jako on sám. Bohužel tento stát je podporován Íránem, jenž je arcinepřítelem Saúdské Arábie (která svého času byla patronem těch samých muslimů, které k sobě Trump nechtěl pouštět), hlavně ale Izraele – a je tedy zřejmě zapotřebí ukázat mu co proto.


 

Turecko

Velké sny Ankary o pádu Baššára Asada a historickém zadostiučinění (tj. „sunnizaci“ Sýrie za patronace a významné asistence Turecka) se s průběhem syrského konfliktu v zásadě redukovaly na úpornou prevenci ohrožení ze strany Kurdů. Poměrně dobře fungující partnerství se Západem se za posledních několik let vlády Erdoğanovy vládnoucí strany AKP dostalo i kvůli jeho islamizujícímu panosmanství do určité slepé uličky.

Vynahrazeno bylo stále větším příklonem Turecka k Rusku. Takový příklon nejen popírá mnohasetleté pravidlo určitého „paktu“ Turecka se Západem proti Rusku, ale je pro Západ poměrně drastickou představou.

 

Přesto tu ale dost možná platí, že zvyk je železná košile – je totiž stále otázkou, ke které straně by se Turecko v případě jakékoli možné eskalace syrské situace nakonec přiklonilo. Marek Čejka sice uvádí, že existuje i jakási osa Turecko – Katar , kterou staví bezmála na roveň hlavní ose (šíité vs. sunnité), ovšem je podobnou otázkou, nakolik efektivní a životaschopná tato osa je. Podle mého názoru budou v nejbližší době turecké snahy maximálně napřeny (v rámci dalšího z hesel o košili – nyní té, která je bližší než kabát) do syrského Idlibu a jej obestupujícího syrsko-tureckého příhraničí.

 

Daná oblast je jednak stále víc ekonomicky, kulturně i silově manipulována směrem k Ankaře, jednak představuje jednu výsep, o nichž mohou Turci uvažovat jako bodech prevence scelení a případné další expanze kurdského elementu. Stejně tak se samozřejmě dívají na Afrín či Džarábulus, resp. daným prizmatem vnímají v zásadě celou oblast syrského severu.

 

Ekonomický vliv je přitom spíš jen vedlejším bonusem, a to i proto, že s sebou stejně ponese jedno podstatné negativum – nutnost vypořádat se nějakým způsobem z nepřeberným množstvím různorodých opozičníků včetně islamistů, kteří byli v průběhu posledních let do idlibské provincie převezeni a kteří zde jistě neplánují začít spořádaný rodinný život: buď se budou chtít vrátit do těch částí Sýrie, ze kterých přišli, nebo se naopak pokusí proniknout do Turecka, a to i s vidinou toho, že by se mohli dostat dál, například do Evropy. Tím ostatně může Turecko časem začít zase hrozit (zejména najde-li k tomu věrohodný spouštěcí důvod a vhodnou příležitost).


 

Libanon

Libanon syrským konfliktem dlouhodobě trpí a domácí politici to samozřejmě vidí. Zemi sužuje kritický pokles výkonnosti ekonomiky, úbytek investorů, obchodních i pracovních příležitostí. Nejasná je (či ještě donedávna byla) podpora ze strany Západu (tj. Francie), podobně jako ze strany tradičního sponzora libanonských sunnitů, KSA.

 

Oč víc tito sponzoři v posledních letech přerušili s Bejrútem kontakt, o to aktivnější v Libanonu byly mocnosti podporující Damašek – v první řadě (domácí) šíité (Hizballáh, a tedy i Írán). Ještě v roce 2017 se zdálo, že Íránem podporované frakce mají dobře nakročeno k tomu, aby i v Libanonu získaly hlavní slovo.

 

Letošek je naopak ve znamení výrazně reverzního trendu, který významně souvisí s již několikrát nepřímo zmíněným „znovuobrozením“ západně-saúdského establishmentu – zaštítěného částečně Trumpem, hlavně ale Macronem a MBS. Tomu odpovídá zcela nečekané vyztužení (sunnitského) libanonského premiéra Saada Harírího poté, co se ještě celkem nedávno zdál být na odpis; podobně i mlčení (křesťanského prezidenta) Míšála Awna i (šíitského předsedy parlamentu) Nabíha Birrího.

 

Jdeme-li po konkrétních příkladech, nacházíme i zde:
a) na jedné straně podmítnutí smlouvy o vojenské spolupráci, kterou Rusko nabízelo libanonské armádě (a která by z ní konečně vytvořila armádu schopnou účelné akce či obrany);
b) 
na straně druhé ovšem o překotný zájem o sponzorskou („žebrací“) akci „CEDRE“, jejímž cílem bylo nalít do vyprahlé libanonské ekonomiky několik (většinou původně evropských) miliard euro.

 

Tím zároveň libanonské mocenské elity vyslaly jasný vzkaz: Raději s armádou neschopnou efektivní obrany proti Izraeli, ale s finanční injekcí, která nám toto kompenzuje.  Zároveň – protože si místo „ruského klubu“ takovým tahem vybereme (selektivní) neutralitu (s jasným příklonem k Západu a KSA) –, budeme od toho samého Západu a KSA (kteří jsou teď vlastně s Izraelem skoro jedna ruka) snad vůči němu v bezpečí.

 

Na druhé straně je férové poznamenat, že mnozí z těch, kdo se vůči vojenskému dealu s Ruskem vymezili, jsou skutečně ryze prozápadně (a někdy možná i proizraelsky) naladění Libanonci, podobně jako se dá říci, že Rusko může pociťovat určité zadostiučinění z toho, že bude velmi pravděpodobně jednou z tří zemí, která bude u libanonských břehů těžit tamní ropu a plyn.

 

To ale nic nemění na tom, že na skutečně vlivovém a mocenském poli se role Ruska (a do značné míry i Íránu) v Libanonu nijak „fatálně“ nezafixovala – tedy alespoň ne natolik, aby se Libanon z potenciální proíránské bašty nemohl na poslední chvíli změnit na další z hradeb, které se kolem Sýrie postupně vrší.
 

Izrael

Tel Aviv vnímá Sýrii především jako:
a) buď jako zázemí případného útoku či tlaku šíitských jednotek a milic loajálních revolučním myšlenkám části íránského kléru;
b) nebo jako jedno z bitevních polí v případě střetu s nimi. Po vlastní ose je dlouhodobě připraven udělat cokoli, co by takovou variantu odvrátilo či aspoň oddálilo, po ose kooperační je ochoten spolupracovat s kýmkoli, kdo mu v tomto úsilí pomůže či je dokonce motivován podobnými zájmy.

 

Byl-li Trump velmi pravděpodobně již získán tělesem pro tuto činnost v USA nejpověřenějším (tj. AIPACem; Americko-izraelský výbor pro veřejné záležitosti), je dalším logickým krokem (přinejmenším obdobného významu) navázání strategických vazeb se (stejně) zainteresovanými státy regionu. I toto vysvětluje neustále oteplování vztahů Izraele s KSA, potažmo státy Zálivu, případně v českém tisku příliš nezmiňovanou dlouhodobou izraelskou vojenskou a materiální podporu islamistickým skupinám přítomným a operujícím na jihu Sýrie.
 

Írán

Má-li jeho vedení skutečně záměr dobýt Jeruzalém, začíná být s postupujícím časem stále víc staveno před nevyřčenou výzvu, aby se (už konečně) předvedlo. Neboť nepředvedení se znamená na Blízkém východě ztrátu tváře, počítá (i z tohoto důvodu) Izrael s tím, že Írán se předvést skutečně bude chtít.

Írán je nicméně dost pravděpodobně poněkud vyčerpán svým syrským angažmá, podobně jako v předsálí Izraele stále ještě jaksi pevně neuchycen – ať již se to projevuje neustálým handrkováním o své jméno a podporu Hizbulláhu v Libanonu, případně obdobně namáhavé a klopýtavě vydobyté (ne)úspěchy v Iráku.

 

O Húsíjích a Jemenu či případně trablích jeho souvěrců, sympatizantů (a nezřídka i samotných operativců Revolučních gard) v zemích Zálivu ani nemluvě. Obtížné jsou ale i dohady v rámci tria Rusko, Turecko a Írán – Teherán je zde navíc místy tak trochu jako páté kolo u vozu a íránští vyjednavači mívají občas pocit, že zbylí dva partneři jejich aspirace, vize a nároky neberou vždy s takovou měrou priority, jakou jí přisuzují právě oni sami.
 

Rusko

Moskva má kromě geostrategických zájmů v Sýrii rozjednáno velmi slušné průmyslové portfolio, zejména v energetice a petrochemii. V „paktu“ s Tureckem a Íránem je Rusko s přehledem hlavním moderátorem, podobně je tomu v Sýrii samotné – vše podstatné se děje buď s jeho souhlasem, anebo tak, že o tom Rusové vědí; vděk a respekt mocenských struktur je vůči nim značný.

 

V rozletu (zejména obchodním), který Ruská federace v celém regionu zažívá, se ale může schovávat i určité riziko: Moskva obecně dost spoléhá na země, které mu mohou (například pod tlakem Američanů) jím naplánované (hlavně vojenské) dealy poměrně snadno vypovědět (např. Egypt, Turecko, KSA; již uvedený Libanon – kde ovšem deal nepokročil za rámec výhledové smlouvy).

 

Rusko musí dál samozřejmě počítat i s tlaky z Izraele, pro jehož rozhodování je mimochodem stěžejní vědět i to, na kterou stranu by se Rusko v případě eskalace syrského konfliktu postavilo. Otázka je nicméně zodpovězena dopředu: pokud se stane cokoli, bude Rusko stát na straně Sýrie – podobně jako Írán. Zatímco v případě Íránců jde o životní boj a projekt, jde v případě Ruska o důležitosti nemenšího významu: udržení výhodné geostrategické polohy a masivní ekonomicko-vlivový postup v celé oblasti MENA (Střední východ a Severní Afrika).
 

Sýrie

Armádě se podařilo v posledních týdnech prakticky eliminovat základny rebelů na severovýchodním okraji Damašku a většinu z islamistických opozičníků přesídlit do okrajových části země, zejména do Idlibu nebo Džarábulusu (na severních cípech při hranici s Tureckem). Uvnitř Sýrie tak prakticky zůstává jediná kapsa rebelů, a to venkovská oblast zhruba mezi městem Rastan a severním okrajem Homsu. Jinak je většina rebelů dislokována na okrajích země – ať již na severním, či jižním (hlavně Dar´á).

 

Je přitom otázkou, jestli skutečně platí, že se jich Sýrie přesunem na okraj zbavila, nebo jestli spíš nedošlo k tomu, že právě na daných „okrajích“ příslušní jedinci jen ještě víc neposílí řady těch, kdo Sýrii svým způsobem tak trochu obléhají – na severu Turecko; na západě čerstvě Západ a Saúdské Arábii loajální Libanon; na jihu Jordánsko s americkými a britskými vojenskými základnami. Jde-li o situaci na východě, představuje jak Džazíra, tak Anbár v podstatě stále porózní kraj kombinující protichůdné tendence státní, kurdské, beduínské (většinou, ale ne nutně sunnitské) i Teheránu loajální šíitské – stejně jako americké, ruské, potažmo saúdské či irácké zájmy.
 

Euforie z eliminace bašty rebelů na severovýchodě od Damašku (Ghúta) tak netrvala dlouho. Přibližně do té doby, dokud protivníkům Damašku nedošlo, že s odchodem rebelů z dané oblasti ztrácejí jednu z posledních možností jak chytit centrální vládu tak říkajíc „na švestkách“ (a to i kdyby šlo o to tam ty švestky nainstalovat). Pokud by zlověstné Trumpovo vyhrožování skutečně přešlo do akce, která si následně vyžádá (nejpravděpodobněji vládní či ruskou) reakci, může situace rychle eskalovat.

 

Unavenost z války

Současná konfigurace je přitom taková, že komukoli už je skutečně v zásadě jedno, co kdy a jak bylo či kdo byl v právu a kdo ne – hlavní je, aby se „už všechno nějak vyřešilo“. Pokud bylo syrskému konfliktu (například za účelem přerušení íránského vlivu západním směrem) aspoň do určité míry „napomoženo“, plní se tak dost možná jeden z hlavních kýžených scénářů, které lze v takovém plánu předpokládat: a sice ten o nutnosti určité „neadresnosti“ cíle, resp. „anonymitě autorství“.

 

Jinými slovy: pokud mohl mít kdokoli zájem na tom rozpoutat v místě a čase rozkol, musel činit tak, aby nebyl identifikovatelný nejen viník, ale i konečný cíl – kterým by v takovém případě byl stejně Írán.

 

Zároveň nebylo možné konflikt vyvolat tak, aby měl Írán:
a) důvod obvinit kohokoli konkrétního;
b) aby se minimalizovala pravděpodobnost, že by Írán (či kdokoli jiný – nedej bože Rusko) přišel opřekot Sýrii na pomoc.


Postupný vývoj přinesl takovou míru provázaností, která nyní dává skutečně možnost tvrdit, že byla-li jedním z dílčích strategických cílů ztráta „autorství“ i „adresnosti“, pak se obojí spolehlivě podařilo. Konflikt tak dospěl do „luxusu“ nabízejícího možnost, že jakákoli strana do něj může vstoupit, aniž by to bylo považováno za agresi čistě proti Sýrii či naopak snahu eliminovat íránské antisionistické tendence apod.

O to se ovšem stává nebezpečnějším právě kvůli kterékoli chvíli, kdy se taková příležitost naskytne; o tom, když se nabídne „přirozeně“ (jako nyní při chemickém útoku v Ghútě), pak raději ani nemluvě.

 

Armádní noviny publikují článek v rámci mediální spolupráce s online zpravodajstvím Rebuildsyria.cz, provozovaným společností Dealtrade Group.
 

Ondřej Krátký: Absolvent orientalistiky a etnologie na ZČU v Plzni. Zakladatel a majitel obchodně-zprostředkovatelské a konzultační firmy Dealtrade Group . Od roku 2009 jako externí konzultant převážně českých a slovenských firem na Blízkém Východě. Autor monografie „ Blízkovýchodní internacionála: Milníky šíitské aktivizace ve 20. století “. Zakladatel serveru „ Rebuildsyria.cz “ – přispěvatel, redaktor, autor designu a fotograf. Autor řady novinových článků a specializovaných statí pro různá online média.

 

Nahlásit chybu v článku


Související články

Desítky mrtvých Rusů po útoku na pozice USA v Sýrii

Boje v syrské provincii Dajr az-Zaur v noci ze 7. na 8. února se podle ruských médií nestaly ...

Su-57 v Sýrii: Marketing nebo další fáze testování?

Minulý týden se k ruským leteckým silám v Sýrii přidalo několik stíhacích letounů páté generace ...

Ukrajinské systémy aktivní ochrany Zaslon-L pro turecké tanky v Sýrii

Turecko urychleně vybaví své tanky bojující v Sýrii aktivním systémem ochrany APS (Active Protection ...

Izrael odtajnil detaily útoku na syrský jaderný reaktor al-Kibar

V noci z 5. na 6. záři 2007 bylo při leteckém úderu zničeno syrské jaderné centrum al-Kibar. K útoku ...

Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!

Komentáře

Zvýraznit příspěvky za posledních:
  • logik
    18:45 11.04.2018

    givitz: Ale Rusko OPCW nevěří. Předchozí závěry OPCW byly vcelku jasné (byť to neřekli explicitně, protože to byly pouze facts findings mise), že za útoky plynem může Asad. Co ...Zobrazit celý příspěvek

    givitz: Ale Rusko OPCW nevěří. Předchozí závěry OPCW byly vcelku jasné (byť to neřekli explicitně, protože to byly pouze facts findings mise), že za útoky plynem může Asad.

    Co změní to, když tam OPCW přijede a řekne, zas to byl Asad? Věřil bys tomu? A pokud ano, věříš tedy předchozím zjištěním OPCW?

    asdf: A čemu by ten přístup na tu leteckou základnu v Sýrii byl? Co by tam tak podstatného mělo USA zjistit, že to je problém?Skrýt celý příspěvek

  • asdf
    18:22 11.04.2018

    Jirosi > V prvom kroku by som chcel len od nich, aby ci bol alebo nebol chemicky utok a koli tomu sa nemusia mat pristup napr. na rusku letecku zakladnu v Syrii, lebo aj na to mali ...Zobrazit celý příspěvek

    Jirosi > V prvom kroku by som chcel len od nich, aby ci bol alebo nebol chemicky utok a koli tomu sa nemusia mat pristup napr. na rusku letecku zakladnu v Syrii, lebo aj na to mali mat pravomoci.Skrýt celý příspěvek

  • givicz
    18:20 11.04.2018

    logik od zítřka má Ruská vojenská policie nepřetržitě patrolovat v Dúmě, zřejmě to souvisí s tím jak nadále i dnes pokračuje odvoz militantů a jejich rodin do provincie Idlib... ...Zobrazit celý příspěvek

    logik od zítřka má Ruská vojenská policie nepřetržitě patrolovat v Dúmě, zřejmě to souvisí s tím jak nadále i dnes pokračuje odvoz militantů a jejich rodin do provincie Idlib... nevidím žádnou překážku aby se OPCW dostavilo neprodleně na místo... to také znamená že Dúma zřejmě ve velmi krátkou dobu přejde pod správu Syrské vlády...

    A za této konstalace začne v řádu několika hodin bombardování Sýrie, které dle mého názoru pokud nedojde k pozemní operaci nezastaví postup Syrské armády pouze ho zpomalí... akorát, že při tom budou značné materiální škody a ztráty na životech..Skrýt celý příspěvek

  • asdf
    18:19 11.04.2018

    logik > Ten zapis zo zasadnutia som videl. Ja ci nahodou nevies, ci niekde nie su navyrhy vystavene a ja som ich nenasiel.

    logik > Ten zapis zo zasadnutia som videl. Ja ci nahodou nevies, ci niekde nie su navyrhy vystavene a ja som ich nenasiel.

  • Jirosi
    18:12 11.04.2018

    Logic: ": je možné, že výše zmíněné důkazy jsou zfalšované: to ovšem vyžaduje nemalé zdroje a nemalou dovednost. Tato varianta by podle mne ovšem znamenala, že zároveň Rusko nevěří ...Zobrazit celý příspěvek

    Logic: ": je možné, že výše zmíněné důkazy jsou zfalšované: to ovšem vyžaduje nemalé zdroje a nemalou dovednost. Tato varianta by podle mne ovšem znamenala, že zároveň Rusko nevěří OPCW oprávněně"

    Nemělo by pak pro Rusko smysl tu komisi povolit, a samo si vest paralelní vyšetřovaní a pak cely západní svět veřejně znemožnit? To by přece poškodily vlády západního světa před jejich občany.

    A nebo opět ví, že má máslo na hlavě a hraje jen o čas. Aby mohlo rozvíjet dezinformace, případně se na to zapomnělo.Skrýt celý příspěvek

  • logik
    18:08 11.04.2018

    asdf: Nemám, také bych je chtěl, protože se zprávy o těch rezolucích trochu rozcházejí. Ale na stránkách UN ještě nejsou, jen zápis z jednání. Nicméně co je doložitelné, že ...Zobrazit celý příspěvek

    asdf: Nemám, také bych je chtěl, protože se zprávy o těch rezolucích trochu rozcházejí. Ale na stránkách UN ještě nejsou, jen zápis z jednání.

    Nicméně co je doložitelné, že Rusko prokazatelně tvrdí, že JIM - a tedy potažmo Fact-finding mise OPCW - lže o chemických zbraních v Sýrii a že to byl jeden ze silných motivů odmítnutí té rezoluce.

    Tedy se nedá čekat, že by se situace vyřešila nějakou misí OPCW - buďto prostě OPCW věříme, a pak Asad již chemikáliemi útočil, nebo nevěříme, a pak nějaká její mise smysl nemá.Skrýt celý příspěvek

  • Jirosi
    18:04 11.04.2018

    givicz: Teprve pokud by se kluci v Libyi dostali ke zbraním co měl tam měl Kadafí pro svoji armádu by jste teprve zjistil co je to chaos. Asdf: "Kde by si zmyslelia, tam by mali ...Zobrazit celý příspěvek

    givicz: Teprve pokud by se kluci v Libyi dostali ke zbraním co měl tam měl Kadafí pro svoji armádu by jste teprve zjistil co je to chaos.

    Asdf: "Kde by si zmyslelia, tam by mali mat pristup."

    To snad je základ, nestranného vyšetřovaní.Skrýt celý příspěvek

  • logik
    18:02 11.04.2018

    Givitz: a) v Libiy vlítli a chaos nevznikl, on tam už byl. Situace tam nebyla nepodobná Sýrii cca v roce 2012/2013, kdy to také v jednu dobu vypadalo, že Asad rychle vyhraje. ...Zobrazit celý příspěvek

    Givitz:
    a) v Libiy vlítli a chaos nevznikl, on tam už byl. Situace tam nebyla nepodobná Sýrii cca v roce 2012/2013, kdy to také v jednu dobu vypadalo, že Asad rychle vyhraje. IMHO díky tomu zásahu je sice Lybie rozdělená, ale ty nejhorší islamisté tam narozdíl od Sýrie neměli šanci se uchytit. A ne, že by se o to nesnažily a Kadáfí - s armádou postatně slabší než Asad, by neměl sílu jim v tom zabránit, když to nezvládl Asad. Ale to jen tak na okraj.

    Já jsem se k těm rezolucím nedostal, IMHO nejsou ještě veřejně přístupné. Přesto Spencrová je hodnotí, jako by byl jejich obsah jasný - a přitom buďto ukazuje základní neznalost, nebo lže. Prosím příště daleko pečlivěji prověřuj zdroje, než je sem dáš, např. zjistit základní fakta - kdo navrhoval údajně "švédskou kompromisní resoluci" je úkol na třicet sekund.

    ==

    Mělo na místo vystartovat OPCW? Ty mu věříš? Ok, pak podle závěrů OPCW, jak jsem dokládal níže, je skoro jisté, že Asad v roce 2014 a 2015 dělal chemické útoky. Rusko a Asad zapírali předchozí útoky, pokud tedy vycházíme z pravdivosti OPCW, pak musíme uzavřít, že Rusko a Asad jsou v tomto ohledu hodně nedůvěryhodní. Pro současné útoky přitom existují také poměrně dobré důkazy (už jsem to sem dával:
    https://www.bellingcat.com/new...
    ).
    Rusko zároveň opakovaně vetuje rezoluce OSN (jeho veto teď nebylo první), které OPCW dává pravomoci vyšetřovat chemické útoky v Sýrii. Opět, pokud OPCW nelže, pak proč se Rusko závěru toho orgánu bojí a chce mít nad jeho závěry právo veta?

    To celé se podle mne dá číst dvěma způsoby: je možné, že výše zmíněné důkazy jsou zfalšované: to ovšem vyžaduje nemalé zdroje a nemalou dovednost. Tato varianta by podle mne ovšem znamenala, že zároveň Rusko nevěří OPCW oprávněně - a tedy i předchozí reporty OPCW jsou zfalšované. Pak ovšem lžou skoro všichni, protože OPCW má evidentně širokou mezinárodní podporu - a Rusko chudák je v tom samo.
    Anebo prostě Rusko opravdu kryje Asadovy chemické útoky, protože by jinak přišlo o vliv v Sýrii.

    Z toho, co víme, tak těžko se stoprocentní jistotou zjistíme, co je pravda. Mě se zdá druhá varianta pravděpodobnější, ale ok, obě to jsou možné hypotézy. Nicméně z pohledu USA/NATO, kteří VĚDÍ, jestli šijou boudu, nebo ne je situace jiná.
    Buďto vědí, že ji nešijí. Pak prostě opravdu je Asad hajzl, co vraždí lidi chemickejma zbraněma a pohár přetekl.
    Anebo je svět v obrovskym průšvihu, protože většina světa stojí za komplotem s cílem zničit Rusko a ten plán běží už X let a je do něj zapojena většina států.
    Pak ovšem trochu nechápu, proč to dělají tak nešikovně, když už přošvihly X situací, kdy mediálně měli daleko lepší pozici pro zásah v Sýrii, než teď, a když už několik měsíců je jasné, že nějaký zásah v Sýrii pro ně bude čím dál tím mediálně nepřijatelnější. Proč např. nevyužili zprávy OPCW jako zámiňku, a teď něco chtějí dělat na základě zatím žádnou institucí nepodložených obvinění.Skrýt celý příspěvek

  • asdf
    17:56 11.04.2018

    logik > Mas texty tych rezolucii? Ja som napr. zachytil ze americka rezolucia pozadovala pristup vsade. Do lubovolneho vojenskeho zariadenia, do lubovolnej tovarne, k lubovolnemu ...Zobrazit celý příspěvek

    logik > Mas texty tych rezolucii? Ja som napr. zachytil ze americka rezolucia pozadovala pristup vsade. Do lubovolneho vojenskeho zariadenia, do lubovolnej tovarne, k lubovolnemu vojenskemu utvaru. Kde by si zmyslelia, tam by mali mat pristup.Skrýt celý příspěvek

  • givicz
    17:37 11.04.2018

    logik na první pohled dobrá argumentace ale.. nemám nastudováno co která s těch tří rezolucí přesně obsahovala a co z nich vyplývalo... nicméně jak již jsem psal je zkušenost, že ...Zobrazit celý příspěvek

    logik na první pohled dobrá argumentace ale.. nemám nastudováno co která s těch tří rezolucí přesně obsahovala a co z nich vyplývalo... nicméně jak již jsem psal je zkušenost, že v případě Libye něco prošlo (Rusko ukázalo dobrou vůli a nevetovalo) a druhá strana si to vyložila ale úplně jinak a vznikl z toho chaos v Libyi a mimo jiné migrační vlna, které vede přes tuto zemi do Itálie.. dále máš zkušenost z Iráku, kdy na základě vylhaných argumentů tam spojenci vtrhli a je tam také chaoz (ještě nedávno to tam z velké části ovládal ISIL)

    teď na základě ÚDAJNÉHO chemického útoku v Dúmě se má zase bombardovat nějaké země, kdy u toho zase zařve X počet lidí ...

    Podle mého názoru ještě včera mělo na místo útoku vystartovat OPCW a prověřit situaci na místě..Skrýt celý příspěvek

  • logik
    17:17 11.04.2018

    givitz: a) Mění to něco na tom, že si sem postnul článek, který je plný lží? b) Navrhnout rezoluci, která vede k bezzubému vyšetřování je horší, než nenavrhnout žádnou. Rusové ...Zobrazit celý příspěvek

    givitz:
    a) Mění to něco na tom, že si sem postnul článek, který je plný lží?
    b) Navrhnout rezoluci, která vede k bezzubému vyšetřování je horší, než nenavrhnout žádnou. Rusové jednou souhlasili se zřízením vyšetřovací komise, která defakto prokázala Asadovu vinu v přípaě některých chemických útoků (důkazy viz níže).

    Takže jsou dvě možnosti:
    - OPCW jako taková je zkorumpovaná a lže. Pak jakékoli mezinárodní vyšetřování nemá smysl.
    - Nebo to, že Rusové opakovaně nechtějí té komisi OPCW (která právě byla nezávislejší na OSN, než co požadují Rusové) dát pravomoci znamená, že by ta komise zas na něco přišla

    Přičemž je zajímavé, že rezoluci prodlužující (respektive znovuustavující) JIM misi nehlasovala jen Bolívie (kde Morales není zrovna demokratický prezident, viz změny ústavy), Rusko. Dále pak se Čína zdržela, ale neuplatnila veto, což se dá diplomaticky přeložit: nic zásadního proti nemám, ale nechci naštvat Rusko.
    Všech ostatních 12 států RB nemá s OPCW problém.
    Tedy jestli OPCW lže, tak tedy defakto lže skoro celý svět a hází vinu na Rusko. Možné to samozřejmě je, ale že by to bylo pravděpodobné? Jaký má např. Kazachstán zájem na tom lhát o Sýrii? Když hlasoval pro?Skrýt celý příspěvek

  • givicz
    17:07 11.04.2018

    logik.. rusové si od Libye musí dávat sakra bacha co v OSN projde ..... už jednou jim na to skočili (zřízení bezletové zóny) a jak to nakonec to skončilo bombardováních a chaosem ...Zobrazit celý příspěvek

    logik.. rusové si od Libye musí dávat sakra bacha co v OSN projde ..... už jednou jim na to skočili (zřízení bezletové zóny) a jak to nakonec to skončilo bombardováních a chaosem v Libyii...Skrýt celý příspěvek

  • logik
    17:06 11.04.2018

    Beld: Vzhledem k tomu, že ta fact finding mise OPCW vznikla v roce 2014 a tedy se roku 2013 v podstatě nevěnovala, tak fakt nevím, proč bych měl začít rokem 2013. Evidentně o té ...Zobrazit celý příspěvek

    Beld: Vzhledem k tomu, že ta fact finding mise OPCW vznikla v roce 2014 a tedy se roku 2013 v podstatě nevěnovala, tak fakt nevím, proč bych měl začít rokem 2013. Evidentně o té misi příliš nevíš, když mi to navrhuješ....
    Kdybys aspoň si přečelt něco z toho odkazu, tak bys to zjistil, tak prosím zkus nebýt přesvědčen o své pravdě a alespoň trochu číst to, s čím polemizuješ.

    Ale konkrétně:
    např. v tomto reportu máš sumář desítky svědeckých výpovědí, které poměrně jasně dosvědčují, že helikoptéry shazovaly barely s plynem:
    https://www.opcw.org/fileadmin...
    chceš tvrdit, že si to Ti svědci a postižení vymysleli? Nebo že si to vymyslelo OPCW?
    A pokud ne, tak odkud byly ty helikoptéry?

    Tady máš report:
    https://www.opcw.org/fileadmin...
    kde je dokumentován sarin a kde je detekovaná přitomnost hexaminu - hexamin je přitom jedna ze surovin Syrského postupu na výrobu Sarinu, který je unikátní.

    atd...Skrýt celý příspěvek

  • logik
    16:53 11.04.2018

    oprava: č Ruské MO není zrovna nejpravdomluvnější...

    oprava: č Ruské MO není zrovna nejpravdomluvnější...

  • logik
    16:51 11.04.2018

    Givitz: Co je na spencerové zajímavé? Její tendenční Rusku stranící názory jsou známé. To, že - tvrdí, že třetí rezoluce byla navržena Švédskem, ač byla navržena ...Zobrazit celý příspěvek

    Givitz: Co je na spencerové zajímavé? Její tendenční Rusku stranící názory jsou známé. To, že
    - tvrdí, že třetí rezoluce byla navržena Švédskem, ač byla navržena Ruskem
    https://news.un.org/en/story/2...
    - Ruskem předloženou rezoluci označí za kompromisní
    - rezoluci USA, která požaduje vyšetrování označuje za rezoluci, která již označila viníka
    - tvrdí, že rezoluce USA, co požaduje vyšetřování na základě donedávna několik let fungujícího mechanismu a orgánu, který přestal fungovat jen kvůli opakovaným Ruským vetům prodlužující mandát toho orgánu, by vedla k několikaměsíčnímu zřizování nějakého "nového" orgánu
    - tvrdí, že OPCW je vlastněno OSN, ač je OPCW na OSN zcela nezávislé a dotčený orgán právě byl zřízen proto, aby šlo o instituci OSN.
    - automaticky věří, že když Rusové prohlásí, že tam nenašli známky chemického útoku, tak to bude pravda, ač Ruské MO není zrovna nejpravděpodobnější
    atd...
    z kvality článků Spencrové nijak nevybočuje.

    Jinými slovy: v tom článku je realita natolik ohnutá, že nevěřím, že by Spencrová fakt nevěděla, že lže. V každém případě má ten článek s realitou společného pramálo...Skrýt celý příspěvek

Načítám diskuzi...

Stránka 11 z 14