Jaké jsou zájmy mocností v syrské válce?

Zničený tank syrské armády (2012); větší foto; ilustrační foto / Christiaan Triebert, CC BY 2.0

Jen pár dní po tom, co Donald Trump avizoval stažení amerických vojsk ze Sýrie, přichází zcela opačná rétorika, naznačující vůli k útoku. Příznačné je, že se tak děje (opět) na základě doposud neprokázaných obvinění o použití chemie a charakteristický je i princip hledání záminky.

Může se tak dít ale i proto, že více zahraničních oponentů prezidenta Asada vyhodnotilo, že pro případnou intervenci je nejen dotvořeno zázemí, ale může to být také naposledy, co se taková příležitost „legitimně“ nabízí. Popis aktuálních pozic jednotlivých hlavních hráčů osvětlí víc:

 

 

Spojené státy

USA plní v syrském konfliktu poměrně nejasnou roli, kdy průběžně oscilují od plánů na masivní a aktivnější zapojení až k myšlenkám na úplné stažení vojsk. Předmětem zájmu Američanů může být v Sýrii cokoli – od ropy až po aplikaci demokracie západního střihu. Slabinou je jejich v zásadě chaotický postup a zmatené působení navenek, reflektující zřejmě vnitřní rozhádanost vyšších pater americké administrativy.

 

Poslední dobou se nicméně zdá, že se k většímu slovu dostává Trump a jestřábi kolem něj. Překlad ve vztahu k Blízkému Východu zní: špatné zprávy pro Írán. To by vysvětlovalo mnohé, v neposlední řadě i americkou snahu najít sebeobhájitelnější příčinu proč se začít vojensky plněji angažovat v Sýrii. USA přitom nejsou samy, kdo zemi vnímá jako předpolí íránských regionálních zájmů – ať již protiizraelských či ryze regionálně-hegemonistických.
 

Západní Evropa

Hlavní státy Evropské unie, které mají své více či méně přiznané zájmy v Sýrii a zároveň mají za sebou dějiny, jež je určitým způsobem provázaly s islámem, si v posledních letech prošly svou malou verzí společenského chaosu, určitou malou Sýrii roku 1982. Toto se odrazilo v mínění veřejnosti a přispělo k diskreditaci vládnoucích elit několika posledních let.

 

Zároveň se zdá, že pragmatičtěji myslící političtí oponenti takových elit se postupně začínají konsolidovat: starší politická generace (Merkelová, Mogheriniová apod.) je tak postupně zastiňována lidmi typu Emmanuel Macron, který se na Blízkém Východě prezentuje jako velmi aktivní hráč. Čile zde jedná se všemi od Saúdské Arábie až po Libanon , a vrací tak Francii do nejvyšší geopolitiky jako jasného zástupce (jinak zcela nečitelné a nevýrazné) Evropy pro danou oblast.

 

Stále víc se přitom mluví i o plánované (či dokonce již dlouhodobě tajně realizované) přítomnosti francouzských vojsk v Sýrii, velmi pravděpodobně coby doplnění (či dokonce nahrazení) oddílů amerických, doposud přítomných zejména ve východní části země (oblast al-Džazíra a kurdská „Rožava“). Má-li se tak skutečně stát, snaží se tím Francouzi možná navázat na „historický nárok“ (který ovšem zejména Syřané vlastním vlasteneckým odbojem od 20. – 30. let minulého století zásadně zpochybnili), hlavně se vypořádat s frustrací z let čerstvě minulých: „Jak to, že my, kdo jsme již cca 40 let druhým domovem hlavních syrských dezertérů a disidentů, jsme teď do Sýrie zcela ztratili přístup?!“ 

 

Že se kvůli tomu francouzští diplomaté i politici údajně velmi rádi otírají o své (s Damaškem „normálně“ komunikující) české kolegy (či Čechy na nejrůznějších bruselských pozicích obecně), má příčinu mimo jiné ve vlastnostech ryze „chevalierských“ – uražené hrdosti a žárlivosti.

 

Po letech, kdy na Blízkém východě aktivně působily jen nižší stupně (navíc nekonsolidované) západní síly – části armád a velvyslanectví jednotlivých států, která rozhodně nejednala jako sehraný orchestr – se tak zdá, že se Francie začíná chápat otěží. Naopak tradiční koloniální velmoc, Spojené království, v současné brexitové atmosféře působí spíš jen jako apendix, s nímž se počítá snad už skutečně „pouze“ vojensky.

 

Saúdská Arábie (KSA)

Tím, že si v  Louvru prohlédl obnaženou „Svobodu na barikádě“ od Delacroixe, jakoby princ Muhammad bin Salmán (MBS) symbolicky dokončil své ideologické obrození i vůči Evropě.

 

To kromě obchodních dohod přinese:
a) posílené páky na Írán (přičemž nejen silové, ale hlavně co do „soft-power“, jíž nově zatraktivněná KSA bude díky svému zásadnímu přerodu disponovat);
b) tolik potřebnou „morální“ legitimitu pro ospravedlnění jakéhokoli (budoucího) paktu Západu (a/i Izraele) s KSA.

 

Byl-li nukleární deal „Mogheriniové“ (a dalších zástupců) se Zarífem (za Írán) před několika lety považován za vrchol západních strategií vůči Teheránu, dokázal MBS symbolickým vyzněním kvalitativní proměny své země (tj. něčeho, co se „ještě včera“ zdálo nemožné) zastínit nejen tento deal, ale i jeho autory.

 

Dochází k tomu přitom v době, kdy:
a) Izrael si mnohé sympatizanty v Evropě získal díky (mediálně klasicky zjednodušenému, a tedy ne vždy přesně interpretovanému) ráznému přístupu k migrantům a/i muslimským menšinám;
b) Íránu výrazně neprospělo, že se – coby přiznaně „islámská“ země – s negativním vyzněním migračních námětů (s nimiž ovšem zas tolik do činění nemá) v určité zjednodušené zkratce prostě svezl.

 

Zde stojí možná za zmínku, že v přístupu k islámským radikálům a vůli po fungování státu či vlastního teritoria je tzv. „syrský režim“ v zásadě na stejné vlně jako četní (západní) odpůrci imigrační politiky, která svou vstřícností v Evropě v jeden moment téměř popřela svrchovanou moc zákona. Právě pro podobné nastavení, co do věcí správy státu i chápání občanských práv a povinností, jsou vládu v Damašku velmi dobře s to pochopit především země Visegrádu.

 

Bohužel, neshoda je tam právě ve dvou „detailech“ – pohledu na Izrael a na Írán. Toto vnáší do věci řadu bizarních a zdánlivě nelogických prvků, kdy stejný evropský politik může vykazovat slabost pro Izrael i pro syrskou vládu zároveň, zatímco další se – stejně paralelně – zastává jak Íránu (= šíité, kteří žijí přes tisíc let v pocitu, že jim sunnité ukřivdili a nadále křivdí), tak syrských uprchlíků (= sunnité, kteří ve své většině nesnášejí Írán).

 

Jedině americký prezident v tom, zdá se, má opět jasno: protože údajně byli chemicky eliminováni lidé (mimochodem ti samí muslimové, které ve své zemi svého času nechtěl ani vidět), avizuje div ne vyhlášení války státu, který má v lecčems velmi podobné postoje jako on sám. Bohužel tento stát je podporován Íránem, jenž je arcinepřítelem Saúdské Arábie (která svého času byla patronem těch samých muslimů, které k sobě Trump nechtěl pouštět), hlavně ale Izraele – a je tedy zřejmě zapotřebí ukázat mu co proto.


 

Turecko

Velké sny Ankary o pádu Baššára Asada a historickém zadostiučinění (tj. „sunnizaci“ Sýrie za patronace a významné asistence Turecka) se s průběhem syrského konfliktu v zásadě redukovaly na úpornou prevenci ohrožení ze strany Kurdů. Poměrně dobře fungující partnerství se Západem se za posledních několik let vlády Erdoğanovy vládnoucí strany AKP dostalo i kvůli jeho islamizujícímu panosmanství do určité slepé uličky.

Vynahrazeno bylo stále větším příklonem Turecka k Rusku. Takový příklon nejen popírá mnohasetleté pravidlo určitého „paktu“ Turecka se Západem proti Rusku, ale je pro Západ poměrně drastickou představou.

 

Přesto tu ale dost možná platí, že zvyk je železná košile – je totiž stále otázkou, ke které straně by se Turecko v případě jakékoli možné eskalace syrské situace nakonec přiklonilo. Marek Čejka sice uvádí, že existuje i jakási osa Turecko – Katar , kterou staví bezmála na roveň hlavní ose (šíité vs. sunnité), ovšem je podobnou otázkou, nakolik efektivní a životaschopná tato osa je. Podle mého názoru budou v nejbližší době turecké snahy maximálně napřeny (v rámci dalšího z hesel o košili – nyní té, která je bližší než kabát) do syrského Idlibu a jej obestupujícího syrsko-tureckého příhraničí.

 

Daná oblast je jednak stále víc ekonomicky, kulturně i silově manipulována směrem k Ankaře, jednak představuje jednu výsep, o nichž mohou Turci uvažovat jako bodech prevence scelení a případné další expanze kurdského elementu. Stejně tak se samozřejmě dívají na Afrín či Džarábulus, resp. daným prizmatem vnímají v zásadě celou oblast syrského severu.

 

Ekonomický vliv je přitom spíš jen vedlejším bonusem, a to i proto, že s sebou stejně ponese jedno podstatné negativum – nutnost vypořádat se nějakým způsobem z nepřeberným množstvím různorodých opozičníků včetně islamistů, kteří byli v průběhu posledních let do idlibské provincie převezeni a kteří zde jistě neplánují začít spořádaný rodinný život: buď se budou chtít vrátit do těch částí Sýrie, ze kterých přišli, nebo se naopak pokusí proniknout do Turecka, a to i s vidinou toho, že by se mohli dostat dál, například do Evropy. Tím ostatně může Turecko časem začít zase hrozit (zejména najde-li k tomu věrohodný spouštěcí důvod a vhodnou příležitost).


 

Libanon

Libanon syrským konfliktem dlouhodobě trpí a domácí politici to samozřejmě vidí. Zemi sužuje kritický pokles výkonnosti ekonomiky, úbytek investorů, obchodních i pracovních příležitostí. Nejasná je (či ještě donedávna byla) podpora ze strany Západu (tj. Francie), podobně jako ze strany tradičního sponzora libanonských sunnitů, KSA.

 

Oč víc tito sponzoři v posledních letech přerušili s Bejrútem kontakt, o to aktivnější v Libanonu byly mocnosti podporující Damašek – v první řadě (domácí) šíité (Hizballáh, a tedy i Írán). Ještě v roce 2017 se zdálo, že Íránem podporované frakce mají dobře nakročeno k tomu, aby i v Libanonu získaly hlavní slovo.

 

Letošek je naopak ve znamení výrazně reverzního trendu, který významně souvisí s již několikrát nepřímo zmíněným „znovuobrozením“ západně-saúdského establishmentu – zaštítěného částečně Trumpem, hlavně ale Macronem a MBS. Tomu odpovídá zcela nečekané vyztužení (sunnitského) libanonského premiéra Saada Harírího poté, co se ještě celkem nedávno zdál být na odpis; podobně i mlčení (křesťanského prezidenta) Míšála Awna i (šíitského předsedy parlamentu) Nabíha Birrího.

 

Jdeme-li po konkrétních příkladech, nacházíme i zde:
a) na jedné straně podmítnutí smlouvy o vojenské spolupráci, kterou Rusko nabízelo libanonské armádě (a která by z ní konečně vytvořila armádu schopnou účelné akce či obrany);
b) 
na straně druhé ovšem o překotný zájem o sponzorskou („žebrací“) akci „CEDRE“, jejímž cílem bylo nalít do vyprahlé libanonské ekonomiky několik (většinou původně evropských) miliard euro.

 

Tím zároveň libanonské mocenské elity vyslaly jasný vzkaz: Raději s armádou neschopnou efektivní obrany proti Izraeli, ale s finanční injekcí, která nám toto kompenzuje.  Zároveň – protože si místo „ruského klubu“ takovým tahem vybereme (selektivní) neutralitu (s jasným příklonem k Západu a KSA) –, budeme od toho samého Západu a KSA (kteří jsou teď vlastně s Izraelem skoro jedna ruka) snad vůči němu v bezpečí.

 

Na druhé straně je férové poznamenat, že mnozí z těch, kdo se vůči vojenskému dealu s Ruskem vymezili, jsou skutečně ryze prozápadně (a někdy možná i proizraelsky) naladění Libanonci, podobně jako se dá říci, že Rusko může pociťovat určité zadostiučinění z toho, že bude velmi pravděpodobně jednou z tří zemí, která bude u libanonských břehů těžit tamní ropu a plyn.

 

To ale nic nemění na tom, že na skutečně vlivovém a mocenském poli se role Ruska (a do značné míry i Íránu) v Libanonu nijak „fatálně“ nezafixovala – tedy alespoň ne natolik, aby se Libanon z potenciální proíránské bašty nemohl na poslední chvíli změnit na další z hradeb, které se kolem Sýrie postupně vrší.
 

Izrael

Tel Aviv vnímá Sýrii především jako:
a) buď jako zázemí případného útoku či tlaku šíitských jednotek a milic loajálních revolučním myšlenkám části íránského kléru;
b) nebo jako jedno z bitevních polí v případě střetu s nimi. Po vlastní ose je dlouhodobě připraven udělat cokoli, co by takovou variantu odvrátilo či aspoň oddálilo, po ose kooperační je ochoten spolupracovat s kýmkoli, kdo mu v tomto úsilí pomůže či je dokonce motivován podobnými zájmy.

 

Byl-li Trump velmi pravděpodobně již získán tělesem pro tuto činnost v USA nejpověřenějším (tj. AIPACem; Americko-izraelský výbor pro veřejné záležitosti), je dalším logickým krokem (přinejmenším obdobného významu) navázání strategických vazeb se (stejně) zainteresovanými státy regionu. I toto vysvětluje neustále oteplování vztahů Izraele s KSA, potažmo státy Zálivu, případně v českém tisku příliš nezmiňovanou dlouhodobou izraelskou vojenskou a materiální podporu islamistickým skupinám přítomným a operujícím na jihu Sýrie.
 

Írán

Má-li jeho vedení skutečně záměr dobýt Jeruzalém, začíná být s postupujícím časem stále víc staveno před nevyřčenou výzvu, aby se (už konečně) předvedlo. Neboť nepředvedení se znamená na Blízkém východě ztrátu tváře, počítá (i z tohoto důvodu) Izrael s tím, že Írán se předvést skutečně bude chtít.

Írán je nicméně dost pravděpodobně poněkud vyčerpán svým syrským angažmá, podobně jako v předsálí Izraele stále ještě jaksi pevně neuchycen – ať již se to projevuje neustálým handrkováním o své jméno a podporu Hizbulláhu v Libanonu, případně obdobně namáhavé a klopýtavě vydobyté (ne)úspěchy v Iráku.

 

O Húsíjích a Jemenu či případně trablích jeho souvěrců, sympatizantů (a nezřídka i samotných operativců Revolučních gard) v zemích Zálivu ani nemluvě. Obtížné jsou ale i dohady v rámci tria Rusko, Turecko a Írán – Teherán je zde navíc místy tak trochu jako páté kolo u vozu a íránští vyjednavači mívají občas pocit, že zbylí dva partneři jejich aspirace, vize a nároky neberou vždy s takovou měrou priority, jakou jí přisuzují právě oni sami.
 

Rusko

Moskva má kromě geostrategických zájmů v Sýrii rozjednáno velmi slušné průmyslové portfolio, zejména v energetice a petrochemii. V „paktu“ s Tureckem a Íránem je Rusko s přehledem hlavním moderátorem, podobně je tomu v Sýrii samotné – vše podstatné se děje buď s jeho souhlasem, anebo tak, že o tom Rusové vědí; vděk a respekt mocenských struktur je vůči nim značný.

 

V rozletu (zejména obchodním), který Ruská federace v celém regionu zažívá, se ale může schovávat i určité riziko: Moskva obecně dost spoléhá na země, které mu mohou (například pod tlakem Američanů) jím naplánované (hlavně vojenské) dealy poměrně snadno vypovědět (např. Egypt, Turecko, KSA; již uvedený Libanon – kde ovšem deal nepokročil za rámec výhledové smlouvy).

 

Rusko musí dál samozřejmě počítat i s tlaky z Izraele, pro jehož rozhodování je mimochodem stěžejní vědět i to, na kterou stranu by se Rusko v případě eskalace syrského konfliktu postavilo. Otázka je nicméně zodpovězena dopředu: pokud se stane cokoli, bude Rusko stát na straně Sýrie – podobně jako Írán. Zatímco v případě Íránců jde o životní boj a projekt, jde v případě Ruska o důležitosti nemenšího významu: udržení výhodné geostrategické polohy a masivní ekonomicko-vlivový postup v celé oblasti MENA (Střední východ a Severní Afrika).
 

Sýrie

Armádě se podařilo v posledních týdnech prakticky eliminovat základny rebelů na severovýchodním okraji Damašku a většinu z islamistických opozičníků přesídlit do okrajových části země, zejména do Idlibu nebo Džarábulusu (na severních cípech při hranici s Tureckem). Uvnitř Sýrie tak prakticky zůstává jediná kapsa rebelů, a to venkovská oblast zhruba mezi městem Rastan a severním okrajem Homsu. Jinak je většina rebelů dislokována na okrajích země – ať již na severním, či jižním (hlavně Dar´á).

 

Je přitom otázkou, jestli skutečně platí, že se jich Sýrie přesunem na okraj zbavila, nebo jestli spíš nedošlo k tomu, že právě na daných „okrajích“ příslušní jedinci jen ještě víc neposílí řady těch, kdo Sýrii svým způsobem tak trochu obléhají – na severu Turecko; na západě čerstvě Západ a Saúdské Arábii loajální Libanon; na jihu Jordánsko s americkými a britskými vojenskými základnami. Jde-li o situaci na východě, představuje jak Džazíra, tak Anbár v podstatě stále porózní kraj kombinující protichůdné tendence státní, kurdské, beduínské (většinou, ale ne nutně sunnitské) i Teheránu loajální šíitské – stejně jako americké, ruské, potažmo saúdské či irácké zájmy.
 

Euforie z eliminace bašty rebelů na severovýchodě od Damašku (Ghúta) tak netrvala dlouho. Přibližně do té doby, dokud protivníkům Damašku nedošlo, že s odchodem rebelů z dané oblasti ztrácejí jednu z posledních možností jak chytit centrální vládu tak říkajíc „na švestkách“ (a to i kdyby šlo o to tam ty švestky nainstalovat). Pokud by zlověstné Trumpovo vyhrožování skutečně přešlo do akce, která si následně vyžádá (nejpravděpodobněji vládní či ruskou) reakci, může situace rychle eskalovat.

 

Unavenost z války

Současná konfigurace je přitom taková, že komukoli už je skutečně v zásadě jedno, co kdy a jak bylo či kdo byl v právu a kdo ne – hlavní je, aby se „už všechno nějak vyřešilo“. Pokud bylo syrskému konfliktu (například za účelem přerušení íránského vlivu západním směrem) aspoň do určité míry „napomoženo“, plní se tak dost možná jeden z hlavních kýžených scénářů, které lze v takovém plánu předpokládat: a sice ten o nutnosti určité „neadresnosti“ cíle, resp. „anonymitě autorství“.

 

Jinými slovy: pokud mohl mít kdokoli zájem na tom rozpoutat v místě a čase rozkol, musel činit tak, aby nebyl identifikovatelný nejen viník, ale i konečný cíl – kterým by v takovém případě byl stejně Írán.

 

Zároveň nebylo možné konflikt vyvolat tak, aby měl Írán:
a) důvod obvinit kohokoli konkrétního;
b) aby se minimalizovala pravděpodobnost, že by Írán (či kdokoli jiný – nedej bože Rusko) přišel opřekot Sýrii na pomoc.


Postupný vývoj přinesl takovou míru provázaností, která nyní dává skutečně možnost tvrdit, že byla-li jedním z dílčích strategických cílů ztráta „autorství“ i „adresnosti“, pak se obojí spolehlivě podařilo. Konflikt tak dospěl do „luxusu“ nabízejícího možnost, že jakákoli strana do něj může vstoupit, aniž by to bylo považováno za agresi čistě proti Sýrii či naopak snahu eliminovat íránské antisionistické tendence apod.

O to se ovšem stává nebezpečnějším právě kvůli kterékoli chvíli, kdy se taková příležitost naskytne; o tom, když se nabídne „přirozeně“ (jako nyní při chemickém útoku v Ghútě), pak raději ani nemluvě.

 

Armádní noviny publikují článek v rámci mediální spolupráce s online zpravodajstvím Rebuildsyria.cz, provozovaným společností Dealtrade Group.
 

Ondřej Krátký: Absolvent orientalistiky a etnologie na ZČU v Plzni. Zakladatel a majitel obchodně-zprostředkovatelské a konzultační firmy Dealtrade Group . Od roku 2009 jako externí konzultant převážně českých a slovenských firem na Blízkém Východě. Autor monografie „ Blízkovýchodní internacionála: Milníky šíitské aktivizace ve 20. století “. Zakladatel serveru „ Rebuildsyria.cz “ – přispěvatel, redaktor, autor designu a fotograf. Autor řady novinových článků a specializovaných statí pro různá online média.

 

Nahlásit chybu v článku


Související články

Desítky mrtvých Rusů po útoku na pozice USA v Sýrii

Boje v syrské provincii Dajr az-Zaur v noci ze 7. na 8. února se podle ruských médií nestaly ...

Su-57 v Sýrii: Marketing nebo další fáze testování?

Minulý týden se k ruským leteckým silám v Sýrii přidalo několik stíhacích letounů páté generace ...

Ukrajinské systémy aktivní ochrany Zaslon-L pro turecké tanky v Sýrii

Turecko urychleně vybaví své tanky bojující v Sýrii aktivním systémem ochrany APS (Active Protection ...

Izrael odtajnil detaily útoku na syrský jaderný reaktor al-Kibar

V noci z 5. na 6. záři 2007 bylo při leteckém úderu zničeno syrské jaderné centrum al-Kibar. K útoku ...

Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!

Komentáře

Zvýraznit příspěvky za posledních:
  • PavolR
    15:02 11.04.2018

    Jara: Zblúdilý Tomahawk i prípadné straty v podobe nejakých mŕtvych, či ranených možno zatušovať, nepriznať to. Záleží prakticky iba od toho, akú by Rusi očakávali výhodu alebo ...Zobrazit celý příspěvek

    Jara:
    Zblúdilý Tomahawk i prípadné straty v podobe nejakých mŕtvych, či ranených možno zatušovať, nepriznať to. Záleží prakticky iba od toho, akú by Rusi očakávali výhodu alebo nevýhodu zo zverejnenia. A ak by sa to dodatočne dostalo von nejakým iným kanálom, už bude informácia "po záruke".Skrýt celý příspěvek

  • Jara
    14:50 11.04.2018

    Fotr Když se nějaký zbloudilý tomahawk snese na ruskou základnu nic jiného mu nezbyde nereakcií by totiž ztratil tvář před samotným “Ruskem” a to je pro něj stejně životně ...Zobrazit celý příspěvek

    Fotr

    Když se nějaký zbloudilý tomahawk snese na ruskou základnu nic jiného mu nezbyde nereakcií by totiž ztratil tvář před samotným “Ruskem” a to je pro něj stejně životně důležité jako držet si přízeň oligarchů.
    A co si může dovolit si už vyzkoušel a bez reakce evrepských států NATO pravda je taková že kdyby k tomu byl americkým útokem donucen tak na jejich lodě klidně zaútočí Amici by byly nasraný ale eskalaci by neriskovaly a evropské NATO ? To by zálezlo do děr a dělalo mrtvého brouka, protože ani nic jiného dělat nemůžeme když jsme se v rámci sluníčkové polityky všichni odzbrojilySkrýt celý příspěvek

  • fotr
    14:24 11.04.2018

    To Jara Nemyslím že by Putin skutečně riskoval potopení Americké válečné lodi, podle mě zase jen zkouší kam až může zajít a jaké budou reakce. Kdyby ji skutečně potopil aniž by ...Zobrazit celý příspěvek

    To Jara

    Nemyslím že by Putin skutečně riskoval potopení Americké válečné lodi, podle mě zase jen zkouší kam až může zajít a jaké budou reakce. Kdyby ji skutečně potopil aniž by ten první raketový útok směřoval na Rusy, dostal by se do maléru a následná odveta by ho zřejmě připravila o veškeré jednotky v regionu.
    Rozpoutat válku nebo i jen regionální konflikt by pro Ruské oligarchy nebyl přijatelný, přišli by o svoje bohatství a to by asi neprošlo ani Putinovi.Skrýt celý příspěvek

  • Clanek
    14:14 11.04.2018

    @PavolR Napada me nekolik duvodu proc USA do ted nereagovalo: 1) Nemaji cil a teprve hledaji jak neco znicit tak aby to Rusko mohlo prejit bez reakce? 2) Do ted si v syrii ...Zobrazit celý příspěvek

    @PavolR
    Napada me nekolik duvodu proc USA do ted nereagovalo:
    1) Nemaji cil a teprve hledaji jak neco znicit tak aby to Rusko mohlo prejit bez reakce?
    2) Do ted si v syrii "zatrenovalo" spis Rusko, tak mozna nejaky test nove verze aktualnich zbrani, nebo novych zbrani uplne? Ty nemusi mit v oblasti a teprve se tam vezou... ?

    Tweet Trumpa z pred par minut:
    "Russia vows to shoot down any and all missiles fired at Syria. Get ready Russia, because they will be coming, nice and new and “smart!” You shouldn’t be partners with a Gas Killing Animal who kills his people and enjoys it!"Skrýt celý příspěvek

  • Beld
    14:13 11.04.2018

    Clanek veskrze zajimavy , jediny vaznejsi problem s nim mam az v zaveru . """ hlavní je, aby se „už všechno nějak vyřešilo“ "" Tady jde ze strany autora o obrovske ...Zobrazit celý příspěvek

    Clanek veskrze zajimavy , jediny vaznejsi problem s nim mam az v zaveru .

    """ hlavní je, aby se „už všechno nějak vyřešilo“ ""

    Tady jde ze strany autora o obrovske nepochopeni cele situace v oblasti . Jiste nektere ( nedulezite ) strany maji za cil mir . Ale ti nejvetsi hraci chteji prinejlepsim jen mirné uspání konfliktu a často ani to ne . Tam mír za nasich zivotu nebude .Skrýt celý příspěvek

  • PavolR
    13:58 11.04.2018

    Prečo ste všetci (Rusov nevynímajúc :-) ) fixovaní na raketový útok? K nemu by už zrejme došlo minulej noci bez toho, aby mali Rusi čas zastrájať sa, ako všetko zostrelia a ...Zobrazit celý příspěvek

    Prečo ste všetci (Rusov nevynímajúc :-) ) fixovaní na raketový útok? K nemu by už zrejme došlo minulej noci bez toho, aby mali Rusi čas zastrájať sa, ako všetko zostrelia a zaútočia aj na odpaľovacie zariadenia.
    Je Vám jasné, že Američania majú napríklad aj bombardéry B2, ktoré by práve teraz mohli tankovať niekde vo vzduchu na polceste do Sýrie? Aký odvetný úder by Rusy nasadili proti nim, alebo proti letiskám v USA, z ktorých by štartovali?
    Taktiež si myslím, že zo vzdialenosti +- 100 km od sýrskeho pobrežia možno elegantne uzatvoriť vzdušný priestor okolo Lakatie a ak je tam teraz fakt všetko nasáčkované odrezať tak jednoducho proasadovské sily od vzdušnej podpory.

    Osobne myslím, že existujú iba dva scenáre: 1.- Američania nepodniknú nič a znemožnia sa; 2.- Američania podniknú niečo, pri čom sa znemožnia Rusi. Prílišnej eskalácie by som sa nebál, lebo Putin sediaci v žiguláku nakoniec bude musieť strhnúť volant pred Trumpom vedeným protiidúcim TIRákom.Skrýt celý příspěvek

  • Clanek
    13:43 11.04.2018

    Karty drzi v ruce Putin, pro nej je Syrie dulezitejsi nez pro USA a podle toho to i dopadne. USA zautoci, ale netroufne si zautocit tak aby 1) padl rusky vojak 2) rus o tom dopredu ...Zobrazit celý příspěvek

    Karty drzi v ruce Putin, pro nej je Syrie dulezitejsi nez pro USA a podle toho to i dopadne. USA zautoci, ale netroufne si zautocit tak aby 1) padl rusky vojak 2) rus o tom dopredu nevedel. Takze to nejvic co muzeme cekat je nejaka omezena reakce ala par desitek tomahawku na ne tak dulezite cile, nebo bezletova zona v nekterych oblastech. Na utok samozrejme bude reagovat jak ruska tak syrska technika, ktera bude tvrdit ze 3/4 raket sestrelila, 1/4 nedoletela vubec a posledni, patou ctvrtinu :)) se podarilo ovladnout ve vzduchu prostredky REB. Coz ponekud nebude zapadat do poctu mrtvych irancu a znicenych budov, ale tak prejme jim to.

    K tomu spousteci:
    Utok plynem mi nesedi ani na Asada (nema co ziskat), teda za predpokladu ze vazne ovlada vsechny casti sve armady, ale nesedi mi ani na USA (ti "jsou na svem" a pokud nebudou chtit, tak je ze Syrie uz nikdo nikdy nevystipe), takze nejaka mistni bojuvka co uz vidi, ze to ma za par a chce do toho zapad vtahnout konecne naplno?

    Kazdopadne nesdilim nazor ze jsme na prahu WW3, ze je tohle dalsi kubanska krize atd. Za me je vse zatim krasne zmanazovatelne pro vsechny zapojene velmoci bez toho aby to nejak zasadne (a ne jen pro divaka) eskalovalo. Nestane se nic.Skrýt celý příspěvek

  • Jara
    13:26 11.04.2018

    Stirling
    Souhlas a další problém je, že Trump je arogantní blázen a Putin má odvahy plný pytel, k tomu aby na ty americké lodě zaútočil

    Stirling
    Souhlas a další problém je, že Trump je arogantní blázen a Putin má odvahy plný pytel, k tomu aby na ty americké lodě zaútočil

  • fenri
    13:23 11.04.2018

    Líbí se mi, že je článek bez emocí a stranění. Logik: a nebo bylo Trumpovo nečekané (a v kontextu aktivit USA v Syrii evidentně překvapivé a nesmyslné) prohlášení naopak ...Zobrazit celý příspěvek

    Líbí se mi, že je článek bez emocí a stranění.

    Logik: a nebo bylo Trumpovo nečekané (a v kontextu aktivit USA v Syrii evidentně překvapivé a nesmyslné) prohlášení naopak kouřovou clonou. Přecijenom začít jeden měsíc ve velkém stavět základny a tahat tam mraky těžké techniky a nasírat Turka a doslova pár dní na to říct "Tak mi balíme." smysl nedává.Skrýt celý příspěvek

  • stirling
    13:20 11.04.2018

    Moc pěkný článek. Myslím, že doba kdy někdo vnímal Sýrii jako boj proti IS nebo proti současnému režimu je dávno pryč. Každý si tam jede to svoje a aby toho dosáhl se spolčí klidně ...Zobrazit celý příspěvek

    Moc pěkný článek. Myslím, že doba kdy někdo vnímal Sýrii jako boj proti IS nebo proti současnému režimu je dávno pryč. Každý si tam jede to svoje a aby toho dosáhl se spolčí klidně s čertem. Tak snad si to nějak naporcují a opravdu už bude klid.
    Ač jasně přiznám, že jsem čistě pro západní, tak rozhodně nejsem pro žádné zbrklé reakce USA, teď ale na druhou stranu Rusové jsou trubky s tím vyhlášením, že zaútočí na ty nosiče, tím podle mě zbytečně Trumpa zatlačili do kouta a on teď vlastně ani nemá možnost nejednat, protože pokud stáhne ocas tak mu to dají doma pěkně sežrat (a to samé platí naopak, pokud rusáci nesplní co deklarují tak bude za slabocha Putin). Podle mě stačilo říct, že rakety sestřelí a byla by "pohoda" max by se stalo, že z 50 vypálených raket dopadne 20 a podle mě by byla každá strana spokojené jen by si to od prezentovali svým pohledem.Skrýt celý příspěvek

  • logik
    13:18 11.04.2018

    oprava "pak někdo dělal blba z USA ne USA z někoho".

    oprava "pak někdo dělal blba z USA ne USA z někoho".

  • logik
    13:16 11.04.2018

    Danosť: "Ked minulý rok povedal Trump aj spojenci že Asad už nieje hlavný problém prišiel chemický útok po ktorom sa znova uvažovalo o zosadení Asada. " ???? Pokud byl ten útok ...Zobrazit celý příspěvek

    Danosť: "Ked minulý rok povedal Trump aj spojenci že Asad už nieje hlavný problém prišiel chemický útok po ktorom sa znova uvažovalo o zosadení Asada. "

    ???? Pokud byl ten útok zinscenovaný, pak
    a) ho zinscenovala USA. Pak je její předchozí rétorika o ústupu nesmyslná a tedy USA dělá blba sama ze sebe
    b) zinscenoval ho někdo, kdo chce USA do toho zatáhnout. Pak dělá někdo blba z USA a ni

    Ale varianta, že to USA zinscenovalo aby popřelo své týden staré vyjádření a tak z nás dělá blby příliš logiky nemá. To by znamenalo, že USA si udělaly blámáž sami na sebe a dali lidem, co USA rádi nemají, munici....Skrýt celý příspěvek

  • Jara
    13:14 11.04.2018

    Skvělý článek doufám ne poslední od tohoto autora

    Skvělý článek doufám ne poslední od tohoto autora

  • fotr
    13:13 11.04.2018

    To Danosť Tak vážně nevím zda tam byl plyn skutečně použit a kdo ho případně použil. Pokud ale ano a nebyly to USA, tak si nemyslím že Assad, ten tam zřejmě o ničem už nerozhoduje ...Zobrazit celý příspěvek

    To Danosť
    Tak vážně nevím zda tam byl plyn skutečně použit a kdo ho případně použil. Pokud ale ano a nebyly to USA, tak si nemyslím že Assad, ten tam zřejmě o ničem už nerozhoduje ale přiklonil bych se k Ruskému scénáři, Rusové už delší testují všude možně co jim projde a kam už mohou zajít. Umím si i představit variantu že ho použili Rusové aby následně zdiskreditovali USA. Je tam několik variant které dávají smysl, i ta o které je napsáno v článku (poslední příležitost USA).Skrýt celý příspěvek

Načítám diskuzi...

Stránka 13 z 14