Jaké jsou zájmy mocností v syrské válce?

Zničený tank syrské armády (2012); větší foto; ilustrační foto / Christiaan Triebert, CC BY 2.0

Jen pár dní po tom, co Donald Trump avizoval stažení amerických vojsk ze Sýrie, přichází zcela opačná rétorika, naznačující vůli k útoku. Příznačné je, že se tak děje (opět) na základě doposud neprokázaných obvinění o použití chemie a charakteristický je i princip hledání záminky.

Může se tak dít ale i proto, že více zahraničních oponentů prezidenta Asada vyhodnotilo, že pro případnou intervenci je nejen dotvořeno zázemí, ale může to být také naposledy, co se taková příležitost „legitimně“ nabízí. Popis aktuálních pozic jednotlivých hlavních hráčů osvětlí víc:

 

 

Spojené státy

USA plní v syrském konfliktu poměrně nejasnou roli, kdy průběžně oscilují od plánů na masivní a aktivnější zapojení až k myšlenkám na úplné stažení vojsk. Předmětem zájmu Američanů může být v Sýrii cokoli – od ropy až po aplikaci demokracie západního střihu. Slabinou je jejich v zásadě chaotický postup a zmatené působení navenek, reflektující zřejmě vnitřní rozhádanost vyšších pater americké administrativy.

 

Poslední dobou se nicméně zdá, že se k většímu slovu dostává Trump a jestřábi kolem něj. Překlad ve vztahu k Blízkému Východu zní: špatné zprávy pro Írán. To by vysvětlovalo mnohé, v neposlední řadě i americkou snahu najít sebeobhájitelnější příčinu proč se začít vojensky plněji angažovat v Sýrii. USA přitom nejsou samy, kdo zemi vnímá jako předpolí íránských regionálních zájmů – ať již protiizraelských či ryze regionálně-hegemonistických.
 

Západní Evropa

Hlavní státy Evropské unie, které mají své více či méně přiznané zájmy v Sýrii a zároveň mají za sebou dějiny, jež je určitým způsobem provázaly s islámem, si v posledních letech prošly svou malou verzí společenského chaosu, určitou malou Sýrii roku 1982. Toto se odrazilo v mínění veřejnosti a přispělo k diskreditaci vládnoucích elit několika posledních let.

 

Zároveň se zdá, že pragmatičtěji myslící političtí oponenti takových elit se postupně začínají konsolidovat: starší politická generace (Merkelová, Mogheriniová apod.) je tak postupně zastiňována lidmi typu Emmanuel Macron, který se na Blízkém Východě prezentuje jako velmi aktivní hráč. Čile zde jedná se všemi od Saúdské Arábie až po Libanon , a vrací tak Francii do nejvyšší geopolitiky jako jasného zástupce (jinak zcela nečitelné a nevýrazné) Evropy pro danou oblast.

 

Stále víc se přitom mluví i o plánované (či dokonce již dlouhodobě tajně realizované) přítomnosti francouzských vojsk v Sýrii, velmi pravděpodobně coby doplnění (či dokonce nahrazení) oddílů amerických, doposud přítomných zejména ve východní části země (oblast al-Džazíra a kurdská „Rožava“). Má-li se tak skutečně stát, snaží se tím Francouzi možná navázat na „historický nárok“ (který ovšem zejména Syřané vlastním vlasteneckým odbojem od 20. – 30. let minulého století zásadně zpochybnili), hlavně se vypořádat s frustrací z let čerstvě minulých: „Jak to, že my, kdo jsme již cca 40 let druhým domovem hlavních syrských dezertérů a disidentů, jsme teď do Sýrie zcela ztratili přístup?!“ 

 

Že se kvůli tomu francouzští diplomaté i politici údajně velmi rádi otírají o své (s Damaškem „normálně“ komunikující) české kolegy (či Čechy na nejrůznějších bruselských pozicích obecně), má příčinu mimo jiné ve vlastnostech ryze „chevalierských“ – uražené hrdosti a žárlivosti.

 

Po letech, kdy na Blízkém východě aktivně působily jen nižší stupně (navíc nekonsolidované) západní síly – části armád a velvyslanectví jednotlivých států, která rozhodně nejednala jako sehraný orchestr – se tak zdá, že se Francie začíná chápat otěží. Naopak tradiční koloniální velmoc, Spojené království, v současné brexitové atmosféře působí spíš jen jako apendix, s nímž se počítá snad už skutečně „pouze“ vojensky.

 

Saúdská Arábie (KSA)

Tím, že si v  Louvru prohlédl obnaženou „Svobodu na barikádě“ od Delacroixe, jakoby princ Muhammad bin Salmán (MBS) symbolicky dokončil své ideologické obrození i vůči Evropě.

 

To kromě obchodních dohod přinese:
a) posílené páky na Írán (přičemž nejen silové, ale hlavně co do „soft-power“, jíž nově zatraktivněná KSA bude díky svému zásadnímu přerodu disponovat);
b) tolik potřebnou „morální“ legitimitu pro ospravedlnění jakéhokoli (budoucího) paktu Západu (a/i Izraele) s KSA.

 

Byl-li nukleární deal „Mogheriniové“ (a dalších zástupců) se Zarífem (za Írán) před několika lety považován za vrchol západních strategií vůči Teheránu, dokázal MBS symbolickým vyzněním kvalitativní proměny své země (tj. něčeho, co se „ještě včera“ zdálo nemožné) zastínit nejen tento deal, ale i jeho autory.

 

Dochází k tomu přitom v době, kdy:
a) Izrael si mnohé sympatizanty v Evropě získal díky (mediálně klasicky zjednodušenému, a tedy ne vždy přesně interpretovanému) ráznému přístupu k migrantům a/i muslimským menšinám;
b) Íránu výrazně neprospělo, že se – coby přiznaně „islámská“ země – s negativním vyzněním migračních námětů (s nimiž ovšem zas tolik do činění nemá) v určité zjednodušené zkratce prostě svezl.

 

Zde stojí možná za zmínku, že v přístupu k islámským radikálům a vůli po fungování státu či vlastního teritoria je tzv. „syrský režim“ v zásadě na stejné vlně jako četní (západní) odpůrci imigrační politiky, která svou vstřícností v Evropě v jeden moment téměř popřela svrchovanou moc zákona. Právě pro podobné nastavení, co do věcí správy státu i chápání občanských práv a povinností, jsou vládu v Damašku velmi dobře s to pochopit především země Visegrádu.

 

Bohužel, neshoda je tam právě ve dvou „detailech“ – pohledu na Izrael a na Írán. Toto vnáší do věci řadu bizarních a zdánlivě nelogických prvků, kdy stejný evropský politik může vykazovat slabost pro Izrael i pro syrskou vládu zároveň, zatímco další se – stejně paralelně – zastává jak Íránu (= šíité, kteří žijí přes tisíc let v pocitu, že jim sunnité ukřivdili a nadále křivdí), tak syrských uprchlíků (= sunnité, kteří ve své většině nesnášejí Írán).

 

Jedině americký prezident v tom, zdá se, má opět jasno: protože údajně byli chemicky eliminováni lidé (mimochodem ti samí muslimové, které ve své zemi svého času nechtěl ani vidět), avizuje div ne vyhlášení války státu, který má v lecčems velmi podobné postoje jako on sám. Bohužel tento stát je podporován Íránem, jenž je arcinepřítelem Saúdské Arábie (která svého času byla patronem těch samých muslimů, které k sobě Trump nechtěl pouštět), hlavně ale Izraele – a je tedy zřejmě zapotřebí ukázat mu co proto.


 

Turecko

Velké sny Ankary o pádu Baššára Asada a historickém zadostiučinění (tj. „sunnizaci“ Sýrie za patronace a významné asistence Turecka) se s průběhem syrského konfliktu v zásadě redukovaly na úpornou prevenci ohrožení ze strany Kurdů. Poměrně dobře fungující partnerství se Západem se za posledních několik let vlády Erdoğanovy vládnoucí strany AKP dostalo i kvůli jeho islamizujícímu panosmanství do určité slepé uličky.

Vynahrazeno bylo stále větším příklonem Turecka k Rusku. Takový příklon nejen popírá mnohasetleté pravidlo určitého „paktu“ Turecka se Západem proti Rusku, ale je pro Západ poměrně drastickou představou.

 

Přesto tu ale dost možná platí, že zvyk je železná košile – je totiž stále otázkou, ke které straně by se Turecko v případě jakékoli možné eskalace syrské situace nakonec přiklonilo. Marek Čejka sice uvádí, že existuje i jakási osa Turecko – Katar , kterou staví bezmála na roveň hlavní ose (šíité vs. sunnité), ovšem je podobnou otázkou, nakolik efektivní a životaschopná tato osa je. Podle mého názoru budou v nejbližší době turecké snahy maximálně napřeny (v rámci dalšího z hesel o košili – nyní té, která je bližší než kabát) do syrského Idlibu a jej obestupujícího syrsko-tureckého příhraničí.

 

Daná oblast je jednak stále víc ekonomicky, kulturně i silově manipulována směrem k Ankaře, jednak představuje jednu výsep, o nichž mohou Turci uvažovat jako bodech prevence scelení a případné další expanze kurdského elementu. Stejně tak se samozřejmě dívají na Afrín či Džarábulus, resp. daným prizmatem vnímají v zásadě celou oblast syrského severu.

 

Ekonomický vliv je přitom spíš jen vedlejším bonusem, a to i proto, že s sebou stejně ponese jedno podstatné negativum – nutnost vypořádat se nějakým způsobem z nepřeberným množstvím různorodých opozičníků včetně islamistů, kteří byli v průběhu posledních let do idlibské provincie převezeni a kteří zde jistě neplánují začít spořádaný rodinný život: buď se budou chtít vrátit do těch částí Sýrie, ze kterých přišli, nebo se naopak pokusí proniknout do Turecka, a to i s vidinou toho, že by se mohli dostat dál, například do Evropy. Tím ostatně může Turecko časem začít zase hrozit (zejména najde-li k tomu věrohodný spouštěcí důvod a vhodnou příležitost).


 

Libanon

Libanon syrským konfliktem dlouhodobě trpí a domácí politici to samozřejmě vidí. Zemi sužuje kritický pokles výkonnosti ekonomiky, úbytek investorů, obchodních i pracovních příležitostí. Nejasná je (či ještě donedávna byla) podpora ze strany Západu (tj. Francie), podobně jako ze strany tradičního sponzora libanonských sunnitů, KSA.

 

Oč víc tito sponzoři v posledních letech přerušili s Bejrútem kontakt, o to aktivnější v Libanonu byly mocnosti podporující Damašek – v první řadě (domácí) šíité (Hizballáh, a tedy i Írán). Ještě v roce 2017 se zdálo, že Íránem podporované frakce mají dobře nakročeno k tomu, aby i v Libanonu získaly hlavní slovo.

 

Letošek je naopak ve znamení výrazně reverzního trendu, který významně souvisí s již několikrát nepřímo zmíněným „znovuobrozením“ západně-saúdského establishmentu – zaštítěného částečně Trumpem, hlavně ale Macronem a MBS. Tomu odpovídá zcela nečekané vyztužení (sunnitského) libanonského premiéra Saada Harírího poté, co se ještě celkem nedávno zdál být na odpis; podobně i mlčení (křesťanského prezidenta) Míšála Awna i (šíitského předsedy parlamentu) Nabíha Birrího.

 

Jdeme-li po konkrétních příkladech, nacházíme i zde:
a) na jedné straně podmítnutí smlouvy o vojenské spolupráci, kterou Rusko nabízelo libanonské armádě (a která by z ní konečně vytvořila armádu schopnou účelné akce či obrany);
b) 
na straně druhé ovšem o překotný zájem o sponzorskou („žebrací“) akci „CEDRE“, jejímž cílem bylo nalít do vyprahlé libanonské ekonomiky několik (většinou původně evropských) miliard euro.

 

Tím zároveň libanonské mocenské elity vyslaly jasný vzkaz: Raději s armádou neschopnou efektivní obrany proti Izraeli, ale s finanční injekcí, která nám toto kompenzuje.  Zároveň – protože si místo „ruského klubu“ takovým tahem vybereme (selektivní) neutralitu (s jasným příklonem k Západu a KSA) –, budeme od toho samého Západu a KSA (kteří jsou teď vlastně s Izraelem skoro jedna ruka) snad vůči němu v bezpečí.

 

Na druhé straně je férové poznamenat, že mnozí z těch, kdo se vůči vojenskému dealu s Ruskem vymezili, jsou skutečně ryze prozápadně (a někdy možná i proizraelsky) naladění Libanonci, podobně jako se dá říci, že Rusko může pociťovat určité zadostiučinění z toho, že bude velmi pravděpodobně jednou z tří zemí, která bude u libanonských břehů těžit tamní ropu a plyn.

 

To ale nic nemění na tom, že na skutečně vlivovém a mocenském poli se role Ruska (a do značné míry i Íránu) v Libanonu nijak „fatálně“ nezafixovala – tedy alespoň ne natolik, aby se Libanon z potenciální proíránské bašty nemohl na poslední chvíli změnit na další z hradeb, které se kolem Sýrie postupně vrší.
 

Izrael

Tel Aviv vnímá Sýrii především jako:
a) buď jako zázemí případného útoku či tlaku šíitských jednotek a milic loajálních revolučním myšlenkám části íránského kléru;
b) nebo jako jedno z bitevních polí v případě střetu s nimi. Po vlastní ose je dlouhodobě připraven udělat cokoli, co by takovou variantu odvrátilo či aspoň oddálilo, po ose kooperační je ochoten spolupracovat s kýmkoli, kdo mu v tomto úsilí pomůže či je dokonce motivován podobnými zájmy.

 

Byl-li Trump velmi pravděpodobně již získán tělesem pro tuto činnost v USA nejpověřenějším (tj. AIPACem; Americko-izraelský výbor pro veřejné záležitosti), je dalším logickým krokem (přinejmenším obdobného významu) navázání strategických vazeb se (stejně) zainteresovanými státy regionu. I toto vysvětluje neustále oteplování vztahů Izraele s KSA, potažmo státy Zálivu, případně v českém tisku příliš nezmiňovanou dlouhodobou izraelskou vojenskou a materiální podporu islamistickým skupinám přítomným a operujícím na jihu Sýrie.
 

Írán

Má-li jeho vedení skutečně záměr dobýt Jeruzalém, začíná být s postupujícím časem stále víc staveno před nevyřčenou výzvu, aby se (už konečně) předvedlo. Neboť nepředvedení se znamená na Blízkém východě ztrátu tváře, počítá (i z tohoto důvodu) Izrael s tím, že Írán se předvést skutečně bude chtít.

Írán je nicméně dost pravděpodobně poněkud vyčerpán svým syrským angažmá, podobně jako v předsálí Izraele stále ještě jaksi pevně neuchycen – ať již se to projevuje neustálým handrkováním o své jméno a podporu Hizbulláhu v Libanonu, případně obdobně namáhavé a klopýtavě vydobyté (ne)úspěchy v Iráku.

 

O Húsíjích a Jemenu či případně trablích jeho souvěrců, sympatizantů (a nezřídka i samotných operativců Revolučních gard) v zemích Zálivu ani nemluvě. Obtížné jsou ale i dohady v rámci tria Rusko, Turecko a Írán – Teherán je zde navíc místy tak trochu jako páté kolo u vozu a íránští vyjednavači mívají občas pocit, že zbylí dva partneři jejich aspirace, vize a nároky neberou vždy s takovou měrou priority, jakou jí přisuzují právě oni sami.
 

Rusko

Moskva má kromě geostrategických zájmů v Sýrii rozjednáno velmi slušné průmyslové portfolio, zejména v energetice a petrochemii. V „paktu“ s Tureckem a Íránem je Rusko s přehledem hlavním moderátorem, podobně je tomu v Sýrii samotné – vše podstatné se děje buď s jeho souhlasem, anebo tak, že o tom Rusové vědí; vděk a respekt mocenských struktur je vůči nim značný.

 

V rozletu (zejména obchodním), který Ruská federace v celém regionu zažívá, se ale může schovávat i určité riziko: Moskva obecně dost spoléhá na země, které mu mohou (například pod tlakem Američanů) jím naplánované (hlavně vojenské) dealy poměrně snadno vypovědět (např. Egypt, Turecko, KSA; již uvedený Libanon – kde ovšem deal nepokročil za rámec výhledové smlouvy).

 

Rusko musí dál samozřejmě počítat i s tlaky z Izraele, pro jehož rozhodování je mimochodem stěžejní vědět i to, na kterou stranu by se Rusko v případě eskalace syrského konfliktu postavilo. Otázka je nicméně zodpovězena dopředu: pokud se stane cokoli, bude Rusko stát na straně Sýrie – podobně jako Írán. Zatímco v případě Íránců jde o životní boj a projekt, jde v případě Ruska o důležitosti nemenšího významu: udržení výhodné geostrategické polohy a masivní ekonomicko-vlivový postup v celé oblasti MENA (Střední východ a Severní Afrika).
 

Sýrie

Armádě se podařilo v posledních týdnech prakticky eliminovat základny rebelů na severovýchodním okraji Damašku a většinu z islamistických opozičníků přesídlit do okrajových části země, zejména do Idlibu nebo Džarábulusu (na severních cípech při hranici s Tureckem). Uvnitř Sýrie tak prakticky zůstává jediná kapsa rebelů, a to venkovská oblast zhruba mezi městem Rastan a severním okrajem Homsu. Jinak je většina rebelů dislokována na okrajích země – ať již na severním, či jižním (hlavně Dar´á).

 

Je přitom otázkou, jestli skutečně platí, že se jich Sýrie přesunem na okraj zbavila, nebo jestli spíš nedošlo k tomu, že právě na daných „okrajích“ příslušní jedinci jen ještě víc neposílí řady těch, kdo Sýrii svým způsobem tak trochu obléhají – na severu Turecko; na západě čerstvě Západ a Saúdské Arábii loajální Libanon; na jihu Jordánsko s americkými a britskými vojenskými základnami. Jde-li o situaci na východě, představuje jak Džazíra, tak Anbár v podstatě stále porózní kraj kombinující protichůdné tendence státní, kurdské, beduínské (většinou, ale ne nutně sunnitské) i Teheránu loajální šíitské – stejně jako americké, ruské, potažmo saúdské či irácké zájmy.
 

Euforie z eliminace bašty rebelů na severovýchodě od Damašku (Ghúta) tak netrvala dlouho. Přibližně do té doby, dokud protivníkům Damašku nedošlo, že s odchodem rebelů z dané oblasti ztrácejí jednu z posledních možností jak chytit centrální vládu tak říkajíc „na švestkách“ (a to i kdyby šlo o to tam ty švestky nainstalovat). Pokud by zlověstné Trumpovo vyhrožování skutečně přešlo do akce, která si následně vyžádá (nejpravděpodobněji vládní či ruskou) reakci, může situace rychle eskalovat.

 

Unavenost z války

Současná konfigurace je přitom taková, že komukoli už je skutečně v zásadě jedno, co kdy a jak bylo či kdo byl v právu a kdo ne – hlavní je, aby se „už všechno nějak vyřešilo“. Pokud bylo syrskému konfliktu (například za účelem přerušení íránského vlivu západním směrem) aspoň do určité míry „napomoženo“, plní se tak dost možná jeden z hlavních kýžených scénářů, které lze v takovém plánu předpokládat: a sice ten o nutnosti určité „neadresnosti“ cíle, resp. „anonymitě autorství“.

 

Jinými slovy: pokud mohl mít kdokoli zájem na tom rozpoutat v místě a čase rozkol, musel činit tak, aby nebyl identifikovatelný nejen viník, ale i konečný cíl – kterým by v takovém případě byl stejně Írán.

 

Zároveň nebylo možné konflikt vyvolat tak, aby měl Írán:
a) důvod obvinit kohokoli konkrétního;
b) aby se minimalizovala pravděpodobnost, že by Írán (či kdokoli jiný – nedej bože Rusko) přišel opřekot Sýrii na pomoc.


Postupný vývoj přinesl takovou míru provázaností, která nyní dává skutečně možnost tvrdit, že byla-li jedním z dílčích strategických cílů ztráta „autorství“ i „adresnosti“, pak se obojí spolehlivě podařilo. Konflikt tak dospěl do „luxusu“ nabízejícího možnost, že jakákoli strana do něj může vstoupit, aniž by to bylo považováno za agresi čistě proti Sýrii či naopak snahu eliminovat íránské antisionistické tendence apod.

O to se ovšem stává nebezpečnějším právě kvůli kterékoli chvíli, kdy se taková příležitost naskytne; o tom, když se nabídne „přirozeně“ (jako nyní při chemickém útoku v Ghútě), pak raději ani nemluvě.

 

Armádní noviny publikují článek v rámci mediální spolupráce s online zpravodajstvím Rebuildsyria.cz, provozovaným společností Dealtrade Group.
 

Ondřej Krátký: Absolvent orientalistiky a etnologie na ZČU v Plzni. Zakladatel a majitel obchodně-zprostředkovatelské a konzultační firmy Dealtrade Group . Od roku 2009 jako externí konzultant převážně českých a slovenských firem na Blízkém Východě. Autor monografie „ Blízkovýchodní internacionála: Milníky šíitské aktivizace ve 20. století “. Zakladatel serveru „ Rebuildsyria.cz “ – přispěvatel, redaktor, autor designu a fotograf. Autor řady novinových článků a specializovaných statí pro různá online média.

 

Nahlásit chybu v článku


Související články

Desítky mrtvých Rusů po útoku na pozice USA v Sýrii

Boje v syrské provincii Dajr az-Zaur v noci ze 7. na 8. února se podle ruských médií nestaly ...

Su-57 v Sýrii: Marketing nebo další fáze testování?

Minulý týden se k ruským leteckým silám v Sýrii přidalo několik stíhacích letounů páté generace ...

Ukrajinské systémy aktivní ochrany Zaslon-L pro turecké tanky v Sýrii

Turecko urychleně vybaví své tanky bojující v Sýrii aktivním systémem ochrany APS (Active Protection ...

Izrael odtajnil detaily útoku na syrský jaderný reaktor al-Kibar

V noci z 5. na 6. záři 2007 bylo při leteckém úderu zničeno syrské jaderné centrum al-Kibar. K útoku ...

Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!

Komentáře

Zvýraznit příspěvky za posledních:
  • StandaBlabol
    22:57 11.04.2018

    to cernakus, mezinárodní vyšetřovací komise byla ustanovena v souladu s předpisy Mezinárodní asociace pro civilní letectví (ICAO). Klidně se navážej do idnes.cz, ale výsledky ...Zobrazit celý příspěvek

    to cernakus,

    mezinárodní vyšetřovací komise byla ustanovena v souladu s předpisy Mezinárodní asociace pro civilní letectví (ICAO). Klidně se navážej do idnes.cz, ale výsledky vyšetřování najdeš zveřejněné na každém zpravodajském webu. Ta zpráva je na internetu bez problémů dostupná, předpokládám že google znáš. Ale kdo nechce, ten nevidí.

    Ty zprávy OPCW už ti mezitím postnul Logic.Skrýt celý příspěvek

  • Beld
    22:54 11.04.2018

    Tady je cely predlouhy clanek k procteni

    https://files.fm/down.php?cf&i...

    Tady je cely predlouhy clanek k procteni

    https://files.fm/down.php?cf&i...

  • cernakus
    22:53 11.04.2018

    STandaBlabol: Ne, S/2018/321 nepočítá s OPCW, ale s JIM. OPCW si tam vyšetřuje nezávisle na RB OSN. Šlo o to, kdo měl vyvodit závěr o viníkovi. S/2018/321 to chtěla po JIM ...Zobrazit celý příspěvek

    STandaBlabol:

    Ne, S/2018/321 nepočítá s OPCW, ale s JIM. OPCW si tam vyšetřuje nezávisle na RB OSN.

    Šlo o to, kdo měl vyvodit závěr o viníkovi. S/2018/321 to chtěla po JIM bez hlasování v RB OSN, S/2018/322 po OPCW s hlasováním o závěru v RB OSN.

    JIM pak měla být tvořena politickými členy mimo strany konfliktu. V chápání Západu to je pak tak, že Rusko stranou konfliktu JE, USA stranou konfliktu NEJSOU. JIM se už jednou ztrapnil, když vydal označení za viníka Asada, přičemž jejich závěry se rozcházely s důkazy OPCW ;-)Skrýt celý příspěvek

  • StandaBlabol
    22:40 11.04.2018

    Olivave, mýlíš se nebo máš potíže s porozuměním anglicky psanému textu: 1) Není tam nic o tom, že by Švédi s něčím neuspěli. Švédi jen konstatovali, že je škoda, že se ...Zobrazit celý příspěvek

    Olivave,

    mýlíš se nebo máš potíže s porozuměním anglicky psanému textu:

    1) Není tam nic o tom, že by Švédi s něčím neuspěli. Švédi jen konstatovali, že je škoda, že se nepodařilo dohodnout nějaký způsob vyšetřování. A pak Rusové předložili svůj druhý návrh, pro který ale zase hlasovalo jen 5 států z 15ti (včetně Rusů a BEZ Švédů). Oproti americkému, pro který hlasovala velká většina a zastavili ho až Rusové vetem.

    2) Není pravda, že jedno vyšetřování bylo podle USA a druhé "nezávislé" OPCW. Ten americký návrh (stejně jako ruský) počítá s "fact-based" vyšetřováním OPCW. A rozdíl je v tom, jak by bylo OPCW úkolováno a jakým způsobem by byly nálezy OPCW používány v dalším vyšetřování.Skrýt celý příspěvek

  • Beld
    22:38 11.04.2018

    Logiku ja se vratim k OPCW a utokum z roku 2013 . ...Zobrazit celý příspěvek

    Logiku ja se vratim k OPCW a utokum z roku 2013 .

    http://neviditelnypes.lidovky....

    VZ( oficialni casopis ACR 4\2014 ) uz nemaji oficialni databazi casopisu na internetu , ale v druhe casti tohoto clanku na NP mate vynatek z clanku ceskeho experta pracujiciho v te dobe pro OPCW o utocich sarinem v Chán Šajchúnu v provincii Idlíb . Prakticky rika , ze jiste to neni , ale "asi" to byli rebelove . ( tedy vlastne 1 z tech 3 se "asi" ani nestal ) .

    Oficialni zprava OPCW rika "Neco se tam stalo , nasli jsme stopy "necisteho" sarinu , nevime odkud se strilelo , nevime pocet obeti ( Uz byly pry davno pohrbene ) Vetsinu vzorku nam dodali rebelove a vladni vojska v oblasti . Na miste jednoho z "utoků" jsme stopy vubec nenasli . Nevime vlastne skoro nic . I kdyz hlavni vesetrovatelka Carla del Ponteová se taky neoficialne pro media vyjadrila , ze sarin nejspise pouzili rebelove .Skrýt celý příspěvek

  • logik
    22:36 11.04.2018

    fenri: Už jsem to tady dával, ale klidně znovu: V tomto reportu: https://www.opcw.org/fileadmin... máš záznamy svědků, kteří všichni ...Zobrazit celý příspěvek

    fenri:
    Už jsem to tady dával, ale klidně znovu:
    V tomto reportu:
    https://www.opcw.org/fileadmin...
    máš záznamy svědků, kteří všichni shodně vypovídají o tom, že plyn shodily helikoptéry. Nikdo kromě Asada tam vrtulníky nemá.

    V tomto reportu máš další kupu svědectví o shazování barelových bomb
    https://www.opcw.org/fileadmin...
    včetně dokumentace zbytků samotných bomb

    Tady jsou chemické analýzy zbytků bomb, prokazující neočekávěně vysoké množství chlóru:
    https://www.opcw.org/fileadmin...

    Tady
    https://www.opcw.org/fileadmin...
    a tady
    https://www.opcw.org/fileadmin...
    je report pozitivně detekující sarin, jak v biomedicínských vzorcích z pitev, tak i vzorcích půdy:
    detekce byla pozitivní v obou laboratořích, do kterých byly vzorky poslány, tedy není pravda, jak tvrdíš, že by Sarin detekovala pouze jedna laborka.
    Dále tam byl, opět v obou laborkách, detekován hexamin, což je součást specificky Asadova receptu na výrobu Sarinu.
    Způsob doručení Sarinu se určit s jistotou nepodařilo, ale svědci mluví o doručení "z letadla".

    První tři reporty jdou za Asadem zcela jasně: letectvo nikdo jiný nemá. Čtvrtý je poměrně pravděpodobný, ale jistě to říci nejde.Skrýt celý příspěvek

  • Jirosi
    22:36 11.04.2018

    Fenri: Já, si to nevymyslel, ale použil jen některými tady dodané zdroje. ...Zobrazit celý příspěvek

    Fenri: Já, si to nevymyslel, ale použil jen některými tady dodané zdroje.

    https://twitter.com/WaelAlRuss...

    Ten časový údaj se podivně překrývá.Skrýt celý příspěvek

  • cernakus
    22:32 11.04.2018

    fenri:

    CVN do tohoto nezasáhne. Nejbližší funkční je v Norfolku
    http://www.gonavy.jp/CVLocatio...

    A to je, i kdyby vyrazila hned, tak na dva týdny cesta.

    fenri:

    CVN do tohoto nezasáhne. Nejbližší funkční je v Norfolku
    http://www.gonavy.jp/CVLocatio...

    A to je, i kdyby vyrazila hned, tak na dva týdny cesta.

  • cernakus
    22:27 11.04.2018

    StandaBlabol: CHtěl jsem odkaz na závěr relevantní komise ohledně těch potvrzených chemických útoků Asadem. Nicméně i u toho MH17 to je fajn. Takže odkaz na lžidnes, kde se ...Zobrazit celý příspěvek

    StandaBlabol:

    CHtěl jsem odkaz na závěr relevantní komise ohledně těch potvrzených chemických útoků Asadem.

    Nicméně i u toho MH17 to je fajn.
    Takže odkaz na lžidnes, kde se mluví o komisi. Kdo ji pověřil? FAI? Protože ta jediná, vyjma RB OSN má právo vytvořit RELEVANTNÍ komisi pro vyšetřování letecké nehody (tam patří i bombové a raketové útoky). A hlavně chtěl bych tu zprávu. Prostě obecné flky plky v lžidnes jsou jen indicie. Nic více.

    A abychom byli u tématu, tak rposím o těch hcemických útocích, to letadlo nechme spát.Skrýt celý příspěvek

  • fenri
    22:20 11.04.2018

    StandaBlabol: tak ze vzduchu ten sarin v Chanu nebyl (ta díra je fejk) a vzorek Sarinu neodpovídal vzorkům Sarinu SAA. Takže doložené není nic. Jirosi: ehm, Moskva navýšila ...Zobrazit celý příspěvek

    StandaBlabol: tak ze vzduchu ten sarin v Chanu nebyl (ta díra je fejk) a vzorek Sarinu neodpovídal vzorkům Sarinu SAA. Takže doložené není nic.

    Jirosi: ehm, Moskva navýšila letdla o:
    -4 kusy
    -na stav menší, než na začátku angažmá

    To je jansný důkaz toho, že se chystají rozsekat USAF a letadla z CVN, která vyprovokují tím, že udělají chemický útok v situaci, kdy se jim daří. Jo, to dává smysl.Skrýt celý příspěvek

  • Jirosi
    22:16 11.04.2018

    A ještě taková otázka do pranice, proč zrovna před měsícem začala Moskva opět navyšovat počty letadel v Syrii? Proč tedy pokud to byla USA provokace, nejsou USA síly okamžitě ...Zobrazit celý příspěvek

    A ještě taková otázka do pranice, proč zrovna před měsícem začala Moskva opět navyšovat počty letadel v Syrii?
    Proč tedy pokud to byla USA provokace, nejsou USA síly okamžitě připraveny odpovědět. A na na přesuny do pozic se čeká několik dní?
    Zatím co Ruské letadla už měsíc sedí na základně v oblasti útoku.
    Náhoda?Skrýt celý příspěvek

  • Olivav
    22:15 11.04.2018

    Logiku,

    nakonec RF a na USA plně podpořili OPCW. Co s tím asi naděláš, když to není ze Sputniku ani TASS. Je to z UN zdrojované.

    Trochu trapas co?

    Logiku,

    nakonec RF a na USA plně podpořili OPCW. Co s tím asi naděláš, když to není ze Sputniku ani TASS. Je to z UN zdrojované.

    Trochu trapas co?

  • StandaBlabol
    22:14 11.04.2018

    to Cernakus, závěrečná zpráva oficiálního vyšetřovacího týmu pro MH-17 samozřejmě existuje a je naprosto jednoznačná. Vážně to nevíš, nebo jen trolíš? ...Zobrazit celý příspěvek

    to Cernakus,

    závěrečná zpráva oficiálního vyšetřovacího týmu pro MH-17 samozřejmě existuje a je naprosto jednoznačná. Vážně to nevíš, nebo jen trolíš?

    https://zpravy.idnes.cz/mh17-v...

    "Malajsijský Boeing 777 předloni nad Ukrajinou zničila ruská raketa. Mezinárodní vyšetřovací tým potvrdil, že balistický systém Buk pocházel z Ruska a po sestřelení letu MH17 se opět vrátil za hranice. Letadlo bylo na cestě z Nizozemska do Kuala Lumpuru, na jeho palubě zemřelo 298 lidí."Skrýt celý příspěvek

  • Olivav
    22:14 11.04.2018

    Logiku a naposledy: Sweden’s representative expressed regret that the Council had failed to establish a mechanism to investigate — and ensure accountability for — alleged ...Zobrazit celý příspěvek

    Logiku a naposledy:

    Sweden’s representative expressed regret that the Council had failed to establish a mechanism to investigate — and ensure accountability for — alleged chemical weapons attacks in Syria. Reiterating that “we will not give up” in that quest, he called on Council members to join together to condemn the use of any chemical weapons and fully back the OPCW fact-finding mission as a critical first step, to be followed by the attribution of guilt and prosecution of those responsible. “The credibility of this Council is at stake,” he stressed.

    Following the failure of the Russian Federation’s text, that same delegation tabled a third draft resolution, which was shorter than the previous two. In contrast to those texts, the third contained no proposal to establish an independent mechanism of investigation. By its terms, the Council would reiterate its condemnation in the strongest terms of any use of any toxic chemical as a weapon in Syria, express its alarm at allegations of the use of such substances in Douma on 7 April, and express its full support to the OPCW fact-finding mission.

    Švédi neupěli a tak RF předložila variantu jejich návrhu a jako jediní se vyprdli na zavádní nového mechanismu a vyjádřili plnou podporu fact finding misi OPCWSkrýt celý příspěvek

  • Olivav
    22:11 11.04.2018

    Logiku,

    proč by RF podpořila rezoluci, kde je Asad bez důkazů označen za viníka?

    Logiku,

    proč by RF podpořila rezoluci, kde je Asad bez důkazů označen za viníka?

Načítám diskuzi...

Stránka 7 z 14