Jaké jsou zájmy mocností v syrské válce?

Zničený tank syrské armády (2012); větší foto; ilustrační foto / Christiaan Triebert, CC BY 2.0

Jen pár dní po tom, co Donald Trump avizoval stažení amerických vojsk ze Sýrie, přichází zcela opačná rétorika, naznačující vůli k útoku. Příznačné je, že se tak děje (opět) na základě doposud neprokázaných obvinění o použití chemie a charakteristický je i princip hledání záminky.

Může se tak dít ale i proto, že více zahraničních oponentů prezidenta Asada vyhodnotilo, že pro případnou intervenci je nejen dotvořeno zázemí, ale může to být také naposledy, co se taková příležitost „legitimně“ nabízí. Popis aktuálních pozic jednotlivých hlavních hráčů osvětlí víc:

 

 

Spojené státy

USA plní v syrském konfliktu poměrně nejasnou roli, kdy průběžně oscilují od plánů na masivní a aktivnější zapojení až k myšlenkám na úplné stažení vojsk. Předmětem zájmu Američanů může být v Sýrii cokoli – od ropy až po aplikaci demokracie západního střihu. Slabinou je jejich v zásadě chaotický postup a zmatené působení navenek, reflektující zřejmě vnitřní rozhádanost vyšších pater americké administrativy.

 

Poslední dobou se nicméně zdá, že se k většímu slovu dostává Trump a jestřábi kolem něj. Překlad ve vztahu k Blízkému Východu zní: špatné zprávy pro Írán. To by vysvětlovalo mnohé, v neposlední řadě i americkou snahu najít sebeobhájitelnější příčinu proč se začít vojensky plněji angažovat v Sýrii. USA přitom nejsou samy, kdo zemi vnímá jako předpolí íránských regionálních zájmů – ať již protiizraelských či ryze regionálně-hegemonistických.
 

Západní Evropa

Hlavní státy Evropské unie, které mají své více či méně přiznané zájmy v Sýrii a zároveň mají za sebou dějiny, jež je určitým způsobem provázaly s islámem, si v posledních letech prošly svou malou verzí společenského chaosu, určitou malou Sýrii roku 1982. Toto se odrazilo v mínění veřejnosti a přispělo k diskreditaci vládnoucích elit několika posledních let.

 

Zároveň se zdá, že pragmatičtěji myslící političtí oponenti takových elit se postupně začínají konsolidovat: starší politická generace (Merkelová, Mogheriniová apod.) je tak postupně zastiňována lidmi typu Emmanuel Macron, který se na Blízkém Východě prezentuje jako velmi aktivní hráč. Čile zde jedná se všemi od Saúdské Arábie až po Libanon , a vrací tak Francii do nejvyšší geopolitiky jako jasného zástupce (jinak zcela nečitelné a nevýrazné) Evropy pro danou oblast.

 

Stále víc se přitom mluví i o plánované (či dokonce již dlouhodobě tajně realizované) přítomnosti francouzských vojsk v Sýrii, velmi pravděpodobně coby doplnění (či dokonce nahrazení) oddílů amerických, doposud přítomných zejména ve východní části země (oblast al-Džazíra a kurdská „Rožava“). Má-li se tak skutečně stát, snaží se tím Francouzi možná navázat na „historický nárok“ (který ovšem zejména Syřané vlastním vlasteneckým odbojem od 20. – 30. let minulého století zásadně zpochybnili), hlavně se vypořádat s frustrací z let čerstvě minulých: „Jak to, že my, kdo jsme již cca 40 let druhým domovem hlavních syrských dezertérů a disidentů, jsme teď do Sýrie zcela ztratili přístup?!“ 

 

Že se kvůli tomu francouzští diplomaté i politici údajně velmi rádi otírají o své (s Damaškem „normálně“ komunikující) české kolegy (či Čechy na nejrůznějších bruselských pozicích obecně), má příčinu mimo jiné ve vlastnostech ryze „chevalierských“ – uražené hrdosti a žárlivosti.

 

Po letech, kdy na Blízkém východě aktivně působily jen nižší stupně (navíc nekonsolidované) západní síly – části armád a velvyslanectví jednotlivých států, která rozhodně nejednala jako sehraný orchestr – se tak zdá, že se Francie začíná chápat otěží. Naopak tradiční koloniální velmoc, Spojené království, v současné brexitové atmosféře působí spíš jen jako apendix, s nímž se počítá snad už skutečně „pouze“ vojensky.

 

Saúdská Arábie (KSA)

Tím, že si v  Louvru prohlédl obnaženou „Svobodu na barikádě“ od Delacroixe, jakoby princ Muhammad bin Salmán (MBS) symbolicky dokončil své ideologické obrození i vůči Evropě.

 

To kromě obchodních dohod přinese:
a) posílené páky na Írán (přičemž nejen silové, ale hlavně co do „soft-power“, jíž nově zatraktivněná KSA bude díky svému zásadnímu přerodu disponovat);
b) tolik potřebnou „morální“ legitimitu pro ospravedlnění jakéhokoli (budoucího) paktu Západu (a/i Izraele) s KSA.

 

Byl-li nukleární deal „Mogheriniové“ (a dalších zástupců) se Zarífem (za Írán) před několika lety považován za vrchol západních strategií vůči Teheránu, dokázal MBS symbolickým vyzněním kvalitativní proměny své země (tj. něčeho, co se „ještě včera“ zdálo nemožné) zastínit nejen tento deal, ale i jeho autory.

 

Dochází k tomu přitom v době, kdy:
a) Izrael si mnohé sympatizanty v Evropě získal díky (mediálně klasicky zjednodušenému, a tedy ne vždy přesně interpretovanému) ráznému přístupu k migrantům a/i muslimským menšinám;
b) Íránu výrazně neprospělo, že se – coby přiznaně „islámská“ země – s negativním vyzněním migračních námětů (s nimiž ovšem zas tolik do činění nemá) v určité zjednodušené zkratce prostě svezl.

 

Zde stojí možná za zmínku, že v přístupu k islámským radikálům a vůli po fungování státu či vlastního teritoria je tzv. „syrský režim“ v zásadě na stejné vlně jako četní (západní) odpůrci imigrační politiky, která svou vstřícností v Evropě v jeden moment téměř popřela svrchovanou moc zákona. Právě pro podobné nastavení, co do věcí správy státu i chápání občanských práv a povinností, jsou vládu v Damašku velmi dobře s to pochopit především země Visegrádu.

 

Bohužel, neshoda je tam právě ve dvou „detailech“ – pohledu na Izrael a na Írán. Toto vnáší do věci řadu bizarních a zdánlivě nelogických prvků, kdy stejný evropský politik může vykazovat slabost pro Izrael i pro syrskou vládu zároveň, zatímco další se – stejně paralelně – zastává jak Íránu (= šíité, kteří žijí přes tisíc let v pocitu, že jim sunnité ukřivdili a nadále křivdí), tak syrských uprchlíků (= sunnité, kteří ve své většině nesnášejí Írán).

 

Jedině americký prezident v tom, zdá se, má opět jasno: protože údajně byli chemicky eliminováni lidé (mimochodem ti samí muslimové, které ve své zemi svého času nechtěl ani vidět), avizuje div ne vyhlášení války státu, který má v lecčems velmi podobné postoje jako on sám. Bohužel tento stát je podporován Íránem, jenž je arcinepřítelem Saúdské Arábie (která svého času byla patronem těch samých muslimů, které k sobě Trump nechtěl pouštět), hlavně ale Izraele – a je tedy zřejmě zapotřebí ukázat mu co proto.


 

Turecko

Velké sny Ankary o pádu Baššára Asada a historickém zadostiučinění (tj. „sunnizaci“ Sýrie za patronace a významné asistence Turecka) se s průběhem syrského konfliktu v zásadě redukovaly na úpornou prevenci ohrožení ze strany Kurdů. Poměrně dobře fungující partnerství se Západem se za posledních několik let vlády Erdoğanovy vládnoucí strany AKP dostalo i kvůli jeho islamizujícímu panosmanství do určité slepé uličky.

Vynahrazeno bylo stále větším příklonem Turecka k Rusku. Takový příklon nejen popírá mnohasetleté pravidlo určitého „paktu“ Turecka se Západem proti Rusku, ale je pro Západ poměrně drastickou představou.

 

Přesto tu ale dost možná platí, že zvyk je železná košile – je totiž stále otázkou, ke které straně by se Turecko v případě jakékoli možné eskalace syrské situace nakonec přiklonilo. Marek Čejka sice uvádí, že existuje i jakási osa Turecko – Katar , kterou staví bezmála na roveň hlavní ose (šíité vs. sunnité), ovšem je podobnou otázkou, nakolik efektivní a životaschopná tato osa je. Podle mého názoru budou v nejbližší době turecké snahy maximálně napřeny (v rámci dalšího z hesel o košili – nyní té, která je bližší než kabát) do syrského Idlibu a jej obestupujícího syrsko-tureckého příhraničí.

 

Daná oblast je jednak stále víc ekonomicky, kulturně i silově manipulována směrem k Ankaře, jednak představuje jednu výsep, o nichž mohou Turci uvažovat jako bodech prevence scelení a případné další expanze kurdského elementu. Stejně tak se samozřejmě dívají na Afrín či Džarábulus, resp. daným prizmatem vnímají v zásadě celou oblast syrského severu.

 

Ekonomický vliv je přitom spíš jen vedlejším bonusem, a to i proto, že s sebou stejně ponese jedno podstatné negativum – nutnost vypořádat se nějakým způsobem z nepřeberným množstvím různorodých opozičníků včetně islamistů, kteří byli v průběhu posledních let do idlibské provincie převezeni a kteří zde jistě neplánují začít spořádaný rodinný život: buď se budou chtít vrátit do těch částí Sýrie, ze kterých přišli, nebo se naopak pokusí proniknout do Turecka, a to i s vidinou toho, že by se mohli dostat dál, například do Evropy. Tím ostatně může Turecko časem začít zase hrozit (zejména najde-li k tomu věrohodný spouštěcí důvod a vhodnou příležitost).


 

Libanon

Libanon syrským konfliktem dlouhodobě trpí a domácí politici to samozřejmě vidí. Zemi sužuje kritický pokles výkonnosti ekonomiky, úbytek investorů, obchodních i pracovních příležitostí. Nejasná je (či ještě donedávna byla) podpora ze strany Západu (tj. Francie), podobně jako ze strany tradičního sponzora libanonských sunnitů, KSA.

 

Oč víc tito sponzoři v posledních letech přerušili s Bejrútem kontakt, o to aktivnější v Libanonu byly mocnosti podporující Damašek – v první řadě (domácí) šíité (Hizballáh, a tedy i Írán). Ještě v roce 2017 se zdálo, že Íránem podporované frakce mají dobře nakročeno k tomu, aby i v Libanonu získaly hlavní slovo.

 

Letošek je naopak ve znamení výrazně reverzního trendu, který významně souvisí s již několikrát nepřímo zmíněným „znovuobrozením“ západně-saúdského establishmentu – zaštítěného částečně Trumpem, hlavně ale Macronem a MBS. Tomu odpovídá zcela nečekané vyztužení (sunnitského) libanonského premiéra Saada Harírího poté, co se ještě celkem nedávno zdál být na odpis; podobně i mlčení (křesťanského prezidenta) Míšála Awna i (šíitského předsedy parlamentu) Nabíha Birrího.

 

Jdeme-li po konkrétních příkladech, nacházíme i zde:
a) na jedné straně podmítnutí smlouvy o vojenské spolupráci, kterou Rusko nabízelo libanonské armádě (a která by z ní konečně vytvořila armádu schopnou účelné akce či obrany);
b) 
na straně druhé ovšem o překotný zájem o sponzorskou („žebrací“) akci „CEDRE“, jejímž cílem bylo nalít do vyprahlé libanonské ekonomiky několik (většinou původně evropských) miliard euro.

 

Tím zároveň libanonské mocenské elity vyslaly jasný vzkaz: Raději s armádou neschopnou efektivní obrany proti Izraeli, ale s finanční injekcí, která nám toto kompenzuje.  Zároveň – protože si místo „ruského klubu“ takovým tahem vybereme (selektivní) neutralitu (s jasným příklonem k Západu a KSA) –, budeme od toho samého Západu a KSA (kteří jsou teď vlastně s Izraelem skoro jedna ruka) snad vůči němu v bezpečí.

 

Na druhé straně je férové poznamenat, že mnozí z těch, kdo se vůči vojenskému dealu s Ruskem vymezili, jsou skutečně ryze prozápadně (a někdy možná i proizraelsky) naladění Libanonci, podobně jako se dá říci, že Rusko může pociťovat určité zadostiučinění z toho, že bude velmi pravděpodobně jednou z tří zemí, která bude u libanonských břehů těžit tamní ropu a plyn.

 

To ale nic nemění na tom, že na skutečně vlivovém a mocenském poli se role Ruska (a do značné míry i Íránu) v Libanonu nijak „fatálně“ nezafixovala – tedy alespoň ne natolik, aby se Libanon z potenciální proíránské bašty nemohl na poslední chvíli změnit na další z hradeb, které se kolem Sýrie postupně vrší.
 

Izrael

Tel Aviv vnímá Sýrii především jako:
a) buď jako zázemí případného útoku či tlaku šíitských jednotek a milic loajálních revolučním myšlenkám části íránského kléru;
b) nebo jako jedno z bitevních polí v případě střetu s nimi. Po vlastní ose je dlouhodobě připraven udělat cokoli, co by takovou variantu odvrátilo či aspoň oddálilo, po ose kooperační je ochoten spolupracovat s kýmkoli, kdo mu v tomto úsilí pomůže či je dokonce motivován podobnými zájmy.

 

Byl-li Trump velmi pravděpodobně již získán tělesem pro tuto činnost v USA nejpověřenějším (tj. AIPACem; Americko-izraelský výbor pro veřejné záležitosti), je dalším logickým krokem (přinejmenším obdobného významu) navázání strategických vazeb se (stejně) zainteresovanými státy regionu. I toto vysvětluje neustále oteplování vztahů Izraele s KSA, potažmo státy Zálivu, případně v českém tisku příliš nezmiňovanou dlouhodobou izraelskou vojenskou a materiální podporu islamistickým skupinám přítomným a operujícím na jihu Sýrie.
 

Írán

Má-li jeho vedení skutečně záměr dobýt Jeruzalém, začíná být s postupujícím časem stále víc staveno před nevyřčenou výzvu, aby se (už konečně) předvedlo. Neboť nepředvedení se znamená na Blízkém východě ztrátu tváře, počítá (i z tohoto důvodu) Izrael s tím, že Írán se předvést skutečně bude chtít.

Írán je nicméně dost pravděpodobně poněkud vyčerpán svým syrským angažmá, podobně jako v předsálí Izraele stále ještě jaksi pevně neuchycen – ať již se to projevuje neustálým handrkováním o své jméno a podporu Hizbulláhu v Libanonu, případně obdobně namáhavé a klopýtavě vydobyté (ne)úspěchy v Iráku.

 

O Húsíjích a Jemenu či případně trablích jeho souvěrců, sympatizantů (a nezřídka i samotných operativců Revolučních gard) v zemích Zálivu ani nemluvě. Obtížné jsou ale i dohady v rámci tria Rusko, Turecko a Írán – Teherán je zde navíc místy tak trochu jako páté kolo u vozu a íránští vyjednavači mívají občas pocit, že zbylí dva partneři jejich aspirace, vize a nároky neberou vždy s takovou měrou priority, jakou jí přisuzují právě oni sami.
 

Rusko

Moskva má kromě geostrategických zájmů v Sýrii rozjednáno velmi slušné průmyslové portfolio, zejména v energetice a petrochemii. V „paktu“ s Tureckem a Íránem je Rusko s přehledem hlavním moderátorem, podobně je tomu v Sýrii samotné – vše podstatné se děje buď s jeho souhlasem, anebo tak, že o tom Rusové vědí; vděk a respekt mocenských struktur je vůči nim značný.

 

V rozletu (zejména obchodním), který Ruská federace v celém regionu zažívá, se ale může schovávat i určité riziko: Moskva obecně dost spoléhá na země, které mu mohou (například pod tlakem Američanů) jím naplánované (hlavně vojenské) dealy poměrně snadno vypovědět (např. Egypt, Turecko, KSA; již uvedený Libanon – kde ovšem deal nepokročil za rámec výhledové smlouvy).

 

Rusko musí dál samozřejmě počítat i s tlaky z Izraele, pro jehož rozhodování je mimochodem stěžejní vědět i to, na kterou stranu by se Rusko v případě eskalace syrského konfliktu postavilo. Otázka je nicméně zodpovězena dopředu: pokud se stane cokoli, bude Rusko stát na straně Sýrie – podobně jako Írán. Zatímco v případě Íránců jde o životní boj a projekt, jde v případě Ruska o důležitosti nemenšího významu: udržení výhodné geostrategické polohy a masivní ekonomicko-vlivový postup v celé oblasti MENA (Střední východ a Severní Afrika).
 

Sýrie

Armádě se podařilo v posledních týdnech prakticky eliminovat základny rebelů na severovýchodním okraji Damašku a většinu z islamistických opozičníků přesídlit do okrajových části země, zejména do Idlibu nebo Džarábulusu (na severních cípech při hranici s Tureckem). Uvnitř Sýrie tak prakticky zůstává jediná kapsa rebelů, a to venkovská oblast zhruba mezi městem Rastan a severním okrajem Homsu. Jinak je většina rebelů dislokována na okrajích země – ať již na severním, či jižním (hlavně Dar´á).

 

Je přitom otázkou, jestli skutečně platí, že se jich Sýrie přesunem na okraj zbavila, nebo jestli spíš nedošlo k tomu, že právě na daných „okrajích“ příslušní jedinci jen ještě víc neposílí řady těch, kdo Sýrii svým způsobem tak trochu obléhají – na severu Turecko; na západě čerstvě Západ a Saúdské Arábii loajální Libanon; na jihu Jordánsko s americkými a britskými vojenskými základnami. Jde-li o situaci na východě, představuje jak Džazíra, tak Anbár v podstatě stále porózní kraj kombinující protichůdné tendence státní, kurdské, beduínské (většinou, ale ne nutně sunnitské) i Teheránu loajální šíitské – stejně jako americké, ruské, potažmo saúdské či irácké zájmy.
 

Euforie z eliminace bašty rebelů na severovýchodě od Damašku (Ghúta) tak netrvala dlouho. Přibližně do té doby, dokud protivníkům Damašku nedošlo, že s odchodem rebelů z dané oblasti ztrácejí jednu z posledních možností jak chytit centrální vládu tak říkajíc „na švestkách“ (a to i kdyby šlo o to tam ty švestky nainstalovat). Pokud by zlověstné Trumpovo vyhrožování skutečně přešlo do akce, která si následně vyžádá (nejpravděpodobněji vládní či ruskou) reakci, může situace rychle eskalovat.

 

Unavenost z války

Současná konfigurace je přitom taková, že komukoli už je skutečně v zásadě jedno, co kdy a jak bylo či kdo byl v právu a kdo ne – hlavní je, aby se „už všechno nějak vyřešilo“. Pokud bylo syrskému konfliktu (například za účelem přerušení íránského vlivu západním směrem) aspoň do určité míry „napomoženo“, plní se tak dost možná jeden z hlavních kýžených scénářů, které lze v takovém plánu předpokládat: a sice ten o nutnosti určité „neadresnosti“ cíle, resp. „anonymitě autorství“.

 

Jinými slovy: pokud mohl mít kdokoli zájem na tom rozpoutat v místě a čase rozkol, musel činit tak, aby nebyl identifikovatelný nejen viník, ale i konečný cíl – kterým by v takovém případě byl stejně Írán.

 

Zároveň nebylo možné konflikt vyvolat tak, aby měl Írán:
a) důvod obvinit kohokoli konkrétního;
b) aby se minimalizovala pravděpodobnost, že by Írán (či kdokoli jiný – nedej bože Rusko) přišel opřekot Sýrii na pomoc.


Postupný vývoj přinesl takovou míru provázaností, která nyní dává skutečně možnost tvrdit, že byla-li jedním z dílčích strategických cílů ztráta „autorství“ i „adresnosti“, pak se obojí spolehlivě podařilo. Konflikt tak dospěl do „luxusu“ nabízejícího možnost, že jakákoli strana do něj může vstoupit, aniž by to bylo považováno za agresi čistě proti Sýrii či naopak snahu eliminovat íránské antisionistické tendence apod.

O to se ovšem stává nebezpečnějším právě kvůli kterékoli chvíli, kdy se taková příležitost naskytne; o tom, když se nabídne „přirozeně“ (jako nyní při chemickém útoku v Ghútě), pak raději ani nemluvě.

 

Armádní noviny publikují článek v rámci mediální spolupráce s online zpravodajstvím Rebuildsyria.cz, provozovaným společností Dealtrade Group.
 

Ondřej Krátký: Absolvent orientalistiky a etnologie na ZČU v Plzni. Zakladatel a majitel obchodně-zprostředkovatelské a konzultační firmy Dealtrade Group . Od roku 2009 jako externí konzultant převážně českých a slovenských firem na Blízkém Východě. Autor monografie „ Blízkovýchodní internacionála: Milníky šíitské aktivizace ve 20. století “. Zakladatel serveru „ Rebuildsyria.cz “ – přispěvatel, redaktor, autor designu a fotograf. Autor řady novinových článků a specializovaných statí pro různá online média.

 

Nahlásit chybu v článku


Související články

Desítky mrtvých Rusů po útoku na pozice USA v Sýrii

Boje v syrské provincii Dajr az-Zaur v noci ze 7. na 8. února se podle ruských médií nestaly ...

Su-57 v Sýrii: Marketing nebo další fáze testování?

Minulý týden se k ruským leteckým silám v Sýrii přidalo několik stíhacích letounů páté generace ...

Ukrajinské systémy aktivní ochrany Zaslon-L pro turecké tanky v Sýrii

Turecko urychleně vybaví své tanky bojující v Sýrii aktivním systémem ochrany APS (Active Protection ...

Izrael odtajnil detaily útoku na syrský jaderný reaktor al-Kibar

V noci z 5. na 6. záři 2007 bylo při leteckém úderu zničeno syrské jaderné centrum al-Kibar. K útoku ...

Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!

Komentáře

Zvýraznit příspěvky za posledních:
  • Olivav
    22:10 11.04.2018

    Logiku, pěkně ohýbáš fakta. Použiji tvoji metodu a napostuji zde texty z https://www.un.org/press/en/20... 1. the Council would have established the ...Zobrazit celý příspěvek

    Logiku,

    pěkně ohýbáš fakta. Použiji tvoji metodu a napostuji zde texty z

    https://www.un.org/press/en/20...

    1.

    the Council would have established the United Nations independent mechanism for an initial period of one year. It would have requested the Secretary-General to make recommendations about the mechanism including its terms of reference, based on the principles of impartiality, independence and professionalism, to identify those responsible for the use of chemical weapons in Syria.

    Condemning the use of such weapons in the strongest terms, the Council would also have expressed full support for the Organisation for the Prohibition of Chemical Weapons (OPCW) fact-finding mission, which was already investigating the Douma incident. It would have called on all parties in Syria !!!!!!!!!!!!!!! to fully cooperate with both investigations !!!!!!!!!!!!!!!!!! and allow them immediate, unfettered, safe and secure access to all relevant witnesses, evidence, reporting, materials and sites.

    Dvě vyšetřování jedno dle USA a druhé OPCW, které se má rozjet bez ohledu na USA a jejich plány, pokud to tam nevymlátí.

    Takže neohýbejme fakta.


    2.
    Ruské zdůvodnění veta:
    The representative of the Russian Federation, also speaking following its veto, said the United States was attempting to mislead the international community. The draft would have been an attempt to recreate the Joint Investigative Mechanism — whose mandate had not been renewed in late 2017 — which had become a puppet of anti-Damascus forces and shamed itself by rendering a guilty verdict against a sovereign State with no evidence. The new mechanism, as proposed by the United States, would carry out an investigation with no regard to the standards set out in the Convention on the Prohibition of the Development, Production, Stockpiling and Use of Chemical Weapons and of Their Destruction, known as the Chemical Weapons Convention, he said.Skrýt celý příspěvek

  • cernakus
    22:10 11.04.2018

    StandaBlabol:

    znovu tě žádám o odkaz na závěr relevantní komise.

    StandaBlabol:

    znovu tě žádám o odkaz na závěr relevantní komise.

  • Jirosi
    22:09 11.04.2018

    cernakus:"Žvaní se tam tvrdě a otevřeně, ale stejně je rozhodnuto ještě před hlasováním a nic ty jednotlivé výroky nemohou změnit. Ostatně je jasné, že tu pauzu, si Zápaďáci ...Zobrazit celý příspěvek

    cernakus:"Žvaní se tam tvrdě a otevřeně, ale stejně je rozhodnuto ještě před hlasováním a nic ty jednotlivé výroky nemohou změnit.

    Ostatně je jasné, že tu pauzu, si Zápaďáci vybrali, aby mohli probrat se svými šéfy jak hlasovat."

    Proto se tomu říká zástupný orgán. Dělá se tam politika. Nechápu že to nevíte.

    Cejkis:"Rusko: udržet si dominantní pozici na trhu s plynem v Evropě, zamezit plynovodu napříč Sýrií "

    To jako, že tam Ruské jednotky nebojují za blaho Syrského lidu. Plynoucí z transitu a dodávek ropy, plynu do EU? Protože, z toho co píšete. Jsou vlastně jediný Rusové kdo se chystají okrást Syřany a ti jim k tomu ještě tleskají.Skrýt celý příspěvek

  • StandaBlabol
    22:08 11.04.2018

    Fenri, já netvrdím nic z toho, co mi podsouváš níže. Já jen říkám, že celá argumentace kolem toho chemického útoku je jako přes kopírák podle útoku před rokem. A výsledky ...Zobrazit celý příspěvek

    Fenri,

    já netvrdím nic z toho, co mi podsouváš níže. Já jen říkám, že celá argumentace kolem toho chemického útoku je jako přes kopírák podle útoku před rokem. A výsledky vyšetřování pak ukázali jasně na útok sarinem ze vzduchu. A sám moc dobře víš, kdo v těch místech ovládá vzdušný prostor. Nic víc, nic míň.Skrýt celý příspěvek

  • cernakus
    22:07 11.04.2018

    logik:

    z tříhodinového "live" záznamu zasedání RB. je to na yt tkže si to můžeš projet sám bez přelouskání od kohokoliv.

    logik:

    z tříhodinového "live" záznamu zasedání RB. je to na yt tkže si to můžeš projet sám bez přelouskání od kohokoliv.

  • StandaBlabol
    22:02 11.04.2018

    Jinak si myslím, že tento článek pověsti webu spíše škodí. Například "osvětlení aktuálních pozic jednotlivých hlavních hráčů" v článku v případě USA vypadá ...Zobrazit celý příspěvek

    Jinak si myslím, že tento článek pověsti webu spíše škodí.

    Například "osvětlení aktuálních pozic jednotlivých hlavních hráčů" v článku v případě USA vypadá následovně:
    "Předmětem zájmu Američanů může být v Sýrii cokoli – od ropy až po aplikaci demokracie západního střihu." Pro zajímavost, v produkci ropy byla Sýrie v roce 2010 na 34. místě ve světě a její těžba měla dlouhodobě sestupnou tendenci. Tohle je argumentace hodná diskutujícího na novinky.cz ve stylu "Za vším zlem na světě jsou Američani a dělají to kvůli ropě".

    Spousta nepodložených tvrzení a informační hodnota nula.Skrýt celý příspěvek

  • logik
    21:59 11.04.2018

    cernakus, z čeho čerpáš? Protože na webu UN se píše něco jiného: "Following the failure of the Russian Federation’s text, that same delegation tabled a third draft resolution, ...Zobrazit celý příspěvek

    cernakus, z čeho čerpáš? Protože na webu UN se píše něco jiného:

    "Following the failure of the Russian Federation’s text, that same delegation tabled a third draft resolution, which was shorter than the previous two. In contrast to those texts, the third contained no proposal to establish an independent mechanism of investigation."
    Tedy že se ty dva ruské drafty lišili více, než jen přívěškem o schvalování vyšetřování RB OSN.Skrýt celý příspěvek

  • fenri
    21:58 11.04.2018

    StandaLogik: celé potvrzení jednoho útoku byo ze vzorků z Turecké laboratoře. Komické. Zrovnika podle PortonDown vzorky z Chan Šajchunu neodpovídají vzorkům SAA atd. Takže ...Zobrazit celý příspěvek

    StandaLogik: celé potvrzení jednoho útoku byo ze vzorků z Turecké laboratoře. Komické. Zrovnika podle PortonDown vzorky z Chan Šajchunu neodpovídají vzorkům SAA atd. Takže potvrzené to fakt není.
    Nicméně a znovu:
    Bavíme se o reakci na Dumu. Celou dobu. Chan Šajchun byl "vyřešen" rozbitím pár Mig-23. Je směšné a zbabělé najednou tvrdit, že řeč je o Chan Šajchunu a ne o Dumě.

    Nic to nemění na faktu, že kdyby USA chtěly vušetření akce a netrvaly na zámnce, tak se to vyšetřit dá. A prohlížet kvůli tomu ruské základny v syrii je absurdní a je to jasná podmínka vznesená jen proto, aby nebylo možno rezoluci akceptovat.

    Chcete tvrdit, Logiku, Stando, že i kdyby to bylo nakrásně Rusko (protože Putin žere děti a dělá mu dobře koukat se na otrávené civily), tak by nebylo schopné pár málo metráků či tun materiálu potřebného, resp. zbylého, po chemickém útoku v Dúmě 100x odvézt do Ruskoa, zakopat někdo v poušti, hodit v kontejneru do moře... ale nechávai si to jako mentálové na své základně a čekali až si to tam přijde někdo prohlédnout? To fakt tvrdíte?
    A pokud to tvrdíte, nepřipadáte si při tom trochu duševně méněcenní?
    A kolikrát pustily USA nějaké komise na své základny, když porušily mezinárodní právo?Skrýt celý příspěvek

  • givicz
    21:56 11.04.2018

    cernakus a to jsi neviděl jak se po-té vřele loučili... fakt nechápu čas 2:45-3:00 schválně se na to podívej...

    https://www.youtube.com/watch?...

    cernakus a to jsi neviděl jak se po-té vřele loučili... fakt nechápu čas 2:45-3:00 schválně se na to podívej...

    https://www.youtube.com/watch?...

  • cernakus
    21:52 11.04.2018

    StandaBlábol: Odkaz na závěrečnou zprávu relevantní komise o tom, že za nějaký chemický útok mohl Asad by byl? Nebo je to jako s MH17, kde se žvásty bellingcatu, které navíc ...Zobrazit celý příspěvek

    StandaBlábol:

    Odkaz na závěrečnou zprávu relevantní komise o tom, že za nějaký chemický útok mohl Asad by byl? Nebo je to jako s MH17, kde se žvásty bellingcatu, které navíc nebyly finální zpravou, ale pouze mid-investigation reportem, vydávají za konečný ortel?

    Protože pokud je mně známo, stejně jako u MH17, se ty chemické útoky ještě stále vyšetřují a závěry tedy nejsou.Skrýt celý příspěvek

  • cernakus
    21:48 11.04.2018

    BTW. sledování toho tříhodinového sezení těch kreatur mi připomělo naši poslaneckou sněmovnu. Žvaní se tam tvrdě a otevřeně, ale stejně je rozhodnuto ještě před hlasováním a nic ty ...Zobrazit celý příspěvek

    BTW. sledování toho tříhodinového sezení těch kreatur mi připomělo naši poslaneckou sněmovnu. Žvaní se tam tvrdě a otevřeně, ale stejně je rozhodnuto ještě před hlasováním a nic ty jednotlivé výroky nemohou změnit.

    Ostatně je jasné, že tu pauzu, si Zápaďáci vybrali, aby mohli probrat se svými šéfy jak hlasovat.Skrýt celý příspěvek

  • StandaBlabol
    21:47 11.04.2018

    to Fenri, loňský útok na druhé straně Sýrie je relevantní, protože i po něm Asad tvrdil, že to nebyl on, Rusové ho obhajovali a diskuze tady byly plné příspěvků o lžích bílých ...Zobrazit celý příspěvek

    to Fenri,

    loňský útok na druhé straně Sýrie je relevantní, protože i po něm Asad tvrdil, že to nebyl on, Rusové ho obhajovali a diskuze tady byly plné příspěvků o lžích bílých přileb, nesmyslnosti takového útoku ze strany Asada, vysvětlení, proč to nemohl být ani náhodou Sarin, falešných záminek, atd., atd. A výsledek vyšetřování pak jasně ukázal na něj.

    O rok později to vypadá úplně stejně.Skrýt celý příspěvek

  • logik
    21:46 11.04.2018

    fenri: Já za to nemůžu, že skočíš doprostřed diskuse, nepřečteš si kontext, a pak seš mimo.(Btw. není to poprve). Psal jsem např.: "Předchozí závěry OPCW byly vcelku jasné (byť ...Zobrazit celý příspěvek

    fenri:
    Já za to nemůžu, že skočíš doprostřed diskuse, nepřečteš si kontext, a pak seš mimo.(Btw. není to poprve). Psal jsem např.:
    "Předchozí závěry OPCW byly vcelku jasné (byť to neřekli explicitně, protože to byly pouze facts findings mise), že za ÚTOKY plynem může Asad. "

    Má smysl mluvit o vyšetřování Dúmy jako o předchozích závěrech, když víme, že tam zástupci OPCW ještě vůbec nebyly? Asi ne, že? A neindikuje náhodou množné číslo to, že nemluvím o jednom incidentu, ale o více - tedy že nemluvím o doložení jednoho konkrétního incidentu?

    Dál jsem psal:
    "Ok, pak podle závěrů OPCW, jak jsem dokládal níže, je skoro jisté, že Asad v roce 2014 a 2015 dělal chemické útoky. Rusko a Asad zapírali předchozí útoky,"
    Byl útok v Dúmě v roce 2014 a 2015? Že by ne? Takže asi jsem opravdu nemluvil o útocích z roku 2018 a kdyby jsi četl pořádně, co jsem psal, tak by ses to dočetl.....

    ===

    Pokud v předchozích letech bylo potvrzeno, že Asad dělal útok plynem - a ten to stejně jako Rusko popíral - tak to dosti podstatně snižuje věrohodnost Ruska a Asada. Tento fakt naopak zvětšuje pravděpodobnost, že obvinění Asada je pravdivé (kdo kradl jednou, tak bude daleko spíše krást podruhé).
    Takže to samozřejmě vztah k případů má a tedy to má smysl zmiňovat.

    ===

    A že JIIM by trvalo v řádu týdnů - děkuji. Takže se můžeme bavit o tom, jestli by to trvalo týdny, nebo kratší dobu, ale shodli jsme se, že Spencrová evidentně pravdu nemluvila, když tvrdila měsíce....

    A teď prosím zkus vysvětlit, proč by to podle Tebe trvalo týdny, když řijnový FFM report 2015 ohledně jara vyšel v podobném termínu jako ten z roku 2014 - ač v tu dobu byl JIM opravdu zakládán a tedy bylo potřeba toho řešit daleko více, než teď, kdy má JIM jen obnovit činnost, kterou přerušil před pár měsíci.
    Proč tehdy to na činnost FFM-OPCW nemělo měřitelný vliv a teď to má být zdržení pár měsíců.Skrýt celý příspěvek

  • cejkis
    21:45 11.04.2018

    Zájmy US: poškodit Rusko, dodávat břidličný plyn či u Saudů získaný zemní plyn do německé unie. GB: po vystoupení z EU, další stát US administrativy. Po komedii se Skripalovými ...Zobrazit celý příspěvek

    Zájmy

    US: poškodit Rusko, dodávat břidličný plyn či u Saudů získaný zemní plyn do německé unie.
    GB: po vystoupení z EU, další stát US administrativy. Po komedii se Skripalovými ztrácí rychle na serióznosti.
    Rusko: udržet si dominantní pozici na trhu s plynem v Evropě, zamezit plynovodu napříč Sýrií
    Turecko: získat peníze z transitu tj. udržet si kurdská území a defakto udržet uzemní celistvost.
    Írán: získat území blízké Izraeli.
    Izrael: bránit své území proti Iránu.
    Francie: Macron jako politická loutka rodiny Salamánů představuje na Blízkém Východě zahraniční politiku Saudů.
    Saudové: dodávat zemní plyn do německé unie
    Katar: dodávat zemní plyn do německé unie, od původního projektu se po pádu Aleppa odpojili.Skrýt celý příspěvek

  • cernakus
    21:44 11.04.2018

    Fenri, logik: jen pro informaci o tom třetím návrhu rezoluce, kterou RB včera zamítla. Ona to opravdu byla švédská rezoluce. Ale navrhovalo ji Rusko. Celé to vzniklo tak, že ...Zobrazit celý příspěvek

    Fenri, logik:

    jen pro informaci o tom třetím návrhu rezoluce, kterou RB včera zamítla. Ona to opravdu byla švédská rezoluce. Ale navrhovalo ji Rusko. Celé to vzniklo tak, že Švédi připravili tu rezoluci S/2018/322, která byla o podpoře inspektorů OPWC a vcelku neutrální. Ale protože FUSAVB měli tu svoji S/2018/321, která byla ostřejší, švédi se rozhodli ten návrh nepodávat. Mimochodem, S/2018/322 se skládala z té švédské + ruský přílepek o tom, že o závěrech bude rozhodovat RB.

    Byl to mimochodem mistrný tah Ruska, protože požadavek, když neprošla původní S/2018/322 s ruskými přílepky, dát hlasovat o čistě Švédské variantě, Západ zaskočila, že požádali o pauzu, aby si mohli sladit noty. Mimochodem, byla prdel, že autoři (Švédsko, Nizozemci), aby se totálně neztrapnili, tak pro "svoji" rezoluci sice nehlasovali, ale také nehlasovali proti ní (tzv. měkké ne).

    Však jim to taky ten ruský tlustoprd vmetl do tváří :-)

    Takže pravdu máte oba. Autorem rezoluce bylo Švédsko, předkladatelem Rusko.

    Btw. ta transsexuální pizda z Británie, to byl luxusní příklad úpadku Západní civilizaca, konkrétně zdegenerované britské společnosti. Nejlepší bylo, když jí upadla šálička :-DSkrýt celý příspěvek

Načítám diskuzi...

Stránka 8 z 14