Mohammad Ranjbar

Armádní noviny
Foto: Mohammad Ranjbar / Mohammad Ranjbar, Afghánistán

Dnes si představíme našeho nového afghánského spolupracovníka Mohammada Ranjbara. Pana Ranjbara jsme požádali, aby nám o sobě napsal pár slov. Jelikož jeho příběh nám hodně napovídá o životě v současném Afghánistánu, rozhodli jsme se jeho biografii zveřejnit v klasickém článku.

Moje jméno je Mohammad Ranjbar

Narodil jsem se v roce 1986 v chudé vesnici v distriktu Qarabagh v provincii Ghazni, Afghánistán.

Když mi bylo sedm let, začal jsem chodit do školy, která byla hodinu a půl chůze vzdálená. V té době nebyla dostupná žádná doprava pro studenty.  Během tálibánského režimu jsem chtěl utéct z Afghánistánu, ale moje rodina mi to nedovolila, protože jsem byl stále malé dítě.

Můj děda Mullah měl staré rádio, na kterém často a tajně poslouchal programy BBC. Každý večer jsem se k němu připojil a společně poslouchali rádio. Vždy mě zaujala hudba, která byla vykázaná z veřejného života za režimu Tálibánu (jakákoliv hudba a televize byla za režimu Talibánu zakázaná – pozn. redakce).

V roce 2005, když jsem ukončoval školu, zúčastnil jsem se zkoušky Kankor (finální školní zkouška) a rozhodl jsem se studovat umění na univerzitě v Kábulu.

Po úspěšném složení zkoušky jsem já a mojí kamarádi ze třídy bydleli v malém pokojovém hotelu v Kábulu. V noci jsme chodili do hotelového vestibulu sledovat televizi. Bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem viděl televizi. Sledování filmu „Titanic“ v televizi změnilo můj život. V tu noc jsem se rozhodl studovat filmové umění.

V roce 2006 jsem byl přijat jako student fakulty výtvarného umění na univerzitě v Kábulu (Fine Arts Faculty of the Kabul University). Vybral jsem si film jako hlavní obor. V té době nebylo studium filmů snadné, protože jsme neměli profesionální učitele a v podstatě žádné vybavení. Pro celé oddělení jsme měli jen jednu malou kameru, která byla vyčleněna pro promující studenty.

Později se situace zlepšila. Afghánští i cizí učitelé přicházeli na univerzitu a pořádali pracovní semináře o fotografování, kinematografii, tvorbě dokumentů, novinařině a o kreativním psaní.

V roce 2008 během 40 dní dlouhého semináře jsem vytvořil můj první dokument. Byl to film o osamělém muži, který ztratil rodinu během války. „Osamělý muž“ vyhrál první cenu v soutěži studentských filmů v Kábulu.  Film byl rovněž nominován na slovenském festivalu studentských filmů.

Úspěch filmu mi umožnil natočit dokument „Skrytou pravdu“ pro BBC Persian. Film vyprávěl příběh muže, který byl zajat Mudžahedíny během války a byl popraven. Zázračně přežil, ale přišel o oči díky poranění způsobené kulkou, která mu prošla hlavou (Poprava byla prováděna střelou do hlavy. Kulka ale nezasáhla mozek, ale proletěla prostorem očí na druhou stranu – pozn. redakce).

Od roku 2009 pracuji pro Český rekonstrukční tým v Afghánistánu.  Práce mi dává šanci vytvořit tři nové dokumenty každý rok. Natočil jsem také tři krátké filmy jako „Taxi“ a „Kdo je opravdu vinen“.

V roce 2010 jsem promoval na fakultě umění jako režisér a natočil jsem krátký fiktivní film nazvaný „Hasina“ který byl nominovaný na hlavní cenu na festivalu Současný hlas žen v muslimském světě v Los Angeles, USA.

Poslední rok pracuji jako tvůrce dokumentů pro lokální TV stanici Rahe Farda v Kábulu.  Od října 2010 pracuji také jako kameraman pro ISAF (International Security Assistance Force) a IJC Kábul (International Joint Command).  Naše TV skupina produkovala publicistické televizní spoty a krátké filmy podporující bezpečnost a ekonomický rozvoj naši zemi.

Můj krátký film „Žárlivost“ byl v letošním roce nominovaný pro nejlepší filmy na stém Mezinárodním filmovém festivalu v Teheránu, Irán.

Stále mám zájem naučit se co nejvíce o filmu a umění.

S pozdravem

Mohammad Ranjbar

Originální článek ve formátu .pdf

Nahlásit chybu v článku

Doporučte článek svým přátelům na sociálních sítích
Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!

Komentáře

Zvýraznit zeleně příspěvky za posledních:6h12h24h
  • Sámo
    11:07 24.10.2012

    Ale notak... Kulky jsou mezi nohama, ne ve zbrani ;)

  • Anti
    21:20 22.10.2012

    osobně by mě zajímal život běžné rodiny v Afganistánu jejich názory problémy a způsob života ...starosti ale i radosti pohled člověka který se tam narodil je vždy jiný než pohled novinářů vojáků atd.Jaký je opravdu pohled na Evropu (pozitivní nepozitivní to je jedno hlavně objektivně )....

  • Houžvička
    11:05 22.10.2012

    Opravdu je to tak. Těším se na články vzniklé díky této spolupráci.

    Panu Ranjabarovi a dalším podobným pohybujícím se v umění v Afgánistánu přeji hodně úspěchů a taky potřebného štěstí.

  • Michal Voska
    09:11 22.10.2012

    V porovnání s ním a jeho osudem jsou všechny problémy, které tu máme jen malicherností. Hluboce před ním smekám. Jsem nesmírně rád, že někdo, jako je Mohammad Ranjbar bude s AN spolupracovat a pokud to okolnosti dovolí, i nám pomůže s reportáží, kterou v příštím roce z Afghánistánu chystáme.