Do země, kde čas přeskakuje: Češi vezli pomoc ukrajinským jednotkám

Situace na frontě v oblasti Pokrovska je v současnosti kritická. Vedou se tvrdé boje o zbytky města i celou aglomeraci. Navíc je období rasputice – bláto, déšť, velká zima. Ukrajinská armáda se brání, ale chybí ji pěchota. Právě tam je dnes většina jednotek, vojáků a velitelů, které podporujeme. Obloha je plná dronů. Podle informací od našich kontaktů v ukrajinské armádě, Hlavní správy rozvědky (HUR) a Bezpečnostní služby Ukrajiny (SBU), už nejezdí vlaky do Kramatorsku, jen autobusy. Pokud by se jelo trasou Izjum–Slavjansk, je doporučeno nesundávat nohu z plynu – ruské FPV drony útočí neustále. Máme proto doporučenou druhou trasu od našeho zdroje. Tam operují FPV drony i Lancety, ale koncentrace je menší. A všeobecně: Kyjev, Kremenčuk, západ Ukrajiny – sirény leteckých poplachů už i ve dne, v noci neustále; výpadky proudu, GPS signálu. Válka se čím dál víc projevuje i na západě země, blíže k nám, k Polsku, EU a NATO.

První změny přišly hned na začátku cesty. Cíl zůstal: dovézt obrazovky a další materiál pro jednotky Ukrajinské armády a HUR. Jedná se o velmi žádané monitory pro TOC (taktická operační centra) a operátory dronů – čím více monitorů, tím více očí a informací pro zadávání cílů, evakuaci raněných i pohyb v prostoru boje. Poskytují největší možný přehled o situaci na bojišti. Přibyly však dvě zastávky, jejich přesná místa se měly upřesňovat v průběhu cesty. Vezeme materiál pro 3. samostatný pluk speciálního určení pojmenovaný po knížeti Svjatoslavu Chrabrém (tam ho předáváme od spolku Křídla Fénixe), dále pro „naše“ jednotky HUR – TEROR a BRATSTVO – a pro 120. průzkumný pluk, jehož průzkumné týmy operují napříč frontou.

Ochranné masky OM 10; větší foto / Jaroslav Dolejška

Vyrážíme

V úterý ráno jsme měli sraz v Kravařích na základně Cesty naděje a života. Kluci od nás se sjížděli už v noci, protože je čekalo dlouhé řízení a potřebovali si odpočinout. Pro Joža, který dlouhodobě pomáhá Cestě naděje a života a přijel v noci z Bratislavy, to byla už sedmnáctá cesta na Ukrajinu za dvacet měsíců. Cestou vyzvedl v Prostějově Petra Poledníka (Veterans; podplukovník speciálních sil ve výslužbě). Já jedu již po jedenácté.

Nakládáme velké obrazovky. Přidáváme tři krabice nepoužitých ochranných masek pro vojáky OM-10. Je to důležité vzhledem k používání vysokých koncentrací dráždivých plynů Ruskem na bojišti. Zdravotnický materiál tvoří jednorázové oděvy pro zdravotníky (sety pro operační sály; už dříve byly dovezeny do Sumské oblasti spolu s dalším speciálním materiálem a do jiných nemocnic), zdravotnická obuv, pleny, roušky, podložky, obvazový materiál, léky, dezinfekce a přístroj SONO. Zimní oděvy, lůžkoviny, ručníky a matrace míří do nám známého Domu milosrdenství Čerkasy v Bahačeve. Nakupujeme pivo pro vojáky na Ukrajině. Z rána je rázem odpoledne a konečně vyjíždíme.

Na hranicích je to tentokrát nadlouho. Najíždějí kolony nákladních aut s municí a sanitky. Čekáme – to je v pořádku –, ale padá přespání v Bučači, kde nás čekali. Spíme hned za hranicemi u vojáků. Vzhledem k ruskému ničení ukrajinské energetiky spíme ve spacácích.

Ráno nakládáme vesty a přilby, které jsme si tu nechali z minulé cesty, a vyrážíme do Bučače vyložit první část materiálu. Po nemalých peripetiích všechno vykládáme, pomáhá nám Roman, který Cestě naděje a života pomáhá už roky.

Další materiál vykládáme u Ternopilu, necháváme tam jednu dodávku a po vyspání pokračujeme do Domu milosrdenství v Bahačeve v Čerkaské oblasti. Dojíždíme navečer a po cestě míjíme vyhořelou kotelnu. Rychle vykládáme materiál. Loučíme se a odjíždíme do Kremenčuku do místní vojenské nemocnice. Petr tam má kamarády a už tam byl se spolkem Team 4 Ukraine.

Za městem Čerkasy začíná padat signál GPS a nakonec mizí úplně, včetně mobilního signálu. Pracují elektronické rušičky. Začínal jsem kdysi u 1. smíšeného pluku REB, ale ve skutečných válečných podmínkách to zažívám poprvé. Navigace ukazuje naši poslední pozici, protože ztratila signál. Doleva jet nejde – leží tam 130 km dlouhá vodní nádrž na Dnipru, to víme i bez signálu, končí až hrází v Kremenčuku. Hodiny napojené na GPS před očima přeskakují čísla času z 19:20 večer na 06:10 ráno; rozesměje nás to, ale samozřejmě je pořád večer. O necelých sto kilometrů východně je stát, kde „zítra je včera“, kde „revoluce byla v jiném měsíci“ a kde mají „zázračné wunderwaffe“. Provoz na cestě je minimální.

Vykládka v Domově milosrdenství Bahačeve; větší foto / Jaroslav Dolejška

Do Kremenčuku dorážíme a hledáme nemocnici. Vojenské nemocnice teď nemají žádná označení – stejně jako některé civilní – protože pro Rusy jsou Ženevské konvence cár papíru. Petr volá kamarádovi Jurijovi. Ten je zaražený, kudy jsme jeli, protože hráz přehrady v Kremenčuku byla pod vzdušným útokem. My o tom nevěděli – byli jsme bez signálu. Jurij nás navede k nemocnici. Dostáváme pokoj, personál připravil pohoštění a padáme do postelí. Je slyšet práce protivzdušné obrany (PVO). Kluci si byli zakouřit a vidí množství sanitek přijíždějících z fronty. Sanitky rychle vyloží raněné a obratem se vracejí zpět.

Ráno přichází ředitel vojenské nemocnice a zve nás na honosnou snídani. Dorazí i Petrův kamarád Jurij, který nemocnici pomáhá s materiálem. Bavíme se o ztrátách a srovnání s Afghánistánem. Jurij je plukovník speciálních sil, sloužil ještě v sovětské armádě a bojoval v Afghánistánu před rokem 1990, později od roku 2014 do 2022 za Ukrajinu; i jeho rodina má padlé. Říká, že kdyby v Afghánistánu zacházel se zraněnými a padlými tak jako nyní ruská armáda na Ukrajině a měl takové ztráty, velení by ho velmi rychle „vyřešilo“.

Přijde řeč i na to, že za dob SSSR se druhá světová (pro ně Velká vlastenecká) vyučovala až od roku 1943, kdy začali vítězit; o období předtím ve výuce nepadlo slovo. S Petrem mluví o kamarádovi, který velí jednotce PVO vyzbrojené našimi systémy Viktor. Rusové po nich jdou vším dostupným a jednotka má i velké ztráty způsobené drony. Jurijův dědeček sloužil v ochrance posledního cara. Když přišlo povstání, car mu dal na výběr – zůstat a sloužit, nebo odejít do Rumunska. Děda zůstal a zvolil špatně. Je to starobylá vojenská rodina.

Darovaný nůž / Jaroslav Dolejška

Od Jurije a Spolku veteránů války v Afghánistánu a proti-teroristické operace (ATO) dostáváme neuvěřitelný dar – bojové nože s věnováním. Ukazují nám část nemocnice, rehabilitační prostory i voliéry. Ředitel nemocnice je špičkový kardiochirurg, držitel nejvyššího ukrajinského vyznamenání pro lékaře. Podepisujeme českou vlajku vedle kluků z Team 4 Ukraine a víme, že sem musíme přivést další materiál.

Mezitím volám kontakt od 3. pluku, který oznamuje další změnu – musel do Kyjeva a bude tam do neděle. Vypouštíme tedy směr Pokrovsk a jedeme do Kyjeva. Cestou se zastavujeme na hřbitově v Kyjevské oblasti. Neskutečné množství hrobů a kopou se další. Následuje zastávka u jednotky HUR – TEROR, složené hlavně z Bělorusů bojujících za Ukrajinu. Předáváme jim obrazovky a ochranné masky OM-10.

Operátoři TEROR s monitory a notebokem / Jaroslav Dolejška

Část masek a monitor dostává i jiná „naše“ jednotka HUR – BRATSTVO. Tato jednotka má od nás i šestikolku Taylor a notebook od Pavla, českého spolubojovníka, se kterým jsem sloužil v Bosně v misi SFOR (1. mechanizovaná „NEPORAZITELNÁ“ rota / 6. český mpr; i v operaci ŠIVA v roce 1997). Obrazovky jsou pro ně vítaným překvapením. Už dříve jim Cesta naděje a života darovala vybavený zdravotnický batoh. Domlouváme, co je ještě třeba sehnat, a loučíme se.

Omlouvám se čtenářům, že neuvádím lokace jednotek. Některé údaje dávám záměrně jinam – operační bezpečnost. Není možné to tu psát: Rusové mají monitoring i u nás a své lidi; za rakety a pumy to nestojí. Jednotky, výrobci a některé nemocnice už to zažili. Až po válce.

3. pluk s darovaným monitorem; větší foto / Jaroslav Dolejška

​Operátor BRASTVO s OM 10; větší foto / Jaroslav Dolejška

Marně doufáme, že do Kyjeva dojedeme dříve, než začnou sirény a vypne se navigace. Po komplikacích se ubytováváme v hotelu. Na recepci si nás všimne odjíždějící slečna z eskortní služby, „vypíná tělo“, ale my vidíme jen sprchu a postele; slušně se usmějeme a kroutíme hlavou, že teď opravdu ne. V noci nás budí pracující PVO za řekou. Ráno se dozvídáme, kolik lidí a dětí to zase odneslo. Jožovi volají z průzkumného pluku – jde s nimi na pohřeb padlých vojáků a na posezení.

My s Petrem mezitím předáváme před hotelem obrazovky pro vojáky z 3. pluku od Křídel Fénixe. Ukazují nám svůj zajímavý náklad – vojáci se zabývají výrobou a distribucí munice pro dronaře. Hodně zajímavé; domlouváme pomoc a loučíme se.

Bojová hlavice pro drony / Jaroslav Dolejška

Máme trochu čas a jdeme s Petrem na Majdan. Je Den padlých obránců Ukrajiny, všude neskutečně mnoho lidí s vlajkami země i jednotek, s fotografiemi padlých příbuzných. Petr brzy odlétá do Londýna na Den veteránů. Pochodoval i před královským párem, ale tohle je silný zážitek i pro něj. U našich padlých Čechů přibyl Ladislav Fišer, který padl v týdnu před naším odjezdem.

Odpoledne se vrací Jožo a vezeme obrazovky 120. průzkumnému pluku. Po předání vyrážíme na západ od Kyjeva. Jedeme vyzvednout metač sítě od výrobce Ptashka pro Křídla Fénixe, která na tato zařízení vedou stálou sbírku. Sraz je na dálničním odpočívadle; Ptashka vyrábí také drony pro armádu a do místa výroby nás z bezpečnostních důvodů neberou.

Hroby ukrajinských vojáků; větší foto, větší foto / Jaroslav Dolejška

Metače sítí si zaslouží vysvětlení. Je to ukrajinská technologie boje proti FPV dronům. Jednotka či voják mají v praxi tři možnosti (kromě PVO a ničení stanovišť operátorů a skladů dronů):

• elektronický boj, pokud jím disponují;
• brokovnice na krátkou vzdálenost, pokud jsou k dispozici (nepořizují je oficiálně ani jejich armáda, ani naše);
• metač sítí Ptashka – to je špička.

Ptashka má dostřel 40 metrů, výmetná síť 4 × 4 m je iniciovaná slepým nábojem. Geniální je, že jde o levnou, masově produkovatelnou konstrukci z 3D tisku, která funguje na 9mm slepý náboj — nemusíte tedy na dron za 10 000 dolarů vymyslet zbraň za miliony.

Další výhoda: dron dopadne tam, kde ho síť dostihne, a nevybuchne nad vámi. Tohle je specialita Křídel Fénixe; jejich sbírka Dronopád už zachránila život mnoha vojáků a zdravotníků na frontě i v týlu – brzy bude upgrade. Proto jsme metače dovezli do republiky k představení.

Ptahskav akci

Ruční metač sítí od firmy Ptahska proti FPV dronům / Jaroslav Dolejška

Jenže místo jednoho metače sítě dostáváme hned tři objemné kufříky a krabice s náhradními sítěmi. Nasucho polykám – jsem zvědavý na hranice. Kluci se smějí, když vidí „říjnového Ježíška“, ale smích je za dva dny přejde. Co naděláme – jsme takoví jiní „alzáci“. Vracíme se na hotel a jdeme spát. Ráno jedeme do Ternopilu, vyzvedneme druhou dodávku a pofrčíme domů. Takový byl plán.

Cesta se protahuje – několik objížděk kvůli zničeným mostům a cestám. Auto nakonec vyzvedáváme a vzhledem k indispozici jednoho z nás je jasné, že to domů nedáme na jeden zátah. Navíc je na hranicích čekací doba devět hodin a nevíme, co řeknou na metače sítě. Zjišťujeme ubytování u hranic. Cestou na večeři nás ujišťují, že s tím nás přes hranici nepustí. To potěšilo. Zbraně to nejsou a munice k nim není, přesvědčuji nás všechny. Ráno se uvidí.

Metač sítí vyžaduje slepé náboje / Jaroslav Dolejška

Asymetrie celé cesty pokračuje na hranicích – přechod je dočasně uzavřen kvůli přesunům vojenského materiálu. Po otevření nás pouštějí na celnici. A je to tady: dva psi s psovodem, spatření metačů, nic neschováváme. Další kontrola, čekání na policii, komunikace s polskou stranou. Nevím, co bude. Evidentně pomohla i vytištěná poděkování od armády – hlavně vlaječky od Jurije se znakem jeho 82. výsadkové útočné brigády. Celník u ní sloužil jako odstřelovač, a tak po čekání a telefonátech nadřízeným dostáváme pokyn k odjezdu. Bereme pasy a pokračujeme na polskou stranu, kde už nás čekají. Joža pouštějí a naši dodávku i s metači sítí posílají na rentgen, kde právě kontrolují ukrajinské jednotky odjíždějící na výcvik a jeden autobus. Po třech hodinách čekání Petr poznamená, že má poslední čtyři cigarety – velel i současnému prezidentovi a náčelníkovi Generálního štábu; takového chlapa nechceš naštvat. Koukám po asfaltu a přemýšlím, jak z něj ubalit cigaretu. To asi celníci vyslyšeli a vjíždíme dovnitř. Rentgeny, zevrubná kontrola. Naštěstí jeden celník věděl, co vezeme, a shodli jsme se, že to není zbraň. A bohužel to budeme potřebovat i u nás, i u nich. Hladové nás pouštějí do Evropské unie.

Tentokrát jsme mimo jiné odvezli SONO, zdravotnický materiál, monitory pro TOC řídící operace dronů na frontě, notebook, zimní oděvy a obuv, matrace, lůžkoviny, léky a dokonce kola. Tak snad na jaře povezeme běžky, jak řekl Petr. K tomu české pivo pro vojáky a pro Romana a další materiál.

3. speciální pluk v akci

Můj pohled na situaci

Ukrajina musí mobilizovat všechny, kdo mohou bojovat od 18 let; zbytek do ekonomiky a zdravotnictví. Evropa má méně mluvit a konečně víc dělat – většina zemí. Nejde se radovat ze statisíců nových uprchlíků (mužů a žen v produktivním věku) do ekonomiky. To jsou vojáci a lidé, kteří chybí v boji a ekonomice – a které budeme jednou, a ne dlouho potom, muset postavit my; tihle budou utíkat dál, plus další od nás. Někdo si namastí kapsy, ale urychlí to a promění válku v Evropě, nejen podle simulací – a čas brutálně končí. My jsme ho nevyužili a s těmi, kdo nastupují k moci, to bude ještě horší.

Na hranici jsme šest hodin čekali na rentgen a viděli jsme – početně prapor na cestě do ciziny na výcvik, jedna žena; většina mobilizovaných 40, 50, 60+. Někteří obézní, jeden kulhal, další se přes břicho nemohl ohnout. Jako když odvedete „fotříky“ od rodin z hospody. To není zesměšnění – u nás to jednou nebude jiné. Patří jim čest, na rozdíl od těch, kteří se vyhýbají nebo utíkají místo boje. Je ale vidět brutální nepoměr ve věkové struktuře, a tím v regeneraci a zdraví. O spravedlnosti to už vůbec není. Pořád se mluví o záchraně nejmladších ročníků do 25 let (a co ti, co bojují…). A když se hranice pro vycestování sníží o dva roky, za pár měsíců stovky tisíc bojeschopných ve věku 23–25 utečou. Vojáci to vidí a štve je to, ale rozhodují politici.

Od Kyjeva na západ k hranici se staví nové domy, byty, mrakodrapy i sídliště. A o pár kilometrů dál na východ armáda shání kdeco – auta, materiál i na zákopy a bunkry. Jenže ta válka, hlavně ze vzduchu, sabotáže, kyberválka a hybridní operace plus „žďuny“ a „vatníci“ (žďun = zrádce čekající na příchod Rusů; vatník = ten, kdo bohatne na válce a Ukrajina ho nezajímá – bude klidně i pod Rusy, nebo uteče s majetkem) se čím dál víc dostává i do západních oblastí – s výjimkou Podkarpatské Rusi, ale to je otázka času – a tím čím dál blíž k nám v EU a NATO. Už i na západě jsou výpadky elektřiny, letecké poplachy, omezení vytápění. Hřivna ze 40 za euro oslabila na 50 za euro. Na Dnech NATO jsme se hodně bavili s polskými návštěvníky a ti u trosek Šáhidů pořád mluvili o tom, že před týdnem jich 19 dolétlo k nim; ostatních 81 sestřelila ukrajinská PVO, Polsko a NATO sestřelily čtyři z 19. Jen 200 km od Ostravy dopadl jeden z nich. To je realita – jsme taky v jejich doletu, a to nemluvím o střelách s plochou dráhou letu. Nesmáli se jako „bezmozci“ u nás. Čas nás dobíhá a pořád to nechápeme.

V posledních dnech začala chodit děkovná videa od jednotek. Dovezli jsme i další písemná poděkování. Včera psal Honza Růžička – Křídla Fénixe jsou jeho one-man show –, že objednává další metače sítí pro ukrajinské jednotky a dva pro „naše“ jednotky v rámci spolupráce. Super! Je to těžká volba – pro někoho zachráněný život a technika, jiní musí počkat. Potřebují to všechny jednotky – stejně jako naše šestikolky (jedna je ve výrobě). Chtěli bychom je pro všechny, ale záleží na dárcích. Rychle vybírám: první bude 214. samostatný útočný prapor OPFOR, bojují také u Pokrovska – nedávno to u Verbové Rusům „nandali“. Hned jim dáváme vědět. Moc děkují, chtějí je. Na příštím výjezdu je k Mikuláši dovezeme. Jen mám vždycky nerad ty chvíle poděkování. Patří dárcům, firmám, radnicím, kteří dávají. A hlavně statečným vojákům, zdravotníkům a lidem, co bojují s Ruskem za nás. Jako voják na tyhle projevy moc nejsem. My jsme ti, kteří – pokud jsou zdroje a peníze od vás – dovezeme, co je třeba, i do pekla.

Na říjnové cestě se za Stínové přepravce podíleli lidmi, auty, materiálem a penězi: Cesta naděje a života, z. s. (monitory, SONO, část zdravotnického materiálu, oděvy, lůžkoviny, matrace a další i z Itálie; dvě auta, Jožo a příprava), Spolek na podporu válečných veteránů, z. s. / CZFORCES (peníze, lidi), Veterans, z. s. (Petr, řízení a materiál), Křídla Fénixe, z. s. (část monitorů), Nadační fond Phoenix Tactical Care (většina zdravotnického materiálu), Pavel O. (notebook) a pár dalších, stejně důležitých, včetně dárců. Děkujeme Armádním novinám za zveřejňování našich článků. Cestou jsme si připomněli i paní Danu Drábovou a s obdivem sledovali sbírku na raketu/y DANA – nádherná práce všech zúčastněných.

Před nadcházejícím Dnem válečných veteránů jsme u vlajky a vlaječek s fotografiemi vzpomněli na Čechy a Slováka padlé na Ukrajině:

• Karel Kučera
• Martin Krejčí
• Michal J.
• Tomáš Zavázal
• Ladislav Fišer
• Rastislav Gadošík