NÁZOR: Problém Evropy - Islám

Boj o zdroje

Problém je velmi široký a má řadu vrstev. Je jasné, že následující odstavce nejsou komplexním popisem reality. Takové ambice autor nemá. Jedná se spíše o upozornění na možná a pravděpodobná rizika plynoucí z nárůstu moci muslimské obce v Evropě. Jde o úhel pohledu, který nemůže být ignorován.

Je nutno začít zeširoka...

Začneme u imigrace obecně, kde spadá nejen imigrace muslimů, ale i dalších národností a náboženství. Je třeba si přiznat několik klíčových faktů.

V této společnosti, ostatně jako v jakékoliv jiné, jde především o boj o zdroje. Mezi zdroje nepatří jen ropa/plyn, ale i snad důležitější voda, úrodná půda, jídlo, čerstvý vzduch a stran politické korektnosti, také životní partner/partnerka. Důvod zmínění posledního “zdroje“ je ten, že jen díky němu je možné zajistit pokračování lidského rodu.

Kdo a s kým vůbec o zdroje bojuje? Jsou to nejrůznější sociální celky. Na národní úrovní to jsou jednotlivé státy, ale třeba také obří korporace. Na nižší sociální sítí kraje, města, vesnice a pak především rodiny.

Rodina je základní jednotkou, která bojuje o zdroje. Další dělení nemá moc smysl, protože bez rodiny, své skupiny, nemá jednotlivec šanci na přežití, tudíž nemá logiku upřednostňovat své potřeby nad potřebami členů rodiny.

Boj o zdroje však v žádném případě nevylučuje spolupráci, ba naopak. Stejně tak nevylučuje ani altruistické chování, jak mezi státy, skupinami, tak jednotlivci.

Kooperace a křesťanství

Spolupráce, či kooperace, je jedním z hlavních důvodů, proč je lidský druh z biologického hlediska tak úspěšný. Nezbytnou a zásadní podmínkou efektivní kooperace však je, aby členové skupiny sdíleli stejné cíle, kulturní a sociální hodnoty, zásady a aby každý člen skupiny byl kooperující skupině k užitku.

Ať si každý myslí o Evropské unii své, dle mého soudu právě Evropská unie zajišťuje, aby státy Evropy sdílely stejné hodnoty a vize. Ať je to třeba od nejrůznějších společných norem, právních úprav, stejných evropských vizí, až po provázanou ekonomickou spolupráci.

V Evropě, pokud pomineme ničivé ozbrojené konflikty mezi evropskými státy v 19. nebo 20. století, šla kooperace rozběhnout poměrně snadno. Důvod? Většina států Evropy se opírá o společnou, především křesťanskou, historii, kulturu a společensko-politickou tradici.

Nemusíme být nutně věřící, ale křesťanství je tmelící prvek, který spojuje lidí napříč celou eurokontinentální a anglo-saskou společností. Tedy umožňuje sdílet stejné společenské a kulturní hodnoty a usnadňuje tak kooperaci – efektivnější využívání zdrojů a lepší šanci na přežití.

Proč je křesťanství tmelící prvek? Je to o sdílení stejných hodnot, historie, postojů a společenských zvyklostí, např. křesťanské „pomáhej bližnímu svému.“ Ať už si můžeme o současné církvi myslet, co chceme, křesťanství, ostatně jako každé jiné náboženství, vytváří a zjišťuje pospolitost mezi lidmi.

Křesťanství má přitom oproti jiným náboženstvím jednu zásadní výhodu. Křesťanství a světské záležitosti jsou v Evropě oddělené, a to i například v extrémně katolickém Polsku. Člověk se řídí stejně tak lidskými zákony jako náboženskými předpisy a zodpovídá se za své chování jak ostatním lidem, tak i svému svědomí. Odpovědnost Bohu je věcí soukromí.

Extrémní příklad – pokud někoho úkladně zabiji, jde vždy o zločin. Nemohu to ospravedlňovat svou vírou.

Renesance, humanismus, reformace

Tento stav nebyl v Evropě od pradávna. Ještě v raném středověku byl život na zemi brán jako příprava na posmrtný život. Není divu, průměrná délka života byla cca 30-40 let, smrtelné nemoci, tvrdá až otrocká práce a neustálé vedení k tomu, že monarchové a aristokrati mají své pozice založené na nadpřirozeném principu, to nevypadalo jako ideální způsob prožití lidského života.

Naše křesťanská civilizace však prodělala v 13. až 14. století zásadní obrat, kdy se oživily některé ideály antiky. V Evropě nastupuje renesance a humanismus.

Život přestává být jen přípravou na věčnost, ale začíná se vyzdvihovat hodnota každého lidského života, jeho svoboda, svobodná vůle rozhodování, nezávislost a potřeba zdokonalovat sám sebe, společnost a okolí. Dochází k důležité změně – obrací se pozornost od představy předurčení člověka k určitému osudu zde na zemi k představě, že lidský život zde na zemi a následně také posmrtný život jsou v rukou člověka samotného.

Konec toho co někteří nazývají "temným" středověkem zapříčinilo také vydání 95 tézí Martina Luthera v roce 1517. Práce a snažení Luthera odstartovala obrodu křesťanské církve, jejichž konání té doby se odlišovalo od učení Bible. Můžeme zmínit odpustky, obludnou korupci všeho druhu a nejrůznější církevní poplatky.

Díky těmto změnám došlo k obrovskému rozmachu evropské civilizace. Počet lidí rostl, zlepšovala se životní úroveň, došlo k výrazným vědeckým objevům, jak v technice, tak lékařství. Křesťanství přestalo zasahovat násilně a kontraproduktivně do fungování společnosti a stálo se více niterní záležitostí každého jednotlivce. Tento proces ještě neskončil, a trvá dodnes.

V Evropském prostředí také vznikla myšlenka národních států. Moderní pojem „státu“ poprvé definoval italský politik a filozof Niccolò Machiavelli na přelomu 15. a 16. století a rozvinul ji Thomas Hobbes o století později. Jejich práce daly vzniknout národním evropským států, s politickým zřízením a trojitým dělením mocí – zákondarnou, výkonnou a soudní.

Islámská historická větev

Proč tento historický vývoj v článku o Islámu připomínám? Je třeba si uvědomit, že muslimský svět renesanci, humanismus a reformaci církve neprodělal.

Stejně tak myšlenka národních států s geografickými hranicemi je v muslimském světě velmi slabá a její myšlenky byly převzaty z evropského učení. Obyvatele muslimského světa, resp. jeho významná část, dávají spíše přednost svému klanu nebo kmenu, před evropským pojetím národního státu.

Kde je tedy problém? Muslim je v prvé řadě muslimem ctícího Alláha, následně členem svého klanu (rodiny) a teprve poté příslušníkem daného státu . Jinak řečeno, pro (resp. pro významnou část) muslimů je život na zemi přípravou na věčný život a světské zákony jsou před Alláhem nicotné.

Islám mnohem více řídí život muslima ve společnosti, jeho sociální vztahy, chování, kulturní zvyklosti a cíle, než křesťanství. Jeho náboženství mu říká, jak má trestat provinilce všeho druhu, kdy má jíst, kdy se má modlit, jak žít a především jak šířit islámskou víru. Chybí zde úplně tolik přehlížená křesťanská nauka "milovat budeš i své nepřátele". Predominantní je zde starozákonní idea "oko za oko, zub za zub".

Velmi zajímavé by bylo zjistit, kolik v Česku žijících muslimů se cítí v prvé řadě Čechy, Moravany nebo Slezany a až poté muslimy, a kolik muslimů se cítí být na prvním místě členy muslimské obce, která vykazuje některé známky státního zřízení.

Zde je jádro problému. Dle mého soudu je islám naprosto diametrálně odlišný od evropských hodnot, které vzešly z přerodu původních křesťanských státoprávních tradic díky renesanci, humanismu a reformaci. Islám je v euro-atlantické civilizaci cizorodý prvek s naprosto jiným přístupem k lidskému životu a fungování společnosti.

Konfrontace islámské a evropské civilizace přináší řadu potenciálních rizik. Můžeme zmínit kooperaci o zdroje mezi skupinami kulturně blízkými a sdílející stejné hodnoty a životní postoje. Dle mého je velmi pravděpodobné, že muslimové dají přednost vždy své muslimské komunitě před jinověrci či dokonce bezvěrci, byť by to byli jejich sousedé z vesnice či města.

Budou spolupracovat mezi sebou, aby získali, co největší podíl na moci a zdrojích. Samozřejmě, není to nutně nic špatného – pro muslimy. Jakou roli v tom však budou hrát jinověrci a bezvěrci, tedy lidé, kteří z pohledu muslimů ještě nenašli správnou cestu životem?

Jistě, mezi muslimy je významné procento slušných a hodných lidí, kteří nemají potřebu měnit státní zřízení a kulturní zvyky v zemi, která je přijala mezi sebe. Avšak otázka je, až muslimové v Evropě dosáhnou dostatečně velkých počtu a založí vlastní politické strany s vlastním „islámským“ programem, koho tito slušní muslimové budou volit? Kolik muslimů dá přednost zákonům a lidem státu, před svou komunitou?

„Islámská naděje“ pro Evropu

Dovolte, abych nyní ocitoval několik úryvků z knihy Tři svícne za budoucnost známého ekologa, klimatologa a filozofa Václava Cílka.

Do knihy přispěla řada autorů, Břetislav Tureček píše: „ Asi nejvíce mě z vidiny posilování islámské přítomnosti v Evropě zamrazilo při dvou příležitostech. Poprvé když jsem v palestinské Gaze seděl na koberci v mešitě s místním inženýrem, hluboce věřícím muslimem, který mi vysvětloval, že přijetí islámu jednou přinese i nám, českým křesťanům a neznabohům spásu. ´I lidé v Česku se musejí vydat na cestu islámu. My vám v tom ale rádi pomůžeme, vždyť i vy si zasloužíte, abyste neskončili v pekle a dostali se do ráje!´“

Pan Tureček dodal, že ten „chlapík“ to jistě nemyslel zle a ani se tak nechoval. Naopak byl velmi milý a nápomocný „asi jako psycholog, psychiatr nebo kamarád, který se jako profesionál snaží opravdu z hloubi duše pomoci bližnímu.“

“Podruhé jsem se se vnitřně zachvěl před pár lety na jedné přednášce v centru Prahy. ´Pokud by v Česku jednoho dne početně převážili muslimové, bylo by logické, kdyby kandidovali do parlamentu a pak by uzpůsobovali zákony svým představám – i třeba zavedením islámského práva šaría.´... ´to by přece zcela odpovídalo demokratickým zásadám této země,´“ pokračuje ve svém příspěvku pan Tureček s tím, že i tento pán se choval slušně a mluvil klidným hlasem.

Dlužno také dodat, že pan Tureček se zmiňuje o známém arabském muslimovi, který zcela ctí kulturní tradice naší země a nikdy by ho nenapadlo někomu vnucovat svou víru. Otázkou však je, kolik takových lidí je a zda mají v muslimské komunitě rozhodující slovo – osobně o tom velmi pochybuji.

Netřeba se okamžitě bouřit proti každému muslimovi, kterého uvidíme. Na druhou stranu bychom jasně měli říct každému nově příchozímu, že kulturní tradice naší země, náboženství a historie se nebudou přizpůsobovat hostům, ale, že hosté se přizpůsobí nám.

Stejný přístup zaujaly muslimské státy vůči všem ostatním. Není tedy důvod proč stavět sami sebe do nevýhodné pozice.

Nárůst počtu muslimů v Evropě

Podívejme se na nárůst muslimské populace v Evropský zemích. V současné je ve Francii 7,5 % muslimů, v roce 2030 to však bude však již 10,5 %. Přibližně stejné procento muslimů bude v roce 2030 tvořit populaci v Belgii, Rakousku nebo Švédsku. Podobná situace je i v dalších zemí „staré“ Evropy.

Za jak dlouho se začne muslimská komunita hlásit o větší podíl na moci přesně dle demokratických principů? Jaký program bude těchto možných islámských stran zvolených demokraticky?

Zahalování žen, islámská výuka na školách, uzemní celky s vlastním řízením podle práva šaría? Stále máte pocit, že se nic neděje?

Vkrádá se také do toho otázka demografická, tedy věkové rozložení v muslimské komunitě a u původních obyvatel Evropy. Větší porodnost znamená, že mezi evropskými muslimy (a obecně v celém muslimském světě) je větší procento mladých lidí.

Přitom mladí lidé, tedy od 15 do 25 let, jsou, slovy českého neuropatologa doktora Koukolíka „jedni z nejnebezpečnějších tvorů na planetě.“ Jde o věkovou skupinu, která má vlivem vysoké hladiny testosteronu sníženou schopnost vnímat rizika – ostatně proto se od 18 let chodí na vojnu.

Otázka je, jak se tato mladá komunita muslimů, kteří žiji vydědění v ghetech na okrajích velkých evropských měst bude v následujících letech chovat. Tisíce mladých frustrovaných muslimů, bez šance na budoucnost, partnerky a společenské prestiže je a i nadále bude dokonalým odchytným rybníkem pro nejrůznější radikální skupiny.

Ostatně stejné důvody – tedy frustrace (včetně sexuální), špatná ekonomická situace, špatné vyhlídky na budoucnost mladých lidí – zažehly revoluce v velké části arabských zemích. Byli to právě mladí lidé, kteří vyšli do ulic a kteří se chytili zbraní.

Dobře organizované mocenské struktury, včetně militantních a radikálních, pak mladé rozhněvané muslimy nahnaly do svých organizací, aby sloužily jejich zájmům – viz. Libye, Egypt, Sýrie nebo Irák.

Dovětek

Nárůst počtu muslimů v Evropě představuje jednoznačně možný zdroj problémů. Měli bychom velmi rychle opustit cestu předstírané politické korektnosti a rozhodně říct, že chceme Evropu křesťanskou, ctící kulturní tradice, za které naši předci bojovali století a platili krví.

Dle mého multikulturismus selhal. Jedině homogenní, stejné kulturní, společenské a životní postoje ctící skupina může úspěšně spolupracovat a bojovat o své místo na Zemi. Takovou skupinou vidím Evropskou unii stojící na základech křesťanského učení odkazující na antické učení, které znovu oživila renesance a humanismus.