NÁZOR: Věrohodné zdroje nejistoty

Velké množství informací: nová forma cenzury

Na začátku vzniku tohoto textu byla otázka, jak se orientovat v dnešní záplavě informací a nepodlehnout při tom manipulacím.

Současná hustota všech forem sdělení v elektronických médiích je taková, že žádný aparát (instituce, odborný tisk, renomovaní kritici atp.) není schopný ji ovládat a nesmírná svoboda elektronických médií je na straně uživatele vykoupena problematickou hodnotou informací.

Umberto Eco už od 90. let upozorňuje na novou formu cenzury, kdy se k velkému množství relevantních informací přidá stejné množství informací irelevantních, a která je účinnější než ztráta svobody slova.

Informace se na nás valí v takovém množství, že máme stále menší možnost je analyzovat, tj. dát jim nějaký smysl. Zjevně potřebujeme dnes mnohem více, aby byly věci vysvětlovány, než abychom byli in-formováni.

Komu věřit?

Pokud nám někdo nabídne informace, kterým máme věřit, skoro automaticky se ptáme: „Od koho to víš?" Málokdy se však dočkáme, byť i jen trochu uspokojivé odpovědi. Jistou míru věrohodnosti sdělení by mohla poskytnout autorita osobnosti, která informaci sděluje.

Jenže jak nalézt onu věrohodnou autoritu v době, kdy si politici tvář v tvář říkají: „To není pravda," nebo přímo: „Lžete" a stanoviska odborníků se jedno od druhého liší. A těžko to může být jinak, když pouhý objem informací předem znemožňuje jejich vstřebání.

Navíc v silném významu neexistuje žádná objektivita nebo neutralita. Možná jsme i pochopili, že každá objektivita poznání je něčí objektivita a někomu slouží a proto rozvracíme „objektivní a univerzální verze světa".

Není však třeba řešit pravdivost různých pravd, ale vědět, do jakých kontextů patří, že za nimi mohou být mediální aparáty, různé formy moci, metody ideologie a technologie. Nad každou zaručenou pravdou kolující online se vznáší strašidlo dezinformace a každé spolehlivé doporučení ve svém stínu může skrývat podvod. Například věrohodně vypadající statistické informace jsou snadno a často dezinterpretovány veřejností, politiky, novináři, ale také vědci.

Na straně proroků zkázy

V jaké jsme situaci, ozřejmuje Zygmunt Bauman v knize Toto není deník:

„Americký federální dluh v současné době roste o 4 miliardy dolarů denně. ... Tento dluh bude muset někdo zaplatit, ledaže by vypukla světová válka nebo by Zemi z oběžné dráhy vyrazil obrovský meteorit. (...) Loni na Vánoce (2012 pozn. aut.) dostali američtí kupující a prodávající dárek v podobě 858 miliard dolarů v daňových škrtech pro bohaté. Tehdy byl pokořen další rekord, to když se vládě George W. Bushe podařilo dát dohromady pouze 700 miliard na záchranu amerického bankovního systému před volným pádem. (...) Já ale samozřejmě nejsem žádný ekonomický expert, a tak se o radu musím obracet na ty, kdo o sobě tvrdí, že jsou, a ostatní k nim tak také přistupují."

Následují citace dvou odborníků, z nichž jeden tvrdí, že Americké ministerstvo financí může dluhy splatit tím, že si vytiskne tolik dolarů, kolik bude chtít. Další je přesvědčen, bude-li americká vláda pokračovat ve své současné politice, stáhne americkou měnu na úroveň prázdných slibů. Bauman pokračuje: „Komu mám tedy věřit? A kdo jsem, abych rozhodoval o něčí ekonomické věrohodnosti. (...) Věřím ale Hansi Jonasovi a tomu co píše o „etice v dobách nejistoty": pokud někteří lidé předvídají katastrofu a jiní jejich předpověď popírají, je bezpečnější postavit se na stranu proroků zkázy..."

Myslím, že v souladu s tím, co bylo výše napsáno, je opravdu jen na nás, jaké informace si vybereme, čili kterým informacím budeme „věřit" v závislosti na námi uznávaných hodnotách, a je to tak s vysokou pravděpodobností správně.

Většinou najdeme i nějaké pro nás věrohodné zdroje, neboť ty inklinují k explicitnímu uvádění svých zdrojů, a naši volbu potvrdí. Nezávislé zdroje by neměly mít zájem na tématu, který by mohl být v konfliktu s cílem pravdivě a nezaujatě informovat.

Kdo, o čem, kde, kdy a proč?

Pokud jde o  vyvrácení informací, situace se podstatně zkomplikuje, protože i systém dvou a více různých zdrojů je problematický, neboť zprávy se často přebírají a většinou, jak je na Internetu „dobrým zvykem", bez jakékoliv kontroly.

Při analýze stránek je doporučováno položit si pět otázek: KDO je autor? O ČEM píše? KDE, na čí adrese je sdělení vystaveno? KDY bylo sdělení vystaveno? PROČ, co může být cílem vystavení? Na stejné internetové síti lze nalézt i podrobné a věcné návody, jak relevantní informace hledat.

A co jsem myslela tou „závislostí na našich hodnotách", tak třeba toto: jazyk, v němž se objevují slova jako vlastenectví, zrada, oběti, mučednictví či hrdinství, signalizuje, že demokracie končí, nastává válka a smrt.

A až budeme hledat komu „fandit", zda USA či Rusku, neříkejme, že jsme nebyli varováni: „Pokud někteří lidé předvídají katastrofu a jiní jejich předpověď popírají, je bezpečnější postavit se na stranu proroků zkázy..."