NÁZOR: Zpravodajství z hotelového pokoje, i tak se točí válka

Dnešní doba a pokrok v technologiích klasickou válečnou žurnalistiku téměř pohřbívá a z mnohých zpráv dělá pouhé domněnky či spekulace. Krásným příkladem je Afghánistán. Česká i světová média jej označují za semeniště terorismu, Talibánu nebo Al-Káidy. Ano, Afghánistán i Pákistán mají s terorismem značné potíže, ale platí jako ve všem - nelze házet všechny do jednoho pytle.

Když jsem byl s kamarádem v Afghánistánu, poznal jsem především vlídnost, přívětivost a dobrosrdečnost. Ano, mít na sobě uniformu, v ruce zbraň, tak je vše zřejmě jinak. Ale já jsem byl v civilu, na zádech batoh, v ruce foťák. Nikoho jsem neprovokoval, respektoval kulturu, náboženství i tradice.

Foto: Pouliční prodejce masa v Afghánistánu / Michal Voska

Při cestách po Samangánu, Mazar-e-Sharifu i Kábulu jsem se setkal s vlídností, dobrosrdečným přijetím, ne s nenávistí. Tu mají místní v sobě hluboce zakořeněnou možná k jiným národům, ne k nám. Nemůžeme samozřejmě mluvit za všechny Afghánce, ale opravdu neoblíbené jsou ty národy, které se snažily a snaží v Afghánistánu pomocí zbraní uplatnit svou politickou vůli – jde především o Spojené státy a Rusko.

Druhou stranou mince je práce světových zpravodajský agentur - AP, Reuters, AFP... My jsme v ulicích žádné zpravodajské štáby neviděli. Maximálně vidíte ozbrojenou kolonu, ze které u hotelu novináři vyskáčou, posbírají pár fotek od svých ,,zvědů“ a publikují je jako ověřené s příběhem, který by si ani Joane Rowlingová nevymyslela.

Občas novináři vyjdou na balkon, když je v dálce vidět dým a podávají zpravodajství "z bojiště". Neříkám, že vždy a netvrdím, že všichni, ale je to běžná praxe. 

Foto: Rozhovor s afghánským velitelem letectva / Michal Voska

Pokud máte snahu informovat z bojové zóny máte tři možnosti - přemluvit některou z velkých mediálních agentur (noviny, magazíny, TV) k odběru článků a fotek a získat od nich finanční zálohu, případně vydat se na místo bojů na vlastní triko a riskovat, že se vám cesta nezaplatí, či přemluvit armádu a ,,svézt se".

První případ je téměř utopie - zkoušeli jsme marně při cestě do Afghánistánu, nebo nejnověji do Káhiry. Druhá varianta je pro nezávislé válečné novináře nejschůdnější. S Honzou Maršálkem, se kterým jsem byl v Afghánistánu, nás vše vyšlo na desetitisíce prakticky s nulovou návratností. Rozpočet Armádních novin dovolil pokryt jen část nákladů.

Foto: Zničené srbské hroby v Kosovu / Michal Voska

Třetí varianta je umožněná obvykle jen velkým médiím a z mého pohledu není příliš zajímavá. Vidíte jen to, co armáda chce a pohyb mimo je nemožný. Paradoxně, může být pohyb s armádou více nebezpečný než cestovat samostatně.

Nevěřím, že se situace někdy zlepší. Rád bych dál cestoval, fotil, psal, ale nekradu a nejsem milionář, proto reporty z cest jsou příjemným zpestřením na našich stránkách, ale jejich finanční nákladnost je enormní.

Je veliká škoda, že naše média nemají zájem vysílat své vlastní zpravodaje (vyjma Egypta) a zprostředkovat realitu světa. Holt publikum žádá něco jiného, a tak média raději vyšlou tým fotografů a kameramanů natočit "Džambulku" do Itálie...